Zápisky z cest III. (Hochschwab – úplné zatmění slunce...)

Zápisky z cest   III. (Hochschwab – úplné zatmění slunce...)

Tyto poznámky zaznamenávají zážitky z turistických podniků proměnlivé skupinky lidí za období od roku 1988 do současnosti. Pokud budou pro někoho inspirací, je to jen dobře. Pokud ne, nechť poslouží jako oživění pamětí těch, kteří se jich zúčastnili. (Mirek – autor)

S laskavým svolením Míry :-), autora textů, si tady dovoluji uvést mnohé z našich, většinou společných putování po horách.

Pokud někdy budu mít chuť a čas, objeví se i pár naskenovaných fotek, i když si myslím, že není nutné nadměrné rušení kvalitního rázu popisovaných cest.

Z důvodu velké kapacity textových údajů jsou Zápisky z cest rozděleny na jednotlivé díly.

(Rony)

:-P

Obsah

  • Norsko
  • Roháče
  • Zimní přejezd Šumavy
  • Český les na kolech
  • Hochschwab alias cesta za zatměním slunce + exkluzivně fotky!
  • Javorník

Norsko 07/97

Doba trvání: 14 dnů

Účastníci: Andrea, Eva, Tomáš, autor

Příprava: Přesný itinerář cesty s ohodnocením délky jednotlivých úseků a zjištění si jízdního řádu a cen trajektů. Potraviny kupujeme napůl podle dohodnutého seznamu.

Charakteristika: Půjde o náš první autoturistický výlet (jedeme naší Alfou). Nepočítáme s několikadenními výšlapy, ale spíše s popojížděním a stavěním všude tam, kde se nám bude líbit. Jsme limitováni jen časem, máme na to 14 dnů.

Trasa: Č. Budějovice - Plzeň - Praha - Teplice - Cínovec - Dresden - Sassnitz - Trelleborg - Malmő - Helsinborg - Markaryd - Jönkőping - Hjo - Mariestad - Karlstad - Arvika - Skotterund - Lillestrôm - Oslo - Lillehamer - Otta - Dombas - Andalsnes - Dalsniba - Lom - Eide - Kinsarvik - Lateffos - Brokke - Stavanger - Kristiensand - Hirtshals - Hamburk - Dresden - Cínovec - Praha - Plzeň - Č. Budějovice

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Vyjíždíme z Č. Budějovic v pátek 11.7. po 15.00 a v Plzni jsme kolem 18.00. V klidu dobalujeme věci a odjíždíme okolo 19.00. Nechávám řídit Tomáše a ten to po dálnici svižně metelí směr Praha. Za Prahou si bere řízení Ája a jede až na hranice. Projíždíme přes známou obec Dubí směr Cínovec (opravdu jsou tu všude šlapky). Na zvídavé dotazy německých celníků odpovídáme několika kusými infinitivy. Jedeme celou noc, během které se střídáme s Tomášem o řízení, po dálnici kolem Berlína na Rostock, kde sjíždíme z dálnice na Sassnitz.

2. den - K ránu toho už máme dost. Viděli jsme v jednom městečku dost ošklivě vypadající bouračku. Do Sassnitzu dojíždíme silně ospalí a unavení. Bez problému nacházíme přístaviště a kupujeme lístky (160 DEM) na nejbližší trajekt do Trelleborgu, jede za cca dvě hodiny. Ája si jde lehnout do auta, my ostatní se procházíme městečkem a jeho blízkým okolím. Naloďujeme se na trajekt a zabíráme si místa na palubě na židličkách. Vane mírný větřík, moře je klidné, svítí slunce a je teplo. To je mi po minulých zkušenostech trochu podezřelé. Po čtyřech hodinách jsme ve Švédsku. Vítají nás neobyčejně zvídavé švédské celnice (kdo jsme, odkud, kam a proč) a prudká přeháňka. Konečně je vidět, že jsme ve Skandinávii. Lehce bloudíme okolo Helsinborgu, ale chytáme správný směr a jedeme lesnatou rovinatou krajinou, proloženou útulnými domky přes Jönkőping k jezeru Vätern. Tomáše zlobí mobil, ale nakonec ho zprovozňuje a tak dáváme zprávy do Čech, že jsme v pořádku. Po kratším hledání nacházíme hezký nocleh v lese u jezera, bohužel bez vody. Je pořád krásně teplo a svítí slunce. Tomáš lehce večeří - hubne.

3. den - Ráno opět slunce. Jedeme k jezeru Vänern, kde konečně nacházíme hezkou písečnou pláž na koupání. Voda je krásně čistá a vcelku i docela teplá. Opalujeme se, lehce svačíme a dáváme si v blízké kavárničce drahé kafe. Jedeme dál kolem jezera směr Arnika a hranice. Přejíždíme symbolickou hraniční čáru a za Skaterundem odbočujeme na prašnou cestu a po dlouhém popojíždění parkujeme a spíme u krásného lesního písčitého jezera s teplou vodou.

4. den - Ráno cvičíme - běh a protahování, jdeme si zaplavat a po snídani vyjíždíme směr Oslo. Projíždíme nádhernou lesní krajinou s četnými písčitými jezery, překrásný kraj. Před Oslem se platí mýtné a protože nemáme drobné, musím před kasičkou zastavit a Evča po chvíli dostává drobasy od nějakého úředníka. V Oslu překvapivě snadno nacházíme cestu k muzeím. Navštěvujeme Kon-Tiki (nic moc) a muzeum lodi Fram. Kupujeme si colu a svačíme a popojíždíme k Vigelandparku. Všude se musí platit za parkování. Procházíme se Vigelandparkem a pak jdeme do města až k přístavní pevnosti. Ája je celá ušoupaná. Kupujeme nějaké potraviny a pivo (jediný přístupný alkohol) a docházíme k autu. Oslo se nám s Ájou už nelíbí tak, jako poprvé. Při výjezdu z Osla dělám chybku a jedeme přesně na opačnou stranu. Přes Hanefos se však dostáváme na naši plánovanou trasu a spíme v lesnatém pohoří na parkovišti na trávě u stolku s přístřeškem. V noci bečí ovce a jezdí auta.

5. den - Před Lillehamerem dává Tomáš koupačku v přehradě. Procházíme si Lillehamer a kupujeme jahody a další potřebné věci. Je pořád krásně, jako někde u Středozemního moře, nevycházím z údivu. Pokračujeme dál na sever a trochu se horší počasí, místy i jemně poprchává. Odbočuje na Sjou, zavzpomínat si na minulou cestu. Pak jedeme dál přes Ottu a Dombas směr Soghetta. Projíždíme tundrou. Před Soghettou si uvědomuji, že tam jsme byli minule a že je ve vojenském prostoru a nic moc. Odbočujeme proto doprava a spíme na suchém místě mezi lišejníky u řeky. Je tu spousta komárů, protože jsme v tundře. Večer jdeme na procházku do blízké tajgy - křemenáče.

6. den - Vyrážíme na túru na nedaleký bezejmenný vrchol (cca 1.600 m). Tvrdý výstup diretisimou skrz nepropustnou tajgu plnou komárů na hřeben. Nesmíme se ani na chvíli zastavit, jinak by nás ty bestie sežraly. Konečně docházíme na holý hřeben, kde vane silný vítr a pokračujeme dál na vrchol. Cestou vidíme krásné květy a sníh. Sestupujeme trochu jinudy skrz vrbky a lišejníky, Ája jde v poslední fázi pozpátku, protože ji bolí prstíky na nohou. Jedeme do Andalsnes krásným údolím plným vodopádů. Všichni nadšeni. Za stálého slunečného počasí dojíždíme do Andalsnes. Jedeme na dvě noci do kempu (po 70 K norských pro všechny za noc). Spíme na stejném místě jako před čtyřmi lety, koupačka v ledové řece.

7. den - Po ránu a po snídani a osvěžující koupeli v řece, kde člověk vydrží cca 30 vteřin, protože by pak už nedokázal ztuhlý vylézt na břeh, vyjíždíme kolem 11.00 zpět vzhůru údolím za vodopády. Není snadné se dostat někam na druhou stranu, ale nakonec se nám to daří. Auto necháváme před mostem a stoupáme vzhůru. Procházíme okolo nějaké usedlosti za pozdravů domorodců a lesem procházíme kolem tří potoků s vodopády. Kus se vracíme a stoupáme lesem na opačnou stranu. Docházíme k nádhernému vodopádu nebo spíš ke dlouhé peřeji, padající lesem ke dnu údolí. Teče tudy spousta vody a na mostě nad vodopádem je stálá osvěžující sprcha. Při zpáteční cestě se dáváme lámanou angličtinou do řeči s usedlíkem, sbíráme pár křemenáčů a vracíme se. Večer koupání v kempu.

8. den - Dopoledne, opět po koupeli, vyjíždíme na cestu Trolů. Řídí Tomáš. Vyjíždíme strmé serpentiny a nahoře se procházíme na vyhlídku a fotíme vodopády. Nekupujeme předražené Trolíky a jedeme dál. Stavíme se na svačinu a pak u říčky, kde jdeme proti jejímu proudu k peřejím. Jedeme přes trajekt k dalšímu fjordu, kde si kupujeme vyjížďku lodí fjordem kolem vodopádů Sedm sester. Vyjíždíme od fjordu klikatou silnicí k zamrzlému jezeru, kde potkáváme hrdého českého cyklistu, který vyšlapal stoupání od moře až sem. Sjíždíme pozvolným údolím a spíme u řeky na místě pro rybáře.

9. den - Řídí Ája. Stavíme se v Lomu a po prohlídce a nákupu jedeme okolo pohoří Jotunheim do sedla Sognefjell. Nahoře si jezdí lyžaři v plavkách a jsou tu krásné výhledy. Odbočujeme na úzkou klikatou horskou silničku, kterou Ája bravurně zvládá Po dobrodružné jízdě dojíždíme asi po 40 km do Fârnes, kde bereme benzín a pokračujeme směr Borlaag a Gol. Spíme před Golem na hezkém místečku u řeky poblíž silnice.

10. den - Jedeme směr Gol, Hol a Geilo, kde si kupujeme mapu Hardangenvidy za 98 K norských, kterou pak ale stejně nepoužijeme, protože na túru na Hardangenvidu se nám nakonec nechce. Jedeme podél této nejrozsáhlejší náhorní planiny Norska směr Brimnes, před Eidfjordem padají do hlubokého kaňonu krásné vodopády. Okukujeme to zeshora a potom sjíždíme na dno kaňonu a jdeme pěšky k vodopádům. Hezká vycházka, odměněná na konci vydatnou sprchou. Vracíme se stejnou cestou a spíme u Eidfjordu u malé říčky.

11. den - Kolem Hardangenvidy jedeme na Oddu, v Tysedalu odbočujeme na silničku a dojíždíme k přehradě. Jsme líní a dál se nám nechce a tak se po dvou hodinkách vracíme zase dolů, dojíždíme do Oddy, kde nakupujeme. Na další cestě obdivujeme vodopády Lateffos a jedeme na Haukeligrend a Brokke. Spíme v krásné lesnaté horské jezerní oblasti u Hovdenu.

12. den - Ráno se vracíme kousek k Hovdenu a celé dopoledne se koupeme v jezeře. Dál pokračujeme směr Brokke. Odbočujeme zkratkou do Stavangeru na úzkou silničku směr Fidjeland. Cestou nás chytá bouřka a vydatný liják - první za deset dní! Jsem nervózní z nedostatku benzínu a tak šetřím, jak to jde. Nakonec šťastně tankujeme v Simnes. Máme poprvé problém s noclehem. Tady na jihu je už víc lidí a údolí neskýtá mnoho možností. Dojíždíme až do Gilji, ale nic. Vracíme se zpět a spíme u jezírka pod silnicí. Před večerem sledujeme záchrannou akci uvízlé kozy, která zastrčila hlavu mezi balvany a nemohla ji vyndat.

13. den - Jedeme do Stavangeru. Chvilku se motáme po městě a pak parkujeme v přístavu. Stavanger není nic moc. Úzké uličky s dřevěnými baráčky. Ája má ponorkovou nemoc. Dál jedeme přímo do Kristiensandu a cestou dáváme prima koupačku. V Kristiensandu si kupujeme lístky na trajekt (expres) a po prohlídce města (velmi hezké, zvlášť náměstí) a večeři a převlečení za městem, se naloďujeme na trajekt. Nedá se jít na palubu, je to jako v letadle i s videem (Lví král) a Áje není dobře. Jedeme 2x rychleji než normální trajekt a tak jsme za dvě hodiny přesně o půlnoci v Hirtshalsu v Dánsku.

14. den - Počasí se zkazilo. Mastíme to Dánskem dolů na Hamburk. Mlha a chvílemi drobně prší. V Hamburku míjím odbočku na Berlín a mám vztek. Chvíli bloudíme, ale pak mně Ája správně navádí na správnou trasu. Ráno jsme unavení a tak si dáváme pořádnou snídani. Následuje nudná cesta přes Německo kolem Berlína a přes Drážďany na Cínovec. Přejíždíme hranice a jsme doma (děvčata na E55 jsou stále svěží). Pohoda končí - hustý provoz a zácpy, před Plzní čučíme přes 20 minut na místě. Krátká zastávka u Turnovců a pak hurá domů, směr postel. Vana následuje až příští den, protože jsme měli vypnutý bojler.

Závěry: Tak nevím. Poprvé jsme měli v Norsku hnusně, podruhé tam bylo naprosté azúro a teploučko. Budeme to muset vyzkoušet ještě jednou, ale to asi tak za deset let, aby byly nové zážitky. A vezmeme to za polární kruh a na Lofoty, ale hlavně asi do té krásné lesnaté jezerní oblasti mezi hranicemi se Švédskem a Oslem.

ilustrační foto

Roháče 08/98

Doba trvání: 7 dnů

Účastníci: Andrea, Jana, Roman H, autor

Příprava: Sehnal jsem přes ubytovací kancelář ubytování v Zuberci, takže jedeme nalehko.

Charakteristika: Půjde o jednodenní výšlapy, spíme v teple, nebudeme chodit žádné extrémy (na to už nemáme).

Trasa: Č. Budějovice - Pelhřimov - Brno - Olomouc - Hranice na Moravě - Žilina - Dolný Kubín - Zuberec a zpět.

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Vyjíždíme z Č. Budějovic v sobotu naší alfičkou a ve Zlivi přibíráme Romana s Janou. Jedeme přes Jindřichův Hradec a Pelhřimov na dálnici a po ní až do Olomouce, odkud pokračujeme po silnicích na Slovač. Po cestě se s Ájou střídáme v řízení, obědváme v motorestu kdesi na Moravě. Cesta probíhá v klidu a bez bloudění až do Zuberce, kde si bereme od cestovní kanceláře adresu na ubytování. Je to rodinný dům vedle v Habovce u starších lidí. Máme pro sebe horní patro se dvěma pokoji, koupelnou, WC a se dvěma pokoji. Celkem fajn. Jsme po cestě dost utahaní a tak vybalujeme a pak zaléháme.

2. den - Vyrážíme na „aklimatizační“ túru. Autem jedeme za Zverovku na parkoviště. Tam necháváme auto, vracíme se po silnici ke Zverovce a dál pokračujeme po zelené. Tvrdě stoupáme Teplým žlebem, celí zpocení ze značného dusna (a ze stoupání) do sedla pod Osobitou. Na Osobitou je zákaz vstupu, chvíli během jídla váháme, zda ho porušit nebo ne, ale pak raději neriskujeme případný střet s ochranáři a jdeme dále po zelené hezkým lesnatým hřebínkem na Lůčnou. Tam odpočíváme a pokračujeme dál na Rákoň. Tady naše dnešní stoupání končí, protože Volovec vynecháme. Je tu hezká vyhlídka, je krásné počasí a jsou vidět i Vysoké Tatry. Sestupujeme dolů k jezeru na silnici. Áju bolí koleno, musím jí při sestupu pomáhat. Roman s Janou jsou rychlejší a vidíme je až dole u bufetu. Tam si dáváme něco k pití, protože je slušné vedro a po silnici docházíme k autu. Áji koleno je už lepší. Dojíždíme „domů“, Roman nám na příští den naplánoval výstup na Babí horu.

3. den - Jedeme přes Tvrdošín a Námestkovo okolo Oravské přehrady a nekonečně dlouhou vesnicí Oravská Podhora, kde odbočujeme na vedlejší silničku. Jedeme po ní dál a nakonec končíme na travnaté loučce, kde necháváme auto. Stoupáme lesem po značené stezce. Na chvíli ztrácíme značku, vracíme se a pokračujeme po ní dál. Je zase horko, ale v lese je příjemně. Několikrát odpočíváme, les přechází v kosodřevinu a nakonec docházíme na kamenitý vrchol. Celou cestu jsme vlastně nikoho nepotkali, ale na vrcholu je spousta lidí, Poláků, kteří sem vystoupali druhou stranou. A je tu strašný vítr. Dlouho se nahoře nezdržujeme a sestupujeme do sedla k Malé Babí hoře ošklivou prudkou cestou mezi davy Poláků. Davy naštěstí odbočují dolů do Polska a my jsme na Malé Babí hoře zase sami. Značka tu ale mizí, a tak sestupujeme po vyšlapané stezce hustou klečí a pak lesem. Trochu vyčerpáni svačíme a konečně docházíme na značku. Ještě jednou odpočíváme u potoka a nakonec docházíme k rozcestí. Cestou vidíme piknikující rodinky podél potoka. Roman s Janou zůstávají na rozcestí a já s Ájou stoupáme po silničce k autu. Vracíme se stejnou cestou, jsme značně uondaní. Za námi je bouřka. Byla to překvapivě dlouhá a náročná túra.

4. den - Odpočinkový den. Jedeme k chatě Oravica, kde jsou termální koupele. Je tu spousta aut a lidí, koupaliště je nacpané hlava na hlavě. Jdeme proto na lehkou procházku skrz Tiesňavy, kde Roman na jednom žebříku zajede nohou mezi špršle a trochu si odře holenní kost. Dál v lese potkáváme aktivního ochranáře, která nám se slovy „Kam jdete?“ zahrazuje cestu. Ujišťujeme ho, že chodíme a hodláme chodit pouze po značených cestách a on nás spokojeně pouští, aby se ihned vrhnul na další skupinku turistů za námi. Vracíme se při Bobroveckém potoku, kde ochutnáváme sirný pramen, zpět k Oravici, kde jdeme na oběd. Kuchyně i obsluha jsou na naší předrevoluční úrovni. Uléháme k siestě na travnaté břehy potoka a na sluníčku si čteme a relaxujeme. Odjíždíme s večerem.

5. den - Vyjíždíme autem okolo Zverovky na známé parkoviště. Dnes pokoříme dosud námi neslezenou část hlavního hřebene Roháčů. Abychom si z parkoviště zkrátili cestu a netratili zbytečně síly, ptá se Roman hlídačů parkoviště, kudy se nejrychleji dostaneme na značku. Dereme se hustým lesem a přes potok, kde zajede Ája nohou do vody, ale nakonec skutečně nalézáme značku. Tvrdě stoupáme při sjezdovce. Ája jede jako šroub a nechává nás za námi. Je spokojená, jak nás taví - hlavně Romana, jako pomstu za Babí horu. Dolézáme na Přední Salatín, kde si dáváme oddych a pokračujeme dál na Brestovou. Tady se rozdělujeme. Já a Ájou jdeme do Baníkovského sedla, Roman s Janou po sestupujícím hřebeni na druhou stranu přes Sivý vrch, kde by to nemělo být lezecky náročné.

Po travnatých svazích docházíme na Salatín, odkud prudce sestupujeme a opět stoupáme přes Skriniarky. Tady už lezeme přes skály a je tu několik nepříjemných míst, z nich jedno dost závratné, jištěné lany. Všechno ale zvládáme a za stálého krásného počasí docházíme na Spálenou, kde odpočíváme. Tři lidé před námi to traverzují po svahu přímo k Baníkovskému sedlu, ale není tam stezka a tak to raději beru přes Pacholu. Nádherné výhledy. Procházíme Baníkovským sedlem a Spálenou dolinou dolů. Dost nekonečná cesta, bolí nás nožičky. Stavíme se u vodopádu a konečně docházíme k silničce a po ní k autu. V Habovce na nás už čekají Roman s Janou, jejichž výprava nebyla snažší než naše. Narazili na terén ala Dolomiti, s řetězy a lany. Někdy se tam ještě bude muset podívat.

Protože jsme slíbili naší ubytovatelce, malý výlet, plníme slovo a bereme ji do malé zapadlé vesnice na konci světa, kde mají ještě jeden dům.

6. den - Jedeme na výlet do Malé Fatry. Parkujeme ve Vrátné dolině u lanovky, kterou vyjíždíme na hřeben. Po travnatém hřebeni jdeme až do sedla pod Stohem a máme toho dost. Sluníčko pálí, nebe je bez mráčku jako ostatně celý týden. Traverzujeme pod Stohem do Medzihoria, vzdáváme se našich původních smělých plánů (Rozsutce) a sestupujeme do Štefanové. Tam si dáváme konečně opravdu dobré jídlo a batolíme se dál. Na rozcestí odbočuji a jdu nahoru pro auto. Trvá to asi dvacet minut a mně bolí úpon. Nabírám spolupasažéry a jedeme zpět. Před Zubercem jedeme za landroverem s angličany, kteří občas vykouknou s kamerou střešním okénkem jako na safari a filmují domorodce. Fotíme si je.

7. den - Jedem domů stejnou cestou jako sem. Je pořád pěkné vedro a i když větráme, plazíme jazyky.

Závěry: Bylo nádherné počasí, až moc horko, ale v horách to šlo. Ubytování bylo dobré, domorodci přátelští, prošli jsme si vše, jak jsme chtěli. Byl to hezký návrat na Slovensko po osmi letech.

ilustrační foto

Zimní přejezd Šumavy 03/99

Doba trvání: 3 dny

Účastníci: Roman H, Štěpánka, Luděk, autor

Příprava: Nejhorší bylo sehnat ubytování, uvažovali jsme i o jízdě se stanem. Nakonec ubytování sehnal Luděk u Srní na chatě OSP a já ve Stožci.

Charakteristika: Půjde o klasický přejezd, spíme v teple.

Trasa: Č. Budějovice - Hojsova Stráž (vlakem)

Hojsova Stráž - Tomandlův křížek - Šmauzy - Gerlova Huť - Stará Hůrka - Prášily - Javoří pila - Tříjezerní slať - Rokyta - Chata OSP (nocleh) - autobusem na Modravu - Černá hora - Bučina - Knížecí Pláně - Strážný - České Žleby - Stožec (nocleh) - Švarcenberský kanál nad Novým Údolím - Plešné jezero - Nová Pec

Nová Pec - Č. Budějovice (vlakem)

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Vyjíždíme z Č. Budějovic v sobotu vlakem v 5.35 do Plzně a odtamtud směr Železná Ruda (Luděk se Štěpánkou to berou zkratkou z Horažďovic přímo do Klatov a tam k nám přistupují). Protože jsme se o trase přesně nedohodli, dohadujeme se až ve vlaku. Luděk chce jet ze Zelené Lhoty, já s Romanem ze Špičáku, nakonec se kompromisně dohadujeme na Hojsově Stráži. I tak si myslím, že toho bude docela dost. Od nádraží, kde není sníh, jdeme pěšky do Hojsovky, kde už je sněhu dost, mažeme lyže a vyrážíme do stopy. Jedeme s Romanem napřed, protože Luďkovi trvá dlouho než namaže. Roman si vzal své nejstarší běžky a hůlky (na jedné z nich chybí kolečko). Od začátku je jasné, že to bude nepříjemné, protože hůlka se vesele boří i do zmrzlého firnu. Rozhodli jsme se, že pojedeme po západní straně hřebene směr Špičák a pak vystoupáme na Tomandlův křížek. Luděk se Štěpánkou nejedou, tak na ně čekáme v lese, kde jím klobásu. Roman říká, že ji zná, že hrozně pálí a má pravdu. Je to strašné, udělalo se mi z ní zle a to mám ostré rád. Luděk se Štěpánkou stále nedorazili a tak se vracím zpět, kde také nejsou a pak jedeme dopředu a vidíme stopu, která přichází zprava a po které nás objeli.

Vyrážíme za nimi, ale moc rychle to nejde. Je okolo nuly a přes noc připadl čerstvý sníh, který se střídavě lepí a klouže, nejde rozumně namazat, navíc Romanova hůlka na rychlosti nepřidává. Beru si ji od Romana před stoupáním na Tomandlův křížek a cestou vzhůru zuřím. Sněhu je víc a víc a hůlka občas zajede do sněhu až po rukojeť. Sníh se s výškou mění, mně se nalepují „bakule“ a tak škrabkou strhávám vosk. Z Tomandlova křížku následuje oblíbený ostrý sjezd na Šmauzy, který se na zmrzlém firnu a vyjetých kolejích od lyží skoro nedá sjet a tak místy běžím pěšky. Roman to sjíždí celé. Praskla mu ale podélně běžka od paty dozadu a není nám jasné, jestli na tom půjde dojet. Na Šmauzech potkáváme Luďka a Štěpánku a jedeme spolu dál směr Gerlova Huť. Začíná hustá vánice, vůbec to nejede a vážně přemýšlím o tom, že tam dnes nemůžeme dojet a že by to bylo lepší zabalit. Naštěstí jsme na ujeté lyžařské stopě od stroje a Romanova hůlka se tady neboří. Sníh přestává padat a mě se daří namazat, jede to docela dobře. Na Gerlovce jsme až ve 13.00! Vyrážíme podél silnice a Polomu směr Stará Hůrka, za hlavním stoupáním obědváme. Máme toho docela dost (až na Luďka), hlavně Štěpánka. Sjíždíme na Starou Hůrku a dál směr Prášily. Hezká stopa nás zavádí zpět do lesa a přelézáme řadu potůčků. Jeden mně nečekaně potkává ve sjezdu, zkouším ho přeskočit z jízdy, ale nedaří se a tak končím v kotrmelci. V Prášilech volám Ájce. Občerstvení za Prášilami je zavřené, tak pojídáme něco ze svých zásob a dopíjíme zbytky tekutin. Vyjíždíme okolo páté směr Rokyta a je nám jasné, že dojedeme v noci. Naštěstí je tu dobrá stopa a tak dojíždíme do sedla mezi Oblíkem a Poledníkem se soumrakem. Na Javoří pilu sjíždíme v soumraku a na Tříjezerní slať už dojíždíme v hluboké tmě. Následuje noční sjezd k Rokytě po rozorané cestě, kde postupně padáme a zbytek raději jdeme pěšky. Od Rokyty je to k chatě asi 3 km, docházíme tam ve 20.15 zcela dehydrovaní. Naštěstí je naše chatka stále volná a čeká nás i večeře. Máme toho dost, Štěpánka je zcela grogy. Večeříme, pijeme pivo a pepsi, sprchujeme se a zaléháme.

2. den - Ráno máme vydatnou snídani a také štěstí, protože autobus na Modravu je poloprázdný. Roman kupuje dvě sekundová lepidla a lepí s nimi svoji prasklou běžku. Zase připadlo trochu sněhu a lepí se. Po pár stech metrech musíme drbat běžku o běžku, ale docela to jde. Stopy ještě nejsou vyšlápnuté, držíme se ve větší skupině, která jde stejným směrem. Trochu svačíme na Černé hoře a pak obědváme na Bučině. Tady projeté stopy končí, čeká nás nejistý terén. Naštěstí jde o zmrzlý firn pokrytý cca 5 cm čerstvého sněhu a tak se dá jet všude. Sjíždíme na Knížecí pláně a po nich to bereme přímo na zelenou značku do Strážného. Ze začátku je cesta prohrnutá, ale pak už vede normální a projetá stopa. Paráda.

Luděk se někde zdržel vzadu (fotil a zakecal se) a péči o Štěpánku přenechal nám. Dojíždí nás před sjezdem do Strážného. Tady je cesta už zase prohrnutá a sjezd není nic moc, ale jde to. Před Strážným se s Romanem, chvíli dohadujeme kudy dál, nakonec vítězí jeho návrh jet podél silnice na České Žleby. Štěpánka už toho má zase dost.

Ve Strážném volám Ájce a dáváme si polévku a pivo. Jedeme za Strážného po pláních při Studené Vltavě, krásně to jede a moc se mi to líbí. Řeku překonáváme po náspu a dřevěném můstku a stoupáme vzhůru k Českým Žlebům. Luděk se zase někde courá vzadu mimo dohled a dojíždí nás skoro až nahoře. Odtud to už vede dolů a tak začínáme sjíždět. Roman jede přede mnou, pak ho předjíždím a koukám, kde je. Cape si to po silnici a v ruce drží zlomenou běžku. Nakonec si ji připíná a sjíždí před Stožec, kde jde definitivně po silnici. Vlak mu ujíždí o pět minut a tak musí trávit noc ve Stožci i když je jasné, že dál pokračovat nemůže a příští den jede domů vlakem. Ve Stožci je řada pěkných nových domů, většinou s ubytováním. Spíme v Hotelu u Mauritzů, perfektní ubytování i strava.

3. den - Po snídani vyrážím s Luďkem a se Štěpánkou směr začátek Švarcenberského kanálu nad Novým Údolím. Luděk včera bručel něco o Třístoličníku, ale to jsme mu vymluvili. Jedeme trochu oklikou po lesní cestě s občas projetou stopou. Jedu vepředu a nakonec šťastně dojíždím k začátku kanálu. Souputnícinejedou a tak se pro ně vracím a jedu se Štěpánkou, ale pak ještě musíme čekat na Luďka. Dál pokračujeme při kanálu po projeté stopě a je to vcelku nezáživná cesta. Ujíždím trochu dopředu a čekám na ně na rozcestí k Plešnému jezeru. Protože máme dobrý čas, jedeme přes něj. Ze začátku je prudší stoupání, ale pak stoupá stopa po svahu pozvolna. Krásná cesta nás dovádí k Plešnému jezeru, kde je stále přes dva metry sněhu. Sjíždíme cestou, která je kamenitá, ale ta spousta sněhu všechno přikryla a je to nádherný sjezdík. Obědváme pod přístřeškem a jedeme v klidu dál do Staré Pece a odtamtud po loukách do Nové. Přesně před Novou Pecí končí sníh, sundaváme běžky a jdeme na vlak, který nám jede za dvacet minut. Perfektně to vyšlo!

Závěry: Bylo to pěkné, všude spousta sněhu. Tolik jsem ho na Šumavě ještě neviděl. Byla to ale dost dřina, protože sníh nebyl nejlepší, co si ale může člověk v březnu přát.

ilustrační foto

Český les na kolech 06/99

Doba trvání: 7 (5) dní

Účastníci: Roman H, Andrea, autor

Příprava: Nezkoušeli jsme sehnat dopředu ubytování. Udělal jsem poměrně podrobnou trasu s možnými odchylkami.Původně jsem předpokládal navázat na Šumavu a pokračovat až do Č. Budějovic, to by ale bylo příliš tvrdé.

Charakteristika: Zatím nejdelší jízda na kolech, z velké části neznámým krajem.

Trasa: Č. Budějovice - Cheb (vlakem)

Cheb - Dyleň - Tři Sekery - Broumov - Žďár - Halže - Lučina (přehrada) - Obora - Ostrůvek - St. Knížecí huť - Hošťka - Kateřina - Diana - Železná - Smolov - Závist - Nemanice - Česká Kubice - Všeruby - Nýrsko - Děpoltice - Strážov - Klenová - Miletice - Tetětice - Švihov (odpočinek) - Předslav - Štipoklasy - Pačejov - Defourovy Lažany - Chanovice - Komušín - Horažďovice předměstí

Horažďovice - Č. Budějovice (vlakem)

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Vyjíždíme z Č. Budějovic v sobotu vlakem v 7.00 a ve Zlivi přistupuje Roman. Chvíli nás ve vlaku musí hledat, než nás objeví (zapomněl, odkud jsem mu mával). V Plzni přestupujeme přímo na zpožděný mezinárodní rychlík do Chebu. Snažíme se hlídat, aby nám naložili i naše kola, ale vidíme nakládat pouze Áji a moje. Romanovo se přes jeho urgence u zřízence u vlaku neobjevuje. V Chebu však k našemu překvapení vykládají všechna tři kola. Opravdu netušíme, jak se tam to třetí mohlo dostat.

Dáváme si překvapivě chutnou krmi v nádražní restauraci a posilnění vyrážíme na cestu. Nejprve samozřejmě trochu bloudíme po Chebu a jeho blízkém okolí, ale pak se dostáváme na plánovanou trasu. Stoupáme zvolna po silničce k Českému lesu, nad kterým se tyčí vrch Dyleň (940 m) s nepřístupnou rozhlednou. Vjíždíme do lesa, kde se silnička mění v asfaltovou signálku, vedoucí při bývalých drátech. Pod Dylení se rozhodujeme, zda ji objedeme nebo přejedeme. Vítězí Romanův smělý návrh na její zdolání. Nejprve jedeme po asfaltce, potom po dobré lesní cestě a nakonec tlačíme kola špatnou lesní cestou do strmého kopce za starým astmatikem. Na Dyleň dorážíme značně propocení. Rozhledna je samozřejmě nepřístupná, patří zřejmě nějakému soukromému vysílání.

Z Dyleně sjíždíme po silničkách za občasného servisu Ájina kola a pokračujeme dále stále lesem až na normální silničku ve vsi Tři Sekery. Jsou tu louky s hezkými výhledy. Projíždíme kolem obory do Broumova s nadějí na nocleh v penziónu. Ta nás ale v Broumově rychle opouští, ubytovat by se šlo leda v Night Clubech (dále NC). Takže se už unaveni trmácíme dál na Prostřední Žďár, kde také nic není a zajíždíme na nocleh do lesa za Žďárem.

Tam nás přepadají muchničky. Ze začátku to jde, protože máme oheň. Když zaléháme, nesmíme nechat ve spacáku ani škvírku. Za hodinu jsme s Ájkou uvaření a psychicky vyřízení. Vylézám ven a útočí na mne stovky mušek. Jejich nejhorší nálet, jaký jsem kdy zažil! Utíkáme před nimi na okraj lesa, kde je větřík a žádné muchničky. Vracíme se tedy pro spacáky, necháváme Romana jeho osudu a stěhujeme se na kraj lesa. I tam nás ale muchničky nacházejí a tak se zvedáme a jdeme na louku, kde ve 22.30 konečně zaléháme. V noci se probouzím, máme mokré spacáky a tak jdeme zpátky na kraj lesa. Ráno v pět hodin brzdí na silnici auto, otáčí se a jede zpátky a tak se radši zvedáme a jdeme k Romanovi na naše původní stanoviště. Opravdu hezká noc.

2. den - Ráno vylézáme v sedm hodin - muchničky. Ve spěchu balíme a mizíme z toho hnusného místa. Projíždíme kolem přehrady Lučina, kde z trávy u silnice vybíhají tři malá vyhublá koťata. Krmím je salámem a rohlíkem, jsou jako vysavače. Protože pro ně nemůžeme víc udělat jedeme dál a doufáme, že se o ně máma kočka nebo nějaký dobrý člověk, postará. Naše cesta míří opět do lesa, kde nedaleko potoka konečně snídáme.

Zvolna stoupáme hezkým údolím při potoku a poté sjíždíme k sídlu zvanému Ostrůvek. Tam nacházíme trochu zpustlý hostinec, kde můžeme dostat jenom něco k pití. Majitel má ovšem krásného bernardýna, kterého si fotíme. Pokračujeme hezkými lesy k jezírku, ke kterému bohužel není přístup na koupání. Tak se alespoň vyvalujeme na jeho březích a Ája studuje polní květenu. Po dvou hodinách lenošení vyjíždíme a příjemnou cestou s krásnými sjezdy dojíždíme do Hošťky.

Tady začíná na chvíli civilizace. Projíždíme pod dálnicí na Rozvadov do Kateřiny. Opět žádné ubytování, jen NC. Nevadí, jedeme dál na Dianu. Podle popisu v mapě to má být pozoruhodné místo uprostřed lesů se zámečkem a s parkem. Ve skutečnosti je to ale pěkně zpustlé místo, kde dávají lišky dobrou noc. Proto pokračujeme na Železnou, kde zase není ubytování, ale mají tu alespoň dobrou restauraci, kde dostáváme tip na nocleh ve Smolově (asi 7 km). Jedeme tedy do Smolova a tam skutečně nacházíme „Penzión u muflona“. Docela dobré až na to, že mají malý bojler a teče jen studená voda. Brrr! Dáváme si druhou večeři a unaveni spíme jako zabití.

3. den - Po snídani (míchaná vajíčka) okolo deváté vyjíždíme. Proti předchozím dnům se ochladilo a je to střídavě na šusťáky. Roman vyrazil jako první a dojíždíme ho až v obci Rybník, kde si kupujeme nějaké sušenky. Pokračujeme širokým údolím Radbuzy k Čerchovu přes obce Závist a Nemanice. Roman nějak pospíchá, chce být asi co nejdřív doma. Za Nemanicemi se napojujeme na hlavní silnici, ze které odbočujeme na signálku k Čerchovu. Dáváme si u potůčku oběd. Máme toho dost a Ájku rozbolelo bříško. Následuje dlouhé tvrdé stoupání, které tlačíme (Roman ho velký kus jede). Konečně jsme na rozcestí pod vrcholem Čerchova.

Tam my ovšem nejedeme, ale chytře ho objíždíme a parádním sjezdem se řítíme do České Kubice, kde dokupujeme potraviny. Pokračujeme směr Všeruby. Začínáme pátrat po penziónu, ale kde nic, tu nic. Je tu přitom nádherný kraj s výhledy až na Ostrý. Za Maxovem je krásný nový penzión, otevírat ho ale budou za 14 dní. Ve Všerubech není nic, jen NC. Zajíždím pátrat do dvou vesnic mimo trasu, tam mají ale jen JZD. Takže nás čeká výstup přes Jezvinec, kde ze silnice zachraňujeme netopýra a sjezd do Nýrska. Tam, hned na jeho okraji, Romanův orlí zrak, zostřený devíti dioptriemi, nachází perfektní penzión. Na jídlo jdeme do hospody a usínáme.

4. den - Dnes bude Roman končit a my ho na kus cesty doprovodíme. Za to však platíme opravdu tvrdým stoupáním do Děpoltic, odkud sjíždíme do Strážova, kde se rozdělujeme. Roman jede na vlak do Běšin a my pokračujeme do Švihova. Cestu si ovšem trochu zpestříme. Jedeme směr Klenová přes Lehom, kde je krásné chrpové pole a dobré třešně. Klenovou jen projíždíme (nic moc) a sjíždíme do Janovic. Za nimi si dáváme lehký oběd z našich zásob a unaveně pomalu stoupáme k obci Struhadlo. Nádherný výhled na celou klatovskou kotlinu od Nýrska až po Habartice!

Pokračujeme po polní cestě do Tetětic a pak po silnici do Věckovic po vrstevnici pod Velkým Bítovem a Doubravou. Pořád krásné výhledy, jen Ájka trochu brblá, je už unavená. Z Věckovic vidíme Švihov. Sjíždíme přes Řakom do Dolan a odtamtud již po rovině až na chalupu. Máme v nohách 220 km.

5. a 6. den - relaxace ve Švihově.

7. den - Vyjíždíme ze Švihova do Horažďovic na vlak. Není dobré počasí, je zataženo, dost chladno a poprchává. Šetříme síly a tak nevyhledáváme zbytečně stoupání. Jedeme přes Točník a Předslav na Němčice. Tam už stoupáme, ale nemusíme přes hlavní stoupání na Habartice. Objíždíme Plánici a chytáme vydatnou pršku. Střídavě jedeme a schováváme se pod stromy dojíždíme do Štipoklas, kde přestává pršet. Jsme provlhlí, ale ve sjezdíku osycháme a pokračujeme v dobré náladě dál. Je tu pestrá krajina lahodící oku i duši. Počasí se vylepšilo, projíždíme Myslíví, kupujeme si zmrzliny v Pačejově a kocháme se dalekými výhledy cestou z D. Lažan do Chanovic. Odtamtud už pozvolna sjíždíme na vlak do Horažďovic a po 60 kilometrech jízdy se vezeme bez šlapání. V Budějovicích jsme v 16.00.

Závěry: Nebyla to taková sranda, jak jsem si myslel. Jet s naloženým kolem každý den je značně vyčerpávající a chce to jet zvolna a dělat odpočinky. Maximum je asi tak 60 kilometrů, delší trasa už hodně vyčerpá na příští dny. Byla to perfektní jízda neznámým a hezkým krajem, Český les překvapil opravdu rozsáhlými a pěknými lesy, stejně jako krásnými výhledy. Bylo to fajn.

ilustrační foto

Hochschwab alias cesta za zatměním slunce 08/99

Doba trvání: 3 dny

Účastníci: Andrea, Jana, Roman H, Venca senior, Venca junior, Karel, Jirka J, Luděk, autor

Příprava: Dne 11.8.1999 se mělo konat úplné zatmění slunce - jev, který na evropském kontinentě bude opět k vidění někdy za 130 let. Tedy mimo naše věkové možnosti. Roman se s Jirkou a Vencou dohodli, že nejlépe ho bude pozorovat na Hochschwabu, který stejně už dlouho chtějí přejít. Tak se jelo. Dvěma auty.

Charakteristika: Jsou dvě skupiny. Jedna chce provést přechod Hochschwabu (4 dny) a přitom zhlédnout zatmění slunce. Druhá skupina chce zhlédnout zatmění slunce a přitom se trochu projít po předhůří Hochschwabu.

Trasa: Č. Budějovice - Freistadt - Prägarten - Weyer - Hieflau - Leoben - Oberort

Oberort - Mariazell - Ybbs - Freistadt - České Budějovice

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Vyjíždíme z Č. Budějovic v 11.00 v pondělí 9.8.1999. Jedeme naší alfou v pěti s Romanem, Janou a Luďkem. Stavíme se na Štílci, kde na nás čeká druhé auto s ostatními. A to je zrada. Mělo se totiž jet se třemi auty, aby se pak daly rozmístit pod Hochschwabem tak, aby si každá skupina mohla jít podle svého a měla možnost návratu. My totiž chceme být doma ve čtvrtek a Vencové a spol. až v pátek. Operativně tedy měníme plány. Pojedeme na jižní stranu pohoří, odkud je možno udělat okruh a vrátit se zpět k výchozímu bodu.

Cesta probíhá ve značném vedru, nejhorší je to dole okolo Dunaje. Trochu se zamotáváme, ale nakonec k sedmé hodině dojíždíme společně do cíle naší cesty - údolí Oberort. Tady necháváme auta za poplatek na parkovišti, balíme věci a vyrážíme alespoň trochu výš, protože dole u parkoviště je zákaz stanování. Po necelé půlhodině chůze okolo příjemných jezírek nacházíme v lese docela dobré místo, stavíme stany a nocujeme. Já s Ájou jdeme zpátky dolů k jezeru se umýt, pohovoříme tam chvilku se zde usadilým se čechem a vracíme se zpět. V noci chvilku prší a štěká srnec, jinak je klid.

2. den - Ráno snídáme, balíme a vycházíme vzhůru. Je docela teplo a to není dobré, podle předpovědi se blíží fronta a zřejmě opravdu přijde. Mám nějak moc těžký batoh, nebo jsem trochu zestárl. Potím se a do kopce to jde ztuha. Staví nás nějaký ochranář a říká nám, že všude nahoře je přírodní rezervace a nesmí se tam tábořit. Vlídně mu nasloucháme a souhlasně přikyvujeme. Nabíráme do lahví vodu, protože nahoře jí má být minimálně a zahajujeme výstup. S Ájou zpomalujeme a jdeme v klidu vzadu. Docházíme Romana s Janou a s nimi jdeme k první chatě. Tady na nás čekají ostatní. V chatě by se spát nedalo, protože je obsazená a stejně chceme ještě jít dál.

Pokračujeme celá parta společně, Luděk skotačí a neustále žvatlá. S Ájou se sází o pekáč perníku, že nevydrží mlčet (Ája) 24 hodin. Ája sázku přijímá. Já vím, že to vydrží, ale radost z toho nemám - s kým si budu večer povídat? Zatáhlo se a je příjemně. Procházíme kolem jezera do sedla, kde je voda a malá chatka. Dobíráme vodu a shodujeme se, že tady pro dnešek končíme, přestože je teprve po jedné hodině odpoledne. Dál nechceme jít, protože hřeben Hochschwabu před námi je v mracích a tak chceme vyčkat zatmění slunce v těchto místech. Poodcházíme stranou, děláme si oběd a já jdu vybrat nějaké ukryté místo pro nocleh.

Začíná drobně pršet a tak mizíme k nocležišti. Roman s Janou v rychlosti postaví tropiko. I já vybaluji stan a všechny věci a začínáme stavět a přesně v tom okamžiku přichází průtrž mračen. Během půlminuty jsme s Ájou promoklí až na kůži, máme promoklý nedostavěný stan, batohy a karimatky. Všechno to táhneme pod nejbližší smrk a házíme to na jednu hromadu. Ájka jen smutně kouká, nemůže mluvit a bolí ji pata (ostruha?). Je bouřka, stojíme pod smrkem, kolem blesky a je nám zima. Pršet pořád nepřestává a tak stavíme pod stromem stan a pak ho hotový neseme na místo. Déšť pomalu polevuje a tak tam odnášíme všechny věci. Vše je mokré, ale přestává pršet a zvedá se vítr a stan začíná osychat. Dáváme si vydatnou večeři, aby nám nebyla zima a okolo sedmé hodiny již usínáme.

3. den - Ráno pořád poprchává a je hnusně, ze zatmění asi nebude nic. Nakonec kolem deváté balíme stany a odcházíme do blízkého sedla, kde chceme vyčkat, zda se přece jen na zatmění mraky trochu neprotrhnou. Pěkně to tam fičí a tak s Ájou scházíme o pár metrů níž do závětří a vaříme si jídlo. Mraky se opravdu začínají protrhávat o po desáté skrz ně občas prosvitne i slunce. Mraky se trhají pořád víc a tak vytahujeme připravené brýle, opatřené rozstřiženými disketami, plátky slídy, svářečské brýle a foťáky. Před dvanáctou hodinou je už jasně vidět, jak se měsíc nasouvá před slunce.

Venca G., za obdivu přihlížejícího rakušana, připravuje svoji starobylou techniku k focení zatmění slunce.

Celou událost sleduje přes všelijaké ochranné filtry plno lidí. My z akce děláme mezinárodní akci.

Kolem sedla se stále válí mlhy z dlouhotrvajícího deště a naděje na to, že něco uvidíme je malá...

Ale naděje umírá poslední a my se nakonec protrhávání oblohy přece jen dočkáme. Celé fáze zatmění je dost dlouhá a slunce je zakrýváno měsícem postupně.

Na nebi se objevuje velká trhlina a v ní je slunce. Zatmění pokračuje a my se střídavě koukáme nahoru a zkoušíme fotit přes slídu a diskety. Vycházíme nahoru k ostatním, kde je i několik rakušáků a jeden z nich vyhrává na harmoniku - asi rozhání mraky. Úplné zatmění se blíží a ve 12.45 opravdu nastává. Vše je perfektně vidět a fotíme.

A konečně! V mracích se jako na povel objevuje škvíra, ve které je zatmění nádherně vidět. Foťáky cvakají ostošest...

Kolem nás se postupně od západu setmělo, jen kdesi v dáli na východní straně je ještě jas nebe patrný.

Moc spolu nemluvíme, každý se soustředí jen na tenhle velmi zvláštní úkaz, který asi vidíme poprvé i také naposledy v životě.

Těžko se to popisuje. Paralelně se dějí dvě věci:

  • obloha - poslední paprsek slunce mizí, celá obloha rázem ztmavne do fialové modři a objeví se Venuše. Na obloze se ovšem především objevilo nové těleso. Měsíc zcela zakryl slunce a jsou za ním vidět jen jazyky korony. Měsíc není úplně černý, spíše hodně tmavě šedý a záře zpoza něj mu dává plastický a ne plochý tvar. Celý jev působí dosti zlověstně a tajemně. Je to fascinující, vypadá to, jako kdyby se na nebi objevila jakási medúza.
  • země - příchod noci probíhá takřka okamžitě. Jako kdyby nějaké obrovské tmavé křídlo jediným mávnutím přikrylo rázem celý kraj. Pouze daleko na východě jsou vidět osvětlené mraky, záře na východě však mizí a celý kraj se ponoří do fialového soumraku.

Pak, asi po 90 sekundách, zatmění končí. Éter kolem Měsíce ve zlomku sekundy exploduje do oslňující záře a vzápětí se objevuje první sluneční paprsek. Soumrak končí a rázem je opět světlo. Koukáme po sobě a všichni máme obrovskou radost, jak nám to nakonec skvěle vyšlo.

Po několika minutách úplného zatmění se na opačné straně slunce objevuje takzvaná Bailyho perla, první výtrysk sluneční záře.

Tento jev trvá jen pár vteřinek a po něm se rychle opět začíná "rozednívat"...

Stín v sedle postupně mizí, tiše a zlověstně se sune dál po kraji, jakoby byl předzvěstí konce našeho světa.

Tady se rozdělujeme, Gasíci a spol. pokračují na hlavní hřeben a my scházíme do údolí pod námi. Traverzujeme po cestě po jeho svahu do dalšího sedla a odsud už sestupujeme do údolí, které nás dovádí zpět na parkoviště k našemu autu před sedmou hodinou. Jsme rozhodnuti, že pojedeme rovnou domů. S usednutím do auta přichází bouřka. Střídáme se s Ájou za volantem a v jednu hodinu v noci jsme doma.

Závěry: Důležité bylo úplné zatmění slunce, putování po horách bylo tentokrát nepodstatné. Hory nám posloužily jako místo širokého rozhledu. Zatmění v nás nechalo nesmazatelnou vzpomínku, pro mě to byl a zůstane jeden z nejsilnějších životních zážitků.

Javorník 08/99

Doba trvání: 5 dní

Účastníci: Ája a autor

1. den - Původně jsme chtěli jet na týden na kola z Jihlavy do Č.B., ale protože nebylo nejlepší počasí a nechtěli jsme jet sami, na poslední chvíli jsme si to rozmysleli a sehnali si ubytování v hotelu Javorník.

Cestou tam se stavíme na Mařském vrchu, kam jsem měl už dlouho v úmyslu se podívat. Bohužel nás zahánějí z vysílací věže, kam jsme se chtěli pro lepší rozhled vydrápat a tak se musíme odebrat k malé rozhledně na kraji kamenného moře s omezeným rozhledem. Vcelku nic moc.

Proto popojíždíme kousek do Buku a odtamtud vyrážíme na malou projížďku na kolech pod Boubín. Trochu sjíždíme, ale hned stoupáme do vesničky Na pile. Odsud popojíždíme do Včelné a dál se pouštíme po úzké silničce, která se mění v lesní cestu, kolem vrchu Černý les. Bohužel se netrefuji přesně na tu cestu, kam jsem chtěl a tak si trochu zajíždíme, zkoušíme sejít prudkým svahem lesem, ve kterém narážíme na ovce, musíme se zase vrátit a dokončit celý okruh. Nakonec však přece jen dorážíme na kýženou silnici a po ní dojíždíme před Chlístov. Tady odbočujeme vzhůru po zelené značce a s občasným tlačením kol vjíždíme do Šumavských Hoštic a zpět do Buku.

Původně mělo jít o lehkou aklimatizační túru, ale byly tam takové kopce, že jsme se docela uštvali. No, budeme muset volit naše trasy rozvážněji.

2. den - Trasa - Javorník - Kašperské hory - Bohdašice - Dlouhá Ves - Sušice - Albrechtice - Ostružno - Pohorsko - Javorník

Dnes jedeme na kolech do Sušice. Bereme to dolů na Šebestov a dál do Kašperských hor. Je příjemně, svítí sluníčko, ale není horko. V Kašperských horách dokupujeme pití a jdeme se podívat do zdejšího muzea, kde mimo jiné probíhá také výstava obojživelníků. Uvnitř na nás čekají domácí i cizokrajné žáby - rosničky, jedovaté žabky (jed z jedné prý zabije 1000 lidí) a obří skokan hrabavý.

Při výjezdu z Kašperských hor odbočujeme doprava a jedeme opuštěnou silničkou alejí lip a javorů na Tuškov a Dlouhou ves. Cestou odbočujeme na výhled na hrad Kašperk. Jedeme hezkým krajem, jenom silnice je rozmlácená. V Sušici jdeme nejdříve na dobrý oběd do naší oblíbené restaurace a pak do zdejšího muzea. Je tam podrobná historie výroby sirek v Sušici a v Čechách, koutek Karla Klostermana, ukázky skla ze šumavských skláren a dokumenty k řádu kapucínů. Vcelku je muzeum ale dosti chudé.

Ze Sušice strmě stoupáme do Záluží. Potom se to už trochu srovnává a opět hezkou krajinou projíždíme Ostružnem a stoupáme ke Kašperským horám. Tady dostává Ájka odvážný nápad, zkusit to zpět jinudy a pustit se neznámou lesní silničkou směr obec Pohorsko. Takže odbočujeme a lesem dojíždíme nad Pohorsko. Před ním leží jakási budova ve stylu zmenšené kopie zámku Hluboká. Kdoví, jaký šílenec to tu postavil.

Z Pohorska se snad trefujeme na správnou lesní cestu a jedeme lesem směr Javorník. Po čase skutečně dorážíme na žlutou značku a ta nás zavádí na horní úsek silnice mezi Strašínem a Javorníkem. Stoupání na Javorník není naštěstí tak zlé a v pohodě dojíždíme na večeři.

3. den - Trasa - Javorník - Úbislav - Chalupy - Studenec - Popelná - Obří hrad - Červená - Nicov - Královský kámen - Javorník

Tento den vyrážíme pro změnu na pěší túru. Vytyčili jsme společně středně náročnou trasu, povede nás po ní poprvé Ája, která se těší, že bude číst z mapy. Sestupujeme po zelené do Úbislavi. Ája důležitě kráčí s mapou, hledá cestu a upozorňuje na okolní zajímavosti. Za Úbislaví vede zelená jinudy než na mapě z důvodu koupě pozemku Holanďany.

Procházíme chudou vesničkou jménem Chalupy a jdeme po žluté s výhledem doprava na Nicov a celé údolí. Je vidět Temelín - to snad není možné, já mu prostě neuniknu! Po červené docházíme do Popelné, odkud strmě stoupáme na Obří hrad. Na začátku nás vyprovází veliká a důstojná černobílá kočka. Rozvážně si vykračuje a pozoruje okolí, jako kdyby strážila celé údolí. Ája o ní tvrdí, že je v ní duše zakletého Kelta a celou cestou nahoru přemýšlí, jak ji odčarovat. Po sestupu si dáváme v chatě velmi dobrý oběd a odcházíme údolím dolů směr Červená. Kočka nás vyprovází a umravňuje německého jezevčíka, aby se tu moc neroztahoval. Bereme to zkratkou a skutečně docházíme bez bloudění do Červené. Áje jde čtení z mapy velmi dobře.

V Červené se marně rozhlížíme po bizonech, nikde nejsou, možná už jsou snědení. Jdeme dál po Klostermanově modré cestě do Nicova, Áju bolí pata. Stoupáme hezkým lesem na Královský kámen, odkud jsou pro stromy omezené výhledy a docházíme pěkným terénem do Javorníku. Ája je trochu unavená, ale hlavně ji bolí pata.

4. den - Trasa - Javorník - Strašín - Žihobce - Žichovice - Nezamyslice - Frymburk - Bukovník - Soběšice - Nahořánky - Maleč - Javorník

A dneska jedeme zase na kola. Hned po ránu sjíždíme dlouhým chladným sjezdem do Strašína, kde se jdeme podívat na kostel. Pohostinný místní kněz nás pouští dovnitř a dává nám a dalšímu pánovi krátký výklad k historii kostela. Poté se zajíždíme podívat do Strašínské jeskyně a jedeme dál za slunečného, ale větrného počasí k Žichovicům. Zatím je to po větru, ale zpátky to bude horší. V Žichovicích chvíli hledám cestu k jezírku. Okolo něj je spousta aut, jsou to filmaři a točí a nějakou pohádku. Mají tam velblouda, medvěda a Heřmánka. Je tam tabule, že je to soukromý majetek. To by mě zajímalo, který hajzl a jak si to tady přivlastnil. Lezeme nahoru nad lom a rozhlížíme se po kraji. Je tu krásně jako za starých časů, projíždíme lesem až nad Žichovice, tudy ale cesta na kola nevede a tak se musíme vracet a jet jinudy. V Žichovicích je hnusná hospoda a tak jedeme dál.

V Nezamyslicích míjíme bez návštěvy velký kostel nebo snad klášter, což mi Ája oprávněně vyčítá. V obci Frymburk lehce svačíme u kapličky na kopečku a stoupáme k Mačicům, kde mají nádhernou památnou lípu a dál do Soběšic. Nikde není žádná hospoda, kde by se šlo najíst a tak si kupujeme sirky, buřty a chleba a zajíždíme do lesa, kde si děláme ohníček. Stoupání přes Maleč na Javorník je tvrdé, hlavně druhá pasáž po rozbité lesní cestě, jsme ale ve formě a tak to zvládáme.

5. den - Trasa - Šindlov - Alpská vyhlídka - Vlčí kámen - Lipka - Michlova Huť - Šindlov

Dnes to bude oddychovka. Jedeme autem do Šindlova, kde necháváme auto na parkovišti a pod vedením Áji jdeme vzhůru po loukách a lesem na Alpskou vyhlídku, kde není pro počasí nic moc vidět, jsou tu ale zajímavé zápisky v knize - všichni si stěžují na mouchy, srabíci. Zacházíme se podívat na místo odstřelu chudáka posledního vlka na Šumavě a scházíme do Lipky. K mému překvapení zdejší restaurace zanikla a jiná tu není a tak pokračujeme k Michlově Huti, kde v lese lehce svačíme. Nějací Holanďané se nás ptají, zda jdou správně k Horní Vltavici, to to mají tedy ještě pěkně daleko.

Za Michlovou Hutí se napojujeme na naši ranní trasu a scházíme do Šindlova.

Shrnutí: Dobré, klidné ubytování se snídaní formou švédského stolu a dobrými večeřemi. Počasí sice trochu chladnější, ale vyhovující. Bylo to fajn.

ilustrační foto

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

15. listopadu 2009 11:28

HoHo říká

Další dávka kvalitních záznamů z vašich výletů... fakt paráda... a ty fotky k tomu zatmění slunce jsou super...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Jack

15. listopadu 2009 17:58

Jack říká

Opět Rony nezklamal ...a souhlasim, ty fotky ze zatmění jsou úžasný a zavzpomínal jsem díky tvým fotkám, neboť jsi to pamatuji . Opravdu nádhera

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Japo

24. listopadu 2009 21:18

Japo říká

Předchozí díly se mi líbily o trochu více. Přeci jenom, auto výlety už nejsou tak zábavné jako přechod hor někde skoro na druhé straně světa . Ale běžky, cyklovýlety a hlavně zatmění slunce se povedly.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.