Dolomity - Fontanazzo l.

Dolomity - Fontanazzo l.

Po dvouleté pauze zaviněné hrátky s covidem znovu s CK Ciao míříme do překrásných hor. Italské Dolomity otevírají svoji náruč plnou zážitků, neskutečných pohledů a pohodových treků. Již není co si dokazovat, a tak se pojďme společně potěšit krajinou, kterou jako by si kdosi vysnil.

Seehofer / Pragser Wildsee

mapa

Jako obvykle jedeme do Itálie přes celou páteční noc, takže se moc nevyspím. Výhodou je to, že jsou cesty volné a nečekají nás žádné zácpy. Místo velkého autobusu poprvé CK Ciao postačuje malý, kam se nás vměstná sedmnáct. Covidová pandemie zredukovala naše stavy, cena týdenního zájezdu výrazněji narostla, ale jinak vše zůstává při starém. Vlastně se téměř všichni již dobře známe, o to je snazší spolu dobře a v klidu vyjít. Jednotlivé trasy máme od Markéty a Ládi opět velmi dobře připraveny, což jistě předem zkontrolovalo duo Jana + Jana.

Když se po ránu rozespalí a rozlámaní vyvalíme z busu, jsme v horách. Dolomity jsou pro mne nejfotogeničtějšími horami světa. Ne že bych všechny hory světa osobně poznal, ale z fotek a dokumentárních filmů o přírodě to poznáte. Jejich barevná pestrost je dokonale sladěna, nechybí téměř nic O tom snad budou svědčit i fotky, které k popisu cest přiložím.

Vysoko v horách položené jezero Pragser Wildsee (Lago di Braies) nalezneme nedaleko naší trasy do Fontanazza, kde se v pozdním odpoledni na šest nocí ubytujeme. K rozchození se je příjemné. Vydávám se s Romanem a se zrcadlovkou zběsile fotografujím protivínským Jirkou kolem jezera směrem, abychom měli vrcholky hor dobře osvětlené. Ostatní jdou opačným směrem, takže se budeme před polednem potkávat.

Pragser Wildsee nabízí obrázek jako z nějakého katalogu.

Pragser See a Seekofel (2 810 m n. m.).

...

...

...

Hluboké vody horského jezera kdysi vznikly přehrazením údolí Valle di Braies v důsledku sesuvu půdy. Jezeru dominuje impozantní masiv Seekofelu (2 810 m n. m.), ale výšku kolem 2 500 m mají i další okolní štíty. Velmi příjemné počasí vybízí k výstupům po značených turistických trasách, ale na dlouhou túru dnes čas ještě nemáme. Přesto se po jedné z nich z opačné strany jezera vzhůru vydáme. Omylem, neboť místo k chatě Malga Foresta míříme vzhůru na Seekofel. Dvě stě metrů nad jezerem si konečně omylu všimnu. Nahoru stoupají desítky turistů, mezi nimi i trojice mladých Češek s bágly. Na volnost tohoto druhu vandrování nedám dopustit. Ale je to dřina. Doporučím jim nedalekou dolinu Travenanzes s výhledem na masívy Tofana a otáčíme se nazpět. Jirka stoupá ještě výš do hor, my s Romanem od jezera tentokrát odbočíme správně a stoupáme nad sutí důkladně zasypaným potokem do zeleného údolí až pod chatu Alter Kaser, kde se otáčíme. Bílé kamení široké cesty v prudkém slunečním jasu bodá do očí tak vytrvale, že vezmeme za vděk pěšinou řídkým lesem.

Krátký čas strávíme u pláže jezera, kde se někteří odvážlivci koupají, my si jen máčíme v chladné vodě nohy. Zaujmou pár pulců, kteří se ještě nestihli předmět v žabky. Stezka znovu lehce vystoupá nad skály u jezera a otevře další pěkné pohledy na hladinu, již brázdí desítky pramiček. Ještě jednou sestupujeme na oblé balvany k jezeru. Konečně i odvrácenou stranu začínají prohřívat teplé sluneční paprsky. Tmavou stěnu vysoké hory odráží klidná hladina, aby zdvojnásobila její i tak impozantní výšku.

Omylem jsme vystoupali hezky vysoko nad jezero.

Potěšilo nás setkání s třemi Češkami.

...

Před chatou Malga Foresta.

Malga Forresta.

...

Brouzdání se v chladné jezerní vodě.

Trasa místy vystoupá nad jezero.

...

...

Jízdu busem si k penzionu Albergo Ciamol zpestříme průjezdem přes Nigerpass, odkud se cesta proplétá horami v 1 800 m výšce. Zajímavou projížďku ukončí sjezd do doliny Val di Fassa. V penzionu ve Fontanazzu od milé paní domácí dostávám pokoj č. 1, v němž budu bydlet sám. U večeře se poté, co si místo radleru objednávám tvrdošíjně birell, stávám oblíbeným "Grande Numero Uno", což bude neustále hlasem, jenž nezapře ladinské předky jódlující po pastvinách okolních hor, neustále prozpěvovat.

Penzion Albergo Ciamol ve Fontanazzu.

Sassolungo / Col Rodella - Val Duron

mapa

Na nedělní túru popojedeme pod lanovku do sousedního Campitella, což je od penzionu jen kousek. Roman vyráží vzhůru na Col Rondello s parťákem, ostatní jedou do výšky 2 370 m lanovkou. Pouze Pepa s Vlaďkou mají dnes jiný program a jedou pod Marmoladu, aby na nejvyšší horu Dolomitů vystoupali klasickou trasou po ledovci se skalním lezením v závěru, kudy jsme kdysi v roce 1991 prošli vzhůru i my s Romanem a dalšími sedmi kamarády. Tehdy jsme Dolomity poznávali poprvé a přespávali v přírodě, kde se dalo. Marmolada byla celodenním trekem a pamatuji si, jak jsme pozdě večer ukecávali obsluhu lanovky na ledovci, aby nás svezl zdarma dolů. Utahaní jsme byli z náročné túry dost.

Vzpomínky ale hážu za hlavu a od Col Rodella sestupuji k chatě Federico Augusto. Přede mnou se až do tříkilometrové výše tyčí bílé štíty masívu Sassolunga. Tři věže odsud připonínají pověstné Drei Zinnen (Tre Croci). Vlevo pod skalami vidím bezpečnou stezku travnatým svahem, na dosah jejich neskutečné kráse.

Přidávám se k Janě Meli a k Dáše a volím pomalé tempo, aby mě nahoru po svých stoupající kluci dohnali na cestě. To se nakonec nepodaří a já se po občerstvení na Rifigio Sandro Pertini na trase ocitnu sám. Za chatou se holky obrací zpět k lanovce, zatímco všichni ostatní už jsou kdesi daleko přede mnou. Užívám si volnost hor, nádherného, velmi teplého počasí a střídavě fotím úžasnou krajinu mobilem a zrcadlovkou Nikon. Pod nohama pozoruji i alpskou květenu, ale makroobjektiv s sebou dnes nenesu. Na bylinky zbude jestě dost času. Marně se snažím spatřit původce písknutí, které se neustále opakuje. Mezi kameny však malého sviště neuvidím.

Rozbor tras u názorné nástěnky ráno provádí Markéta.

Marmolada od Col Rondello pár hodin před pádem laviny.

...

Sossolungo (3 181 m n. m.) je nejvyšším vrcholem (vpravo), my půjdeme doleva pod věže Sasso Piato a Punta Grohmann. Všechny názvy hor nesou jak italské, tak i německé označení.

Paragliding u Sassolunga.

...

...

...

...

...

Traverz vede za chatou Sandro Pertini pod skalami po stezce mezi svažitými loukami a je bezpečný. Trasou se dá celý masív obejít, ale jde o dost dlouhý a časově náročný okruh.

Klesám k níže položené Malgo Sasso Piatto, protože si na trasu až k hornímu konci doliny Val Durong netroufám. Více než 20 km dlouhá cesta by mě mohla hned z počátku dovolené odrovnat. Více než dvouleté trápení se s ischiasem sebralo kondici a bolest se stále ještě vrací. Dolomity budou v tomhle ohledu mojí první velkou zkouškou. Snad mi pomůže i moderní medicína, tedy prášek na bolest s 12 hodinovým řízeným uvolňováním aktivních látek, který pro mne bude bohužel v zdejších horách smutnou nutností.

Chata Frederick Augustus.

...

...

..

Col Rondello.

...

...

Rifugo Sandro Pertini.

...

...

...

...

..,

Před Rifugio Sasso Piatto.

...

Malga Sasso Piatto

Sestup na kótu 1 850 m n. m. do Val Durong vede nad potokem po ostře nakloněných pastvinách, které náleží k farmě Malgo Sasso Piatto. Krávy bučí kdesi nahoře, zde v roklině se mohou pást pouze šikovné hubené kozy, připomínající horské kamzíky. Chvilkama se jako kamzík cítím též, čtyři sta metrové klesání nožky pociťují, ale to nejhorší je ještě čeká. Smočím se v bystřině, jež padá prudce do doliny, kam stezka míří milosrdnou oklikou. Před ostrým sluncem mne milosrdně skryje les, zprvu vysokohorský, řídký, dole již "šumavský". Val Durong se táhne ještě hezkých pár kilometrů k západu, já se vracím dolů do Campitella. Cesta není úlevou, spíš se stává noční můrou. Kulaté kameny při každém kroku ujíždí a bez hůlek se mi zde sestupuje velmi těžce. Další stovky metrů klesám, aniž bych se dostal k potoku, který zurčí v kaňonu vpravo ode mne. Snad jen poslední betonový úsek je zábavnější, když ostrý sklon do obce jistí na dřevěné zábradlí připevněná lana. Nahlížím do hluboké skalní průrvy, kterou zde vymlela voda z "ruf de Duron" a spouštím se dolů. Několik aut směřujících vzhůru má fakt co dělat, aby svažitou cestu vyjelo.

V Campitellu je vedro k zalknutí. Naštěstí dolinou Fassa hezky profukuje a dá se to snést. Dokonce i bloudění, když se spolehnu na navigaci www.mapy.cz a zabloudím na přehrazenou soukromou louku. Moje rozhodnutí dojít do penzionu po svých bylo správné. Ještě netuším, proč mi nad hlavou létají vrtulníky horské záchranné služby a kolem vzhůru údolím míří spousty kvílivě houkajících červených aut.

Nad údolím Val Duron.

...

...

Val Duron. Cesta začne nepříjemně klesat po drobných kamenech, to hezčí z doliny zůstane nade mnou.

Rif de Duron do Campitello di Fassa padá skalnatým uzavřeným kaňonem.

Teprve večer se dozvím, že na Marmoladě spadl do tradiční výstupové cesty ledovec a strhl s sebou i kus skály. Tragédie ihned zaplní nejen zprávy italské RAI News24, ale i všechny české noviny. Mrtví, pohřešovaní, mezi nimi i Češi. Naši Pepa s Vlaďkou unikli jen o vlásek, čas hrál v jejich prospěch. Byli rychlejší. Naštěstí.

...

Zprávy o lavině na Marmeladě jedou na RAI news24 téměř nepřetržitě.

San Pellegrino / Fuciade

mapa

Pondělí hrozí odpolední bouřky, déšť a proto se vydáváme do sedla San Pellegrino, kde jsme byli s CK Ciao ubytováni před lety. Trasu k dřevěným domečkům vísky Fuciade proto operativně měním, abych nešel stejnou trasou. Také si trek ztížím a prodloužím, což s povděkem kvituje Roman, který se ke mně přidává. Je znát, že tentokrát jsme dorazili jen malým busem, v horách je díky tomu méně těsno.

Od rozcestí Pecol nalezneme úzkou kozí stezku lesem a traverzujeme svah k několika parkovištím nedaleko chaty Flora Alpina. Zkratkou se přesouváme nad potok rif di Valfreda, odkud stoupáme k prvním dřevěným domkům rozesetých v hluboké krásné dolině. Setřesená lýtka z včerejšího sestupu pobolívají a tak jdu jen pomalu vzhůru. Dnes máme oddychovou trasu, vždyť vystoupáme pouze do výšky 2 100 m. Skalnaté štíty tyčící se před námi však postupně překonávají hranici 3 000 m a vyvrcholí na Punta Penia (3 343 m n. m.). Na Marmoladě jistě nyní mají jiné starosti, než se kochat krásnou přírodou. Její síla se opět projevila a hory daly vědět, že je není radno nikdy podceňovat.

U křížku přeběhneme loučku k trase do Fuciade, kam ostře padá nepříjemně kluzká zkratka. Bahnitý terén lesem je vážnou překážkou v prudkém sestupu a dal se obejít pohodlněji. Klesám stejnou rychlostí jako malá, asi pětiletá italská holčička, kterou rukami jistí její tatínek. Ani já nechci dolů sjet po zadku.

Nad chatou Flora Alpine.

Kostelík v dolině Val di Forza, kam mnoho turistů nezavítá. Okruh do Fuciade nám odhalil víc.

..

Rif di Valfredda.

...

...

Křížek u cesty.

...

Kříž pod hřebínkem, odkud sestoupíme do Fuciade.

...

Roman mezitím zjistil, že v restauraci na nás nikdo nečeká a tak se rovnou vydáváme zpět do sedla San Pellegrino. První kapky věstí, že zde, stejně jako před lety, zmokneme. Ač zvyšujeme svoji rychlost, dostihnou nás blesky, hromobití a v závěru i pořádný slejvák. Stejně jako před lety se prcháme skrýt před blesky do úkrytu. Dnes jím je téměř prázdná restaurace Isabella, kde se mohu usušit a ohřát u hořícího krbu. Sešlo se nás zde z výpravy dost. Příjemné prostředí, dobré jídlo, dobré pití. Není jeden živ jen z dlouhých pochodů a těžkých výstupů.

K Fuciade sestupujeme z hřebene...

...

...

Lilie zlatohlavá.

Dřevěné domky Fuciade..

...

Fuciade bývá plné turistů díky svým dřevěným domkům, ale i díky snadnému přístupu že sedla San Pellegrino.

...

...

Bouře přechází. A pak že nevstoupíš 2x do stejné řeky.

Protože se vyjasnilo, ještě si prohlédneme kostel sv. Wolfganga v Mostě, když muzeum v informačním středisku je bohužel zavřené.

Když projíždíme našim busem zpět dolinou Fasso k Fontanazzu, potkáme v protisměru kolonu papalášských vozidel. Do Canazei, kde byla zřízena základna záchranářů hledajících těla zasažených lavinou na Marmoladě a také pietní místnost, sevzajel podívat italský premiér Mario Draghi.

Máme čas prohlédnout si Moenu...

...

Kostel sv. Wolfganga.

...

Fontanazzo po bouři

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.