Rakouský Sternstein

Rakouský Sternstein

Nejedna se o žádný vzdálený alpský vrchol, ale o kopeček s rozhlednou, který leží kousek za hraničním přechodem Studánky. Na nejvyšším bodě Sternsteinu se v nadmořské výšce 1 125 m nachází skvělé vyhlídkové místo, z něhož Alpy spatřit můžete - Sternsteinwarte.

Vyšebrodským průsmykem na jihu Čech Šumava začíná. Přechod Studánky, kam míříme, je tak vlastně na samém jejím okraji. Pokud však stoupáte vzhůru od Vyššího Brodu k česko-rakouské hranici, obklopují vás hory že všech světových stran. Není to nic divného, sousední Novohradské hory jsou přirozeným pokračováním Šumavy.

Míříme pod horu Sternstein (1 125 m n. m.), kterou se projdeme až k vrcholové rozhledně. Odbočku těsně za hranicí míjíme a jedeme až před Bad Leonfelden, odkud cesta vede k velkému parkovišti pod lanovkou. Ta bývá v provozu jen v zimní sezóně, kdy se zde zasněžují sjezdovky. Jistě by byla chyba vyvézt se dnes nahoru kabinkovou lanovkou, les kolem láká k řádné pěší túře.

Mapa Sternsteinu

Zprvu stoupáme jen tak smrčinou a na značenou cestu "Waldschenke Runde" se probijeme až před lesní mýtinou. V sestavě, v které jdeme, jsme se dlouho nesetkali a tak čas při rozhovoru příjemně ubíhá. Ani se nenadějeme a stojíme u horní stanice lanovky. Kvůli výhledu se dlouho nezdržíme, neboť lepší jistě čeká z vrcholu z rozhledny. K ní nás vede stezka mezi zvětralými skalními bloky, z nichž jeden nese hrdě malý kříž. Rozhledna Sternsteinwarte stojí od roku 1898, kdy byla zbudována u příležitosti padesátiletého výročí císaře Franze Josefa I. na trůnu z místních žulových kamenů. .

Po točitém schodišti stoupáme na malou rozhledovou plošinu, kde se naše pětice jen ztěží vejde. Zvlášť když prudký vichr cloumá našimi maličkostmi jako orkán třtinou a každý se chce ukrýt v závětří. Kolem se rozkládá Šumava, pro jejíž rakouskou část mají v Horních Rakousích svůj vlastní název - Mūhlviertel. Krásný výhled odhaluje známé i méně známé vrcholky Šumavy od Hvězdné až k Chlumu a Velkému Plešnému, Kleti, i k horám Novohradským. Vzdálené alpské vrcholy Schneeberg, Ötscher, ledovec Dachstein či Traunstein vidí v dnešním oparu jen ti bystrozrací z nás.

Rozcestník u Waldschenke.

Skály Sternsteinu.

...

Sternsteinwarte.

V rozhledně...

...

Pohled na větrníky u Hvězdné.

Malebné Horní Rakousy.

...

Dole Mirek do kasičky za nás hází nějaké drobné eura, stejně tak Václav, na jehož přání jsem výpravu na poslední chvíli zorganizoval. S několika místními si vyměníme úsměvy, ale moc se družit nechtějí. Možná to bude proto, že zrovna dnes jim znovu vyhlásili koronavirové opatření a opět v Horních Rakousích zavedli v uzavřených místnostech a obchodech roušky. "Český" vynález tak stále žije i za našimi hranicemi.

...

Bedla.

Po červené, jinou barvu snad ani v Rakousku neznají, klesáme k Dūrnau. S Luďkem tohle malebné místo známe z našeho putování k nedalekému nejjižnějšímu místu Česka. On tehdy vystoupil i na rozhlednu, zatímco my ostatní čekali níže. Za hranicí, kterou jsme u Dūrnau proklouzli k Bombardišti jako pašeráci (dnes bychom jistě korektně řekli "jako uprchlíci"), jsme pak u potůčku přespali pod širákem. Vzpomínám si, jak nás budil podivný zvuk, z něhož se druhý den vyklubal svistot větrných elektráren u Hvězdné. Ty ostatně "zkrášlují" krajinu dodnes, ani jsem nechtěl na tuto ohyzdnost na rozhledně upozorňovat.

U Dürnau...

Dürnau je kousek od českých hranic. ..

...

....

Od Dūrnau stoupá úzká kvalitní asfaltka k Affetschlagu. Nejen pro houbaře stojí za krátkou odbočku výstup do skal nad cestu, kde i ti méně bystří najdou hřib, jaký ještě nikdy neviděli. Jmenuje se "Pilzstein", tedy houbová skála, ale jde o jasný hřib smrkový s bělostně něžnou nohou. Vypadá zdravý, ale Rakušáci prostě tolik houby nesbírají. Možná si myslí, že to je " žlučák". Jednoho menšího žlučáka jsme ostatně dnes již našli. Ale to i mladého smrkového hříbka. Alespoň že tomuhle obřímu v roce 1980 přiznali titul "národní přírodní památka".

Pilzstein...

Pilzstein je hřib smrkový.

...

...

...

...

...

...

Od "hřibu" je to na parkoviště již jen skok. A ten rázně dělá i Václav, stěžujíc si, že mu to dneska "nějak nesedlo". Trasa není nijak náročná, ušli jsme necelých 15 km, ale Vaškovy kosti potřebují něžné zacházení. Zatím nesedí celý den ve zlivské putice, tu upřednostní až za rok, kdy, dle jeho slov, nadejde jeho "turistická derniéra".

Silberhart.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Rozhlédli jste se již někdy z rozhledny Sternsteinwarte?

1 14% Ano.

6 86% Ne.

Hlasovalo 7 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.