Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Hory Slovenska: lll. Zpět do Roháčů na Sivý vrch, Nízké Tatry - Krakova hol'a a Ďumbier

vydáno 4. října 2016 – napsal Rony – žádný komentář

Jen se pořádně vybouřilo, znovu stoupáme do Roháčů. Všem slibuji nevšední zážitek z průstupu rozlámaných Radových skal a to se splní. Nejzápadnější výběžek pro mne nejkrásnějších hor Slovenska totiž končí impozantním bludištěm vápencový skal s mnoha věžičkami, průchody, přelezy a hlubokými propastmi, s dominujícím Sivým vrchem.
Poslední trek patří Nízkým Tatrám, kde se naše cesty rozdělí, abychom zdolali nejen nejvyšší Ďumbier, ale i jeho atraktivní boční hřeben s Krakovo hol'ou.

Přes Radové skály na Sivý vrch

trasa a profil

Večerní debata o tom, kam dnes půjdeme, vyústila v jednohlasné odsouhlasení výstupu k Sivému vrchu, s tím, że Luděk bude šetřit achylovku a se Špagi vrchol podejdou po naznačené pěšině. Tu má na mapě Roháčů jen on a tak zapochybuji, jestli vůbec existuje. Rozhodnutí budeme volit průběžně i podle počasí, které tentokrát slibuje bezproblémový den. Já zase ostatním slibuji, že trasa bude jeden velký zážitek. Cestu opačným směrem od Zverovky přes Predný Salatín, Brestovou a Sivý vrch, jsem kdysi šel.

Sivý vrch a Radové skály, kterými se sestoupuje k horárni Biela Skala, mi připomínaly zmenšené Dolomity. Spousta vápencových skal s průlezy mezi skalami, věžičkami, závrty, daleké výhledy, to vše nás nahoře čeká.

Výstup ale není zadarmo. Celých 900 výškových metrů odradilo unaveného Vencu. Ten bude odpočívat a projde se kolem Habovky a Zuberce. My jedeme nejprve k bývalému JZD, kde necháme moje auto a teprve potom se přesuneme k myslivně Biela Skala. Od ní stoupáme po červené značce k Biele skale. Tu naštěstí stezka míjí. I tak jde o velmi vyčerpávající trhák, nemilosrdně se zdvihající nepříjemně kluzkou bahnitou lesní pěšinkou. Vedle vede ještě víc rozbahněná cesta, kterou využívají dřevaři k těžbě. Rozestavěná je i nová stezka, klikatící se vpravo od nás mezi stromy.

V jednu chvíli proklouzneme mezi zvláštně prosvětlenou mlhou, kde zachytím na mobil v mýtické karpatské atmosféře Luďka. Netrvá to dlouho a už tahám z brašny zrcadlovku. Hřeben se vyrovnává a před námi se bělají první skály. Rozhled bere dech, podobně jako zdolané stoupání. Na skalnatém ostrohu svačí Polák s blonďatou dcerou. Poslouží k dotvrzení vzdušné perspektivy. Po horách se stále povalují mlhy a ty jim sluší.

Tajemný les v Karpatech.

První výhledy z hřebene.

...

...

...

...

Pouštíme se do dalšího výstupu. Žluté cedule nám vždy po sto metrech sdělují, jak vysoko právě jsme. Postupně dobýváme kóty 1 400 m, 1 500 m, 1 600 m. Průchod mezi skalami se stal zábavný a je neustále co fotit. Až se mi z toho motá hlava a musím se mít na exponovaných místech na pozoru. Přemýšlím, jestli bych třeba nemohl zničeho nic omdlít a propadnout se někam do hlubin. Pro jistotu pak, znejistěn, často prudce zatřepu hlavou, abych si prokrvil mozek. Znáte jistě ten slogan : "Před použitím pořádně zatřepte!"

Radové skály jsou víceméně vstřícné a snadno průchodné. Pouze několik míst je zajištěno řetězy. Lezeme neustále mezi kulisami neskutečně krásného divadla, a zdá se nám, že v něm hrajeme hlavní role. Je to pravé skalní město, jak ho známe i z Čech. Zde jde ovšem o bílé vápencové skalky, nádherně kontrastující s již modrých nebem, posetým mnoha obláčky.

Na to, že bychom mohli tento kus trasy a nedakeký Sivý vrch podejít, nikdo ani nepomyslí. Byla by to velká škoda, teď už to víme všichni.

Mlhy stoupají ze Suché doliny.

...

...

...

...

...

Často není zcela jasné, kudy vede správná stezka.

...

...

Posledních 200 m budeme stoupat ve skalách.

Zvonečky.

Obtížné místo překonáme hravě.

Trochu lezení...

...

Stezka vede stále mezi podobnými skalami a je jedinečnm zážitkem.

Strach v očích Marie nehledejte...

...

Zuberec s Habovkou.

...

Radové skály již jsou za námi...

A Sivý vrch nadohled.

...

...

...

...

Když se přede mnou objeví Sivý vrch (1 805 m n. m.), uleví se mi. Přece jen je toho chození za poslední týdny hodně a tělo už se vzpírá. Roman je na vrcholu první, dobře jde i Štěpánka s Luďkem a samozřejmě i Marie, která má neskutečnou fyzičku. Já jsem na tom stále víceméně stejně. V Dolomitech jsem se cítil den ode dne lépe a ani tady mě nic výrazněji netrápí. Jen některé dlouhé a strmé krpály neudýchám.

Necháme se vyfotit od přítomného lezce a hledáme kousek místa pro odpočinek. Není nás nahoře zrovna málo. Sivý vrch přitahuje svojí jedinečnou krásou mnohé. Spolu s nepřístupnou Osobitou jde o dva vrcholy, které se hodně od ostatních odlišují. Vápence v Roháčích vystupují nejvíce právě zde, na západě a jejich masivní hřeben pokračuje Chočskými vrchy na Velký Choč.

I ten jsme měli původně v plánu. Dokonce máme všichni kvůli výstupu na jeho rozeklaný vrchol s sebou spacáky a velký bágl. Už dnes je ale jasné, že zbytečně. Na zítřek jsou v plánu Nízké Tatry, kam ze Sivého vrchu dohlédneme i přes horší viditelnost. Kochat se můžeme hřebenem Roháčů, nejblíže k nám jsou Pálenica, Brestová, Salatín a Pachol'a. Mezi nimi jsou skryty Skriniarky, naše noční můra. Vlastně naštěstí pouze denní...

Dokonalý koktejl tvarů...

A daleké výhledy.

...

...

Sivý vrch.

Úsměvy jsou na místě.

Sestup vyzerá všeliako!

Ale nebude to až tak hrozné...

Před sestupem všechny varuji na jeho strmost, ale to se úplně nepotvrdí. Není to tak hrozné, jak mi uvízlo v paměti. Dostáváme se mezi kleč a cestou k sedlu Pálenica se cpeme velkými chutnými borůvkami - čučoriedkami. Něco ujíme zdejším medvědům. Plodů je kolem hojnost a jistě jim to nebude vadit. Teď si hoví někde ve skrytu kosodřeviny kousek od nás a spokojeně oddychují. Tam kde chodí lidé, jsou nočními tvory.

Ze sedla Pálenica vpravo odbočuje žlutá do Bobrovecké a Jalovecké doliny, vlevo stejně zbarvená značka klesá do Zuberce. Tam je náš cíl. Spěchat nemusíme. Vychutnáváme si měnící se pohledy k Zuberci, Skorušině, Oravské Maguře a Oravské přehradě, matně se rýsujícími v dáli. Kleč postupně vystřídá rozvolněný les, přes který spatříme vrcholek mohutné skály Ostrého grúňa (1 216 m n. m.). K němu na úzký hřebínek si odskočím a této kratičké odbočky nelituji.

...

...

Kosodřevinou.

Ještě poslední jištěný kousek a budeme v kleči mezi borůvčím.

...

...

...

...

Bobrovecká dolina.

Sivý vrch.

Brestová.

Ze sedla Pálenica sestupujeme k Zuberci.

Oravská přehrada.

Oravaman. Závod v triatlonu má u Zuberce velkou reklamu.

...

Ostrý grúň (1 216 m n. m.).

Oravská Magura a louka nad Tvrdošínem. Skutečně tvrdý dopolední výstup ve vedru jsme tudy kdysi dávno absolvovali. To byl přechod celého hřebene Roháčů, Oravské Magury a Malé Fatry za 8 dnů. Natěžko. To už bych nedal...

Poslední kousek stezky se prudce svažuje k říčce Pribišské, ale stále se držíme nízkého hřebínku. Odpočíváme až u přístřešku se sdělením, že jsme v teritoriu medvědů. To pro nás není novinka, přesto, když se jdu sám podívat kudy půjdeme dál, podivný zvuk z rokle pode mnou mě hodně vystraší. Rychle vycouvám zpět.

Čeká nás přechod pastvinami. Znovu něco jiného, znovu něco zajímavého. Pohled na oblé kopce v dáli zpestří rozeklaná Osobitá. Hledáme nejsnazší cestu a opatrně sestupujeme k Suchému potoku. To se zdaří, stejně i jeho překonání brodem, kde si zchladíme celodenním pochodem unavené nožky.

Jak se chovat při střetu s medvědy je dobré znát. Nedívejte se mo zpříma do očí, jinak bude bitka, kterou prohrajete.

Loučky nad Zubercem.

Osobitá.

Líbezná krajina, kterou si zamilujete a na rozdíl od ženy vás nikdy nezklame...

...

Brodíme..

Sivý vrch a Radové skály v podvečerním osvětlení.

Večer se Luděk se Špagi rozhodnou jet do Solných dolů v nedalekém Polsku a také do Osvětimi. Krakov zrovna hostí papeže a může tam být husto. My ostatní to odmítáme. Půjdeme hřebeny Nízkých Tater.

Nízké Tatry - od Chopku na Krakovu hol'u

trasa a výškový profil

Poslední den jsme neplánovali Nízké Tatry, kam chtěl nejvíc Venca. Jeho cílem bude vrchol Ďumbieru a znovu se k němu přidá Roman. Mne láká Krakova hol'a a vlastně i celý boční vápencový hřeben vybíhající nad Jasnou z Dëmanovského sedla. Nevím co má společného Krakova hol'a s nedakekým polským Krakovem, ale dnes něco jistě. Naše rozdělení do dvojic je dokonáno tím, že Luděk se Štěpánkou pojedou do solných dolů, právě ke Krakovu. Vracet se do penzionu již nebudou a proto se ráno narychlo loučíme. Nevidíme se naposledy.

Brzy po ránu vyrážíme k Liptovskému Mikuláši. Vezeme se až do výšky 1 080 m n. m., abychom překonali sedlo mezi Roháčemi a Chočskými vrchy. Zde se otevře pohled na dlouhý hřeben Nízkých Tater, pod kterými bílá duchna mlh skrývá dokonale nejen Liptovskou Maru, ale i celé údolí. Nejsme jediní, kdo nahoře zastavuje a fotí si tu nádheru. Je červencový letní den a tohle bych nečekal.

Panorama Nizkých Tater.

V létě jsou takto husté mlhy výjimkou.

Vlevo by mohla být Krakova hola, náš cíl.

Dobře naladěni sjíždíme do mlhy k Liptovskému Mikuláši a Dëmanovské doliny. Parkoviště pod lanovkou na Chopok je kupodivu zdarma a to nás těší. Trochu méně již cena za výjezd lanovkou 16 €. Výhoda je, že jedeme bez čekání.

Nová lanovka má dva přestupy mezi nimiž je ozubnicová dráha. U mezistanice fotím panoramata, která jsou dnes čistější než pověstný grossův křišťál. Nahoře zaujme spojený prostor využitý nejen pro dvě lanovky, druhá sem míří od Srdiečka z Kosodreviny, ale i komerčně. Špatné řešení to jistě není, zvlášť když si uvědomíme jak je vždy plná blízká Kamenná chata. Mnozí vylezou od lanovky s obtížemi na hromadu kamení, která je vrcholem Chopku, a přesunou se do hospody.

Tohle nás zcela mine. Loučíme se s kámoši, kteří sice mají do Dëmanovského sedla stejnou cestu, ale zdrží se výstupem na onu hromadu kamení s názvem Chopok. Notoricky známý úsek k sedlu tentokrát zdobí skvělé výhledy. Zbytky mlh se povalují v dolinách a za nimi vystupují další a další hřebeny hor. Spatříme nezaměnitelný Kriváň a celé Roháče. Velký Choč, Babí horu, malofatranský Stoh s oběma Rozsutci a mnoho dalších vrcholů. Většinu z nich jsem poznal osobně, vždyť těch týdnů strávených ve slovenských horách bylo nepočítaně.

Na ta setkání myslím, když jdu upravenou stezkou směrem k Ďumbieru.

"Marie, to je nádhera, viď! Pojď, budeme chvilku mlčet...", snažím se zmírnit viditelnou euforii kamarádky, která je v horách také jako doma. Daří se to tak minutu, dvě, ale nevadí mi to. Pokolikáté už se vyzpovídám ze svých pocitů, loni tak krutě zhrzených. Oba se potřebujeme vykecat, oba se nesene v sobě něco, s čím je lepší se svěřit. Život neřídí jen splněná přání, ale i nejistoty, a občas zmatek a zmar.

Našim splněným přáním je putovat po horách, objevovat neznámé, učit se z přírody. A radovat se z krás, které nás obklopují. Zde si jich užijeme dosytosti. Z hřebene před námi vykukují bílé vápencové věžičky, skalní terasy a blankytně modré nebe s mnoha pozvolna plujícími, zářivě bílými obláčky dokresluje pohled pro bohy. Pro nás. To my dva se nyní stáváme bohy, povznesenými nad všednodenními starostmi a netrpícími závratí.

Mlhy dokonale vyčistily obzor a viditelnost je skvělá.

UFO. Dovnitř mohou jen malí zelení mužíčci.

Mezistanice Luková.

Chopok a Kamenná chata.

Vzdálený Kriváň, o kterém jsme si večer pře spaním vyslechli (z You Tube) roztomilou rozprávku z Tatier.

Zalesněné ostré vrcholky jsou bezpečným úkrytem velkých šelem - vlků, rysů a medvědů. Vzadu Roháče - Sivý vrch.

Roháče na obzoru - západní část.

A východní část s nejvyšší Bystrou.

Fantazie mlžného rána. Kriváň v plné parádě!

Liptovská Mara.

Je Velký Choč činnou sopkou? Vypadá to tak.

Nová lanovka z Jasné vede až na samotný hřeben, kam směřuje další i z opačnè strany, od Srdiečka a Kosodreviny.

Chodník k Ďumbieru je pohodlý až moc...

...

...

...

Kosodrevina.

Srdiečko a Kosodrevina.

Dëmanovské sedlo.

...

Cesta nás vede odvážně svahem Krúpovy hol'y (1 922 m n. m.), v masívu nejvyšší hory Nízkých Tater - Ďumbieru (2 046 m n. m.). Vysoko nad našimi hlavami vidíme na jeho vrcholu dvojitý kříž. Křesťanský symbol, symbol silně věřícího Slovenska. Žlutá značka nás vede travnatým hřebenem na Prašivou (1 679 m n. m.). Pod námi v mělkém údolí leží jezírko na říčce Bystrá. Vidíme shora pěšinku, co se vine kolem něho kamenitým terénem a hned si vzpomenene na roháčskou Zadní Spálenou dolinu. Tady by projít šlo.

Od Prašivé k Tanečnici (1 681 m n. m.) se již stezka skrývá v klečí. Tady bych nechtěl potkat medvěda, kterými se to v Nízkých Tatrách jen "hemží". Ti ale přes den spí skryti v houští a nemají nejmenší úmysl se s tak podivnými tvory, jako jsme my lidé, setkat. Přesto respekt citíme a to je dobře. Jsme u nich na návštěvě. V jejich teritoriu.

Krakova hora se zdá být daleko, cesta hřebenem však bude rychle ubýhat.

Chopok.

Dëmanovské sedlo.

Vrchol Ďumbieru.

Panorama z Králova stôlu.

Pohled na Krakovu holu.

Roháče.

Krúpové sedlo.

Idylka z Nízkých Tater.

K Prašivé vede krásný travnatý hřeben.

...

Ďumbier se vzdaluje. Vpravo Prašivá.

...

Před nosem se natřásá Tanečnica (1 680 m n. m.).

...

Souběžný hřeben za Jasnou vede od Polany na Bôr a končí Sinou. I on by stál za hřích. Takže za rok?

Radost z maličkostí pociťuje každý, kdu umí vnímat přírodu.

Za Sinou leží osamocený Velký Choč.

Dëmanovská dolina se zužuje.

Krakova hola je již nadosah.

Panorama.

Vápencové ochozy lemují téměř celou naši cestu. Krásné vyhlídky se střídají jako na běžícím pásu.

Pohodu nám kazí až sestup do sedla Javorie. Stezka míří pod polomy a je rozbahněná. Než si všimneme, že jsme již pod úrovní sedla, několikrát si sednene na zadek. Vracet se namá cenu. Po jednom blbém pádu koukám zděšeně na svůj bolavý malíček, který si tolik "užil" v Roháčích. Strašný sestup odnesl mračící se smajlík. Má hubu plnou bahna a krve. A to už se zdálo, že se začne znovu optimisticky usmívat. Trochu se ho smažím očistit a uklidnit. To se mi z části daří, horší je to s Marií, která nade mnou pořád povykuje, kam jsem jí to zatáhl. Asi jí tu nechám napospas medvědům.

Náš nedobrovolný volný sestup zastaví až červená turistická značka, co sem doputovala z Jánské doliny. Po ní se utrmáceni vracíme do sedla Javorie. Cedule o nějakých chráněných ptácích nám sděluje, proč bylo nutné nás ohrozit na životě. Inu příroda a divočina má před turisty přednost nejen u nás na Šumavě.

Jíme, pijeme a zhluboka oddychujeme. Nadhodím myšlenku, jestli náhodou nesejdeme rovnou dolů. Marie je unavenější než před pár dny, ale rázně to odmítne. Jsem za to rád a dobrovolně se znovu ujmu role horského vůdce. Stezka stoupá rychle vzhůru. Naštěstí se klikatí lesem. I mne ubylo dost sil. Přesto stoupám dobře a necítím žádné problémy. I mračící se smajlík nahodil zkusmo úsměv. Jeho pokřivená ústa a rozbitý nos však umožní pouhý škleb. Radím mu, ať toho radši nechá, nebo ho znovu zabalím do posmrkaného kapesníku. To na něj platí. Zbytek cesty už o něm nebudu vědět.

Po bloudění bahnitou pěšinkou v lese pod sedlem Javorie jen kroutíme hlavami proč se zde někdo snaží stezku zakázat.

...

Jak zabavit medvědy při náhodném setkání...

Inu toto je ten důvod.

Sedlo Javorie a Tanečnica.

Na rozcestí Kosienky se dáváme do hovoru se Slovákem, který vypadá nebo přímo je indián. Bojí se bouřky a pokračují s přáteli po modré na Poludnicu. Bouře však dnes nehrozí. Mračna se sice kupí nad hlavním hřebenem Nízkých Tater, to je ale již dakeko. Chvíli uvažuji o tom, že ho poprosím o jednu fotku. Představuji si ji tak, že se s Marií vzájemně říznou do zápěstí a jako rudý bratr a bílá sestra spolu navždy uzavřou pokrevní spojení.

Mobilem se domlouváme s Romanem, kdy asi sejdeme na cestu, aby pro nás dojel.

Odbočka na Krakovu hol'u (1 751 m n. m.) nás vede klečí na plošinku podobnou Tomašovskému výhledu ve Slovenském ráji. Hezké místo se skvělým, byť omezeným rozhledem. Do hlubiny pod námi naštěstí sestupovat nebudeme, čeká nás zajímavý hřebínek za ní.

Ten překonáme rychle a pro sestup ze sedla Machnaté do Dëmanovské doliny vyberene zelenou značku. Vede kolem potoka a slibuje zážitky. To se také splní. Z Il'anovského sedla to ještě jde. Stezka se vine vysoko nad potokem a jdeme pohodlně. Až když klesneme na jeho úroveň, začínají potíže. Lezeme po skalách úzkým žlabem a v jednom místě nalézáme totálně zmateného mladého Čecha, který neví kudy dál. Marně zkoušel projít po skalách a hodlá se vrátit nahoru. Přehlédl řetězem zajištěný sestup korytem říčky. A ač to shora vypadá všelijak, je sestup bezpečný. Ale zdlouhavý, než se ze skal tiesňavy vymotáme k veřejnosti nepřístupné Dëmanovské jeskyni Mieru, pár chvilek uteče.

To už jsme v údolí Dëmanovky, odkud voláme kam mají Roman s Vaškem přijet.

Krakova hola.

Výhled z Krakovy hole je parádní.

...

...

Velký Choč ani Velký a Malý Rozsutec nejsou zrovna blízko. Zoom a dnešní dobrá viditelnost, která se však odpolednem zhoršuje, pomůže dohlédnout až k nim. Zcela vlevo Stoh.

Liptovská Mara.

Vlevo Machnaté, vpravo Poludnica. (1 549 m n. m.).

...

Hřebínek k sedlu Machnaté je velmi úzký. Stále jsme neklesli pod 1 400 m.

Z Ilanovského sedla je již sestup prudký. Stezka vede dlouho nad potokem, aby se pozvolna propadla až do jeho vymletého koryta. Hezčí závěr týdenního putování horami Slovenska bychom si nevymysleli.

Sestup tiesňavou k Dëmanovské jeskyni Mieru je místy jištěný řetězy.

U Dëmanovky.

Cestou zastavujeme v Liptovském Mikuláši a já si na počest dnešního velmi zdařilého treku kupuji domů lihovinu - Dëmonovku. Spokojen je i Venca, řka, že to byl pro něj nejlepší výlet týdne. To asi už zapomněl na Roháče.

Krátkou zastávku v Nižných Matiašovcích zpestří krásný kostel a výhledy na Sivý vrch.

Nižné Matiašovce.

Sivý vrch z Nižných Matiašovců.

Sivý vrch a Radové skály.

...

Cestu domů poslední den zpestří přejezd Vídně, protože přes ni Marie zná ze Slovenska zkratku. Kupujeme dálniční známku a frčíme opravdu rychle Rakousy do Čech. Dalším zážitkem se stává až obří průtrž mračen a bouře, do které vjedeme u Suchdola nad Lužnicí. Než povečeříme, je na cestě všude tolik vody, že se nám zdá, jako bychom sjížděli Lužnici..