Český Krumlov na svatého Martina

Český Krumlov na svatého Martina

Upřímně řečeno, moc se mi nechtělo po ránu vylézat z vyhřátého pelechu, když jsem za okny spatřil jen hustou mléčnou kaši. Ale sliby se mají plnit nejen o Vánocích a snad bude mrazivý den, kdy má na bílém koni přijet do Českého Krumlova svatý Martin se svatomartinským vínem, přívětivým. Že se den protáhne až do tmy, mě ani nenapadlo.

Cestou hádáme, kde se mlha roztrhá. Stane se tak hned za Vltavou, kterou přejedeme u Rájova. Slunce opravdu jen na chvilku vykoukne mezi mraky, aby si nás zkontrolovalo a před Krumlovem se za nimi znovu skrylo. Zásoby vodních par má kupodivu nejvíc blízká Kleť, po jejíž svazích bílá kaše pomalu stéká dolů k řece Vltavě, až by se chtělo vykřiknout "hrnečku dost!"

Všichni se diví, že z toho mám radost. Pro fotografa je ale mlha pravým požehnáním. Než vyjedeme na parkoviště k zámecké zahradě, zbydou jí sice jen zbytky, ale onu zvláštní atmosféru, kdy se dá něco vycvaknout, stále cítím. Proto se hned rozběhnu do zámecké zahrady a později k výhledům z hradních hradeb. Rozptýlené světlo snad pomůže pěkné fotky vytvořit.

V zámecké zahradě...

...

...

...

...

...

...

...

...

Zařazení Českého Krumlova mezi místa kulturního dědictví UNESCO znamená, že se cítíme jako kdesi v Asii. Kolem nás proudí desítky a stovky turistů, avšak bledých evropských tváří spatříme minimum.

Procházíme hradní nádvoří a nahlížíme do příkopu, kde medvěd právě nedůvěřivě ostrými drápy zkoumá zamzlou plochu bazénku. Abychom se zahřáli, zapadneme na chvilku do cukrárny na kafe. Není nejlevnější, zdá se nám, že platíme nějakou přirážku UNESCO.

Český Krumlov z hradu...

...

...

...

...

...

...

....

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Medvědí výběh u hradu.

...

...

...

Blíží se jedenáctá a tak se přesouváme na náměstí, kde již nedočkavě přešlapuje asi stovka lidí. Žádné davy, které bych čekal. Opodál postává osedlaný bělouš, na kterém přijel svatý Martin. Jejich příjezd jsme bohužel nestihli.

Svatomartinské oslavy spojené s ochutnáváním mladého (svatomartinského) vína se do povědomí širší veřejnosti dostávají až v posledních letech. To ovšem neznamená, že by svatomartinská tradice byla nová - naopak! Svatomartinská tradice vznikla již v 18. století za vlády císeaře Josefa II. V ten den, na svatého Martina, chodívali majitelé vinic ke svým vinařům ochutnat nové víno a podle jeho kvality se pak rozhodovali, jestli s vinařem prodlouží smlouvu na další rok. A pokud byli majitelé spokojeni a smlouva byla prodloužena, byl to opravdu pádný důvod k oslavě. Nám z tohoto starého zvyku do dnešních dnů zůstaly svatomartinské oslavy, svatomartinské víno a svatomartinská husa.

...

...

...

Svatomartinské slavnostní otevření vína.

...

...

...

Po nezbytném proslovu a přiťuknutí jdeme hledat volnou hospodu. V krčmě Šatlava neuspějeme, zato o kus dál

U Krumlovskěho mlýna ano. V restauraci, které je i muzeem historických motocyklů, je prázdno. Máme chuť na svatomartinskou husu a třikrát si ji objednáváme s tím, že si porce vždy rozdělíme nadvakrát. 440 korun je docela pálka, za polovic to jde, zvlášť když porce s dobře propečeným husím stehnem, červeným zelím a karlovarskými perníkovými knedlíky úplně postačí. Jíme, pijeme mladé víno a čas kvapí.

Když se vrátíme na náměstí Svornosti, již zde jsou jen turisté. A stánek s dalšími ochutnávkami. Naláká nás zdejší muzeum tortury, kde si můžeme uvědomit, v jak dobré době dnes žijeme. Z mnoha hrůzných mučících nástrojů jde strach, podobně z hudby a výkřiků, dokreslujících ponurou armosféru podzemí. I jinak stále veselé holky se na pár desítek minut ztišily. Jitka si zkouší kdejaké mučící vynálezy, asi tuší, že pokud by žila ve středověku, nějaké by ji nutně čekaly.

...

...

...

...

...

Živijó...

Muzeum tortury...

Když už si myslím, že jdeme zpátky k autu, Jíťa se tiše ozve, že ještě zajdeme do Apothéky. Nejsem proti lékárně a ptám se jí, jaký lék potřebuje.

"Ale to je přeci bar..." koulí na mne své pomněnkové oči.

"Aha..." utrousím duchaplně a radši zmlknu.

Rozebírat pohromu, která se začala s přílivem různých koktejlů kolem mne na kamarády valit, nehodlám. Jen podotknu, že se soumrakem jsem při své střízlivosti tento tlak nevydržel a šel se radši koukat na mladé asijatky, neustále štěbetající v nekonečném proudu turistů po cestách kolem hradu.

Díky tomu mám nejen ranní zasněné fotky Krumlova, ale také podvečerní a, protože se ochutnávka v baru protáhla, i noční.

...

...

...

...

Na obranu všech opilců musím uznat, že úplná noc ještě nebyla. V listopadu je tma už po páté. Střískat se v tuto dobu do němoty, je docela umění. Důležité bylo, že nikdo při cestě zpět k autu nepřelezl k medvědům do hradního příkopu, nespadl z hradeb do Vltavy a nebral japonským turistům fotoaparáty. Snad jen na malou si mohly holky vybrat vhodnější místo, aby do nich v šeru nemuseli narážet naši němečtí sousedé.

...

...

....

...

...

Jíťa v opojení, aneb cesta z baru.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jaké město ze zapsaných v kulturním dědictví UNESCO je vám nejvíce sympatické?

1 6% Praha

1 6% Třebíč

3 17% Telč

5 28% Český Krumlov

3 17% Kroměříž

1 6% Kutná Hora

0 0% Litomyšl

0 0% Lednice/Valtice

2 11% Olomouc

1 6% Kladruby nad Labem

1 6% Brno

Hlasovalo 18 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.