Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Tchaj-wan, malá Čína (1. část)

vydáno 14. prosince 2013 – napsal Navarro – 5 komentářů

Původně jsem chtěl na podzim jako obvykle začít s psaním článků o letošních cestách, ale rozhodl jsem se, že ještě předtím vytáhnu jednu archivnější, zato však poměrně exotickou destinaci, kam jsem se před pár lety dostal díky zeměpisné soutěži. Ve dvou postupně vydaných článcích se vám pokusím přiblížit prostředí tohoto krásného ostrova tak, jak jsem jej stihl poznat v průběhu necelého týdne na přelomu července a srpna.

Na začátek uvedu pár obecných informací, které si možná někdo rád přečte jako úvod. Tchaj-wan, oficiálně tedy Čínská republika, jež kromě ostrova Tchaj-wan zahrnuje i menší ostrůvky v okolí, je rozlohou oproti České republice méně než poloviční (zhruba 36 tisíc kilometrů čtverečních), má však, jak je pro východní Asii typické, vysokou hustotu zalidnění, žije zde asi 23 milionů lidí. Tchaj-wan je známý jako společensky i ekonomicky vyspělá země hrající významnou roli například v oblasti elektroniky a informačních technologií. Řada lidí si zřejmě vybaví i novodobý symbol ostrova, pětisetmetrový mrakodrap Taipei 101 stylizovaný do podoby bambusu, který od roku 2004 ční nad hlavním městem.

Tchaj-wan je kolébkou austronéských jazyků, právě odtud se tyto jazyky rozšířily přes nedozírné vody Tichého a Indického oceánu na tisíce dalších ostrovů. Zhruba od 13. století se na Tchaj-wanu usazovali Číňané, ale zatím jen v malé míře. V 16. století získal ostrov od Portugalců své historické jméno Formosa neboli „Krásný ostrov“. V 17. století jej krátce kolonizovali Španělé a Nizozemci, poté byl Tchaj-wan na dvě století obsazen Čínou, v roce 1895 přenechán Japonsku a po druhé světové válce vrácen zpět Číně. V roce 1949 pak prohrál Čankajšek, čínský prezident a vůdce Kuomintangu (Čínské národní strany), občanskou válku s komunisty vedenými Mao Ce-tungem a rozhodl se přestěhovat stávající Čínskou republiku, do té doby zahrnující celou Čínu, právě na Tchaj-wan. Následovala čtyři desetiletí totalitní, extrémně pravicové vlády, jež zahrnovala masové věznění i zabíjení lidí, kteří pro tento režim představovali skutečné či domnělé nebezpečí, demokratizace přišla až koncem 80. let. Kuomintang je na Tchaj-wanu i přes toto stinné období stále jednou z nejpopulárnějších stran.

Pevninská Čína (dále jen Čínská lidová republika nebo ČLR) dnes pohlíží na Tchaj-wan jako na jednu ze svých provincií. Tchaj-wan se naopak považuje za zcela samostatnou zemi a tak i skutečně funguje, jen to kvůli hrozbám ČLR nesmí dávat moc najevo. Silný vliv ČLR je hlavním důvodem, proč Čínskou republiku oficiálně uznává jen něco přes dvacet zemí, převážně takových, které by média nazvala mrňavými či alespoň banánovými. Na druhou stranu je třeba zmínit, že územní nároky si dělá i Tchaj-wan vůči ČLR (a dokonce i vůči Mongolsku a všem ostatním zemím, jež nyní ovládají nějakou část území původní Čínské republiky před přestěhováním na Tchaj-wan). Vztahy mezi oběma čínskými státy jsou tedy stále napjaté a mezinárodní postavení Tchaj-wanu složité.

V článku budu upřednostňovat standardní český přepis čínštiny. Obecně se ve světě nejčastěji používá metoda přepisu zvaná pinyin, ve které například z Tchaj-wanu bude Taiwan, pinyin (v tomto článku tedy pchin-jin) však z pohledu běžného českého čtenáře daleko hůře zachycuje skutečnou výslovnost.

1./2. den, středa/čtvrtek

Na Tchaj-wan i zpátky se samozřejmě přepravujeme letadlem, konkrétně s nizozemským dopravcem KLM. Ministerstvo školství nám vybralo trasu s přestupem v Amsterdamu a mezipřistáním v Bangkoku, která dohromady zabere asi osmnáct hodin, z Prahy vyrážíme ve středu odpoledne. Cesta docela ubíhá, štvou mě pouze opakující se letištní kontroly, kdy jsou slušným cestujícím potupně odebírány a vyhazovány běžné předměty, které by v nějaké teoretické rovině mohly být použity jako zbraň (osobně jsem naštěstí vždy prošel beze ztrát). Přestup v Amsterdamu musíme provést trochu ve spěchu, mezipřistání naopak představuje pohodovou, asi hodinovou pauzu.

Esteticky zajímavé letiště Bangkok-Suvarnabhumi patří k těm nejvytíženějším v Asii. Do provozu bylo uvedeno v roce 2006 jako náhrada stařičkého letiště Don Mueang.

Ven se můžeme dívat pouze přes prosklené stěny, což je docela škoda, rád bych okusil místní tropický vzduch.

Typická střešní konstrukce

Pohled zvenku

Na zbývající tři hodiny letu se dostávám k okénku, takže můžu v omezené kvalitě poskytnout i pár výhledů na jihovýchodní Asii. Takto vypadá thajské pobřeží poblíž Bangkoku, všude intenzivní zemědělská činnost.

Brzy přelétáme řeku Mekong, která v těchto místech tvoří hranici mezi Thajskem (napravo) a Laosem.

Pobřeží Vietnamu, díky výraznému poloostrovu (na fotce spíš nevýraznému) nebylo těžké zpětně dohledat, že jde o oblast kolem města Da Nang.

V závěru letu si můžeme vychutnávat celé západní pobřeží Tchaj-wanu, neboť přistáváme až na severu ve městě Tchao-jüan (v pchin-jinu Taoyuan). Rovinatá západní třetina ostrova je doslova přecpána městy, pro Tchaj-wan jsou ale jinak typické hory se sídly značně roztroušenými. Ačkoliv by si to tedy leckdo nemyslel, 60 % tohoto na naše poměry přelidněného ostrova pokrývají lesy,

Po cestě jsme vstřebali šestihodinový časový posun, autobus nás z letiště odváží už za tmy. Západ slunce zde v létě nastává mezi šestou a sedmou hodinou, což je zpočátku trochu nezvyk.

Místní organizátoři nás již předem nabádali, ať se připravíme na velmi horké letní počasí. I když horko až na výjimky nesnáším, doma už jsem letos přežil i 36 stupňů, tak co bych nezvládl ty jejich třicítky, myslel jsem si. Na Tchaj-wanu však hlavním problémem není vysoká teplota, ale vysoká vzdušná vlhkost. V létě je zde stále dusno, ze všech stran se na vás tlačí nepříjemně těžký vzduch a pocitová teplota roste zhruba o deset stupňů, z třicítek jsou rázem čtyřicítky. Když jsem tedy vystoupil z autobusu a měl jsem si svůj nepříliš těžký batoh odnést do ubytovny na kopci, veškeré cestovatelské prožitky byly dočasně vytlačeny úvahami, za jak dlouho mě takovéto počasí zabije. Naštěstí je nedílnou součástí místního života klimatizace, v uzavřených prostorech se tedy člověk může cítit relativně dobře. A samozřejmě, někdo s přívaly vedra takový problém neměl, počasí však stejně bylo po celou dobu vděčným tématem rozhovorů.

Příštích šest nocí budeme bydlet na internátu dívčí střední školy (v překladu Dívčí střední škola Svatého Srdce) na levém břehu řeky Tan-šuej (Danshui) ve čtvrti Pa-li (Bali) na severu Tchaj-peje. Pa-li je jednou z okrajovějších částí tohoto obrovského města, které má v aglomeraci šest milionů obyvatel, mrakodrap Taipei 101 se nám zatím daří zahlédnout jen občas a z uctivé vzdálenosti.

Pro úplnost, kdyby někdo hledal v mapě, dodám, že dnes se spíše než s názvem Tan-šuej setkáte s názvem Tam-suej (Tamsui), řeka i stejnojmenná čtvrť byly přejmenovány rok po naší návštěvě. Stejně tak se přihodilo, že čtvrti Tchaj-peje ležící dále od centra, tedy i místa, kde jsme se většinu času pohybovali, byly připojeny k nově vzniklému městu Nová Tchaj-pej, která už s Tchaj-pejí nemá nic společného. Člověk odjede a za chvíli je všechno jinak...

Večer probíhá seznamování s ostatními účastníky, většina z nich je tu od včerejška nebo aspoň od rána. Vítaná je též možnost ochutnávky místního ovoce, první nesmělá ukázka tchajwanské stravy.

3. den (pátek)

Hned druhý den po příjezdu začínám tím, na co zde budu mít čas jen výjimečně, samostatným výletem do města. Potřebuji nakoupit zásobu baterií do foťáku, tchajwanské zásuvky se totiž od těch našich dost liší, a protože se moje stávající baterie nabíjejí půl dne, nebylo by ohleduplné půjčovat si k tomuto účelu jeden z mála cestovních adaptérů, které mezi námi kolují.

Pohled z okna internátu je ráno mnohem zajímavější než večer. Fascinuje mě bujnost místní vegetace a také to, co na fotografii nebylo možné zachytit – hlasitý a neskutečně živý cvrkot všemožného hmyzu, který má podobně uklidňující účinky jako šplouchání mořských vln.

Vzhledem k velké odlišnosti Tchaj-wanu od všeho, co jsem až dosud viděl, mi teď k radosti stačí procházka po kterékoliv ulici, vše je zajímavé a neotřelé. Nyní se pohybuji po hlavní silnici vedoucí pod školou.

Zástavba zde vypadá správně chaoticky, vysoké domy střídají nízké, moderní domy střídají sídla, která vypadají jako stlučená na koleni za jedno odpoledne. Takřka na každém domě visí zvenku nějaká ta klimatizační jednotka. Mnoho domů má také jakési podloubí, kde se najde všechno možné, od zaparkovaných skútrů a různého harampádí po stánky či obchůdky, kde zrovna takhle po ránu místní vybalují své zboží nebo vykonávají různá řemesla.

Tchajwanské hory jsou mladé, zelené, strmé a značně vysoké, nejvyšší vrchol ostrova, Jü-šan (Yushan), má skoro čtyři kilometry. Ze všech ostrovů na světě byste vyšší hory našli pouze na Nové Guineji, Borneu a Havaji. Kopce na obrázku nejsou žádnými rekordmany, vzdálenější z nich lehce přesahuje 600 metrů.

V bočních uličkách se najde leccos zajímavého. Místy, ne moc často, lze potkat volně pobíhající psy a kočky, přičemž kočky vypadají vesměs poněkud děsivě, až by se k nim člověk bál přiblížit.

Celkový pohled na ulici

Baterie se mi povedlo sehnat až po určitém úsilí, a protože člověk nikdy neví, jakou koupí kvalitu, vzal jsem jich radši více než méně. Prodavač se na mě díval dost nechápavě, když jsem si vyžádal třetí a následně i čtvrté balení. Místní lidé jsou obecně vůči cizinci přátelští a taktéž obvykle nemají žádný problém s angličtinou, spíš se naopak stane, že obyčejný prodavač z obyčejného obchůdku opraví vaši chybnou výslovnost nebo vám poradí zapomenuté slovo.

Krátká vycházka spojená s výšlapem do kopce skrz školní zahradu opět ukázala praktické dopady zdejšího letního počasí. Mířím hned do sprchy, kde jsem byl naposledy sotva před hodinou. Ujdete po ulici pět set metrů a leje z vás, jako kdybyste to odsprintovali tam a zpátky, a to je teprve ráno. Vzhledem k zapařenosti koupelny je však jakýkoliv efekt sprchy z větší části eliminován ještě předtím, než se stihnete vrátit na pokoj, takže jde o boj s větrnými mlýny, musíte si zvyknout.

Dnešek je vzhledem k dopředu stanovenému programu plně nabitý, mám tedy možnost fotit již jen školu a blízké okolí.

Klimatizace, nejužitečnější zařízení na pokoji. Mám pocit, ale už si nejsem jistý, že se z ní za vhodných podmínek dalo vyždímat zhruba 25 °C. Ale ani třicet stupňů ještě není nic hrozného, běžná venkovní teplota v noci.

Pokoje jsou stavěné tak akorát pro dva lidi, při focení stojím poblíž okna. Normálně zde ale bydlí pohromadě čtyři studentky, nechápu, jak se sem vejdou. Dveře jsou navíc kvůli větrání patřičně proděrované, všechno z pokoje je tedy slyšet na chodbě a všechno zvenku je slyšet na pokoji. Mým spolubydlícím je náhodou ten samý Tomáš, který se mnou v dalších letech zatím vždy vyrazil na nějakou letní cestu.

Prostor před internátem

Ozdobná střecha školy

Odpoledne krátce a intenzivně prší. Celkově nám však pršelo méně, než jsem čekal vzhledem k období letního monzunu. V severní části ostrova, která má vlhké subtropické podnebí, jsou deště běžné po celý rok (i když v létě naprší výrazně více), zatímco v jižní části s tropickým podnebím se střídá deštivé léto s téměř bezesrážkovou zimou.

Výškové stavby ve čtvrti Pa-li, pravděpodobně obytné domy. V pozadí řeka Tan-šuej.

Výhled na druhý břeh řeky Tan-šuej, kde se rozkládá stejnojmenná čtvrť. V pozadí ční tisícovky národního parku Jang-ming-šan (Yangmingshan).

A to je pro dnešek všechno.

4. den (sobota)

Sobotní dopoledne se opět nese ve znamení zeměpisné soutěže. Podívali jsme se do přírodní rezervace pro vodní ptactvo uprostřed Tchaj-peje, kde jsem však vzhledem k regulérnosti soutěže nemohl fotit. Odpolední výprava už je odpočinková, jedeme do Národního palácového muzea.

Velkou část fotek tady na Tchaj-wanu bohužel musím pořizovat přes okno autobusu. Výhled na řeku Tan-šuej (proti toku).

Řeka o čtyři kilometry dál ústí do Tchajwanského průlivu, není tedy divu, že zde hojně roste mangrove.

Zajímavě řešená lampa

Jak jste si možná už všimli, na Tchaj-wanu jsou velmi populární skútry. Mezi pravým jízdním pruhem a okrajem silnice je stále jakási divoká zóna, kde se předhánějí a kličkují tyto malé stroje, často jedoucí dva nebo tři vedle sebe. Vypadá to docela nebezpečně, ale je to určitě lepší, než kdyby každý z těchto řidičů vyjel do ulic autem. Na některých skútrech se vezou tři lidi najednou, někdy se také místo třetího pasažéra naloží nějaký kus nábytku, třeba židle.

Ulice se vesměs utápí v pestrobarevných poutačích a transparentech s „rozsypaným čajem“. Zatímco v ČLR se již používá zjednodušené písmo, Tchaj-wan se spolu s Hongkongem a Macaem stále drží složitějšího tradičního. Musím ale přiznat, že to zjednodušené se mi z pohledu kultury neznalého cizince zdá hezčí.

Toto vypadá na křesťanský kostel.

Technický stav skútrů se liší kus od kusu.

Tohle už je Národní palácové muzeum, velkolepá stavba vkusně zasazená do okolních zelených svahů. Budova pochází z let 1964–1965, z kapacitních důvodů už ale musela být mnohokrát rozšiřována.

Muzeum uchovává skoro 700 000 uměleckých děl a jiných exponátů mapujících osm tisíc let čínské historie, velkou část těchto předmětů nashromáždili čínští císaři. Tato velmi cenná sbírka byla na Tchaj-wan převezena z pevninské Číny na příkaz Čankajška v letech 1948 a 1949, více předmětů, než se podařilo přestěhovat, však zůstalo v ČLR. Původní Palácové muzeum se tak rozdělilo na dvě části, ta druhá se nachází v Zakázaném městě v Pekingu.

Před návštěvou muzea nás ještě čeká večeře v místní restauraci, která je nakonec nečekaně silným zážitkem.

Restaurace se od školní jídelny, kde si můžeme vybírat mezi evropským jídlem a „umírněnými“ domácími pokrmy, v mnohém odlišuje. Velkým problémem je naše počáteční neohrabanost při používání tradičních hůlek, které se někteří, včetně mě, nedokázali zbavit ani v příštích dnech. Ke standardnímu vybavení strávníka patří také porcelánová lžička, ale už nevím, k čemu přesně se používala či nepoužívala. V této restauraci na nás byli ještě hodní a dali nám pro jistotu i příbory. Jak bych měl hůlkami jíst například pečené kuře, které se před pečením rozseká i s kostmi na kousky a obsahuje tím pádem spoustu nebezpečných úlomků, dodnes nevím.

Číšníci v průběhu večeře postupně přinášejí okolo deseti chodů. Obvykle nejde o individuálně servírované pokrmy, jídlo se typicky umístí na otočnou kruhovou desku a každý si podle chuti odebírá porce na svůj malý talíř.

Jedním z prvních chodů je tato vepřová polévka s houbami.

Na stole se často objevují různé plody moře, všechny možné druhy masa, ovoce a v neposlední řadě také rýže, která se připravuje tak, aby lepila a dala se jíst hůlkami.

Tento pokrm odkazuje k jednomu z nejcennějších exponátů v muzeu, „jadeitovému zelí“, tedy hlávce čínského zelí vyřezané z minerálu zvaného jadeit. Známá soška zároveň znázorňuje dvě jakési kobylky ukryté v zelných listech, které symbolizují hojnost potomků. To, co je v tomto pokrmu, kobylka patrně není, ale nohy a očka to má rovněž.

V závěru přichází i pár sladkostí, které však sladce vypadají jenom navenek.

Díky poslední fotce se dostáváme k zajímavé a mnohdy i frustrující vlastnosti tchajwanské kuchyně – vzhled pokrmu obvykle neodpovídá jeho chuti. Pořád zkoušíte nové věci, ale téměř nikdy to není to, co jste čekali. Doufáte, že příště to odhadnete lépe, ale stejně budete znovu a znovu úplně mimo. Maso bývá sladké a naopak, co vypadá sladce, často není sladké ani trochu.

Celkově jsem se v restauraci moc nenajedl, večeři jsem si užíval spíš vizuálně, i když třeba rýže, krevety a sladká ryba byly docela dobré. Na nezvyklé chutě a vůně bych si ale měl rychle zvyknout, do místních restaurací se ještě párkrát podíváme.

V muzeu jsem pořídil pouze jednu fotku, a to ve vstupní hale, exponáty se samozřejmě fotit nesmí. Ke konci prohlídky už jsem byl docela zmatený, průvodce nám toho ukázal a vyložil víc, než jsem v danou chvíli dokázal vstřebat, tolik stovky a tisíce let starých věcí jsem ještě pohromadě neviděl.

V přízemí muzea je umístěna socha Sunjatsena, prvního (prozatímního) prezidenta a „otce“ Čínské republiky, který se na počátku 20. století významně zasadil o svržení císařské dynastie Čching (Qing).

Hlavní brána muzea

Autobusem se vracíme zpátky ke škole, večerní Tchaj-pej je díky četným poutačům plná barevných světel. Na zítřek nám organizátoři naplánovali celodenní poznávací výlet do oblasti středního Tchaj-wanu.

5. den (neděle)

Ráno vstáváme ještě dřív než normálně a rovnou se přesouváme k autobusům, kde za jízdy posnídáme sendvič a něco na způsob suši, zkrátka rybí rolku s rýží. Autobusy jsou samozřejmě všechny klimatizované, jinak by cesta záhy začala být dost nepříjemná.

Všiml jsem si, že v korunách stromů na školní zahradě často poletuje nějaký velký a hlučný hmyz, zde se mi jej zřejmě povedlo vyfotit. Tipuji, že jde o nějaký druh cikády.

Čeká nás asi tříhodinová cesta na jih rovinatým západem ostrova. Veškeré fotky okolní krajiny jsou tedy opět pořízeny za jízdy přes okno autobusu.

Hlavní tchajwanské silniční tahy jsou velmi často vedeny nad zemí (a to nejen přes řeky, jako v tomto případě :)). Výstavba je asi pracnější, ale zato pak taková dálnice mnohem méně překáží v krajině. A místní k tomu určitě mají i další důvody.

Kopce míjíme spíše zřídka.

Venkovské oblasti pobřežní nížiny jsou vesměs zemědělsky obdělávány.

Západem ostrova vedou od severu na jih dvě zhruba souběžné dálnice, které se místy kříží. Jedno křížení máme za sebou a teď se pohybujeme blíž k pobřeží, chvílemi dohlédneme až k moři.

Typickou scenerií jsou také rýžová pole a v nich „utopené“ domky.

Bohužel nám naši vůdci a průvodci nesdělují ani sebemenší informace o tom, kudy projíždíme a co zrovna vidíme, jak by se u výletu tohoto typu dalo čekat. Toto je zřejmě Tchaj-čung (Taichung), třetí největší město ostrova s 2,6 mil. obyvatel.

Zde již krajina vypadá dost průmyslově.

Naším dopoledním cílem je muzeum zemětřesení ve městě Wu-feng (Wufeng), které se nachází poblíž Tchaj-čungu. Zdejší expozice je zaměřena především na druhé nejničivější zemětřesení v historii Tchaj-wanu, takzvané zemětřesení 921 či zemětřesení v Ťi-ťi (Jiji), které proběhlo v roce 1999. Síla tohoto zemětřesení byla 7,3 stupně na Richterově stupnici. Nejvíce poznamenalo střední část ostrova, ale budovy se třásly i ve vzdálené Tchaj-peji. Následky byly samozřejmě obrovské, 2415 mrtvých, 100 tisíc lidí přišlo o domov, škoda v přepočtu asi 200 miliard korun.

Říčka na okraji Wu-fengu, poblíž muzea

Muzeum se nachází na místě bývalé školy Kuang-fu (Guangfu), kterou tato pohroma zcela zdemolovala, jde tedy mimo jiné o skanzen ukazující ničivou sílu přírody.

Hlavní zlom si při zemětřesení našel cestu přímo skrz areál školy, což je zde vidět na každém kroku.

V muzeu je vystaveno mnoho fotografií zobrazujících škody způsobené v jiných částech ostrova. Všude potrhaná země, zbořené silnice, mosty, domy, hráze a další.

Tři tchajwanské jaderné elektrárny jsou umístěny na „špičkách“ ostrova (zelené puntíky), což jsou s ohledem na historii výskytu silnějších otřesů (červené puntíky) relativně bezpečné lokality, aspoň v tchajwanských měřítkách.

Zemětřesení je na Tchaj-wanu skutečně časté, což není moc překvapivé vzhledem k tomu, že se ostrov nachází na rozhraní čtyř litosférických desek – Yangtze, Okinavské, Filipínské a Sundské. Otřesy postřehnutelné lidmi se zde vyskytují až tisíckrát ročně. Místní se tomu samozřejmě snaží co nejvíce přizpůsobit, muzeum například prostřednictvím názorného modelu demonstruje, jak fungují různé „podložky“ a kyvadla, díky kterým dokáží budovy a mosty bez větší újmy přežít i dost silné otřesy. Mrakodrap bez těchto vylepšení se při stolotřesení ohýbá jako šílený, což by jej asi ve skutečnosti zbořilo, zatímco mrakodrap, v němž se ukrývá velké vyrovnávací kyvadlo, se jen symbolicky zavlní.

Podložka chránící stavby před otřesy může vypadat například takto.

Nyní se už dostáváme k hlavnímu exponátu muzea, pozůstatkům místní školy. Takto škola vypadala před zemětřesením.

A takto vypadá nyní.

V závěru absolvujeme ještě nějaké to poučné promítání a tím tato zajímavá prohlídka končí. Při odchodu z muzea můžu již jen konstatovat, že bydlet v geologicky klidné oblasti je celkem zásadní výhoda.

Po návštěvě muzea se přesouváme rovnou na oběd. Dnes nás čekají další bohaté gastronomické zážitky, budeme jíst pouze v restauracích.

Zajímavý visutý most

Čím dál častěji míjíme palmové plantáže. Jak přibývá oblačnosti, kvalita fotografií začíná být horší než špatná.

Dnešní oběd probíhá podobně jako včerejší večeře, opět spousta chodů u kulatého stolu. Jak je vidět, některé pokrmy není problém dovařit přímo na stole.

Tofu

Dnes musíme převážně používat hůlky, takže ti méně šikovní se moc nenají. V pozadí sklenička na tchajwanské pivo, v níž je ovšem nalitý džus (místní pivo jinak není vůbec špatné).

Ryba nasladko, pro mě nejchutnější z podávaných chodů

Slepičí polévka ve stylové nádobě

Je dobře kořeněná.

Samozřejmě ani tentokrát nechybí plody moře.

I když tato restaurace není tak luxusní jako ta u palácového muzea, prostředí bylo díky lampionům a proskleným stěnám velmi příjemné.

Po obědě se stáčíme na východ do města Pchu-li (Puli).

Nadzemní dálnice vede čím dál hlubším říčním údolím.

Kopcovitý reliéf je vítanou změnou, projíždíme však zrovna tou nejméně hornatou oblastí, jakou lze ve střední části ostrova najít, okolní vrcholy jen zřídka přesahují 800 m.

Svahy jsou převážně hustě zarostlé.

Tady už vjíždíme do Pchu-li.

Zahrada na předměstí

Město Pchu-li se údajně nachází přímo v geografickém středu ostrova, žije zde přes 80 tisíc obyvatel. My zde navštívíme tradiční papírnu, která je patrně jednou z hlavních atrakcí města.

Na cestě do papírny

Většina papíru se dnes na Tchaj-wanu samozřejmě vyrábí strojově, takže by se na první pohled chtělo říct, že tato ruční továrna je spíše skanzenem již minulých dob. Na druhou stranu je ale pravda, že ručně vyrobený papír má určité kvalitativní vlastnosti, kterých se při automatizované výrobě dosahuje jen těžko, ideální je prý například na kaligrafii a jiné malování. Takže to tak úplně skanzen není, výroba má stále smysl.

Turistům byla továrna zpřístupněna v roce 1994, kdy se rodina Chuang (Huang), která tento podnik provozuje už několik generací, rozhodla, že je třeba otevřít se veřejnosti a trochu tak tradiční ruční výrobu zpopularizovat, což se tímto povedlo. Zatímco továrna běží na sto procent, potulují se zde hloučky návštěvníků s průvodci, aniž by komukoliv překážely.

Na výrobu papíru jsem se podíval rád, to, co následuje, mi ale v dané chvíli připadá trochu nadbytečné.

Na zbytek odpoledne je pro nás totiž připraven workshop, při němž si můžeme vlastnoručně vyzkoušet celý proces výroby jednoho listu papíru. Na podobné atrakce upřímně moc nejsem, a tak se aktivně neúčastním. Nechápu, proč radši nevyrazíme někam ven, všude kolem je krásná příroda. Bavím se alespoň focením ostatních a posloucháním nesmírně zarputilého čínského výkladu, který je nám postupně tlumočen.

Pozdě odpoledne přichází to, co už pár hodin viselo ve vzduchu, pořádný monzunový liják. V jedné z jeho méně intenzivních fází se přesouváme zpět k autobusu a odjíždíme na večeři.

V autobuse ještě ochutnáváme místní papírové sušenky. Jsou sice trochu dřevnaté, ale jinak dobré.

Jeden z prvních chodů večeře připomíná spíše mykologický rychlokurz.

Toto jsem podle vzhledu považoval za nějaký sladký dezert, jde však o krevety v těstovém obalu. Ale sladké je to samozřejmě i tak, takže nakonec všechno v pořádku.

Pokud jde o estetickou stránku jídla, tohle je pro mě vítěz. Nevábná vůně a zvláštní slizká struktura však od ochutnání spíše odrazují.

Jeden z konzervativnějších pokrmů

A sladká ovocná polévka na konec

Do Tchaj-peje se vracíme až pozdě večer. Klimatizace na pokoji hlásí před půlnocí 32 stupňů. To je zatím noční rekord, okamžitě srážíme na 26 stupňů (chvilku to tedy trvá), při nichž už se dá usnout. Z dnešního výletu jsem samozřejmě celkově nadšen, i když odpolední program se asi dal vyřešit lépe. Před spaním se ještě cpu drtí, která mi zbyla z dovezených sušenek. V restauracích je to stále spíš o ochutnávání a boji s hůlkami než o tom, že by se člověk skutečně dosyta najedl, na místní stravovací způsoby si budu ještě nějakou dobu zvykat.

Zde první článek končí, zbylé tři dny mého pobytu na Tchaj-wanu budou popsány ve druhém článku, který by mohl vzniknout za kratší dobu, než je u mě zvykem. Tak snad jsem to teď nezakřikl.