Boubínem na elektrokole

Boubínem na elektrokole

Historické teplotní rekordy, které přislo páteční odpoledne, ukončil přechod studenější fronty s větrem a jen místními přeháňkami. Den poté jsem vyrazil projet si masív Boubína a krásnou trasu zaznamenal takto Stopař.

mapa Stopař

Tentokrát jedu sám. Autem to mám z chaty do Zbytin opravdu jen kousek a tak toho často využívám. Výhodná poloha mi umožní projet se šumavskými lesy, poskytující příjemný chládek. Ale zatímco včera u Ktišského rybníku ukazoval teploměr úctyhodných 34°C, dnes to má být podstatně méně. Při přejezdu přes Tisovku a Křišťanov musím dávat pozor na popadané větve stromů, protože večerní vítr byl fakt silný. Spadlo ale znovu jen pár kapek, všude panuje stále větší a větší sucho. Kamenné srdce Křemelné stále nepracuje naplno.

Ze Zbytin se s kolem kodrcám rozbitou cestou k Blanici, za kterou následuje výjezd k Svaté Magdaleně, ale cyklotrasa pokračuje vpravo k Volarům. Tudy jedu, byť terén na Dolní a Horní Sněžnou je také velmi lákavý. Odbočku trasy 1055 jsem ani nezahlédl, ale sjíždět po ní nad Volary se moc nevyplatí, sešup je kamenitý a nepříjemný. Proto zde volím příjemnou lesní asfatku, vystoupající pod vrchol Větrný, aby nasledně začala klesat k cestě od Nové Pece do Volar. Dlouhý příjemný sjezd lesem vyústí nad obcí Chlum. Jedu do města, které se proslavilo dřevařským průmyslem. Ostatně první zmínky o Volarech z roku 1359, kdy je dochováno jejich německé jméno Wallern, tomu nasvědčují. Německé slovo Waldaeren znamená "u obyvatel lesa“. V bavorském nářečí se pozměnilo a vznikly Wallern, v roce 1444 známé jako Wolari.

Projedu městem na cyklostezku, abych ji zase opustil. Začíná dlouhé stoupání Volarskou silnicí k Jedlové, kde poprvé atakuji hranici 1 000 m n. m. Boubín (1 354 m n. m.) leží ale ještě podstatně výš. Vždyť jde o nejvyšší vrchol Šumavy, jenž neleží přímo na hranicích. I přes zařazenou turbo pomoc se zpotím. Když na mne začnou dopadat první kapky deště, jsem nedaleko rozcestí "U obrázku." Odsud vedou cesty k Volarům, Soumarskému Mostu, Lenoře, Zátoni, Boubínu a Bobíku. Aplikace Meteor ukáže postupující déšť v pásu od Passova k Vimperku. Ochladilo se znatelně, ignorují mdlý deštíček a jedu dál k Lukenské cestě. Po té budu sjíždět od Boubína k Včelné. Lituju toho, že jsem si ráno vyhodil z batůžku letní bundu a místo ní si vzal prázdnou sklenici.

V blažejovickém motorestu si s ní chci zajít na oběd. Před 9 dny jsem tam odbočil s kámoškami, s kterými jsem si projel cyklotrasu z Ktiše do Arnoštova, a aby neumřely po cestě hlady, zajeli jsme k motorestu. Pravda, mrtvé masařky na parapetu moc nadějí nevzbuzovaly, na právě naopak. Kvůli řečem Hanky jsme s si Monikou na chvilku museli odskočit ven nadechnout se cerstvého vzduchu, ale když jsme na stůl dostali jídlo, dobře vonělo a bylo výborné. Evidentně na nedostatek jídla či jeho špatnou kvalitu mouchy nezemřely. Moje vepřo knedlo zelo chybu nemělo a holky se oblizovaly ještě na cestě k Libínu. Agátka dostala takovou porci vdolků, že jsme se všichni dočkali i sladké tečky. Ceny vskutku lidové, jídlo kolem 145 Kč, malý Platan za dvacku? No neber to. Ale přesto do hospody prý moc lidí nezavítá. Že by ty masařky? Nebo vstup, kdy nevíte, jestli jste náhodou nezabloudili do dílny místního kutila? Ale dobré stropitné si pan šéfkuchař a majitel v jedné osobě zasloužil.

Přes tuto dramatickou leterární odbočku, která mi několik desítek minut, kdy pršelo a já seděl v bukovém listí pod stromy, zaměstnávala mysl i žaludek, se vraťme do reality dne. Fakt se dost ochladilo, skoro bych řekl, že teplota klesla až někam k nule. Ale to si jen moje mysl začala představovat, jak budu v dešti sjíždět 50 km rychlostí zmrzlý z Boubína.

A je to ještě horší. Kapky shora, kapky zdola, husí kůže po celém těle. Klepou se mi zuby, když míjím do bund zahalené turisty, kteří byli prozíravější. Inu hory. Nikdo mi neuvěří, že jsem den po všude panujícím vedru k zalknutí, co lámal dokonce i nejvyšší naměřené teploty u nás vůbec, zamrzl kousek pod vrcholem Boubínu a modlil se za to, aby dole vysvitlo slunce. Jedu rychle, abych měl tu divnou studenou horu co nejdříve za sebou.

U obrázku...

...

...

Prší.

Pod Lukenskou cestou jsou zákazy i pro pěší turistiku. Kolem Boubínského pralesa je zákaz kvůli možnému pádu stromů? Tak to aby NP Šumava zakázal při jistotu vstup do každého lesa.

U Cikánského potoku se mi uleví. Pršet přestalo, jen mokrá cesta mi na cestu dál posílá poslední vlhké pozdravy. Krásné údolí už si dovedu i řádně vychutnat. Přežil jsem nejhorší. Od Chlístova spatřím Bobík a nad ním, světe div se, modré nebe. Vidím u slunce, jak k němu zbytkem mraků pomalu putuje. Jeho paprsky jako by mne náhle zasáhly tisíci malými šípy. Uff, takovou změnu jsem nečekal. Nakonec ještě budu na vrchol Boubína vzpomínat v dobrém. Jedu krásnou krajinou mezi vesničkami a kopci. Pastviny s kravičkami střídají lesní úseky. Vyhlídková cesta je lochneskovou horskou dráhou. Nahoru dolů, pěkně se to pod Bobíkem střídá. U Mlynářovic mne opustí Boubínská ohrada. Po sjezdu k mostu přes Kamenný potok musím vystoupat nad Blanicí. Další sešup a pak už cítím pečínku z Motorestu v Blažejovicích. Tolik jsem se na ni těšil, že žaludek kňučí blahem. Zastavím u dveří, které dnes nejsou otevřené. Ale ceduli "Zavřeno, vypadněte" také nikde nevidím. Jen malý žebřík za sklem dveří nesignalizuje pečínku, ale ono "vypadněte". Už zbytečně vezmu za kliku, co když je to jen taková sranda. Ale není. I ten bramborák v mojí myslí pozbyl svou vůni a chuť. Zklamaně odjíždím cyklostezkou přes louku k lesu. A další rána do hlavy, dnes snad už poslední. Místo krasné lesní cesty k Zbytinám, jedu po neudusaném štěrku, který hezkou cestu změnil v boj o holý život. Ten jsem si tedy hladový, s vypětím všech sil uhájím. Asi tady bude nová cykloistická rychlodráha. Nebo jen další "opravená cesta" kameny, které časem, až jemný štěrk splaví bystrá voda, budou pro kola tvrdým oříškem.

Trasa dlouhá 60 km s téměř kilometrovým převýšením je u konce. Vyhnula se terénu, byť párkrát vede po zpevněnych lesních cestách, kde na nějaký ten kamínek narazíte. Většinou jde o kvalitní asfaltky. Boubín, Bobík a jejich okolí má pro cyklisty atraktivní ráz. S elektrokolem není třeba se vysokých vrcholů obávat. Nejvyšším místem je rozcestí Na Křížkách, odkud už je to na vrchol po turistické modré a červené, co by kamenem dohodil.

...

Pohled k Řepešínu.

Bobík (1 266 m n. m ).

Pod Chlístovem vede krásná, úzká cesta.

Chlístov.

Pohled za Blanicí k Volovickému vrchu.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.