Půltucet (prosinec 2018) - příběh fotografie

Půltucet (prosinec 2018) - příběh fotografie

Motto: "Je to iluze, že fotografie jsou vytvořeny fotoaparátem. Jsou vyrobeny očima, srdcem a hlavou..." Henri Cartier-Bresson

Realita, v které žiji, mě často nutí vyjadřovat se k její nelogičnosti a povrchnosti. Svět se rychle mění a mnozí z těch, co pamatují nefunkčnost reálného socialismu, se nyní obávají jeho návratu, paradoxně ze západu.

Každá doba má však své osobní kouzlo a tak, přestože jsme byli v mládí omezeni v pohybu po Evropě, svoji parketu jsme našli. Nebýt železných zátarasů s kapitalistickou cizinou, asi bychom neobjevili spoustu nádherných míst v horách Slovenska, Bulharska či Rumunska. Zřejmě bychom ani nepřespávali u potoků a řek, nebo na hřebenech hor, kde noční nebe nad hlavou je stále ještě černé.

Jsem proto rád, že jsem tuto dobu prožil. Ale i dnes, přes všechny nesmyslné zákazy, jde přespat pod širákem a večer se dívat do magických plamenů ohně. A rozhodně teď nemyslím na dost ubohá místečka šumavských Nouzových nocovišť se smrdícím chemickým záchodkem, která mají za úkol zredukovat počet trampů na minimum.

1. Achtung Grenze!

V době, kdy se toulání po horách stává poněkud problematické a noci velmi dlouhé, zbývá mnoho času na vzpomínky. Dříve to znamenalo popíjení vínka či oblíbené finské vodky s džusem při pravidelném podzimním setkání, a především promítání diapozitivů, vždy pouze s horskou tématikou. Tehdy jsme se k moři jezdili z vysokých hor jen umýt.

Brzy uplyne dlouhých třicet let od chvíle, kdy se rozhodlo, že budeme demontovat ploty železné opony, která nás na Šumavě tolikrát zastavila. Každá jízda do Černého Kříže či Železné Rudy znamenala kontrolu občanek a malý, trapný výslech. Turistické značky končily daleko před hranicí s Rakouskem a Německou spolkovou republikou. Bylo nám to málo.

Není divu, že naše radost ze změny tuhého režimu byla tehdy obrovská. Konečně jsme mohli vyjet do blízkých Alp, jejichž vrcholky jsme občas zahlédli ze šumavských kopců. Svoji štědrou náruč nám ale konečně otevřela i milovaná Šumava. Objevovali jsme její nejcennější a nejhezčí partie.

Vzpomínky na tuto dobu by vydaly na slušnou knihu, protože zážitků z příhraniční Šumavy bylo přehršel. Mnohé jsme sami poznali, a mnohé vyčetli z knih, které začaly popisovat historii v nezkreslených barvách.

Jeden z momentů, co se mi navždy vryl do paměti, pochází z prvního jarního putování po hranici mezi Roklanem a Luzným. Na rozcestí u Modrého sloupu zde na smrku visel papírový karton s nápisem "Achtug Grenze!", s umně vykreslenou místní realitou, kterou byla železná opona na české straně území. Vím, že jsem měl velkou chuť si tuto raritu odnést. Nakonec jsem to neudělal a pouze ji zvěčnil na diapozitiv.

Ten časem ztratil na barvě, na aktuálnosti, ale nic na svém sdělení, z něhož ještě dnes přejde mráz po zádech. Nechci již nikdy svět rozdělený studenou válkou, která jako by se snažila znovu vylézat ze svého mělkého hrobu. Básníci ticha by o tom mohli vyprávět...

...

2. Zebra

Další z abstraktů nás vede za ohlávku do africké divočiny, kde se po vyprahlých pláních prohání statisícová stáda pakoňů. A mezi nimi jedna zatoulaná zebra...

Ale nebyl by to abstrakt, kdyby měl jedno jediné vysvětlení, jediné jasné vidění. Každému se vybaví něco jiného, mnohdy naprosto odlišného od názvu fotky, která může být zavádějící. Vždyť nejsme všichni stejní. Naštěstí.

...

3. Pomerančové slunce

Protože obrázků z přírody jste již jistě přesyceni, znovu okusíme pohled na cosi neidentifikovatelného. Naše UFO nesrší plazmovými výboji a není nijak nebezpečné. Přesto byste měli problém se ho byť jen dotknout. Dvourozměrný prostor a rozostření nedovoluje určit vzdálenost od objektu, ani jeho tvar a velikost. A v tom je jádro našeho "pudla".

...

4. Vlnobití

K pozvolnému uvolnění mysli může sloužit i tento jednoduchý obraz. Stačí se dlouze zahledět do jeho vln a přenést při tiché meditativní hudbě za sluncem na vyhřátý písčitý břeh, kde se mořský příboj monotónně zdvihá v rytmu našeho dechu.

...

5. Tam za řekou

Rok uběhl stejně jako voda v řece. Vše, co jsme v něm prožili, si neseme ve vzpomínkách, které již budou jen historií. Za vodou však čekají nové zážitky a ty je dobré objevovat ve společnosti svých přátel. Jen tak se o ně můžeme podělit.

Ale pokud byste přece jen zůstali na vše sami, berte to jako dar. A pokud vás samota unaví, nezoufejte, dobrých lidí je na světě plno, stačí mít oči otevřené.

...

...

6. Silvestrovská...

Začal jsem povídáním o setkávání se a promítáním diapozitivů a šestku fotek podobně také ukončím. I dny kolem silvestrovské oslavy jsme s přáteli často trávili společně a byly to nezapomenutelné chvíle, vždy okořenéné nějakým výletem.

A ne jen tak ledajakým. Z ktišské chaty jsme podnikali túru na vrchol šumavského Chlumu (1 191 m), nebo ještě vzdálenější Kleť (1 091 m). To již dalo dobrých 32 km a šlo se celý den až do tmy.

Ono již dostat se na chatu tehdy znamenalo absolvovat noční, asi 10 km pochod od nádraží v Chrobolech. Vždy v dobré náladě, někdy až moc dobré. Divím se, že jsme přes lesy Ktišské hory vůbec trefili.

Tyhle časy jsou pryč. Dnes je všechno snazší a zážitky lacinější a mělčí. Snadno pak zapomenete.

Prvenství v listopadu získala zcela přesvědčivě mlhou zahalená krajina s božími muky a názvem "Nostalgie" (41% hlasů).

Dnešním dárkem pro vás by snad mohl být zajímavý, atmosférou dokonalý film Mnich.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - prosinec

46 20% 1. Achtung Grenze!

28 12% 2. Zebra

35 15% 3. Pomerančové slunce

39 17% 4. Vlnobití

40 17% 5. Tam za řekou

47 20% 6. Silvestrovská...

Hlasovalo 235 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

3. ledna 2019 17:49

Blanka říká

Můj hlas dostal jednoznačně obrázek tam za řekou. Tam jsou ty šlápoty přírodou a  tam je to nepoznané za tou řekou. Kdo dokáže chodit sám a nebere to tak, že si zbyl, tak takové chození,  má úplně jiný rozměr. Já to beru jako opravdový dar a každý by  si to měl zkusit, aby se toho nebál a zjistil, jak se dá úplně jinak vnímat okolí, když je člověk několik dní a nocí úplně sám v přírodě.

Přeji do dalšího roku hodně dobrého všem, s kterými se potkáváme na těchto stránkách a hodně nových zážitků.

Rony

4. ledna 2019 15:23

Rony říká

Je skvělé, že to dáváš, Blanko, rád si osamění v přírodě někdy také vyzkouším. Na víc dnů jsem sám opravdu nikdy nešel. Bude dobré dát do ankety otázku, kdo (mimo tebe) a jestli vůbec někdo, si to zkusil. Na cestách jsem ale potkal spoustu vandráků, kteŕí svůj bágl táhli na bedrech po horách zcela osamoceni. Všichni mají můj obdiv. Hodně sil a zdraví pro Tvé cesty...

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.