Půltucet (červenec 2020) - příběh fotografie

Půltucet (červenec 2020) - příběh fotografie

Motto: "Když si zkrátíš cestu, určitě zabloudíš! Zkratka často znamená nejdelší možnou cestu." Murphyho zákon

1. Na Rozvodí

Kousek od Třeboně leží Rozvodí. Řeka Lužnice se zde dělí na Starou a Novou řeku. Stará řeka je Lužnicí a proplétá se džunglí, kde se při sjíždění řeky musíte vypořádat nejen s padlí mi stromy a meandry, ale také s mračny krvežíznivých komárů, která se na vás vrhají, kdykoliv zmírnit tempo. Udržují vás tak v neustálém pohybu. Kdysi jsem jejich obrovský sebevražedný apetit poznal na vlastní kůži.

Nová řeka je umělý kanál, zbudovaný Jakubem Krčínem z Jelčan v letech 1584 - 1586, odvádějící povodňovou vodu z Lužnice do Nežárky a chránící tak hráz rybníka Rožmberka před protržením. Když ji jedete, je to trochu nuda, oproti Staré řece. Zase vás však nečeká dlouhý přejezd Rožmberka.

Při povodních v roce 2002 a 2006 došlo ke zničení rozvodí, a proto se musela stavba znovu obnovit.

2. Hřib smrkový

Opravdovým nálezem byla tato houba "Pilzstein", kterou jsme dohledali v masívu mohutného Sternsteinu počátkem června. Hřiby opravdu rostly, ale žádný se nemohl srovnávat s tímhle. Neutrhli jsme ho, a jen tiše obdivovali krásný výhled do Jižních Čech z jeho obří hlavy.

3. Spirála

Pohled z rozhledny Sternsteinwarte není jediným, který vás zaujme. Pokud netrpíte závratí a rázně se při výstupu vzhůru vykloníte nad schodiště, spatříte i hezky zakroucenou spirálu. Možná se vám přitom trochu zamotá hlava, tak jako mně.

4. Proměny

Málokdo by čekal, že tenhle zajímavý obrázek má "na svědomí" rostlina, kterou každý z nás jen bez zájmu míjí jako zbytečný, obtěžující plevel. Ale i obyčejný bodlák může svojí krásou v detailu překvapit.

5. Druhá šance

Při osvobozování naší země Rudou armádou jedna ze střel zasáhla střechu kostela v Neratově, který vyhořel. Na stránkách obce www.neratov.cz se můžeme dočíst podrobnosti.

Kostel, který dostal druhou šanci.

Úžasné místo, které nemá obdoby. Tak nějak se většinou o kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Neratově hovoří. Nejde o žádné přehánění a pravdivost těchto slov mohou potvrdit všichni ti, kteří toto místo navštívili.

Ostatně celý Neratov je již od druhé poloviny 17. století významným poutním místem. Tehdy na tom měla svou zásluhu milostná soška Panny Marie a pramen, který u kostela vyvěrá. Původní kostel přestal stačit zvyšujícímu se počtu poutníků a tak byl v letech 1723 – 1733 na kopci vystavěn nový barokní chrám. Základní kámen položil majitel panství Johann Karl z Nostitz-Rhieneck 14. srpna 1723. Vysvěcení proběhlo na svatého Bartoloměje 24. srpna 1733.

Architekt díla je neznámý. Odborníci ho nejčastěji připisují kruhu kolem Giovanni Battisty Alliprandiho. Mohl jím však být i první stavitel kostela, Carl Antoni Reina. Ten se zabil při pádu z lešení a chrám dostavil Jakub Ondřej Carow.

V roce 1945 kostel vyhořel po zásahu střelou Rudé armády. O 10 let později měli lidé z okolí snahu obnovit alespoň kostelní střechu, na opravu se ale nezískalo dostatek financí. Za komunismu bylo rozhodnuto o jeho demolici, z které sešlo díky tomu, že peníze určené na zbourání kostela byly použity na převoz rokokového schodiště.

Kostel se v roce 1992 podařilo zapsat na seznam kulturních památek. Od té doby se usilovně pracuje na jeho obnově. Ještě před tím se 15. srpna 1990 uspořádala první pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie a obnovila se tak zapomenutá poutní tradice.

V roce 2003 bylo obnoveno průčelí, věže a hodiny, o rok později proběhla sanace vnitřního zdiva a oprava fary. Svou pověstnou skleněnou střechu dostal v roce 2007, roku 2008 byly obnoveny střešní římsy. Poté se opravila dlažba, kúr

a dostalo se na opravu vstupního schodiště.

Od roku 2013 je kostel postupně vybavován novými prvky liturgického vybavení. V roce 2018 došlo k další rekonstrukci průčelí kostela, kterému byl vrácen původní barokní vzhled. Snaha o navrácení rokokového schodiště byla soudně zmařena a muselo se vybudovat schodiště nové. Na věže se vrátily barokní báně a ve věžích se opět rozezněly zvony. Vše vytvořené podle původního návrhu.

Kostel je otevřený stále a všem, nikdy se nezavírá. Protože, jak říká pan farář Josef Suchár: ,,Na co kostely, které jsou zavřené."

6. Paňska Gora / Panský kopec

Poslední cyklotrasa v Orlických horách mne zavedla na hranici, kde se u vrcholu Paňska Gora otevřely neskutečné pohledy na travnaté kopce u Olešnice. Dobrý pocit umocnila úžasná obloha s rozčeřenými vlnami nebeského moře. Ležel jsem v měkké trávě na hřejivém slunci a sjet dolů se mi vůbec nechtělo.

* * *

Hlasování měsíce června vyneslo na pomyslný piedestal fotku s názvem Beránci.

Jistě nebude od věci, pokud svoji pozornost v létě obrátíme k chladnému severu, zvlášť když ho počátek letošního léta velmi připomíná. Za poslouchej mě se do ví Kinských tónů Danheim - Skapanir (Nordic Folk & Dark Viking Music).

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - červenec 2020

3 20% Rozvodí

1 7% Hřib smrkový

3 20% Spirála

1 7% Proměny

3 20% Druhá šance

4 27% Paňska Gora / Panský kopec

Hlasovalo 15 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.