Půltucet (leden 2019) - příběh fotografie

Půltucet (leden 2019) - příběh fotografie

Motto: "„Všichni lidé sní, ale ne stejně. Ti, kteří sní v noci v zaprášených koutech svých myslí, se probudí a zjistí, že to byla marnost. Nebezpeční jsou lidé snící ve dne, protože se mohou s otevřenýma očima vydat za svým snem a uskutečnit ho.“ Thomas Edward Lawrence

1. Zazimováno

Poslední dny loňského roku jsem trochu bilancoval. Toto moje ohlénutí se zpět se samozřejmě týkalo především výletů, kterých nebylo zrovna málo. Prošel jsem si některé české, moravské i slezské pohoří a také slovenské Kremnické vrchy a Poĺanu, i další kousek nádherných Dolomit.

Do slovenských hor jistě zamíříme s přáteli znovu. Přestože neustále mnoho let směřuji pozornost na východ k Vihorlatu a do Bukovských vrchů, nedaří se mi ostatní přesvědčit. A tak pokud to ani letos nedopadne, mohu navrhnout zajímavou náhradní variantu v podobě CHKO Ponitrie, kde se dá toulat po pohořích Tribeč, Vtáčník či Inovec.

Je dost možné, že ostatní navnadím na hozenou udičku, kterou představuje hororová audio kniha Jozefa Kariky Trhlina. Vyslechl jsem ji téměř na jeden zátah, protože velmi dobře korespondovala s mojí rozečtenou knihou UFO - cizí inteligence (Illobrand von Ludwiger), pojednávající o "velkém nedorozumnění" mezi vědou a tzv. mystikou.

Snad nikoho tajemné pohoří Tribeč neodradí a budeme jím v létě putovat.

Tak trochu hororově působí i černobílý obrázek, kde hlavním motivem je zamrzlý rybník ohraničený uschlým rákosím. Klid jeho hladiny nyní neruší ani jeleni v nedaleké oboře, kteří mají svoji hlučnou říji dávno ukončenou. Snad jen průjezd vlaku po regionální železniční trati párkrát za den a na pár desítek vteřin probere spící ztichlou krajinu.

...

2. Světýlko

Šedivé dny doprovází pochmurnou atmosféru letošního ledna s děsivou pravidelností a slunečních chvilek lze zažít poskrovnu.

Je čas na rozjímání, zklidnění mysli. Plamínek svíčky může nahradit velký oheň plápolající v jeskyni, u něhož se v mrazivých zimních dnech tísnili muži, ženy a děti, naši dávní předkové. Jejich odkaz máme stále v genech.

...

3. Pod Kamenným mostem

Kamenný most v Písku (neoficiálně též Jelení most) je nejstarším dochovaným mostem v České republice. Šumavská řeka Otava se proplétá městem a neslyšně plyne. Jen málokdy se rozlobí tolik, jako v srpnu roku 2002, kdy se rozlila z břehů tak mocně, že kamenným sochám stojících na mostu trčely z divoké vody jenom hlavy, než byly smeteny divokou vodou.

Nezamrzlá hladina láká vodní ptactvo a jejich přikrmování i velké hejno holubů. Stačí zvednout ruku a jeden z nich vám na ní jistě přistane. Vím, kde někteří z nich žijí. Půda staré vysoké budovy základní školy TGM vykazuje jejich stopy. Když se potřebuji dostat k velkým věžním hodinám, abych poopravil jejich čas, brodím se ptačím trusem.

...

4. Dračí krev

Počátkem 90-tých let krachlo mnoho státních firem (jiné za socialismu snad ani nebyly), které se nedovedly přizpůsobit trhu, či je noví majitelé jednoduše rozkradli. Některé opravdu žádnou šanci přežít v konkurenci těch západních neměly, u dalších to však bylo překvapivé.

Jednou z takových byla Sklárna Lenora, kam jsem jako pracovník Pragotronu v té době jezdil. Překvapilo mne, že závod na výrobu skla nepřežil.

Později několik lenorských sklářů našlo dobré uplatnění v nedalekém Mauthu. V Lenoře je dnes Sklářské muzeum a malá prodejna sklářských výrobků, které pochází právě ze sklárny v bavorském Mauthu.

...

5. Vivat Masaryk!

Pozoruhodných sto let uplynulo od vzniku republiky a vzpomínání je podobné cestě do minulosti. Nebyly to vždy roky plné slunce a pohody, a je skoro s podivem, že si tak malý národ v centru Evropy, jako je ten náš český, udržel svoje tradice, svoji kulturu a svou řeč.

Nechtějme vše ztratit, rozmělnit v evropském superstátu, možná ekonomicky silným, možná silným vojensky, ale slabým a nesourodým ohledně zájmů národů i jednotlivců.

6. Diamantová svatba

K podobné oslavě, jako je diamantová svatba, je potřeba kopa let. Skutečná kopa. To již je důvod k pořádné oslavě, zvlášť když jste jejím přímým "viníkem".

Škoda, že píseň oblíbeného zpěváka nevěsty -Jaromíra Mayera, v hlučném prostředí Myslivny zanikla.

V posledním měsíci loňského roku zatím převědčivě vede fotka č. 1. Achtung Grenze!

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Hlasuji pro fotku č. ...

23 16% Zazimováno

27 18% Světýlko

28 19% Pod Kamenným mostem

21 14% Dračí krev

22 15% Vivat Masaryk!

25 17% Diamantová svatba

Hlasovalo 146 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

3. února 2019 15:15

Blanka říká

Tak o pohoří Tribeč jsem doposud ani nevěděla, že někde na Slovensku je. Díky Trhlině, kterou mám teď zrovna v uších, už prozkoumávám a zjišťuji, že to tam je moc hezké. Také by mě to lákalo se tam mrknout. Ať se tedy zadaří. Blanka

Rony

4. února 2019 17:06

Rony říká

Sama se v Tribeči ztratíš, to je jasné... Ale jestli tenhle plán vyjde a v autě bude místo, můžeš se přidat .

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.