Ostrovy přírody Českého středohoří ll.

Ostrovy přírody Českého středohoří ll.

Další den otáčíme kormidlo bárky k severu. Tam se z chladného rozbouřeného moře zdvihají do nebeské výše znělcové sopečné ostrovy s tajemnou minulostí a nevšední krásou. Jako staří dobyvatelé se vrháme odvážně vstříc novým dobrodružstvím s jediným cílem - přežít...

Na sever...

Zlatník, Bořeň, Číčov

Ráno nás v přístavu čeká překvapení. Mráz změnil mlhu v dokonalé zrcadlo, kterým pokryl celou bárku "Leona". Do díla se proto pouští celá posádka a postupně strhává kusy ledu z důležitých částí plavidla.

Těžce otáčím kormidlem směrem k severu, kam dnes máme namířeno. I tam, nedaleko Mostu a Bíliny, jsou vysoké opuštěné ostrovy divočiny, které je nutné postupně prozkoumat a zaznamenat jejich polohu do lodního deníku.

Mlžná hora Zlatník

Zlatník.

Zlatník.

Nedaleko hlavního mořského proudu, který využívá mnoho člunů i velkých a hlučných námořních lodí, nalézáme klidnou zátoku. Její výhodou je, že po pár metrech jsme na značené stezce, která nově stoupá od Českých Zlatníků až na vrchol hory Zlatník (522 m n. m.).

Hustá mlha milosrdně skrývá vrchol hory a jen náznakem odhaluje, co nás čeká a nemine.

Dobře mačetami prosekaná stezka hustým trním naštěstí stoupá zvolna. Její serpentiny se kroutí svahem nedaleko kolmých skalnatých stěn, které na několik vteřin odhaluje slunce. Stoupám v čepici i rukavicích, protože je docela zima. A snažím se jít v klidu, abych se zbytečně moc nezapotil. Venca nasadil svoje pomalé tempo a tak nahoře budeme s Romanem pár minut stejně čekat.

Výš již nás zahřívá blahodárné slunce. Dostali jsme se nad nízkou oblacnost, která stále skrývá vše pod námi. Obdivuji seschlý a zlomený stvol devizny velkokvěté, z něhož nově vyrašily tři trsy jasně žlutých květů. Ukazují, jakou sílu má život.

Ráno pod Zlatníkem...

Vrchol hory se ztrácí v mlze.

...

Devětsil znovu rozkvetl.

Vzývání zlatnického slunce.

Na vrcholu Zlatníku se cítíme jako v ráji. Nádherný skalnatý ostrov obklopuje zvlněné šedobílé moře. Spatřit lze jen několik vyvýšených míst pevniny. Kdesi nad hranatými domy Mostu se právě formuje možná poslední letka tažných ptáků, mířících na jih. Z pozadí vystupuje dlouhý hřeben Krušných hor, jinak je vidět pouze vysoko stoupající teplá pára z jednotlivých tepelných elektráren.

Slunce příjemně hřeje do zad a tak několik desítek minut pozorujeme, jak se z pozvolna ubývajicích mlh vynořují další skrytá místa. Na západě objevujeme Hněvín, vrcholek s majákem hned nad útesy Mostu, a na opačné straně města pak v mlžném oparu se skrývající kostel, oddělený prolukou od městské výstavby. Hluboko pod námi objevujeme i zátoku, kde již vedle našeho plavidla zakotvilo další.

Celý vrch leží v NPR Zlatník. Tato rezervace byla vyhlášena teprve letos a nově byla též z Českých Zlatníků vyznačena červená turistická stezka, chránicí nejen zvěř a ostatní přírodu v lokalitě, ale také samotné návštěvníky.

Znělcový vrch Zlatník je zařazen ve stejné kategorii jako nedaleká NPR Bořeň, která vznikla jiz před čtyřiceti lety.

Rezervace má rozlohu přes 79 hektarů a chrání ojedinělou lokalitu s významnými skalními biotopy, hnízdištěm výra velkého a výskytem chráněných a ohrožených rostlinných druhů - např. bělozářky liliovité, bělozářky větevnaté, hlaváčka jarního, kozince bezlodyžného, kozince dánského, kavyla ivanovo a koniklece lučního načernalého.

Cesty tažných ptáků.

Vrchol Zlatníku...

Výhledy vylepšuje inverze.

Most...

...

Industriální krajina Mostecka.

Zlatnická silueta.

...

Hrad Hněvín stojí hned nad Mostem.

...

...

...

...

České Zlatníky skrývá mlha.

Krušné hory - Horní Jiřetín a Klíny.

...

Pod Zlatníkem...

Kamenité svahy.

Kostel v Českých Zlatníkách.

Marně čekáme na paraglidisty.

Cestou zpět míjíme partu Němců se zabalenými paraglidy, kteří okupují malou travnatou plošinu vysoko nad strmým svahem. I přes vyhlášení NPR lze s omezením (zákaz by měl platit od března do října) tento sport nadále provozovat.

Zdola se dívám, jestli velkého lidského ptáka neuvidím nad horou kroužit, ale teprve když zvedneme kotvy, nad hlavami se objeví první z nich. Létá nad Zlatníkem jako obří dravec hledajicí kořist.

Plujeme bárkou Leona k Bořeni.

Zkamenělá potvora - Bořeň

Bořeň.

Bořeň.

Krásné místo nás čeká na náměstí v Bílině. Zlatník nás obral o hodně času a tak jdeme k zdejším domorodcům ochutnat nějakou místní specialitu.

Kostel Zvěstování Panně Marii.

Bilina...

Mírové náměstí...

...

...

Po obědě již stoupáme k Bořeni. Ten z města vypadá jako nějaká obří nestvůra. Také se mu díky tvaru dostalo mnoha názvů, které vedly k dohadům, co jim vlastně Bořeň připomíná. Silueta hory je však z každého místa jiná a tak zatímco v Bílině převažuje názor, že se hora podobá ležícímu lvu, v Liběšicích se přiklánějí k tomu, že vidí hlavu mamuta, zatímco v nedalekých Želenicích zase hlavu obra. Jisté je, že ze všech stran je na pověstmi opředený Bořeň, zajímavý pohled.

Gorila nebo King Kong?

V ohrožení...

Bořeň je famózní vrchol!

...

...

...

Zaujala mne zmínka v díle jezuitského učence, historika, literáta i cestovatele Bohuslava Balbína o dávných zkazkách, které vyprávějí, že zde byli kdysi spatřeni draci, kterak vylétají z jeskyně a opět se do ní navracejí. Možná se tak opravdu stalo, možná je to jenom dračí symbolika nebo mýty.

Jde o největší povrchový znělcový útvar ve střední Evropě. Kdysi v třetihorách byla při sopečné činnosti vyzdvižena podložní rula a do vrstev druhohorních křídových slínovců se vklínil mohutný útvar fonolitu. Ve čtvrtohorách pak byl erozí vypraparován do dnešního tvaru. Lesem se příjemnou cestou přibližujeme k jeho obří kamenné hlavě.

A pohled vzhůru věru nevěstí snadný přístup. Naštěstí po značce obcházíme skalnatou horu a teprve ze směru od Zlatníku začínáme stoupat na vrchol. Již první výhled, který se nám otevře, je okouzlující.

Jakousi podivnou spirálou se točíme stále stoupaje vzhůru k nebesům. Prolézáme mezi skalními věžemi a motáme se po dobře udržované stezce. Mijíme místo s pozůstatky sídliště knovízské kultury (1100 - 800 let př. n. l.).

Dobýt vrchol Bořeně (539 m n. m.) není snadné, ale výhled z vrcholu opravdu stojí za trochu námahy. Vítr rozehnal dopolední mlhu a tak si nyní vychutnáváme téměř ideální výhledy na Krušné hory, Děčínský Sněžník i vzdálené Krkonoše. Nejen tyto hraniční hory je odsud možné spatřit.

Mobil si přepnu na video a obkroužím kruh, abych zkompletoval nádherný, neomezený rozhled. Vrcholky Českého středohoří, které nás včera tolik potrápily, odsud vypadají jako krtiny malého černého nezbedníka z večerníčku...

Stoupáme k vrcholu...

Ztracený svět...

...

Vzdálený Zlatníķ částečně překrývá nižší Želenický vrch.

Paprsky smrti zaměřují kraj Mordoru.

...

...

Predvrchol...

...

...

...

...

...

...

...

Na vrcholu Bořeně...

...

...

...

Bílina.

...

Ledvický důl je zakrytý hřebenem Kaňkova.

...

Vichr nepolevuje ani na moment.

...

Tobiášúv vrch, Číčov, Dlouhá, Brník, Srdov a Oblík. Poznáte je?

...

...

...

...

...

Vzdálená Milá.

...

...

...

...

...

Sestupujeme, já mám trochu náskok a tak si ještě na pár minut sednu na dřevěnou lavici u posledního výhledu. Škvírami mezi tmavými mraky pronikají paprsky slunce a jejich světelné kužely putují po kopcovité krajině jako by něco důležitého hledaly. Když se jeden přiblíží k obřím chladicím věžím elektrárny, jen čekám, až si je přesně zaměří a následně vyhodí do povětří.

Bořeň od chaty Pod Bořeněm.

...

...

Lázně Kyselka.

Na sídlišti...

...

...

...

Stmívání na Číčově

Číčov.

Číčov.

Ani úžasný ostrov Bořeň dnes nebyl posledním. Po sestupu do Bíliny se osvěžujeme znovu ve stejné restauraci, kde jsme sami. Štrůdl se zmrzlinou nám dodá tolik další energie, že když hlídka spatří z naší bárky "Leona" v dáli soptící vrch Číčov, vydáváme se před setměním ještě na něj. Pohled od vísky změnil původně dokonale rovnostrannou pyramidu v tělo obřího Brontosaura, k němuž vrchol trefně přirovnala v emailu Aťka. Lezeme po hřbetu bíložravého dinosaura až k samému holému vrcholku. Vlastně celý kopec je prostý veškerých stromů i keřů. Asi i proto je zde významná přírodní rezervace, chránící dokonale vivinutou stepní vegetaci. Musí to být nadherné, když zde zjara na "koniklecové stepi" vyraší koberce koniklece lučního českého.

My však nemáme přívětivé slunné jaro, to vichr s námi nahoře lomcuje tak, že znemožňuje jakoukoli domluvu a slova si jen odezíráme z úst. Vnímáme pokřivenou siluetu Bořeni, kde jsme před dvěmi hodinami stály. Šero se rychle mění v tmu a nám nezbývá než doplout do domovského přístavu v Lounech.

Číčov nelze bez povšimnutí minout, byť se slunce již sklání k obzoru...

...

V pozadi Oblík, Srdov a Brník.

Travnatá Koniklecová step.

Vzdálený Bořeň (cb).

Dlouhá a Milá.

...

...

Vrcholky středohoří nás provází i v hospodě.

Ještě jednou tajemné Staré Louny.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.