Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Horní Planá - naučné stezky a nová rozhledna

vydáno 25. prosince 2021 – napsal Rony – žádný komentář

Vlezlé pozdně listopadové počasí by nemělo být důvodem k tomu, abychom zůstali sedět za pecí. Že tomu tak není, jsme se přesvědčili u šumavské Horní Plané, kde se u čerstvě otevřené rozhledny kupily davy. Nejinak tomu bylo i u rybníku Olšina, kde zvědavce láká velmi hezky vytvořená naučná stezka, a na velkém parkovišti se odpoledne téměř nedalo zaparkovat.

Rozhledna na Dobré Vodě

mapa rozhledna

Slibované polojasno sice na Šumavu nedorazilo, ale to nám nijak zvlášť nemuselo vadit. Syrovost krajiny alespoň dostala ráz, který známe z příběhů Karla Klostermanna, jenž ji vždy dovedl dokonale vykreslit. Dnes ovšem nejsme kdesi u Vydry či Otavy, nýbrž u Vltavy. Vlastně spíš Lipna, které v 50-tých letech minulého století skrylo meandry i zdejší "srdce Vltavy" hluboko pod vodní hladinu.

Také zdejší kraj však měl svého spisovatele. Byl jím rodák z Horní Plané Adalbert Stifter (1805 - 1868) básník a spisovatel, který dokázal tajemství šumavské přírody zobrazit s nebývalou dokonalostí. Jeho román Hvozd byl natolik úchvatný, že jsem se po zapůjčení této knihy s ní již nikdy neshledal.

Z náměstí v Horní Plané vedou naše první kroky ke kostelu svaté Markéty. Původně gotická stavbě z 13. st., jež byla goticky upravena v 18. st. Půjdeme po 4,6 km dlouhé okružní naučné stezce Adalberta Stiftera, kde nás budou informační cedule seznamovat s jeho životem i oblíbenými místy v městě a okolí. Zkratkou po starých kamenných schodech stoupám k pomníku Adalberta Stiftera. Stromy je zasypaly suchým listím, jako by měly v úmyslu navždy je pohřbít. Mnohé z nich nesou na kmenech cedulky s označením druhu. Arboretum parku chrání lidovou alej či vzácné cypříšky hrachonosné.

O kousek výš nalézáme kostel Panny Marie Bolestné, jenž býval poutním. Na vrchu Dobrá voda, ve středověku zvaném „mons Vitkonis“, byl postavený na místě dřevěné kaple v letech 1777 - 1779, v pozdně barokním slohu. Varhany, které byly koncem 19. století upravil rakouský varhanář Josef Breinbauer z Ottensheimu, byly v roce 1993 prohlášeny za kulturní památku.

Začínáme u kostela sv. Markéty v Horní Plané.

Schody končí u pomníku Adalberta Stiftera.

...

Kostel Panny Marie Bolestné.

Kolem kostela prochází několik dalších lidiček a všichni směřujeme na vrchol Dobré Vody (862 m n. m.), kde do sbírky českých rozhleden přibyla nově další. Rozhledna ve tvaru karafy má připomínat zdejší šumavské skláře.

Lezeme nahoru, kde je docela plno. Železná konstrukce však nějaké to kilo navíc unese snadno. Zamotá se mi hlava a na moment klesám dolů k děravé mřížce, abych se vydýchal. Teprve pak si mohu naplno vychunat výhledy, kterým dominují modravé šumavské hřebeny. A také Lipenská nádrž, jež se i v dnešním pošmourném počasí leskne a nelze ji přehlédnout. Hřeben Trojmezné skrývá nejvyšší horu české Šumavy Plechý (1 378 m n. m.) v nízké oblačnosti a podobně dopadl i vrchol Smrčiny. Na opačné straně se nižší vrcholy Želnavské hornatiny před našimi zraky neskryly, přesto si mohu o nějakém pěkném obrázku shora nechat jen zdát. Mohl bych teď dělat chytrýho a všem těm postavičkám okolo mne odříkat všechny ty vrcholky zleva doprava a třeba i obráceně, ale nějak na to nemám náladu. To kdyby s námi byl kamarád Václav, dozvěděly by se nejen jména okolních vrcholů, ale i jejich přesnou výšku a, možná, i datum jejich zdolání.

Sestupujeme dolů a Ája počítá schody. Střízlivě odhadují 89 abych to nepřepískl. Po minutě sestupu jich ještě 50 přidám, ale ani to nestačí, abych nebyl za blba. Napočítá jich 179, a to není zrovna málo. Přesto si vysokou rozhlednu z dálky sotva vyfotíte. Zastiňují ji totiž dokonale stromy, které stojí v její těsné blízkosti. Vidět byla při příjezdu od Hodňova, ale odhalila nám jen svoji horní část.

Zdola rozhledna připomíná Petřínskou či rovnou Eiffelovku.

Pohled na Grosser Priell nám byl v pošmourném podaří odepřen.

...

Odhlédneme jen na hraniční hřeben Smrčiny a Trojmezné.

Mirek vymyslel zkratku, která se shora jevila i mně přínosná. Nemusíme klesat na cestu, ale jdeme horem po louce. Ukazuje se, že ona blátivá cesta, kterou jsme shora viděli, posloužila pro kvalitní pohnojení loučky. Naštěstí nás nečeká smradlavá chlévská mrva, jako na Třeboňsku, kdy jsme snad stovku metrů sprintovali na kolech za společných nadávek nejhrubšího zrna, abychom se tom hrozným sajrajtu nevykoupali. Tehdy chybělo málo. Zde stačí prokličkovat slalomovou dráhu mezi hromádkami suchého trusu.

Zkratka končí na cestě směřující k Hodňovu. U kapličky a Stifterova smrku, po kterém však zbyla pouze jeho fotografie, zahneme vpravo po zelené. Za sto let již možná nikdo nebude vědět, že nejde o původní strom.

Hezký pohled k Horní Plané přeruší lesík, tentokrát s Stifterovo bukem. Ani zde však nenalezneme živoucí strom, ale pouze jeho torzo. Cedule nám sděluje, že pod bukem rád sedával básník Šumavy Adalbert Stifter. Strom se dostal i do jeho povídky "Žula". Dříve byl nazýván Machtlovým bukem, podle tehdejšího majitele pozemku, na kterém stál. Sedmnáct metrů vysoký strom s obvodem až 5,70 metrů v prosinci 1979 roztomila vichřice a čas později zkázu dokonal. Torzo mohutného buku stále budí pozornost, vždyť se jednalo o nejsilnější strom v okrese Český Krumlov. Dřevěný kříž, snad vyrobený z jeho větví, je mementem, který slouží k zapamatování. Nic na světě není věčné.

Pod Oříkem, kam odbočuje žlutá značka, stojí na pastvině další rozhledna. Minirozhledna Jezerní vyhlídka dává tušit, co z ní můžete uvidět. Dnes ale vrchol Plechého, ani jeho Jezerní stěnu s Stifterovo pomníkem, nespatřím. Klesáme do města, kde míjíme rodný dům Stiftera, kde sídlí muzeum, a jdeme zpět na náměstí.

Vše má jednou svůj konec. I mohutný Stiffterův buk.

...

...

Nižší dřevěná rozhledna stojí i na louce pod vrcholem Ořík..

...

...

Naučná stezka NPP Olšina

mapa Olšina

Po přesunu k rybníku Olšina se vydáváme na 7,3 km dlouhou naučnou stezku, která se po své výstavbě stala jedním z taháků celého Lipenska. Výstavba je skutečně správné slovo, neboť zde byla vojenskými lesy a statky vytvořena stezka překonávající mokřady i zátoku rybníka povalovými chodníky, dlouhými stovky metrů.

Na okruh se vydáváme proti směru hodinových ručiček, abychom si to hezčí nechali na závěr trasy. Po cestě přejdeme hráz k budově rybářské bašty z 15. st., v které expozice odhalí minulost obce Olšiny, ale je věnována i rybářství, lesnictví a také historii Vojenských lesů a statků. Nedaleko za železniční zastávkou Hodňov si zkracujeme cestu pěšinou podle tratě. Tu využívají mnozí.

Když se přiblížíme k vodě, hned se stezka stane zajímavou. Na ostrohu je hezky vytvořené ptačí hnízdo, kde zrovna obří vejce zahřívají dvě děti. Požádám je o úsměv a abych je nevylekal, neřeknu jim, co by zde mohly vysedět za tvora. Věřím tomu, že jde o bájného ptáka Noha, známého ze Starých pověstech českých i ze slovenských pohádkek. Tento obří pták má takovou sílu, že unese dospělého člověka. Alois Jirásek zaznamenal starou pověst o Bruncvíkovi, jenž ztroskotal na ostrově pod Jantarovou horou, přitahující svojí kouzelnou mocí jako magnet všechny lodě v okruhu padesáti mil. Z ostrova se dostane tak, že je zašit do koňské kůže a pták Noh ho z něho odnese.

Stezka má několik míst, které se začínají podobat zvířecímu... VLS se však o ní dobře starají a podmáčené lesní pěšiny sypou řezankou, nebo zde pokládají povalové chodníky. Druhá strana naučné stezky vede právě po nich, jde se pohodlně. Šedivé nebe moc nepomáhá fotkám, a jen suchá tráva přinese barevné osvěžení. Mokřiny přitékajících potoků jsou národní přírodní památkou. O zábavu se stará několik míst, kde se vyřádí děti i dospělí. Zdravíme se se spoustou rodin, ani končící turistická sezóna neznamená, že bychom se na trase mohli cítit osamělí.

Olšina. Začínáme na hrázi a jdeme proti směru hodinových ručiček a většiny turistů.

...

Zřejmě další Čapí hnízdo vystavěné z evropských dotací.

...

Stopy zvířat občas zpestří dlouhou pouť po povalovém chodníku...

...

Vyhlídková chaloupka.

...

...

...

...

Přecházíme po mostní konstrukci, která překlenula záliv u přítoku potoka Olšiny, podle něhož dostal velký rybník své pojmenování. Staré suché větve vyplnily zábradlí, aby malé děti nepadaly do vody. Pěkné místo trasy vyměníme za lesní stezku kolem strouhy odlehčovacího kanálu. Ten při záplavách odvádí část vody kolem rybníka. Jistě je to nutné, celé povodí Olšiny sahá od vrcholků Špičáku a Knížecího stolce až k Chlumu.

Ještě dvakrát nahlédneme na vodní hladinu z míst, kam vede rakosím a vysokou trávou povalový chodník. Atrakcí nejen pro děti je zde vor na laně, na kterém se můžete vzdálit pár metrů od břehu. Bohužel nyní je již vor ukotvení dál od břehu a ručkovat na něm nemůžeme. Smutek Áji naznačuje, jak moc se na vor těšila. Snad místo voru tady někde nazachytí vir.

Překračujeme odlehčovací kanál a mokřady nás stezka dovede na cestu k Malé Olšině. Zde si můžeme přečíst informace i o obci Olšina. První záznam o ní pochází z roku 1440. Odsud to máme k parkovišti již jen skok. Poslední zpestření dne nám při příezdu k Boleticím nabídne bachyně s několika odrostlými selátky, které před námi přebíhají cestu u bývalých Hořiček.

Dřevěný most zkracuje trasu a vyhybá se mokřinám přítoku potoka Olšina.

Vor je mimo sezónu odpojený.

...

...

...

Odlehčovací kanál odvádí při zaplavách vodu kolem Olšiny.

"Naučná stezka nabízí celkem osm úseků nazvaných Obec a pastviny, Vlhká lada, Mokrý les, Mokřad, Suchý les, Lesní cesta, Louky a pastviny a Hráz rybníka. Stezkou začínající vysokým dřevěným totemem vás provede originální informační systém. Řada zajímavých zastavení nabízí originálně řešená lákadla pro děti i dospělé." (www.desinmag.cz)