Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Beskydy ll. - Trojmezí a Kamenná chata

vydáno 3. listopadu 2022 – napsal Rony – 2 komentáře

Třetí den vandrují pěšáci přes vysokou Gírovou k Hrčavě a Trojmezí, kam si zajedeme na elektro kolech i my. A aby toho nebylo málo, vydáme se ještě na odpolední vyjížďku ke Kamenné chatě.

Na nejvýchodnější cíp Česka a k Trojmezí

mapa Stopař

Třetí den prozkoumáme blízké okolí Mostů u Jablunkova. Tato goralská obec má 3 800 obyvatel, kteří mluví nářečím "po našimu", používaným v česko-polsko-slovenském pohraničí. Ostatně tuto řeč protkanou polskými výrazy jsme již minulé dny mohli zaslechnout mnohokrát. Přes Jablunkovské sedlo vede mezinárodní trať, kterou jsme mnohokrát v minulosti projížděli do hor Slovenska. Jde o nejnižší místo hřebenu Beskyd, kudy odnepaměti vedla obchodní stezka, ve starověku nazývaná Jantarová, ve středověku Měděná. Cestu však nevyužívali jen kupci, ale také vojska. O tom svědčí středověká opevnění Šance, která se budovala na vícero místech horského průsmyku.

Do třetice máme podobnou trasu, pěší i cyklo. Venca s Romanem však půjdou hezky horem, což znamená, že vylezou od Mostů u Jablunkova podél lanovky na Fojtský Grúň a poté budou pokračovat po červené Stezce Českem na Komorovský Grúň, přičemž vystoupají i na vrcholy Studeničné a nejvyšší Girovou (840 m n. m.). Přes vrchol Na Dílech se přesunou na Hrčavu, odkud si odskočí k Trojmezí České, Polské a Slovenské republiky. Odjezd autobusu zpět k penzionu mají kolem čtvrté odpolední a dost času trasu pohodlně celou ujít. Po snídani jim tedy popřejeme šťastnou cestu a ještě chvíli se válíme v postelích.

Po ránu je chladno, ale dnes nás zahřeje výjezd na cestu pod Fojtský Grúň. Od dolní stanice v létě ztichlé lanovky musíme kola kousek vytlačit sjezdovkou. Využívám Walk+, abych se moc nezahltil, přece jen je rozdíl tlačit do vrchu lehké kolo a elektrokolo s téměř dvojnásobnou vahou. Robustní konstrukce opravdu něco váží, stejně tak baterie. Úlevou se stává až mírné stoupání k rozcestí Jablunkovského průsmyku, nad kterým se ostře stáčíme doleva. Vlastně tak obejdeme celý hřeben Fojtského Grúnu. Překonáváme těžší terén, kdy se musíme vyhýbat kalužím a kamenům, které zdejší lesní cesty často zdobí. Po červené vzhůru k Studeničné stoupají turisté, podobně jako kluci přes pár desítkami minut, my pokračujeme rovně za nosem po cyklotrase lesní cestou k Jablunkovu. Již pohodlně traverzujeme bučinou zarostlé svahy.

Sjezdovkou na Grúni musíme vyšlapat k cestě k Jablunkovskému sedlu.

Traverzujeme svahy Jablunkovského mezihoří.

...

Tichá jízda vyplaší lišku lovící u cesty. Vyděšeně přeskočí pár metrů přede mnou cestu a zmizí ve svahu nad ní. Je to jen okamžik, který zaregistroval i Jirka za mnou. Podobných setkání v přírodě moc není a je jedno jestli jedete lesem na kole, či jdete pěšky. Zvěř přes den většinou aktivní nebývá, navíc jsou její smysly mnohem bystřejší než lidské.

Sjíždíme delší trasou k posledním domům Jablunkova. Vyšní a pak Nižní Lísky nás provedou k řece Olši. Přejdeme můstek a jsme v Písku. Jistě podstatně menším, než je ten náš jihočeský. Silnější provoz do Polska rádi měníme za cyklotrasu přes roztažený Bukovec, nejvýchodnější obec naší vlasti. Míjíme několik starých dřevěných domků a stoupáme na Souš. Otevírají se nám krásné výhledy do kopcovité beskydské krajiny, v níž poslední roky řádí malá vlčí smečka. Poslední údaj, který jsem četl před odjezdem, říkal cosi o stovce roztrhaných ovcí. Sílí tak dohady, jestli vše může mít na svědomí pouze dvojice vlků s mláďaty. U rozcestí Za Kempou jedno malé stádo ovcí vidíme. Je obehnané sítí a zdá se dobře chráněno, ale vlci jsou chytří a přes mnohé překážky se dovedou dostat. Jistě mají v naší přírodě své místo, ale vysvětlete to někomu, komu zabíjí zvířata. Vždyť proto byli vlci u nás kdysi vyhubení.

Dotkneme se Jablunkova.

...

Můstek přes Olši.

Za sebou necháváme nejvýchodnější obec České republiky - Bukovec.

Již na polské straně leží Kyčera (990 m n. m.).

Za Kempou.

Malou zajížďku k nedalekému nejvýchodnějšímu místu České republiky máme naplánovanou. Právě proto jsme do těchto odlehlých končin zamířili. Ale i bez návštěvy tohoto atraktivního místa bychom rozhodnutí jet zrovna sem nelitovali. Jsme v kraji, kde lišky dávají lidem dobrou noc.

Stezka propadá v mokřadech a tak necháváme kola na podmáčené louce a kolem hraničních mezníků jdeme na nejvýchodnější místo. Pamatuji nedávnou dobu, kdy nejjižnější bod Česka nedaleko Studánek byl označený velmi střídmě a nehezky. Dnes je již vše jinak a na všech čtyrech světových stranách vás uvítají jednotné informační tabule spolu s mosaznou mapou vsazenou do kamene. Tiché místo u malého potůčku s názvem Oleška na první pohled nijak neoslní, přesto věřím, že se každému vryje do paměti, podobně jako mně.

Jedeme k nejvýchodnějšímu cípu naší vlasti.

Na místo samé musíme dojít pěšky.

...

...

...

Další trasa nás vyhání až na Sušský vrch (618 m n. m.), odkud jedeme kolem vrcholu Na Dílech (701 m n. m.) k hranici. Rovně bychom se dostali na Hrčavu, kam však dorazíme okruhem přes polskou stranu. Vystoupáme na obec Jaworzynku, odkud snadno sjedeme k Trojmezí. Zde se stýkají hranice tří států, Česka, Polska a Slovenska. Místo je stále eurounijním penězovodem zvelebováno a protože onen hraniční bod leží v nepřístupném korytu potoka Valov, každý stát má své vlastní Trojmezí. S kamenným trojhranem, turistickým přístřeškem a informačními cedulkami. Dobré ne? Peníze EU se spravedlivě rozdělily, třikrát znásobily a vy si nyní můžete obejít hned tři (sic!) trojmezníky. Zdá se vám to poněkud omezené? Mně také. Troj omezené.

Novou cyklotrasu přes slovenské území, kam nás od potoka chce přesměrovat v mobilu uložená trasa, si neprojedeme, protože kola máme zaparkované nad potokem na polské straně. Zde se trasa zase překreslí na tu původní. Však také jsme jen pár metrů od auta policie České republiky, která zde srdečně vítá běžence ze Sýrie. Jsou zde proto, že naše slavná Eurounie ještě nestihla říci, že válka v Sýrii mezi Islámským státem, vojsky Bašára Asada, USA a Ruskem již před pár lety skončila. Nyní tam je téměř klid, tedy pokud na Kurdy nebo do Damašku nenamíří k svému pobavení pár raket Turecko či Izrael.

Do Hrčavy je to od hranic co by kamenem dohodil, ovšem musíme ho hodit hodně vysoko. Od Valského potoka vede vzhůru cesta velmi strmě, až bikera shazuje z jeho železného oře. Když vás přece jen oř shodí, můžete si, stejně jako my, důkladně prohlédnout dálniční most Valy, který zde nově přibližuje Slovensko k Polsku. Je nejvyšším mostem na Slovensku (84 m) a pohled na něho je impozantní. Hrčavu jen projedeme. Pohled věnujeme pouze dřevěnce a letmý i nejmladšímu z dřevěných kostelů na Moravě a ve Slezsku, pokud tedy nepočítáme obnovu vypáleného kostela v Gutech. Cesta do Jablůnkovského sedla je ještě nečekaně dlouhá. Proplétáme se svahy mohutné Girové, míjíme rozbahněnou odbočku k pomníku posledního zastřeleného vlka, který stejně nebyl posledním, a pomalu směřujeme lesy zpět k Mostům u Jablunkova. V lesích jsou spousty aut a tedy jistě i hub.

Po příjezdu do penzionu měním téměř vybitou baterii za náhradní, kterou jsem si nově zakoupil, a spřádáme s Jirkou plán na odpolední vyjížďku. Je jedna po poledni, on dobije svoji baterii za necelé dvě hoďky a můžeme znovu vyrazit na trasu. Síly ještě máme.

Projíždíme krajinu, kde momentálně řádí vlčí smečka. Přes sto jen letos zadávných a roztrhaných ovcí o tom svědčí. Bačové před vlky chrání svá stáda, ale jde to vůbec? Když jsme šli k hranici, slyšeli jsme ránu z dělbuchu, kterými se zde snaží vlky zaplašit.

Na Dílku.

...

Za hranicemi pózuje polská kráva.

Hřebeny, údolí, lesy. Horská krajina Beskyd se představuje v plné kráse. Nahlížíme do místa, kde se setkávají hranice Polska, Slovenska a Česka.

Domky Jaworzynky jsou rozeseté po okolních stráních. Sjíždíme jimi k Trojmezí.

Trojmezí právě prochází konečnými úpravami.

...

Na Slovensku. Na každé straně hranic stojí vlastní trojhran. Kdo tohle asi vymyslel.

Most Valy překlenul hluboké údolí potoka Valov a o kus dál i Čadečky.

Hrčava.

Přes Hradisko Šance vzhůru ke Kamenné chatě

mapa Stopař

Po lehčím obědu a odpočinku v půl třetí znovu vyrážíme do beskydských kopečků. Po 40 km dlouhé dopolední trase máme v plánu kratší odpolední třicítku směrem na Kamennou chatu, kde najdeme rozhlednu Tetřev.

V Jablunkovském průsmyku se prosmýkneme opravovanou cestou k přírodní rezervaci Vřesová stráň a dál stoupáme na Šance. Projíždíme si zbytky opevnění, jehož valy vytváří menší bludiště. Web Archeologický atlas nám sděluje, že: "Areál Velké šance představuje doklad novověkého pevnostního stavitelství v komunikačně exponovaném území Jablunkovského průsmyku. Systém vojenských pevností kontroloval a chránil jižní hranici Slezska proti turecké expanzi. Nejstarší opevňovací práce patrně spadají do doby kolem poloviny 16. století. V r. 1663 byla Velká šance přestavěna a její opevnění dostalo bastionovou podobu. Do r. 1848, kdy byla tato pevnost pro zastaralost zrušena, proběhlo ještě několik přestaveb. Pozůstatky Velké šance se nacházejí v mírně vyvýšené poloze a z původních fortifikačních prvků se do současnosti velmi dobře zachovala vnější obranná linie tvořená zemním valem a příkopem."

Navštívíme informační centrum, kde vidíme interaktivní zobrazení pevnosti a také zbraně, které sloužily k její obraně v minulosti. Beru do ruky brožurku, kde mne zaujme stránka se zobrazenými kamennými koulemi. Brzy pochopím, že nejde o kule do obřího děla, nýbrž o přírodní výtvor. Přírodní památka zvláštního významu Megonka, kde se koule nachází, je kousek za česko-slovenskými hranicemi, u kterých se právě nacházíme. Není problém upravit trasu a zajet se do malého lomu podívat.

V lomu nalézáme jednu velkou pískovcovou kouli, k níž lezu svahem lomu. Koulí různých velikostí (od 0,3 m do 2.6 m) se zde našli na tři desítky. Podle vědců jde o "ojediněle vyvinuté projevy kulovité odlučnosti flyšových sedimentů". Jejich výskyt se váže na bukovecké pískovcové pásmo, táhnoucí se napříč zdejším pohraničím. Jeden obdobný nález je známý i z české strany, z asi kilometr vzdáleného lomu v lokalitě Motyčanka. Z geologického hlediska se původ vzniku kamenných koulí vysvětluje procesy "diageneze", k nimž došlo ve zdejších sedimentech. Wikipedie nás dále informuje o tom, že po objevu z roku 1988 se v kraji rozšířily různé pověsti o původu a vlastnostech koulí. Někteří obyvatelé věřili, že kamenné koule navracejí ženám plodnost, nebo tyto útvary rozbíjeli kvůli domněnce, že by uvnitř mohlo být zlato. Objevily se i pověsti, že "kamenné gule" jsou památkou na návštěvu mimozemšťanů. V každém případě jde o zajímavost, kterou bylo dobré spatřit na vlastní oči.

Hradisko Šance...

...

...

...

...

...

...

Informační brožurku si odnáším s sebou. Velká čast textu je věnována tajemným kamenným koulím.

Po pár desítkách metrů jsme zpět na hranici, k níž musíme kola vést. I zde Policie ČR má své stanoviště. Na můj přímý dotaz, jestli již nějaké imigranty chytili, dostávám odpověď že ne. Dávám policistce občanku kvůli kontrole a říkám jí, že alespoň uvidí z jaké dálky jsme do Beskyd přicestovali. Ona však opáčí, že je jistě z ještě větší dálky, protože je z Domažlic. Na česko-slovenské hranice zřejmě navezli policisty z celé republiky. Navíc jim nově mají pomáhat i vojáci. Slavné "Wir schaffen das!" v praxi.

Jedeme na slovenskou stranu.

Přírodní památka Megoňky.

Obří kamenná koule l lomu.

...

Na Moravu se dostaneme jen přes policejní kontrolu, kterou zde nyní zajišťují strážci hranic Chodové z Domažlic.

Jedeme k Motyčance a kolem kopce Beskyd (682 m n. m.) stoupáme k rozcestí Pod skalkou. Po kvalitní asfaltce se vzhůru jede hezky. Nemusíme šetřit baterie a tak mírné stoupání ani moc nevnímáme. Okolní přírodu však ano. Bukové listí se zbarvilo do žluté a oranžové a my si vychutnáváme průjezd horskou bučinou a občasnými dalekými vyhledy na slovenskou stranu hor. Překonáváme postupně Ráztocký potok, Medvědí potok a posléze i Kopytný potok, od něhož zamíříme k nedaleké Medvědí skále. Ta leží kousek za hranicemi a místo místního medvěda nás uvítají kolegové domažlické policistky. Ti tvrdí, že se zde může pohybovat okolo třicítky medvědů, kteří hranice u Velkého Polomu nerespektují. Však také za jízdy pozorně sleduji svahy pode mnou, jestli nějakého huňáče nespatřím.

Necháváme kola stát u policejní hlídky a jdeme k Medvedia skale. Zde nalezneme z velkého buku vytvořená Boží muka, jež byla před lety vysvěcena. Když se vracíme ke kolům, dostáváme dotaz, jestli jsme vylezli nahoru na skálu, kde je pěkný rozhled. Takže se obrátíme zpět a na druhý pokus skálu z opačné strany zdoláváme. Opravdu impozantní je pohled do doliny Milošovského potoka a na "tisícovkový" hraničního hřebenu, kde leží Burkov vrch, Muřinkový vrch a Velký Polom. Jak by řekl největší turista Václav: "I tam jsem už byl..."

Dlouhé stoupání na Medvědí skálu umožní výhledy jen málokdy.

Medvedia skala stojí kousek za hraniční čárou.

...

...

Na vrchol Čerchlaný Beskyd (945 m n. m.) se dostaneme za čtvrthodinku. Stojíme u Kamenné chaty, která byla postavena v roce 1923 nedaleko vrcholu Velký Polom jako náhrada za dosloužilou dřevěnou loveckou chatu, jež bývala útočištěm turistů. Ještě jednou bychom mohli do let prvorepublikových nahlédnout, když stoupáme na rozhlednu Tetřev. Ta totiž kdysi sloužila nejen k výhledu dychtivych turistů, ale i k ustájení domácích zvířat. Od roku 2011 však stará rozhledna prošla výraznou rekonstrukcí a dnes již prvky staré doby postrádá. Rozhlížíme se po horské beskydské krajině a přemýšlíme, jestli zajít na pivo. Nakonec zvítězí kolegialita, neboť si uvědomujeme, že kluci ze svého treku již budou netrpělivě podupávat u penzionu, nemaje klíčky od pokoje.

Rozhled z vrcholové skály máme především na ssovenskou stranu.

Tisícovka Velký Polom je nadosah.

U Kamenné chaty...

...

Kamenná chata.

Rozhledna Tetřev.

...

Shora nám to jede náramně. Ještě jeden nepatrný vyšvih k vrcholu Severky, kde nahlížíme do hluboké doliny Ski areálu Severka a frčíme kamenitou cestou kolem Skalky zpět na kvalitní asfaltku. Vrchol Skalky obkroužíme kolem dokola, protože zkratka po červené turistické značce by byla nesmyslná. Takhle si užijeme pohodlný, dlouhý sjezd, který nás vyplivne nad Kyčerou, součástí Mostů u Jablůnkova. Strmě padáme mezi první domky města a zbrzdí nás teprve vlakové nádraží nedaleko od našeho penzionu. Právě přes Jablůnkovský průsmyk jsme mnohokrát především v 80tých letech minulého století jezdili do slovenských hor na týdenní a delší přechody. Spacák, karimatku, igelit pro dešti, ešus a jednoduchý vařič na pevný líh. Vše kromě igelitu mi doma stále připomíná, jak snadné bylo zvednout zadek z pohodlného křesla, když jsme byli mladí. Velmi rád na to vzpomínám.

Severka.

...

...

Sjezdovka na Severce.

...

Ale čas utekl jako voda a před námi jsou jiné výzvy. Již ne tak fyzicky náročné, přesto inspirující. Po příjezdu všichni vyrážíme do hospody Motorest u Taufrů, kde jsme nalezli příjemné prostředí a dobrý výběr jídel. Dokonce se dnes můžeme najíst levněji, protože zbyly nějaké hotovky. Naši dva velcí turisté splnili plán do puntíku a zdá se, že sběratelství vrcholových tyček Vencu nakoplo k dalším nadlidským výkonům. Neusmívejte se, myslím to smrtelně vážně. Kdekdo by to s jeho problémy s kyčelními klouby dávno vzdal. Komu čest, tomu čest.

Václav po dalším úspěšném tažení po beskydských hřebenech.