Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Vyhlídky Jizerských hor l. - Ještěd, Jizera, Smrk

vydáno 7. srpna 2013 – napsal Rony – 1 komentář

Jizerky jsou populární především díky zimnímu období a mnoha upraveným běžkařským tratím. Jejich krása ale vyniká v každém ročním období, byť je vždy trochu jiná. Naše letní objevování zalesněné hornaté krajiny stačilo poodkrýt mnoho krásných míst, bizarních skal a dalekých výhledů.
První dva dny slézáme nejvyšší vrcholy Jizerek, Jizeru a Smrk. Ještě předtím však při příjezdu stíháme navštívit vrchol Ještědu, byť tentokrát pouze kabinkovou lanovkou.

den první:

Ještěd s jeho zajímavou rozhlednou a večerní výstup na vrchol Jizery

Na sever vyrážíme nakonec ve čtyřech v 10 hod. Po cestě si domlouváme první cíl dnešního dne, kterým se nakonec stane Ještěd.

Ještěd (1 011 m n. m.)

mapka Ještěd

Po téměř třistakilometrovém únavném přesunu se nám nikdo nesmí divit, že místo pěšího výstupu dáváme přednost technickému prostředku - kabinkové lanovce.

Já se na Ještěd dostávám vůbec poprvé a dokonale si na hoře vychutnávám skvělé výhledy. Liberec září mezi okolní zalesněnou krajinou, které dominují nedaleké Jizerské hory, cíl naší cesty. Dobrá viditelnost však umožní spatřit i kopulovité vrcholky Českého středohoří, Lužických hor a Ralské pahorkatiny. Za Jizerkami dohlédneme i na několik vrcholků Krkonoš.

Nejen daleký výhled, ale i sama budova rozhledny, se svým charakteristickým tvarem a vyhlídkovou restaurací, přitahuje pozornost všech návštěvníků. I my proto jdeme dovnitř, alespoň na kafe. Díky leniným řízečkům totiž hlad nemá nikdo z nás.

Interier celé rozhledny je zvláštní, vše je vlastně kovové a dokonale ladí. Obcházíme vnitřní ochoz a před odchodem k lanovce znovu obdivujeme okolní hornatou krajinu.

Ještěd je hora ležící jižně od Liberce a jde o nejvyšší vrchol a jedinou tisícovku Ještědsko-kozákovského hřbetu. Na vrcholu je známý televizní vysílač v technicistním architektonickém stylu.

Na vrchol je vybudována jedna z prvních visutých lanovek u nás.

Jde o unikátní dvoukabinovou lanovku založenou na kyvadlovém systému. Jedna kabina unese 35 lidí a dokáže vyvinout rychlost 36 kilometrů za hodinu.

Délka trati je 1188 metrů, přičemž dolní stanice je v nadmořské výšce 600 metrů a o 400 metrů výš. V nejvyšším bodě se lanovka dostává 30 metrů nad zem.

Na vrchol se lze levněji dostat i autem, ale o tom jsme ani nepřemýšleli.

Dolní stanice lanovky se nachází v Liberci - Horním Hanychově nedaleko konečné stanice tramvaje MHD.

Více i zde: http://www.rozhlednajested.cz/

Budava lanovky.

Roku 1850 zbudovali Haslerovi na Ještědu vlastní chatu, kterou v následujících letech vylepšovali a návštěvníkům nenabízeli jen občerstvení, ale také nocleh. Stará chata dosloužila roku 1868, byla však záhy nahrazena chatou novou, částečně kamennou, finančně podpořenou i mnoha předními libereckými občany. K této Rohanově chatě byla roku 1885 přistavěna Německým horským spolkem terasa pro 200 lidí. V květnu 1876 byla na vrcholu postavena dřevěná věž. Tato 5 m vysoká vyhlídková věž byla první rozhlednou této části Čech a vydržela až do konce července 1889. Ještě v témže roce však byla postavena rozhledna nová – vysoká 8 metrů. (Wikipedie)

...

...

31. ledna roku 1963 došlo při neopatrném rozmrazování potrubí v budově hotelu k požáru, kterému celá stavba podlehla. Stejný osud v následujícím roce potkal i Rohahovu chatu a proto vznikl projekt, kdy nová budova byla od počátku navrhována jako hotel, rozhledna i televizní vysílač. Tento projekt vypracoval architekt Karel Hubáček z ateliéru SIAL Liberec a základní kámen byl položen 30. 7. 1966. Nový hotel a vysílač ve tvaru rotačního hyperboloidu byl slavnostně otevřen 21. září 1973. Zpočátku rozporuplné reakce nakonec vyústily v uznání jako stavby století.

Vrchol Ralska se zříceninou hradu.

Z plošiny je dokonalý výhled k západu.

Roku 1838 byl na vrcholu postaven obelisk na památku návštěvy Adély Rohanové, zvaný dodnes Rohanský kámen (Rohanstein), který stojí na někdejší hranici mezi Rohanským a Clam-Gallasovským panstvím

Vrcholy Lyskamm, Castor a Pollux, Monte Rosa, Breithorn i Klein Matterhorn jsem měl z Breithornu možnost spatřit na vlastní oči a tyto kameny pod Ještědem nesou jejich honosné názvy.

Jizerky končí na zàpadě Špičákem a Kančím vrchem.

Nezbytné vrcholové foto.

Pohled na Frýdlantsko a do polských rovin.

Právě odsud, ale ještě z provizorního vysílače, vysílalo ve dnech 25.–27. srpna 1968 Svobodné studio Sever, provozované dvěma techniky a rozhlasovým redaktorem Miroslavem Hladíkem, kteří používali vybavení Libereckých výstavních trhů. Sedmadvacátého srpna v něm živě vystoupil herec Jan Tříska a pozdější prezident Václav Havel. Tuto událost dnes připomíná pamětní tabulka na posledním ze zbytku základů bývalé vysílací stanice

...

Řešení stavby, především umístění osmi skleněných emblémů zavrtaných do betonového dříku vysílače, je velmi nezvyklé. Dřík a jeho úprava představují dle návrhu umělců vyrůstání věže ze skály. Skleněné emblémy označoval architekt stavby za spadlé meteority. Autorem mříže umístěné v hotelové chodbě je Jaroslav Klápšte. Je složena z kovových částí zemědělských vozů a nářadí. Stěny schodiště a hotelových chodeb jsou pak obloženy keramickými obklady autorkou Děvanou Mírovou. Vstupní dveře a stěny recepce hotelu pokrývají tepané plechy od Miloše Košky, tapiserii umístěnou na zdi salónku vytvořil Vladimír Křečan.

Interier získal svoji osobitou tvář, která je kovovělesklá. Bylo nám potěšením chvíli se zdržet ve zdejší rstauraci.

...

Čeká nás přejezd nejzápadnějšího cípu Jizerek do Dětřichova a Raspenavy. Údolím Smědé již míříme do Hejnic, kde nakrátko zastavujeme u zdejšího krásného poutního kostela a přes Bílý potok na Smědavu.

Horská chata Smědava sice bylo jen náhradní ubytování, původně vyhlédnutá Bartlova bouda měla obsazeno, ale o to příjemnější. Sice bez komfortu (na pokoji jen umyvadlo), zato s výbornou kuchyní a přívětivou obsluhou. To jsme si ověřili hned po příjezdu při večeři. Klidné místo v sedle hor 850 m n. m.) mělo i další nepopiratelné výhody. Dostupnost mnoha cílů bez nutnosti přesunu autem a v nastávajících vedrech o poznání nižší teploty.

Při průjezdu Hejnicemi nelze bez povšimnutí vynechat místní kostel. Podle místní legendy žil v blízké vesničce Lužec chudý řemeslník, sítař a řešetář, se svou nemocnou ženou a dítětem. Jednoho dne roku 1159 hledal v hejnickém lese dřevo na práci a pod třemi lípami na břehu říčky Smědé unaven usnul. Ve snu pak spatřil lípu zalitou září, kdy na jejích větvích seděli andělé. Jeden z nich jej vyzval: „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ Řemeslník, který byl přesvědčen o tom, že nešlo o pouhý sen, zakoupil při nejbližší návštěvě Žitavy dřevěnou sošku a tu zavěsil na určený strom. A podle legendy se jeho žena i dítě skutečně uzdravily.Zpráva o zázračném uzdravení se brzy roznesla po kraji a lidé začali na tomto místě prosit o pomoc. V roce 1211 se pak rozhodli lípu pokácet a na jejím místě zbudovat dřevěnou kapličku. Již roku 1252 byla na jejím místě postavena kaple kamenná. Postupem času však sílil proud poutníků a kaple tak byla neustále rozšiřována. Kostel byl slavnostně vysvěcen 2. září 1498 míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu.

Roku 1721 bylo požádáno o výstavbu barokního chrámu spolu podle plánů Tomáše Haffeneckera. Podle pozdějších záznamů se však bazilika stavěla podle plánů Johana Bernarda Fischera z Erlachu. Protože na původním skalisku nebylo dost místa, byl ze staršího gotického kostela zachován jen presbytář, který dnes tvoří pravé (východní) rameno příční lodi. Hlavní loď byla postavena napříč, v severojižním směru, na místě zasypané strže. Chrám pro 1 000 poutníků byl slavnostně vysvěcen 1. července 1725.

Hlavní oltář je dílem sochařů J. Hájka z Mnichova Hradiště a I. Brenera z Liberce. Pozadím oltáře je iluzivní freska od Josefa Kramolína z Bohosudova z roku 1787. Jen málokterý z návštěvníků si na první pohled všimne, že tu oltář ve skutečnosti nestojí, ale je jen namalovaný.Nástropní malby vymaloval v letech 1902–1906 vídeňský profesor Andreas Groll, vyučující v té době na umělecké průmyslové škole v Jablonci nad Nisou. V hlavní kupoli jsou tři výjevy – Nanebevzetí Panny Marie, Ježíšovo ukřižování a Andělé nesoucí Svatý kříž. (Wikipedie)

Jizera (1 122 m n. m.)

mapka Jizera

Obě popsané výhody nakonec využíváme hned první den, kdy po večeři vyrážíme na vrchol Jizery. Stoupáme pískem vysypanou cestou a užíváme si krásný večer v těchto malých, ale k tulákům přívětivých horách.

Z hlubiny rokle pod námi slyšíme hukot Bílé Smědé, která si razí svoji cestu ke Smědavě mezi Jizerou a mohutnou Smědavskou horou (1 084m n. m.). Netrvá to dlouho a říčka se objevuje poskakujíc mezi oblými balvany a porosty nízkých smrčin.

Míjíme odbočku u Pavlínovy louky a na té další již stezkou mezi smrčky, posléze i s pozůstatky mrtvého lesa, ukrajujeme postupně poslední výškové metry k druhé nejvyšší hoře Jizerek. Pak zbývá než vylézt na vrcholovou skálu jištěnou stupy a zábradlím, vychutnat si romantiku večera s výhledy na všechny světové strany. Slunce se pomalu sklání k západu a ozařuje mezi mraky scény hodné zaznamenání.

Shora se dívám na dřevěnou boudu se zakrytou verandou i na pár mladých lidí uvelebených kousek pode mnou na skalní terase a trochu závidím. Jejich noc tady nebude mít chybu.

My výjimečně dáme přednost pohodlý staré horské chaty, ve které prý ještě před pár lety neměli ani zavedený elektrický proud. "Romantika? Jak pro koho..." odpovídá později obsluhující číšník na Smědavě.

K chatě přicházíme chvíli před západem slunce a tak ještě fotím dokonale vybarvený obzor.

Na Smědavě se po ubytování a večeři vydáváme na kratší výlet. Zamíříme k druhé nejvyšší hoře Jizeře.

Horská chata Smědava.

Nad Bílou Smědou je celá řada ŘOPíků, bunkrů vystavěných ve 30-tých letech, lemujících celé pohraničí.

Bílá Smědá nedaleko rašeliniště a Malé klečové louky, kde pramení.

Odbočka k Jizeře. Vrcholové skály jsou z mnoha míst Jizerek dobře vidět a jsou dobrým orientačním bodem.

Stoupáme smrkovým lesem, který zde byl vysázen po zničení původního, kdy kyselé deště a následně i kůrovec prakticky zlikvidovaly lesy ve vrcholových partiích hor. Vcházíme do PR Prales Jizera, kde se ponechaly uschlé stromy. I zde byl bohužel les naráz zmlazen a prales moc nepřipomíná. Vzrostlých stromů je minimum.

Průchod malým kamenným mořem pod vrcholem je zpestřením výstupu.

Torzo buku, kterých zde je nemnoho.

Jizera byla dříve nazývána Bražecký vrch nebo Bražec. Německý název Siechhübel (Siebengiebel) znamená v českém překladu Sedmištít. Tento název patrně odkazoval na mohutnou, poměrně členitou, žulovou skálu na samém vrcholu hory.

K vrcholu se stoupá z opačné strany rozlámanými skalami s jištěním.

Vrcholový kříž Jizery.

Nižší skála zakrývá pohled na cestu, po které jsme přišli. Jinak je rozhled bezchybný.

Ještěd v pomalu hasnoucím dni.

Střední jizerský hřbet se táhne k Jizerce a Bukové hoře (vrcholek zcela vpravo).

Bukovec více přitažený zoomem. Vysoko nad ním jsou vidět krkonošské Sněžné jámy a Vysoké Kolo (1 509 m n. m.).

Romantika večera na Jizeře je dokonalá.

Přehrada Souš nad Desnou. Vpravo vzdálená rozhledna Štěpánka.

Pohled ke Smrku (1 124 m n. m.) odhaluje co nás čeká zítra.

Větrovky jsou na místě, s pomalu mizícím sluncem se zvedl chladný vítr.f

Skalky na Jizeře.

...

Sestup sešupem...

...

Chatka, kde je možnost úkrytu i přenocování. To je sice, mimo určená tábořiště, která stejně nikde v horách nejsou, v CKO Jizerské hory zakázáno, ale jistě tolerováno. Počet mladých s bágly není malý, i na fotce můžete vidět dva z mnoha, kteří upřednostňují širák před placenými penziony a horskými chatkami. Ostatně ty, mimo Smědavy, nahoře stejně nikde ani nejsou.

Pohled zpět ukazuje zlátnoucí skalní vyhlídky.

Večerní nostalgie.

...

den druhý:

Smrk (1 124 m n. m.) a Bílý Potok

mapka Smrk

Hned po snídani (v 9,15 h) na nás čeká několik km po tvrdém asfaltu. Cesta ze Smědavy pod vrchol Smrku vede po cyklotrasách, na kterých se kolem nás sem tam zběsile proženou barevní upocení bikeři, nemilosrdně polykající jeden kilometr za druhým.

Na Předělu jdeme dál pro jistotu nejkratší cestou po červené TZ a tak mineme vyhlídkovou skálu Paličník. To je jistě škoda, ale protože chceme sejít přes lázně Libverda do Hejnic, odkud nám nahoru do Smědavy jede v půl páté autobus, podřizujeme vše tomuto cíli.

Až Nebezký žebřík nás osvobozuje od cyklistů, ovšem pouze za cenu prudkého stoupání. Ale i cesta do nebes někde končí a tak se konečně ocitáme na zaobleném hřebenu hory Smrk a zanedlouho i tváří v tvář vrcholové rozhledně. U ní je dost lidiček, protože právě dobíhají první nadšenci nějakého běžeckého závodu. Lezeme proto hned nahoru, kde je volněji.

Opět, v trochu pozměněné podobě než z Jizery, vnímáme své okolí. Mraky sice zahalily blízké kopce, přesto je co zkoumat. Nedaleko od nás je podobně vysoký Stóg Izerski (1 107 m n. m.), ke kterému jsme měli v úmyslu dojít. Nakonec se rozhodujeme rovnou pro sestup do Hejnic, které jsou spolu s Novým Městem pod Smrkem vidět hluboko pod námi. Vybíráme si ale delší trasu po modré TZ, směrem na Nové Město.

Ráno nás čeká sice celkem rovinka, ale po tvrdé cestě. To zatím nikomu nevadí, sil je ještě dost.

Jdeme na Předěl a občas míjíme menší vrchovištní slatě.

Konečně se dočkáme Nebezkého žebříku, který vede přímo vzhůru k rozhledně.

Skalky Jizery se nám vzdálily, vrchol Smrku je nadosah.

Jeden z mnoha pomníčků, kterých je v celých Jizerkách mnoho. Dokonce existuje volný spolek na jejich ochranu, který se o ně stará. To a mnoho dalších zajímavostí jsem se mohl dočíst v krásné Knize o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého.Od tohoto spisovatele poeticky psaných knih jsem si v nedávné době zakoupil i Karpatské hry a Chvály Zadní země a doslova je zhltl. Mohu je všem milovníkům přírody vřele doporučit.

Vzhůru k rozhledně!Když roku 1892 začali pruští turisté stavět na sousedním, o 19 metrů nižším Stohu (Stóg Izerski') rozhlednu, reagovali na to obyvatelé Nového Města pod Smrkem zahájením stavby své vlastní věže na vrcholu Smrku. Ta byla otevřena 21. srpna 1892, tedy jen o měsíc později než konkurenční stavba. Mezi jejími staviteli byl i novoměstský tesař Franz Fritsch, který zůstal v malé chatce u rozhledny a provozoval zde občerstvení. Díky jeho třicetileté pečlivé údržbě a také díky jeho následovníkům vydržela dřevěná rozhledna až do roku 1946, kdy sousední chata z roku 1924 vyhořela. V tomto roce se tehdejší opatrovníci chaty, rodina Porschova, dobrovolně vysídlila do Německa. Neudržovaná věž postupně chátrala a v šedesátých letech se zřítila.

Až v roce 1992 vznikla v Novém Městě pod Smrkem „Společnost pro obnovu rozhledny“. Samotná stavba 20 metrů vysoké ocelové stavby architekta Jana Dudy začala v roce 2001 a byla otevřena 18. září 2003.Zajímavostí je, že v roce 2009 byla zhotovena dřevěná kopie původní rozhledny dle dochovaných plánů; tato rozhledna Obora stojí v pražské zoologické zahradě.

Nové Město pod Smrkem.

2,5 km dlouhá cesta na Stóg Izerski vede přes mělké sedlo Lacznik (1 066 m n. m.).

Stóg Izerski.

...

Hejnice.

Budeme proto po neznačených cestách podejít mohutný Vlašský hřeben. Postupně ztrácíme výšku a po malém zaváhání klesáme náročnější stezkou částečně kamenitým svahem Ztraceného potoka dolů na Smuteční cestu, která vede pod Hřbitovní stráň. Tato jména nevěstí nic pěkného a tak, protože jsem ostatním utekl trochu dopředu, ptám se starších důchodců, jestli už budu na cestě u Streitova obrázku. Oba mě přesvědčují, že jediná cesta je až úplně dole nad Novým Městem. Moc se mi to nezdá, před pár minutami jsem na druhé straně žlabu cestu viděl, ale když se s nimi rozloučím, začnou mi hned černé myšlenky hlodat v mozku. Už slyším ty kecy: "No jo, zase ty tvoje zkratky, Ztracený potok, Smuteční cesta, Hřbitovní stráň..., proč nás vedeš do záhuby?"

Než se stačí pesimismus rozlít po celém mém těle, objevuje se pode mnou oblázky vyšperkovaná, svítivě bílá cesta. Stačilo ujít pár desítek metrů. To, že Smuteční cesta je ale hluboko pod námi nevíme, později mne to trochu zmate.

Dáváme malou občerstvovací pauzu a již po kvalitní a jen mírně zvlněné cestě obkroužíme nalezený Ztracený potok a sestupujeme podle něho k cestě, kde bude zelená TZ. Té se však nakonec nedočkáme. Jak jsem dodatečně nad mapou v klidu domova zjistil, modrá TZ vedla v terénu svahem jinudy, než je znázorněna na mapě a tak jsme zmateni překonali Vlašský hřeben jinde, než jsme chtěli. Zdržení z toho žádné není, protože přehodnocujeme náš další postup a po červené TZ kolem potoka s indiánským názvem - Velká rybí voda, klesáme na zelenou značku a po ní jdeme do Bílého Potoka. Tady u Bartlovy boudy zjišťujeme i proč jsme se v ní nemohli ubytovat. Právě je zde totiž v plném proudu hudební festival. Na plakátku je fotka Michal David revival.

Míjíme mnoho krásně barevných dřevěných horských chalup s jednou obytnou světnicí, seníkem a chlévem, a postupně sestupujeme k jedné z autobusových zastávek.

Stezkou ze Smrku.

Modrá TZ směřuje k Novému Městu trochu jinou cestou, než je zakresleno na www.mapy.cz.

Nad kamenným mořem míjíme studánku.

Ve svahu nad Ztracenýn potokem.

Nevelké kamenné moře překonáme bezpečně. Stezka se dostává mezi vzrostlé buky.

...

...

Obcházíme Ztracený potok a získáme tím hezké výhledy na stráň kudy jsme klesali.

Zelenou jdeme přes potoky Velká a Malá rybí voda k Bílému Potoku.

Malá rybí voda.

Ostroh nad Bílým Potokem je plný bizarních skalisek.

...

...

Z cesty vidíme i Paličník, další z mnoha vyhlídkových skal, které jsou jištěny zábradlím.

U Bartlovy boudy nás nezdrží ani vystoupení této skupiny. Musíme dohledat zastávku ve vsi.

Horský chalupy jsou opravdu krásné a fotogenické.

Detail ovečky na pomníčku. Jizerské hory se ale nikdy nestaly místem vhodným pro jejich pastvu. Byly příliš zalesněny.

...

Kostel a most přes Smědou v Bílém Potoce.

Duch Jizerek žije i pod horami.