Dolomity - Cortina ďAmpezzo III.

Dolomity - Cortina ďAmpezzo III.

Poslední dny nám počasí nedovolí plnohodnotné treky po horách. Zbude čas na procházku po Cortině a také pro návštěvu místa tragédie na přehradě Vajont, která i po desetiletích bere dech. Cestu domů si zpestříme výletem do údolí Hohe Tauern.

Nad přehradu Auronzo

mapa Auronzo

Předpověď slibuje silné bouřky. Mají přijít odpoledne a tak doufáme, že mezitím z hor zmizíme. Kus dopoledne však ukrojí cesta do Auronzo di Cadore a výjezd dvěma lanovkami na vrchol Monte Agudo (1 592 m n. m.).

Na této hoře se nezdržíme a již brzy nejistým krokem traverzujeme strmé srázy hory Croma di Grazioso. Úzká stezka stoupá lesem a jsme proto bez výhledů. Ty se sporadicky objeví až na hřebenu Stol de Petola.

Míjíme zbytky zákopů a na úzkém skalnatém hřebínku jednu delší štolu s pozorovatelnou vysekanou na opačnou stranu skály.

Vrchol Col Burgion (1 768 m n. m.) začínáme traverzovat ve chvíli, kdy se ze dvou stran začne ozývat hromobití vzdálené bouře. Ta z Tre Cime k nám míří. Čeká nás nelehké rozhodnutí jestli pokračovat původně plánovanou trasou. Tuto delší cestu si vybere jen tříčlenná skupinka, tři holky se vrací k lanovce, ostatní mi uvěří, že bude dobré sestoupit 800 výškových metrů.

Řeka Ansiei u Auronza di Cadore. Kolem 10 hodiny ještě nic nenasvědčuje na změnu počasí a bouře. Předpověď však s nimi počítá.

Lanovkou jsme vyjeli k Rifugio Monte Agudo a ihned se vydali do lesů a strání...

Rifugio Monte Agudo.

Traverzujeme prudké svahy Pala de la Morte.

Výhled na Auronzo od Stol de Petola.

...

Další z válečných bunkrů se střílnou do údolí la Cazula.

Výhledy zakrývá les, zatahuje se a začíná bouřka. Většina z nás volí jistotu nejistého sestupu k přehradě Auronzo.

Jeden blesk třískne do stromu nedaleko od nás. Klesáme rychle serpentinami kolem potůčku a jde se dobře. Větší komplikace nastanou teprve před skokem do údolí potoka, který se stáčí vlevo. Klouže to, musíme sestupovat velmi opatrně.

Míjíme opuštěný dům, ale nikdo nechce v jeho temných útrobách odpočívat. Vypadá trochu hororově. Bouřka stále hrozí, jdeme dál, protože jistotu budeme mít až dole. Lesní cesta vede dlouho nad potokem a klesá jen mírně. Přecházíme asi 20 m široké místo se zákazem vstupu. Je tu kvůli těžbě dřeva lanovkou, kterou stromy stahují dolů. Vracet se zpět na hřeben jistě nebudeme.

Prudký sešup čeká na posledních dvou kilometrech, kde ztratíme posledních 350 metrů výšky. Nožkám se uleví až u řeky Ansiel, kolem níž se již výletním tempem vrátíme k parkovišti. Problém má Lukáš, protože osamocený vpředu zahnul místo proti proudu řeky dolů k přehradě. Alespoň si ji prohlédl hezky zblízka.

Serpentiny skončily, jdeme stezkou nad potokem Giou de i Penize.

Sestup do údolí, kde se stéká několik potůčků je trochu oříšek. Děsně to klouže.

Zachráněni...

Máme moře času. Když se vyprší, jdeme shlédnout krásně naleštěné veterány závodu Coppa ďOro delle Dolomite.

Ansiei po boři.

Cima ďAuronzo se topí v mlhách.

Teprve po přechodu bouře se na chvíli vyjasní a my dohlédneme až k Tre Cime, odkud jsem první den fotil jezero Auronzo a stejnojmenné město u jeho břehů.

Cima ďAuronzo a Croda dei Toni (3 095 m).

Veterány poprvé zastihneme v Auronzo di Cadore...

...

...

...

...

...

...

Cestou zpět odložíme návštěvu Lidlu, protože se spustí lijavec, že by psa ven nevyhnal. Mobilem přes čůrky vody stékající po skle autobusu vytvářím umělecké obrazy a bavím se tím desítky minut.

Malování deštěm...

...

...

...

...

...

...

V hotelu doslova šlapeme po dávných obyvatelých teplých moří.

Než vystoupáme po schodech do třetího patra, je to fuška. Tak alespoň máme na co koukat...

Cortina ďAmpezzo a přehrada Vajont

Cortina ďAmpezzo

Má být ještě hůř, než bylo včera. Volba proto padá na bývalé olympijské město, kde se budeme dopoledne poflakovat. Můj cíl je jasný. Navštívím muzeum paleontologie s fosilními nálezy mořských živočichů z pravěku.

Znovu narážíme na veterány a znovu nám ujeli ty nejstarší a nejhodnotnější kousky. Smůla.

Muzeum paleontologie mne dost zklame. Na jeho prohlídku stačí necelá půlhodinka. Nezachrání to ani sousední etnografické muzeum, kam vstupenka také platí.

Start veteránů v Cortině ďAmpezzo...

V Basilice dei Santi Filippo Giacomo...

...

...

V muzeu paleontologie...

...

...

...

...

...

Etnografické muzeum je v sousedství...

...

Tragédie přehrady Vajont

mapa Vajont

Odpoledne se vracíme do hotelu, abychom shlédli dokument Tsunami v horách. Pojednává o sesuvu svahu hory do přehrady Vajont, který zvedl více než 200 metrovou vlnu, zabíjející lidi pod i vysoko nad hrází. Šokující dokument mě dokonale probere z prvotního klimbání.

Jeho promítání má jasný účel. Jedeme se do údolí řeky Piave i k zavalené přehradě podívat.

Sledování zkázy města Longarone.

Když přejíždíme přes most v městečku Langarone, které bylo v osudovém roce 1963 srovnáno se zemí, již nic tragédii nepřipomíná.

Přehradní hráz stojí vysoko v úzkém uzavřeném kaňonu říčky Torrente Vajont a náš autobus Volvo se nad ni plazí odvážně serpentinami úbočí hory Monte Pul. Pohled do několikasetmetrové průrvy pod námi je velkolepý.

Z parkoviště sestupujeme k památníku kolem stovek barevných šátečků se jmény dětí, co při tragédii zemřely. Vysoko nad námi vidíme kostel a domky vísky Casso, kam až vlna po sesuvu vystoupila. Zdá se to nemožné, nepochopitelné. Za sebou necháváme Monte Tocc (1 940 m n. m.), hory z které sjela uvolněná kamenná lavina. Ještě dnes jsou dobře viděl holé plochy hladké skály.

Skulptury vytvořené z vodou zdeformovaných silných ocelových lan dodávají místu jistou mystiku. Podobně další stovky šátků se jmény dospělých, zavěšených na lanech jakéhosi vzdušného týpí.

Dívám se na nedalekou hráz a nechápu jak mohli inženýři vypočítat zdvih vlny řízeného sesuvu hory na 20 m, když ta byla nakonec vysoká přes 200 m. Film Vajont - šílenství mužů i již zhlédnutý dokument dost odhaluje. Přírodní síly mohou být nevypočitatelné.

Víska Casso byla též postižena mohutnou, přes 200m vysokou vlnou tsunami. Zdá se to příliš neuvěřitelné...

Přehrada Vajont...

Stržený svah hory je jasně vidět.

...

...

Každá obět zde má svůj šáteček. Okolo cesty jsou stovky jména dětí.

...

Torza zničených betonových bloků působí impozantně. Voda má ohromnou sílu...

...

...

...

Zde jsou jména dospělých...

...

...

Sanť Antonio del Colomber.

...

...

Zastavujeme se ještě u strohého betonového památníku v Langarone a celý si ho pietně prolézáme. Cestou zpět máme o čem přemýšlet.

Chiesa di Santa Maria Immacolata je památníkem a muzeem zároveň...

...

...

...

...

Na skok v Hohe Tauern

mapa Kals am Großglockner

Před odjezdem domů.

Poslední doping před odjezdem. Díky za bezpečnou jízdu horami. A za společnou fotku;).

Cestou domů jsme si demokraticky odhlasovali výjezd do Kals am Großglockner. Po asi tříhodinové jízdě dobrou cestou Kalser Glocknerstraße stoupáme busem až do výšky 1 930 m. Pěšky zamíříme k chatě Lücknerhütte, která leží 2 230 m n. m.

Krátká zastávka na Cimitero di Guera - hřbitov padlých vojáků z I. světové války. Množství zbytečně mrtvých, množství národů válkou postižených.

Říčka Ködnitzbach se rychle zvedá nad široké údolí. Spadne pár kapek, ale déšť nepřichází. Pozorujeme hrátky hvízdajících svišťů a pozvolna se blížíme k chatě, od které se dá pokračovat nahoru k nejvyšší hoře Großglockneru (3 798 m n. m.). Zatažená obloha výhled k ní znemožní, slunce se dnes schovalo za šedivé mraky a již se na nás neusměje.

Stoupáme prostorným údolím k Lucknerhütte...

...

...

...

...

Péšinkou po ledovci půjdeme s Lukášem nazpět.

...

...

Ködnitzbach.

Jdeme pohodlnou cestou až pod chatu.

...

...

Leiterbach.

...

U Lucknerhütte.

...

Na chatě si dáme sytou špekovou polévku, abychom vydrželi dlouhou cestu do Čech. Poprvé nasadím makroobjektiv a při pomalém sestupu stezkou nad řekou fotím zdejší květenu. Už jsem se bál, že ho nesu celou dobu jen jako zbytečnou zátěž.

Trocha botaniky...

...

Zvonek.

Prha arnika.

Tolie bahenní.

...

...

...

Prstnatec.

Čmeláček se neslušně otočil za..., řekněme zády.

...

...

...

...

Vstavač.

...

...

...

...

...

...

Dřípatka horská.

Hořec jarní.

...

...

...

...

...

Pomněnka vysokohorská.

...

...

Upolín.

...

...

...

...

...

...

...

Poslední zastávka v Hohe Tauern je u vodopádu Schleierwasserfall.

. . .

P. S. Velké díky za další krásný kus Evropy, který jsme s CK Ciao navštívili, patří Láďovi Havlovi, Markétě, Standovi Šťastnému, řidiči Pavlu Hejtmánkovi a samozřejmě hlavičkám projektu Janě a Janě, jakož i všem ostatním. Vytvořili jsme společně pohodovou partu.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Učarovaly Dolomity i Vám? Kolikrát jste se v těchto nádherných horách toulali?

16 27% Bohužel ještě nikdy.

21 35% Pár dnů jsem v nich pobyl(a).

23 38% Mám je velmi dobře prochozené.

Hlasovalo 60 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

19. září 2018 22:55

Blanka říká

Dolomity jsou nádherné. Byla jsem v nich několikrát a ráda jsem si zavzpomínala. I s těmi veterány, ty jsem zažila také 2x, jednou v Cortině a potruhé v Madoně. Snad to ještě někdy vyjde.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.