Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Tour do Francie

vydáno 31. prosince 2014 – napsal Paulie – 3 komentáře

Minulé léto, po cyklistickém putování podél horního toku Vltavy, jsme se s kamarády vypravili na kolech na pouť s cílem v Paříži. Provázeni Panevropskou cyklistickou cestou mezi Prahou a Paříží jsme vyrazili od hranic ČR, projeli Bavorskem skrz krásně upravené vesničky, pak Baden-Württemberskem a přes Rýn jsme se dostali do Francie, kde jsme po rovině uháněli dál. Cestou jsme se podívali do Norimberku a Štrasburku. Ačkoliv oba moji souputníci do Paříže po 13 dnech dorazili, já se musel z časových důvodů odpojit u Nancy. Přesto jsem stihl za devítidenní jízdu leccos zažít.

Akce byla plánována už od jara, párkrát jsme se sešli, dokonce jsme měli i editovatelné webové stránky akce a udělali si tzv. kalibrační výlet. Šlo o dvoudenní vyjížďku za Prahu ze Zličína přes Lány, Křivoklát, Žebrák do lomu Kobyla v Českém krasu, kde jsme přespali. Další den jsme sjeli k Berounce do Srbska a vydrápali se nahoru okolo Karlštejna, abychom se podívali na Velkou Ameriku. Poté jsme opět frčeli dolů krásným údolím okolo Karlíku do Dobřichovic a z nich zas nahoru přes Brdy. Vesničkami jsme se propletli až do Davle a odsud pádili už jen podél Vltavy až ke kolejím v Tróji. Oba dny to bylo po 100 km, měli jsme toho tedy dost. Navíc ze čtyř účastníků výletu potom dva odpadli z výpravy. Zůstal jsem já a Michal, k nám se pak přidal Ivo, který se kalibračního výletu nezúčastnil.

Ani kalibrační výlet však nezabránil menších chybám. Sice jsme si domluvili, kdo co vezme za větší věci (stan, vařič apod.), ale některé věci jsme přeci jenom měli zbytečně víckrát (třeba jídla bylo ze začátku víc než dost a spoustu jsme ho pár dní táhli).

Průvodcem po naší cestě nám byla Panevropská cyklostezka Praha - Paříž dlouhá 1570 km. My jsme si ji zkrátili o téměř celý český úsek, který jsme překonali vlakem. Tato dálková cesta vede po lokálních cyklostezkách a je značena většinou jen samolepkami na značkách jiných cyklostezek. Značení na tom krátkém českém úseku, jež jsme absolvovali, bylo jedno z nejlepších, v Německu nás vedla cyklostezka zezačátku dobře (tedy, kdybychom dávali pozor), pak se značení Panevropské cyklostezky postupně stávalo trochu horším, až ve Francii zmizelo asi úplně.

• Oficiální stránky cyklostezky
• Průvodce po cyklostezce
• Panevropská cyklostezka na Wikipedii
• Mapa cyklostezky

Červencové počasí roku 2013 nám až do Francie velmi přálo. Někdy až moc, ale při jízdě na kole naštěstí vedro tolik nevadí, narozdíl od chladna. Podařilo se nám totiž vyrazit v jednom z asi třech loňských období veder, jež skončilo prudkými bouřkami, které nás zastihly ve Francii. Další den jsem však sedl na vlak zpět, takže jsem během cesty zažil jen jediný den s deštěm. Klukům však později ještě párkrát sprchlo.

1. den: Z Bělé nad Radbuzou přes Český les a po bývalé trati do Flossu

Ráno jsme vyrazili vlakem do Bělé s přestupem v Plané u Mariánských lázní. Při rychlém přestupu se mi utrhlo poutko od cyklistických brašen, ale jinak cesta proběhla v poklidu. Z Plané jsme pokračovali téměř liduprázdnou krajinou Tachovska. Po poledni jsme z Bělé vyrazili nahoru, ale po chvíli jsme se otočili. Jeli jsme totiž úplně na druhou stranu.

Když se jsme se vydali po správné silnici, hned jsme začali stoupat do Českého lesa k hranici. Ostatní mi ujížděli. Říkal jsem si, že budu mít co dělat jim stačit. Navíc v úseku po lesní cestě se mi podařilo píchnout. Duši jsme hned vyměnili za náhradní, ale bohužel jsem ji málo nafoukl, což se mi později vymstilo.

Dál jsme u stezky viděli pár cedulí o Panevropské cyklistické cestě, jedny z mála za celou cestu. Po víc jak 20 kilometrech téměř liduprázdným pohraničím jsme překročili hranice a hned jsme jeli místo po silnici vedle silnice po cyklostezce, což je v Bavorsku časté. Sjeli jsme do Eslarnu, kde začíná cyklotrasa vedoucí po staré železniční trati. Jelo se po ní krásně a svižně. Nemá sice správný směr (vede na sever místo na západ), ale byla impulzem projektu Panevropské cyklostezky.

Na úseku bez asfaltu mně opět zradila duše u zadního kola. Navíc mi ostatní ujeli, jelikož jsem jel poslední a neslyšeli volání. Až za pěknou chvíli byli zpět. Tentokrát byl defekt horší, duše se prořízla, ale na plášti nikde nic. Nechápali jsme to, nicméně použili jsme druhou náhradní duši. Třetí už jsme na moji velikost kola neměli.

Po bývalé trati jsme uháněli dost rychle, takže i přes dva defekty jsme splinili plán dostat se do Flossu, který je skoro na konci cyklostezky po trati. Rychlá jízda mě však unavila. Ke konci jsem měl opět problémy se držet kluků, i když od hranic už mi to šlo.

Po chvíli rozhodování jsme zakempili poblíž trati u lesíka na vrchu kopečku nad Flossem. Po večeři jsme postavili Ivův velký stan, já však ulehl pod širákem, neboť byla čistá obloha. Únavou jsem sice usnul ještě za šera, ale na oblohu posetou hvězdami jsem se na chvíli probudil.

Fotka "před použitím" na nádraží v Bělé nad Radbuzou

Naše první metry vedou také přes kamenný most z roku 1725 lemovaný sochami světců.

Kostel ve Waldthurnu (vesnici na bývalé trati, po níž uháníme), tedy pokud se nepletu.

Kašna ve Flossu

Zřícenina Flossenburg za Flossem

Krajina u Flossu

Krajina u Flossu

Krajina u Flossu

Na kopečku, kde spíme jsou za lesíkem také dva hroby.

Při západu slunce

2. den: Bavorskem k Norimberku a hledání kempu

Tento den nás čekala dle plánu nejdelší etapa: 111 km. Ráno jsme vstali v půl osmé (i když plánováno bylo v sedm) a posilnili se drcenými vločkami s kakaem, sušeným mlékem a sušeným ovocem (vše zalité večer předtím vodou). Tahle snídaně mi vždycky na cestách dá energii na dlouhou dobu. Někdy až do oběda :-)

Hned jsme pak sjeli velkou rychlostí po bývalé trati do Neustadtu an der Waldnaab. Tam končil krásný úsek vedoucí po staré trati a vraceli jsme se na jih. Ve městě nám chvíli trvalo se zorientovat, udělali jsme tam pěkné kolečko. Nakonec jsme vyrazili víceméně podél řeky do Weidenu. Sehnali jsme dvě duše, ale defekty daly na chvíli duším pokoj. Za pár dnů však vymyslely něco horšího ...

Z Weidenu jsme uháněli na jih podél řeky a pak na západ rozlehlými lesy. Už jsem se jen nevezl vzadu rád, že se držím, ale dostal jsem se i do čela a vedl skupinku slušnou rychlostí po kamenité cestě. Cesta utíkala, začalo však být velké vedro.

V Hirschau se nám pak podařilo špatně odbočit, takže jsme si vyšlápli kopec nad město směrem na sever. Začalo se ukazovat, že značení cyklostezky ve městech není příliš dobré. Tedy, možná by bylo lepší, kdybychom zpomalili.

Vyšlápli jsme si do Gegenbachu, kde jsme si dali oběd ve stínu kapličky u poměrně nového kostela. Pak jsme dle plánu zabočili vpravo (před kostelem) a jeli kus na sever do Atzmannsrichtu. Za chvíli jsme se v odpoledním vedru pořádně ztratili. Z nějaké vesnice jsme začali stoupat po kamenité cestě. Nejprve ve výhni uprostřed polí. Značka nikde, my stoupali dál, chvíli i příjemným lesem. Stoupání však bylo místy prudké a my se pěkně zapotili. Nakonec jsme se dostali až nad jakýsi lom. Stěží jsme pak hledali cestu dolů, i když v lese bylo pár značek na nějaké vesnice. Lesní cesta, kterou jsme se vydali, brzy končila v místech, kde se těžilo dříví. Chvíli jsme se rozmýšleli a Michal vytáhl GPSku. Ta nám jen potvrdila směr. Nakonec jsme objevili tím směrem i malinko rozumnou cestu, jenže i ta skončila.

Prodírali jsme se přes rozježděné cesty, z části vytěžený les, pak i přes zorané pole a houští v lese, až jsme vyjeli na louku. Po ní jsme se dali dolů už konečně v sedlech kol a našli jsme cestu, kterou jsme konečně sjeli na asfalt. Odsud jsme se dali po silnicích na Süss a Iber a pak na jih do Sulzbach Rosenbergu. Z bloudění jsme se vymotali až u Neukirchenu bei Sulzbach Rosenberg, kde jsme se zase napojili na naši cyklostezku. Odsud už se mělo klesat až do Norimberku. Po menší pauze jsme tedy uháněli až 30 km/h podél řeky, někdy mimo silnici, někdy po ní. Dostali jsme se k večeru až do Hersbruku.

Přicházel večer a chtěli jsme najít, kde budeme spát. Dle mapy jsme si našli jedno místo za Henfenfeldem. Přejeli jsme tedy po rovině řeku a na konci Henfenfeldu zabočili vlevo. Vystoupali jsme si kus a podívali se do jednoho lesa. Bylo tam dost mravenců, a tak jsme radši šli na posekanou louku.

Uvařili jsme, pojedli a odpočívali, zatím se nám nechtělo stavět stan. Slunce krásně zapadalo. Před devátou se však objevilo auto a zajelo k nám. Vystoupil lesník a řekl, že tu bude lov a že tu nesmíme být. Nevíme, jestli to mluvil pravdu, ale zvedli jsme se, všechno sbalili a v šeru jsme začali hledat kemp. Ptali jsme se v Henfenfeldu, nikdo moc nevěděl, jen jeden přistěhovalý Čech nás poslal zpět k Happurku k nádrži. Tam jsme už skoro ve tmě kemp našli, ale prý se tam spát nedalo. Jeli jsme tedy ještě dál nazpět po trase do Hohenstadtu, kde nás však poslali opět do Happurku ...

Už jsme toho měli vážně dost, takže jsme nakonec kus před kempem odbočili z cesty a utábořili se za křovím okolo potoka vedle louky. Schovaní jsme byli celkem dobře. Sice tam všude rostla spousta kopřiv, ale už odbila desátá, tma jako v pytli a chtěli jsme jít spát. Díky bloudění a večernímu hledání kempu jsme za sebou měli 136 km. Stan jsme nestavěli, a tak jsme se alespoň mohli podívat na hvězdy.

Hláška dne: "Kam jedete?" "Do Paříže!" Němý údiv.

Náměstí ve Weidenu

Náměstí ve Weidenu

Luhe Wildenau

Ve Schnaittenbachu nakupujeme a já zatím fotím kola

Michalovo kolo mělo nejblíž k silničnímu, proto mu to docela jelo.

Moje kolo je zase staré horské bez odpružení (které na jízdu po silnici není moc potřeba), ale s vyměněnými plášti, aby měly menší odpor na silnici.

Kolo Iva, taktéž horské, ale novější a s odpružením

U kostela v Gegenbachu

Kostel v Gegenbachu

Lom nad Gegenbachem. Z fotky je vidět, kolik jsme si zbytečně vyšlápli a kolik budeme scházet cestou necestou lesem ...

U lomu je vše zaprášené. I naše kola a brašny se postupně obalují bílých prachem.

Kostel v Sulzbach-Rosenbergu

Sulzbach-Rosenberg

Radnice v Sulzbach-Rosenbergu

Kostel na náměstí v Hersbrucku

Náměstí v Hersbrucku

Na louce nad Henfenfeldem se stmívá a my už skoro chceme stavět stan, když tu náhle ...

... přijede auto a my zas balíme saky paky, abychom stihli najít další místo.

Nouzové spaní u pole jen kus od cyklostezky (fotil Michal)

3. den: Norimberk

Dopoledne jsme si potřetí dali trasu do Hersbrucku a přes něj, naštěstí naposledy. Dál jsme uháněli po rovině. Cyklostezka často vedla podél řeky a byla bez dopravy. Takže krása.

Dorazili jsme do Norimberku, kde se jelo parkem až k centru, což se mi líbilo, navíc jsme se tam dostali rychle. Na náměstí jsme si dali pauzu a pak se porozhlédli po okolí. Ochutnali jsme místní klobásky (bratwursty) v house. Pak jsme se zašli podívat na hrad, k němuž jsme sice tlačili kola do šíleného kopce, ale byli jsme odměněni pěkným rozhledem. Sjezd od hradu byl pak vzrušující. Vlastně ani nevím, jestli se tam vůbec smí jet na kole.

Po prohlídce hradu jsme se rozhodli jet dál. Vrátili jsme na náměstí, kde jsme našli cyklotrasu. V Norimberku ji dobře vyznačili, takže jsme se z centra docela rychle vymotali. Přes Fürth a Zirndorf, tvořící s Norimberkem souměstí, jsme se dostali k řece Bibert, podél níž jsme frčeli dál. Cesta nebyla vždy vyasfaltovaná a po několik dní trvajícím suchu jsme měli brzy bíle zaprášená kola i brašny. Postupně jsme čím dál víc stoupali do pohoří Frankenhöhe. Naštěstí se z něho vyklubaly jen takové kopečky.

Za Dietenhofenem jsme už jeli spíše po silničkách mezi vesnicemi. Taky jsme začali hledat nějaký kemp. Rozhodli jsme se pro Obernzenn, kde jsem měl kemp zakreslený i v mapě. I přes únavu jsme přejeli ještě jeden hřeben a pak sjeli do Sondemohe a zase kus vyjeli, čímž jsme se odpojili od cyklostezky.

Kemp naštěstí nebylo těžké nalézt. Nacházel se nad jezerem Obernzenner See a stál nás 21€. Spali jsme nahoře na louce až na dva karavany sami, spousta karavanů ale byla pod námi. Kemp jsme mimo jiné využili k očistě těla, oblečení i kola, což se jednou za pár dní hodí.

Náměstí v Laufu an der Pegnitz

Náměstí v Laufu an der Pegnitz

Náměstí v Laufu an der Pegnitz

Kašna na náměstí v Norimberku

Náměstí v Norimberku

Náměstí v Norimberku

Kostel sv. Vavřince na náměstí v Norimberku

Kostel sv. Vavřince na náměstí v Norimberku

Norimberk

Kostel sv. Sebalda v Norimberku

Hrad v Norimberku zespoda

Hrad v Norimberku, za vstupní branou

Hrad v Norimberku

Hrad v Norimberku

Norimberk z hradu, vlevo kostel sv. Vavřince a vpravo sv. Sebalda

Panorama Norimberku z hradu

Jezírko u Obernzennu, u něhož je kemp

Horní část kempu pro stany máme skoro prázdnou.

Krytý stůl s lavičkami jsme plně využili

4. den: přejezd kopců a prasklý střed

V noci nepršelo, byť to tak k večeru vypadalo, a den byl opět velmi horký. Vzali jsme to nejkratší cestou zpět k cyklostezce, nicméně přes kopec. Ukázalo se však, že naše silnice je zavřená a má se objíždět. Po chvíli přemýšlení jsme se na objížďku vykašlali a udělali jsme dobře. Bez problémů jsme projeli zavřenou částí ve vesnici Urpertshofen, z níž jsme pak stoupali prakticky nerušeni auty. Nahoře následoval prudký sjezd do Oberdachstettenu, kde se mi na tachometru ukázalo až 68 km/h.

Ve vesnici jsme se napojili na cyklostezku a dojeli do Rothenburgu ob der Tauber, kde jsme dokoupili novou bombu do vařiče, kdyby nám došla. Jak se později ukázalo, měli jsme si při nákupu dát větší pozor.

Zásob jídla z domova jsme sice měli dost, ale už pomalu docházely. Třeba jsem dojídal poslední buchtu od mamky se strachem, že už nebudu mít nic, co mi dá tolik energie :-)

Lehce kopcovitou krajinou Bavorska jsme jeli dál. Stoupali jsme často, ale naštěstí nikde ne dlouho. Před vesnicí Rot am See však začal další průšvih s mým starým kolem. A ne už tak malý jako píchlá duše. Začalo blbnout přehazování vzadu na větší kolečka (lehčí stupně). Kus za Rot am See přehazovačka odešla úplně. Sesedl jsem a zjistil, že rupl střed zadního kola. Michal a Ivo mi opět i přes volání ujeli, ale naštěstí se rychle vrátili. Chvíli jsem myslel, že pro mě nastal konec cesty -- slepit to nešlo, náhradní střed jsme opravdu neměli ... Tušil jsem, že se budu muset vrátit vlakem domů s nepojízdným kolem jako zátěží.

Nicméně, narozdíl od dnešních aut jde na kole spravit nebo vyměnit skoro vše. Uvažovali jsme, že bych dojel vlakem z Rotu do Swäbich Hall, kde bychom našli další den cykloobchod. Michal s Ivem by tam mezitím dojeli na kole. Naštěstí kolem jely nějaké holky na koních a poradily nám, že je v Rotu cykloobchod. Michal tam dojel a vrátil se, světe div se, s novým středem. Ten jsme laicky vyměnili (Michal to už naštěstí někdy dělal). Promazali jsme ho jen olejničkou, i když vazelína by byla lepší. Zřejmě to stačilo. Kolo vypadalo, že jede v pohodě. A přes všechny černé vyhlídky jsme ztratili nakonec jen něco jako hodinu a půl.

Dál jsme jeli po cyklostezkách krajinou Jagstu a Kocheru, vedeni stále značkou Panevropské cyklostezky. Nad údolím Jagstu to vypadalo, že cyklostezka po vyšlápnutí nahoru povede zase dolů, a tak jsme to vzali po nefrekventovaných silnicích přes Dünsbach, Obersteinach, Windisch Brachbach, Niedersteinach a Orlach do Bransbachu. Tam jsme dali v restauraci pořádnou večeři, jinak jsme zatím jedli ze zásob a nakupovali v obchodech.

Spát v kempu jsme nechtěli, jeli jsme dál na jih údolím Kocheru. Měli jsme pěkný výhled na vysoký dálniční most. Na druhý pokus jsme zakempili na louce kus za obřím dálničním mostem. Byli jsme schováni při pohledu z údolí remízkem, jen v dáli jsme viděli vesnici. Malinko jsme se obávali, že by nás někdo z kostela nebo z domů mohl zahlédnout, ale obavy to byly asi plané (potřeboval by dalekohled). Stan jsme nestavěli, spali jsme opět pod širákem. Večer naštěstí vůbec nelétali komáři, jen spousta neškodných mušek nad hlavou. Na noc jsme přes spacáky dali horní část stanu, aby na nás nepadla rosa. Bylo sice o trochu víc teplo, ale udělali jsme dobře -- měl jsem mokrou jen špičku spacáku.

Rothenburg ob der Tauber

Rothenburg ob der Tauber

U restaurace v Braunsbachu, kde jsme si dali první jídlo, které nebylo z našich zásob.

Sněhurka a sedm trpaslíků v Braunsbachu

Dálniční most u Braunsbachu

5. den: Švábsko a útěk před komáry

Po sbalení jsme si dali terénní rozcvičku při sjezdu od našeho nocležiště po zarostlé polní cestě. Dojeli jsme do Swäbisch Hallu na nákup a potom jsme jeli městem zhruba na jihozápad, což se ukázalo jako špatný směr. Dostali jsme se za město a motali jsme se tam podél velké silnice, pak směrem k hradu krásnými úzkými uličkami, ale naše panevropská cyklostezka nikde.

Vrátili jsme se do centra a vydali se na náměstí. Zašel jsem do infocentra, kde jsem vzal cyklistickou mapu, která nám vystačila na další tři dny, než jsme ji v Durlachu zahodili. Pak mě napadlo, kde asi naše cyklostezka zabočovala. Konečně jsme jeli správně, nicméně do šíleného a dlouhého kopce, naštěstí většinou schováni ve stínu před úporným sluncem. Dostali jsme se alespoň nad údolí. Hned jsme si však malou část sjeli k trati, která také stoupala z města. Škoda, že cyklostezka nevede podél trati, to by byla jiná jízda.

Dál jsme stoupali a klesali a ztráceli cyklostezku. Občas jsme se museli vracet, občas jsme na ní narazili po chvíli. Podařilo se nám však sjet z náhorní plošiny do údolí. Tam už jsme se bez větších problémů dostali do Öhringenu, kde jsme dali pozdní oběd na lavičce ve stínu poblíž místní ZOO. Kousek bylo kachní jezírko a kachny se hned přišly podívat, jak jíme. Tedy, ne že by nás tak obdivovaly, ale prostě chtěly taky jíst. Bylo jich asi dvanáct a odvážily se až na půl metru k nám. My jim však nic nedali, jinak by mohly být ještě drzejší.

Cyklostezka dál vedla podél trati, žádné velké kopce, a tak se jelo rychle. Trochu jsme hledali cyklostezku akorát ve Weinsbergu, kde byl pěkný výhled na kopec celý obsypaný vinicemi. Za tímto městem nás čekalo poslední stoupání a pak sjezd do Heilbronnu. Ve městě jsem si znovu všiml automatů na cigarety. Jak je asi chrání proti mladším 18 let?

Dál naše cesta vedla údolím Neckaru až k širokému údolí Rýnu. Brzy nastal čas najít místo na spaní. Za Bad Wimpfenem jsme se rozhodli zkusit lesík ve svahu nad údolím. Vyjeli jsme nahoru po silničce a po chvíli rozhodování, jestli nás někdo neuvidí, jsme projeli kolem kukuřičných polí. Nakonec jsem objevil i krátkou cestičku do lesa na místo, kde se dalo spát. Zajeli jsme tam, akorát se ukázalo, že je tam dost komárů. Nicméně jsme uvařili, připravili i vločky a ulehli pod širákem. Stan se tam bohužel postavit nedal.

Komáři však otravovali i po setmění. Navíc bylo vedro, v lese vůbec nefoukalo, takže jsme se před komáry nemohli schovat do spacáku. Po chvíli beznadějného boje nebo spíš trpění komárů jsme zkusili ještě vyjít nad lesík na cestu mezi poli. Tam občas fouklo, ale ti dotěrní komáři řádili stále. Nikdo z nás nemohl usnout. Proto jsme se někdy před půlnocí rozhodli jet pryč.

Sbalili jsme i v naprosté tmě a za občasného bzučení komárů. Větší část vloček s posledními rozinkami, připravených na ráno, se podařilo zachránit do cyklolahve. Kupodivu jsem tam zřejmě nic nenechal. Svedli jsme kola na asfaltku a sjeli na cyklostezku.

I nocí jsme jeli docela rychle, ale mně brzy začala přemáhat únava. Naštěstí jsme za chvíli dorazili do Gundelsheimu, kde nás i ve čtvrt na jednu vzali do kempu (správce byl ještě vzhůru). Jen jsme postavili stan a šli před jednou spát. Na hygienu neměl nikdo sílu.

Na starém mostě ve Schwäbisch Hallu

Nábřeží ve Schwäbisch Hallu

Kostel sv. Michala ve Schwäbisch Hallu

Vyhlídka na (snad) rovinatější krajinu pod Waldenburgem

Dlouhý sjezd z Waldenburgu začíná.

Jezírko u ZOO v Öhringenu

Öhringenský rybář

Protestanstký kostel v Öhringenu

Náměstí v Öhringenu

Hora s vinicemi nad Weinsbergem

Západ slunce u lesíka, v němž jsme chtěli spát

Ráno se však probouzíme v kempu v Gundelsheimu

6. den: Heidelberg

Ráno jsme vstali o trochu později (okolo půl jedenácté) a déle jsme se vypravovali, protože jsme museli projít večerní hygienou. Vloček se nakonec podařilo zachránit dost na menší snídani. Dál jsme pokračovali údolím Neckaru, takže většinou po rovině a pěkně rychle, navíc po cyklostezkách bez dopravy. V údolí jsme mohli obdivovat krásné hrady. Navíc jsme u odpočívadla při obědě našli výborné maliny, takže jsme na neveselou noc s komáry brzy zapomněli. Jen vedro nepolevovalo.

Vcelku v poklidu jsme dojeli do Heidelbergu. Konečně jsem koupil pohled, jen jsem ho pak nestihl odeslat. Po krátké prohlídce centra plného lidí jsme si chtěli jít někam sednout na pivo, ale v centru jsme očekávali draho. Nakonec jsme si odpočinuli a posvačili na lavičkách kus za centrem, kde to prý to vypadalo skoro jako v Berlíně.

Projeli jsme Heidelbergem a nějak zázračně jsme našli cyklostezku. Už jsme byli v rovinách kolem Rýna. Někde před Plankstadtem ale bylo značení trochu zmatené, a tak jsme místo na západ jeli na jih. Cyklostezka však pokračovala zřejmě na západ, už jsme se však nechtěli vracet.

Jeli jsme kolem polí, které zemědělci zrovna zavlažovali. Jednou jsme dostali od zavlažování sprchu, naštěstí zřejmě neobsahovala hnojivo. Brzy jsme vjeli do jednoho rozlehlého rovinatého lesa, kde by se snad dalo někde i schovat před všemi cestami (a že jich tam bylo požehnaně), ale nechtěli jsme si znovu užívat s komáry. Místo toho jsme před Walldorfem přejeli dálnici a v tomto městečku jsme hledali kemp.

Našli jsme ho, správce však říkal, že mají plno. Na naše naléhání a projevy zoufalství nás ubytoval v jednom rohu, kde jsme byli schovaní za karavanem a jedním velkým stanem. Začali jsme vařit a došla nám stará bomba z domova. Nevadí, máme novou koupenou po cestě, říkali jsme si. Nicméně ta měla špatný ventil, na něž Var prostě nasadit nešlo.

Michal šel po kempu shánět někoho, u koho bychom si mohli uvařit nebo kdo by nám půjčil vařič. Nakonec jsme s Michalem vařili u jednoho Němce na velkém plynovém vařiči (víc než dost výkonném na naše malé ešusy a to i na nejnižší stupeň). Těstoviny s konzervou ve dvou ešusech se nám uvařit povedlo, ale všechno se zpozdilo, tak jsme šli spát až někdy po desáté. V noci bylo tak vedro, že se spacák stal zbytečnou zátěží.

Řeka Neckar u Gundelsheimu

Řeka Neckar u Gundelsheimu

Hrad poblíž Gundelsheimu

Hrad za Eberbachem

Heidelberg

Zámek Heidelberg

Starý most v Heidelbergu a za ním centrum

Radnice v Heidelbergu

7. den: široké údolí Rýna

Nastal další horký den. Jeli jsme dle mapy a itineráře vesnic a měst tak, abychom jeli zhruba na jih a trochu na západ, protože panevropská cyklostezka vedla zřejmě víc na západ od nás. Nepotkali jsme ji ani ve vesnicích, kudy měla projíždět, už jen výjimečně jsme viděli její značku.

Uháněli jsme rovinami kolem polí, nyní často zavlažovaných, takže jsme se museli snažit, abychom nebyli pohnojeni. Projížděli jsme i lesy nebo okolo golfového hřiště. Všude rovina. A strašné vedro.

Po dlouhé době jsme zastavovali kvůli defektu, když Ivovi začala unikat duše, ale nebylo to na dlouho. Dál jsme pokračovali na jih a v centru Durlachu jsme dali oběd a zmrzlinu. Záchody takhle v neděli však měli zavřené.

Potom jsme pádili přes Ettlingen, Malsch a kolem Rastattu. Někde tam se nám podařilo najít Panevropskou cyklostezku. A taky ji zas brzy ztratit. Párkrát jsme i jeli kus úplně nesmyslným směrem (třeba na sever). Později odpoledne jsme si vyhlédli na mapě kemp u Stollhofenu poblíž Rýna. Celková cena 31€ nás však motivovala jet dál. Kemp navíc vypadal dost masově a zrovna k němu přijížděli hasiči a záchranka ...

Našli jsme tedy na mapě o kus dál na jihovýchod jiný kemp u Oberbruchu. Tam jsme platili něco jako 24 "éček", navíc už se blížil večer a byli jsme unaveni. Etapa byla sice rovinná, ale jeli jsme rychle (často až 30 po rovině) a po sedmi dnech na kole toho má člověk prostě dost.

Kemp vypadal sympaticky, v jeho středu bylo malé jezírko, jež jsme využili k osvěžení. Díky tomu plavky přestaly být zbytečnou zátěží. Jelikož jsme nesehnali nikoho, u koho bychom mohli uvařit, nadlábli jsme se v místní restauraci pořádným řízekem s hranolkami a pivem.

Zámek v Bruchsalu

Kašna v Durlachu

Panorama kempu Adam v Oberbruchu

8. den: přes Rýn konečně do Francie, prohlídka Štrasburku a "odpočinkový den"

Vyrazili jsme opět někdy po deváté. Z Oberbruchu jsme jeli do Moosu a pak do Lichtenau po silnicích, kde jsme se chtěli napojit na cyklostezku. Trochu jsme však bloudili a nemohli ji najít, až za Rheinau se nám to trochu podařilo. Zahlédli jsme tam (asi naposledy) značku Panevropské cyklostezky.

Jeli jsme k Rýnu skrz příjemný les. Před Rýnem byla menší silnice, malá říčka a za ní velký val, alespoň 5 metrů vysoký. Na val nemilosrdně pražilo slunce, které úplně vyprahlo veškerou trávu. Vydrápali jsme na val bez kol a k našemu překvapení se objevil Rýn. Jen dva metry pod námi. Kdyby se val protrhl, zřejmě by zatopil velké území.

Pod valem a pak i po valu jsme uháněli polní cestou na jih podél Rýna. Vedro sálalo odevšad. Za několik kilometrů jsme však byli v Kehlu, kde jsme v poledne překročili Rýn. Překonali jsme Německo od východu na západ a měli jsme radost.

Ve Francii jsme hned vjeli do Štrasburku a prokličkovali až do centra. Tento den měl být odpočinkový s pouhými 48 km, nicméně už nyní jsme je měli skoro ujeté. Takže bylo jasné, že zase dáme víc.

Vedro nás neopustilo, a tak jsme projeli centrem docela rychle. Chtěl jsem si prohlídku víc užít a jet pomaleji, ale ostatní mi ujížděli. Katedrálu, u níž jsme se trochu zdrželi, jsem fotil bohužel jen zvenčí.

V infocentru jsme zkoušeli sehnat mapu, ale moc dobrou nám nedali, jen takovou přehledovou s cyklostezkami. Kus od centra jsme nakoupili na oběd, v tomto vedru hlavně ovoce. Ukázalo se, že potraviny ve Francii budou dražší než v Německu. Projeli jsme pak okolo centra podél silnic do parku Orangerie poblíž Paláce Evropy, sídla Rady Evropy, kde jsme si odpočinuli.

Blížila se už doba, kdy se budu muset vydat zpět do ČR, abych s rezervou stihl cestu do Pekingu. Rozhodl jsem se však, že dojedu do Nancy ve Francii, protože jsem měl předem najité, že se odtud dá dostat vlakem i s kolem do Prahy za jeden den.

Někdy kolem čtvrté jsme vyrazili dál. Ze sedel kol jsme si prohlédli evropský parlament, pak jsme se motali po cyklostezce přes vesnice a městečka těsně sousedící se Štrasburkem. Ve Vendenheimu končil denní plán, my však chtěli najít kemp.

Brzy jsme se dostali ke kanálu Rýn-Marna, vystavěného v polovině 19. století a dlouhého 313 km. Podél něho jsme frčeli po asfaltové cyklostezce. Jelo se přirozeně pořád po rovině a velmi krásně. Trošičku se vystoupalo jen u zdymadel a mostů přes kanál (většina z nich byla dost starých a úzkých, jen pro jedno auto). Ze sedla jsme se dívali na několik malých výletních lodí plujících kanálem.

Před Brumathem jsme najednou viděli značku, že cyklostezka je uzavřená. Pokračovali jsme přesto dál, maje v paměti dobré zkušenosti s projížděním zákazů. Objeli jsme zátarasy a proklouzli staveništěm nějaké velké silnice. Ještě jsme z druhé strany staveniště dvakrát museli objet zákaz, jednou dosti nepříjemně úzkou pěšinkou mezi kanálem a zábradlím. Nikdo naštěstí do vody nespadl.

V Brumathu jsme se vyptávali na kemp, poslali nás však skoro až k Rýnu, tedy zpět. Rozhodli jsme se jet ještě asi 33 km do Saverne, kde jsme měli kemp v mapě. Nejdřív jsme se však museli vrátit na cyklostezku, přičemž se nám povedlo přejet odbočku a asi kilometr jsme si zajeli.

Dál jsme uháněli opět až 30 km/h podél kanálu, držel jsem se vzadu a nechal se ostatními vést. Asfaltka byla často na obou stranách kanálu, cyklostezka někdy strany střídala a my s ní. Ke konci už jsem rezignoval a jel pomaleji. Naštěstí už jsme se neztratili a cesta vedla pořád po rovině. Jen jsme ještě projeli jeden zakázaný úsek se staveništěm (opět bez problémů).

V Saverne jsme se doptali na kemp a udělali poslední výšlap. Měli jsme ten den najeto přes stovku, tedy dvakrát víc oproti plánu. Dnešní odpočinek měl tedy značně aktivní formu. V kempu nás přivítala opilá správkyně, které jsme sotva rozumněli cenu, ale jinak vše proběhlo v pohodě. Tedy až na vedro v noci.

Rýn z valu, pohled na sever

Rýn z valu, pohled na jih

Val bránící Rýnu vylít se do okolí

Rýn na jih od mostu

Překonáváme hranici!

Kostel ve Štrasburku

Vchod do katedrály ve Štrasburku

Davy u katedrály

Detail sošek nad vchodem

Katedrála ve Štrasburku

Katedrála

Náměstí katedrály plné lidí

Katedrála je mohutně osvětlována

Katedrála z ulice naproti

Palác Evropy, sídlo Rady Evropy

Kanál Rýn-Marna

Vrata zdymadel

Večer v kempu v Saverne

Z kempu je krásný výhled na měsíc v úplňku

9. den: kolem kanálu přes Vogézy a konec hezkého počasí

Ranní příprava nám trvá déle, ale občas je třeba udělat údržbu kola. V Saverne jsme pak přejeli v protisměru pár jednosměrek. Někde dřív (asi za Štrasburkem a v Heidelbergu) bylo projíždění cyklostezek v protisměru pro cyklisty povoleno, ale tady ne. Vůbec jsme porušili dost zákazů: 50 nebo 30 v obci, občas i semafory, ... Ale o tom bych měl radši mlčet.

Za Saverne kanál pokračuje pěkný údolím pohoří Vogézy. Jelo se příjemně, i když jsme jeli zas rychle. Ještě nás nesužovalo vedro. Chvíli vedl Ivo, pak já (Michal takhle ráno tolik nestíhal). Údolím jsme stoupali trochu víc, ale stále jen u stavidel. V jednu chvíli se kanál oddělil od starého a neudržovaného koryta, kolem něhož jsme jeli dál. Staré koryto kanálu vedlo i podél hezkých skal a u stavidel stály pěkné staré domy. Současný kanál vede jinudy a výškový rozdíl překonává jakýmsi výtahem, který jsme ale neviděli.

Jakmile údolí začalo stoupat příliš, kanál vešel do tunelu. My jsme si samozřejmě museli vyšlápnout na průsmyk. Ještě předtím jsme ale potkali člověka s úplně naloženým kolem. Ale tak, že už na něj nešlo nic přidat. Nejdřív nás jen pozdravil a poradil nám cestu (ta už nevedla podél kanálu, ale po silnici), pak jsme se dali do hovoru. Je z Makedonie, ale žil 3 roky v Česku a někde poblíž Berouna pracoval. Nyní pracuje pro neziskovku a byl již 50 dnů na cestě. Vyjel z Čech, dlouho se zdržel v Německu, kde i někoho navštívil, a pokračuje do Francie, kde chce vidět tři města poblíž Paříže. V budoucnu chce mít v Čechách biofarmu. Česky uměl slušně, tedy až na skloňování.

Poté jsme si dali jediný pořádný výšlap ve Vogézách, jinak jsme stoupali pohodlně podél kanálu. Pak už jsme celkem pomalu sjížděli, nicméně při tom jsme ztratili cyklostezku. V Nidervilleru jsme se tedy dali na Sarrebourg, i když ho cyklostezka asi objíždí. Alespoň jsme mohli udělat větší nákup, jen tu byl problém najít některé běžné věci jako ovesné vločky či masovou konzervu.

Silnice ze Sarrebourgu pak vedla jako natažená přímka a stoupala a klesala, nejméně dvakrát pořádně. U Xouaxange jsme se napojili na cyklostezku podél kanálu. Tam už jsme uháněli po horším asfaltu než před Vogézami. První přehradu (či jezero) jsme objeli v pohodě, ale kolem druhé už jsme jeli po hrbolaté travnaté cestě a to docela dlouho. Po delší době terénní vložka. Dojeli jsme k silnici u Moussey a zjistili jsme, že cyklostezka dál není značená a podél kanálu se pořád jede po travnaté cestě. Navíc bychom museli překonat podjezd po tratí plný vody. Tak jsme se vydali po silnicích mezi vesnicemi, snaže se držet směr kanálu.

Stoupat ve vedru bylo už skoro nesnesitelné. V jedné vesnici jsme zastavili na pozdní oběd ve stínu kostela a stromu. Pohodlí jsme neměli, ale stín byl hlavní. Přitom jsme si všimli jak chudé jsou francouzské vesnice na venkově. Pár domů dál od cesty bylo vybydlených, zemědělství tam dělali staříci. Mládež jistě utekla do měst.

Po silnicích vedoucích mezi vesnicemi v okolí kanálu jsme jeli dál. Chtěli jsme někde sehnat vodu, ale ve vesnicích nikdo nebyl a jeden kemp jsme minuli. V dáli jsem si začal všímat hrozivě rostoucích mraků. Takhle brzy odpoledne jsme je ještě neviděli.

Někdy odpoledne jsme dojeli do Einvill-au-Jard, původního cíle dnešní etapy. Tam jsme si konečně koupili chlazenou kolu. Mezitím se k nám přihnal mrak a začalo lehce pršet. Schovali jsme se v jednom průjezdu. Jak mi předtím bylo šílené vedro, zprvu jsem si deště užíval a ochlazoval jsem se jím.

Déšť však přerostl v bouřku a to pořádnou. Vítr hnal kapky skoro přes celý asi 8 metrový podjezd. Byli jsme v nejhorších chvílích opřeni o zeď v rohu, co nejdál od kapek. Dle Michala se jednalo o studenou frontu, což odpovídalo. Během asi hodiny a něco přešlo pár nárazů bouřky a potom začalo už jen lehce pršet. Notnou chvíli jsme ještě čekali, jestli bouřka znovu nenabude na síle. Pak jsme vyjeli. V podjezdu jsme strávili možná i hodinu a půl.

Věděli jsme jen o kempu na jih od Nancy, který byl ještě pár desítek kilometrů, tak jsme tam tedy uháněli. Zprvu lehkým deštěm, ale ještě se párkrát blýsklo. Pokračovali jsme dál zhruba podél kanálu po silnicích mezi vesnicemi s občasným lehkým stoupáním. Cestou bylo vidět bouřkou polámané větve a projeli kolem nás i hasiči.

Už jsme se blížili k Nancy, ale na obloze se objevil další dešťový mrak. Viděl jsem, že musíme jet rychle, a tak jsem i vedl, dokud jsem se nenechal vystřídal Michalem, který nám však ujel. Coca-cola mě velmi povzbudila, navíc se blížil můj cíl cesty.

Ve vesničkách před Nancy začalo pršet a zhoršovalo se to, až jsme se ocitli v další bouřce. Velmi nouzové přístřeší jsme nalezli v zastávce, ale zmokliy mi nohy a ještě jsem musel pláštěnkami chránit brašny. Strávili jsme tam asi tři čtvrtě hodiny, pak jsme v lehkém dešti opět vyrazili. Už bylo před osmou večer a my měli pořádný hlad.

Vjeli jsme do Nancy a dali se na západ. Zdržovaly nás tu křižovatky. Za dálnicí a kostelem jsme zabočili dle plánu vlevo a dostali jsme se k tramvajové trati. Tramvaje tu mají zvláštní, jednokolejné s tím, že mají na okrajích kola a kolej je jen uprostřed tramvaje. Jednou ulicí jsme pak jeli na jih podél trati. Drželi jsme se směru do Villers, což byl i směr na Villers-les-Nancy, kde se měl nacházet kemp. Po odbočení a sjetí už jsme viděli i odbočku a navigace byla dobrá.

Bohužel se ukázalo, že musíme vyjet dost velký kopec. Vyfuněli jsme ho téměř nahoru. Nahoře jsem už byl skoro vyčerpaný a naštvaně jsem hledal, koho se doptat na kemp. Skoro jsem i někde zazvonil. Nakonec jsem vytáhl z jednoho řidiče, že kemp je o kus dál po silnici. Skutečně po 150 metrech byla odbočka. Dorazili jsme se tam až někdy před devátou a hned jsme se dali do vaření.

Večer jsem se musel navíc připravit, že brzo ráno vyrazím na vlak. Sbalil jsem si věci a nechal klukům všechno, co mohli potřebovat, hlavně jídlo. Byl jsem nervózní, čekala mě cesta vlakem s pěti přestupy. A všechno i s kolem. Spát jsem šel až po jedenácté, opět bylo vedro, takže jsem nebyl ani přikryt.

Stará nepoužívaná část kanálu ve Vogézách

Makedonec, co žije v Česku a je na cestách

Kanál vede tunelem, my musíme přes kopečky

Kanál těsně před tunelem

Vybydlené domy ve francouzské vesnici na venkově za Vogézami

Francouzská vesnice na venkově

10. den: rozloučení a vlakem domů

Vstal jsem před sedmou a začal místo snídaně balit. Zhltl jsem jen jednu tyčinku. Kluci ještě spali, tak jsem se s nimi rozloučil, zatímco se probouzeli. Vlastně jsem jim udělal budíček. Mrzelo mě to, ale musel jsem jet. Nemohl jsem pokračovat, neboť už by dál po trase nebylo velké město a jen zázrakem bych se dostal do ČR za jeden den.

Nancy jsem prokličkoval naštěstí rychle. Na nádraží jsem nervózně postával krátkou frontu, která pomalu ubývala. Francouzi se zřejmě dost vykecávali. Navíc mi paní na pokladně neuměla prodat jízdenku i s kolem skrz Německo, tak jsem si koupil jen jízdenku do přestupního města kus za hranicemi Francie.

První spoj do Štrasburku byl v pohodě. Poloprázdným rychlíkem jsem velkou rychlostí uháněl zpět podél kanálu. Ve Štrasburku jsem rychle přeběhl k vlaku do Appenweieru. Byla to malá lokálka, dost plná lidí, ale kolo jsem tam ještě dal. Zapomněl jsem si označit lístek (narozdíl od Nancy), z čehož jsem byl nervózní, ale nikdo mě nekontroloval stejně jako v předchozím vlaku.

V Appenweieru jsem měl dost času na koupení další jízdenky. Bohužel tam nebyly člověkem obsluhované pokladny, jen automat. Pěknou chvíli jsem se s ním bavil, než jsem koupil jízdenku do Chebu. Do Prahy se nedalo, prý je potřeba rezervace a zároveň nejsou volná místa. Ještě jsem koupil za 5€ jízdenku pro kolo na celý den.

Deutsche Bahn se však velmi vyznamenalo. Zpoždění jsem neměl přes den žádné, celkem už v klidu jsem absolvoval cestu do Chebu s přestupy v Karlsruhe a Norimberku. Akorát jsem musel dokupovat jízdenku pro kolo do rychlíku za 9€. V Norimberku jsem měl asi 40 minut, a tak jsem chtěl koupit jízdenku z Chebu do Prahy, protože v Chebu jsem měl na přestup jen 8 minut. Podařilo se, jen asi za víc, než v Chebu. Ale jistota je taky cenná.

V Chebu jsem hned pohodově přestoupil a zaplatil ještě 30 Kč za kolo. Dokonce jsem si v kupé i zajímavě popovídal s jedním klukem o cestování, foťácích, pochodech a tak vůbec. Po 13 hodinách jízdy vlakem (počítaje i přestupy) jsem konečně dorazil do Prahy.

Michal a Ivo po mém odjezdu jeli dál Francií, únava se na nich však začala dost podepisovat. Přesto dojeli 13. den výpravy do Paříže. Tam však odpoledne padli v hostelu a prohlížení památek nechali na další den. 15. den pak večer nasedli na autobus do Prahy i s rozloženými a sbalenými koly. Cesta zpět jim tak trvala kratší dobu než mně z Nancy.

Naše kola po ránu v kempu nad Nancy

Ve stanu se ještě spí, já zatím balím.