Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Jen tak si šustit v listí...

vydáno 7. listopadu 2010 – napsal Rony – 3 komentáře

Vážně mě to baví, jen tak brouzdat bukovými lesy plnými spadaného listí. A je celkem jedno kde. My jsme si dali dostaveníčko ve Volarech s cílem přejít přes Jedlovou a Zátoňskou horu do Lenory. Pozdní říjen sliboval pěkné počasí a to se i vyplnilo 8-).

Klasickým pendlem zanecháváme jedno z aut na "konečné" v Lenoře a jdeme od volarského kostela směrem Bobík. Jako i na mnoha dalších místech je i ve Volarech a okolí vyznačena nově naučná stezka. Právě po ní máme kousek jít, ale orientace není jednoduchá a tak si místo bezproblémového průchodu městem prohlížíme rozložité Alpské domy, kolem kterých omylem bloudíme.

Volarské Alpské domy.

Menhiry, buhužel nepůvodní a vztyčené až v naší pomatené době.

Louky nad Volary.

Nad Volarským potokem postupujeme k lesu.

Cesta směřuje lukami k lesu s výhledy na nedaleký Bobík. Ještě na hřejivém sluníčku vybalujeme zásoby (já a Janou řízky O:-)), jelikož je pravé poledne, správný čas na lehčí oběd. Déle stoupáme jen mírně a před Jedlovou odbočujeme vlevo po klidné lesní cestě. Zlatá barva smíšeného lesa se mění v bučinách na hnědou až okrovou. Kolem jsou roztrošeny jednotlivé balvany, občas se objeví i nějaká menší skalka. Míjíme malou dřevěnou a opuštěnou chaloupku jako z pohádky o Karkulce, a obcházíme vrchol Jedlové po západní straně. Zde je již i asfaltka a nás těší hlavně pěkný výhled k Dobré, Stožeckému vrchu a Trojmezné. Jsme již docela vysoko, vrchol sám měří 1089m, je tedy podobné výšky jako Kleť, či Libín.

mapa k nahlédnutí

Z pohádkové chaloupky.

Pramen pod Jedlovou.

Výhledy k Dobré a Stožci (1 065m).

Branou k Zátoňské hoře.

Na dalším rozcestí " U obrázku" se krátce dotkneme modré značky, vedoucí od Bobíku do Zátoně. Po ní jsme šly loni při říjnové dvoudenní výpravě do Boubínské obory za jeleny v říji (viz článek z loňska). Nás dnes ale sypaná lesní cesta zavede pod Zátoňskou horu a její dvojitý vrchol. Tady už opravdu brouzdáme bukovým listím a podcházíme přitom rezervaci "Zátoňská hora". Pohled k ohromnými buky porostému hřebínku nás sice trochu láká, ale lenost nakonec přece jen vítězí a tak jen míříme dál k Lenoře.

Do ní již sestupujeme opět asfaltovou cestou a alejí prastarých bříz k lenorskému nádraží a parkovišti pod hotelem Chata.

Seník.

Pod Zátoňskou horou.

Bučiny a javorový list.

Pamětník dávných časů.

Cedule přírodní rezervace.

Nejsme sami...

Sestup K Lenoře.

V záři slunce.

Modřínová záře.

Lenorské nádraží.

Celá, turistickými značkami neposkvrněná, trasa měřila jen kolem 16km a zvláli jsme ji za necelé čtyři hoďky. Minuli jsme jednu opuštěnou chatku a dva seníky, kde by se dalo v nouzi přespat ;-).