Dobytí rozhlednového ráje

Dobytí rozhlednového ráje

Příroda vytvořila za miliony let vrchy, vršky, kopce a kopečky. Člověk pak na nich za další desítky let postavil rozhledny, aby viděl ještě dál a nejdál. A o tom je tento článeček.

Před několika lety mne velice zaujaly televizní seriály o pramenech řek, o památných stromech, nebo o našich rozhlednách. A jelikož u mne není problém se do všeho ihned zbláznit, prošel jsem všechny okolní říčky a potoky od ústí až k prameni, objal všechny nejblíže rostoucí lesní velikány a také navštívil již téměř 160 rozhleden u nás i v zahraničí. Trvalo to sice delší dobu, ale za tu námahu to stálo. Klub českých turistů v Plzni vydal kdysi podmínky pro tzv. Rozhledník, což znamenalo, že za určitý počet dobytých a vyšplhaných vrcholů získáme modrý, červený, zlatý a nakonec i diamantový odznak. Rozhleden je v naší krásné vlasti v současnosti přes 300, tedy rozhlednový ráj, takže mám do konce života ještě kam stoupat.

Nejhezčí jsou pro mne ty rozhledny nejstarší, kamenné, které se někdy tváří jako zámecká, či hradní věž. Jsou to třeba Kryry, Zelená hora u Chebu, Pastýřská stěna v Děčíně, Krásno u Sokolova, Dyleň, nebo Čerchov. Pak jsou to vyhlídky dřevěné, připomínající lesnické posedy. Stradonice u Loun, nebo Třemšín u Příbrami. A nakonec konstrukce kovové, ať ty starodávné jakou je Petřín, nebo ty novodobé, jež se dělí ve své účelnosti s některým telefonním operátorem. Ty vyrostly v poslední době jako houby po dešti a většinou se podobají jako vajíčko, vejci. To je třeba Jarník u Písku, Čestice u Volyně, Panský vrch u Drmoulu, nebo Krudum u Sokolova. Mezi rarity lze považovat vyhlídku na Lahovickém mostě v Praze, bývalou pohraniční hlásku v Milířích u Rozvadova a minaret v lednickém parku.

Některé rozhledny lze nalézt v centru měst, k jiným se plahočíme s vyplazeným jazykem několik kilometrů. A běda nám, jestli není cesta značená. Pak vystoupáme na pět okolních kopců, než, ke své úlevě, najdeme ten pravý. Podrásaní od ostružin, popálení od bujné vegetace se pak vracíme šťastni do civilizace s ukořistěným snímkem v našem fotoaparátu. Díky již zmíněným televizním seriálům zájem o rozhledy a toulání velice stoupl. Chátrající rozhledny se začaly opravovat, nové se začaly stavět. Krásná práce.

Mnoho značených tras je spojeno i s cyklostezkami, takže vyšplhat na kopec s kolem na zádech lze v mnoha případech také. Označit nejhezčí rozhlednu by asi byl pro mne problém, ale označit nejhezčí výhled? Tam je to bez debat. Pokud je jasné počasí, tak nejhezčí rozhled ze všech rozhleden je z Varhoště u Litoměřic. Krása všech krás. Vřele doporučuji, ale nejen Varhošť. Pokud otevřete mapu rozhleden a nebydlíte přímo na rovné rovině, určitě ve vašem okolí nějaký ten kopec s vyhlídkou najdete.Fotografie v příloze ukazují naposledy navštívené rozhledny i hezké momentky na cestě k nim.

TAKŽE VZHŮRU NA ROZHLEDNY A JASNÝ VÝHLED .

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Autor článku

Excalibur

Excalibur

Mám od mládí toulavé boty a to hovoří za vše. Mám rád slunce, vodu, stromy, kameny, stále hledám nové směry svých toulek. Pokud někam nemohu, otevřu atlas světa na příslušné stránce a chvíli sním...a tak se to táhne, jako červená nit, celým mým dosavadním životem.

Přidat komentář

Komentáře

žirafa

7. dubna 2013 17:36

žirafa říká

... není co dodat, super čtivé. Jen tak dál.

Paulie

22. června 2013 01:11

Paulie říká

Článek i fotky jsou pěkné Jen bych byl rád, kdyby k fotkám byl i popisek s místem (lze ho přidat ve fotogalerii v redakci). Takhle u půlky fotek netuším, odkud jsou.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.