Jihočeské cyklotrasy lll.

Jihočeské cyklotrasy lll.

Třetí pokračování Jihočeských cyklotras opět nabízí tucet okruhů a tras, které mohou být inspirací pro bikery milující volnou přírodu a rychlý pohyb v ní.

Pro otevření tras "Stopaře" proklikněte název trasy.

25. Z Ktiše do Vrbic a Lhenic

Hornatá krajina mezi Lhenicemi a Prachatice dává dostatek prostoru pro pořádné bikerské vyžití. Trasa vede lesními cestami přes zajímavé vísky - Jámy, Klenovice a Kralovice, a nudných rovin se rozhodně bát nemusíte. Až traverz svahem květnatých bučin nad Zlatým potokem k Vitějovicím cestu na chvíli zklidní. Stáčíme se na Vrbice a do Hoříkovic sjedeme kvalitní úzkou asfaltkou. Velmi pěkné rozhledy poskytnou svahy zalesněného hřebene nad Lhenicemi, se sady ovocných stromů. Ne nadarmo se o Lhenicích mluví jako o zahradě Jižních Čech.

Poněkud svérázně vyřešíme bloudění pod vrcholem Stráže, kam jsme vyjet nehodlali. Divoký sjezd je pak nemilým překvapením, jistě bylo snazší jet po trase křížové cesty ke kapličce, s krásným výhledem na hřeben Blanského lesa s Chrášťanským vrchem, Vysokou Bětou a Buglatou. K tomuto zalesněnému hřebenu se ostatně brzy přehoupneme přes Vadkov a Třešñový Újezdec. Za Smědečkem vybíráme lesní cestu ke Kuklovu, kde si fotím nedostavěné torzo starého kláštera.

Lhenice.

Klášter v Kuklovu.

26. Na Knížecí stolec kolem šumavských tisícovek

Opět se vezeme cestami mezi lesy, kde o lidskou bytost jen stěží zavadíte. To spíš vyplašíme jeleny, srnce či divočáky. Jistě i proto, že projíždíme v blízkosti boletického VVP, kam se mnozí bojí. Přes týden mohou mnohé odradit i rány, ozývající se z hlubin lesů. To když vojska NATO nacvičují válečné operace. Dnes je však volný den a ticho.

Cestu začínáme v Arnoštově, odkud vede atraktivní cyklotrasa krajinou kolem Blanice. Přes Spálenec dorazíme před Zbytiny, kde se trasa stáčí ke kostelu sv. Magdalény. Ačkoli k němu vede nová asfaltka, nahrazující tu rozbitou starou, k nádherně umístěné mu kostelu jede Jirka osamocený. My ostatní již u něho byli mnohokrát.

Pokračujeme dlouhým přejezdem pod vrcholy přesahující mi tisíci metrovou výšku - Větrný, Doupná hora, Křemenná, za kterými nás adrenalínový sjezd dopraví k hlavní nad Volary. Po ní jedeme jen kousek, abychom znovu traverzovali svahy okolních kopců. Za Korunáčem svištíme k Záhvozdí, kde se u Záhvozdenského potoka rozhodne kudy dál. Zvítězí náročný výjezd po modré ke Knížecímu stolci. Jedeme až pod vrchol, kde vložíme výstup na vrcholovou rozhlednu. Jirka se shora rozhlíží poprvé. A pohled je tu skvělý.

Z našeho neutuchajícího nadšení plyne i euforie, díky níž se ještě hodinku proplétáme cestami mezi Lysou, Dlouhým hřbetem a Černou stěnou k odbočce, která nás odvede k pramenům Blanice. Dlouhý a příjemný sjezd od Zlaté, kdy nemusíte šlapat ani brzdit, vede úžasnou krajinou kolem malé stružky měnící se s přibývajícími kilometry v zurčící horský potok. Pro mne jde o nejhezčí sjezd na Šumavě, který znám.

Nad Blanicí.

Kamenitý Korunáč.

Nad Záhvozdenským potokem.

Stoupání od Záhvozdí se zdá nekonečné.

Adolfstein.

Vzhůru na vrchol.

Lysá.

...

...

Hřeben Trojmezné.

Knížecí stolec...

27. Blanským lesem k Dehtáři

Pokud se chcete projet bučinami, je Blanský les dobrou volbou. Ne že by se i tady netěžilo kůrovcem napadené nebo vichry vyvrácené smrkové dřevo, ale vše zatím v míře únosné. Jistě i díky tomu, že bučiny zde zaujímají podstatnou část CHKO.

Za Křemžským potokem se cesta zvedá ke Kuklovu, kde lze navštívit nedostavěný klášter nebo zbytky středověkého hradu. Pestrou krajinou projíždím na Jaronínské sedlo, odkud si mohu vybrat kterým úbočím objedu vrchol vznešené Buglaty. Dlouze traverzuji smíšené lesy Vysoké Běty a sjíždím na cestu nad Lhenicemi.

Tady stín lesa nahradí daleké výhledy na Českobudějovickou pánev a obří chladicí věže JETE. Cesta stále klesá až k Strýčicím. Pro změnu projedu několik malebných vísek, abych v Břehovu stopl Stopaře. Trasu si totiž prodloužím vynuceně do rodné Zlivi. Po návratu Stopař skočí o víc než 100 m níž, což zřejmě souvisí se změnou tlaku, s kterým výškoměr převýšení počítá.

Pokračuji kolem velkého Dehtářského rybníka, na který je z cyklotrasy 1085 krásný pohled. Za vichrem rozbouřenou hladinou se hrdě zdvihá Chrášťanský vrch a Vysoká Běta, mně ale cesta vede přes Čakov do Holašovic. Díky koronaviru se zde dnes místo obvyklých Asiatů prochází jen několik desítek znuděných Čechů. Holašovice si oddechly a já mířím stále vzhůru k Českým Chalupám, před nimiž se mohu ohlédnout nazpět a v hlavě zmapovat trasu, kudy jsem jel. Výhled se za sedlem brzy změní. Objeví se Kleť i dlouhý hřeben k Bulovému. Trasu 1085, která začíná ve Zlivi a končí v Brloze, zde korunuje sjezd do údolí Křemžského potoka. Z Brloha již známou cestou jedu kolem potoku do Březovíku a k Ktišskému rybníku.

Bučiny pod Buglatou.

Krajina u Tupes.

Dehtář.

Holašovice.

28. Od Polečnice k Rybníku

Pro mne neznámými místy vede okruh z Přídolí, opět využívající milé kopečky předhůří Šumavy. Jedeme krásnou krajinou přírodního parku Poluška na Věžovaté Pláně, odkud míříme cyklotrasou do sedla mezi Polušku (919 m n. m.) a jen o pár metrů nižší Kraví horu. Dlouhé stoupání lesem se změní v ještě delší sjezd, nejprve na Zahrádku, poté až do Rožmitálu na Šumavě. Snažím se vnímat poodhalené údolí Močeradského potoka pode mnou a za ním vyrostlý Chudějovický vrch.

Za Rožmitálem se vlny kopců přelévají k Trojanům. Nad hlavami nám křičí párek káňat, učící své mladé jak správně létat. Osamělý kraj vylidnila blízkost rakouských hranic. Pamatuji si, jak v 80-tých letech za námi vyrazil od Rybníku, kam jsme dojeli vlakem a právě začínali jeden z mnoha svých víkendových vandrů, GAZ pohraniční stráže, z něhož na nás vyskočili po zuby ozbrojení strážci hranic s rozzuřeným vlčákem. Dnes si nás všimne jen pasoucí se srnka či v trávě poskakující zajíc.

Hezké výhledy nad Rožmberkem nad Vltavou vystřídá znovu průjezd lesem. Sjedeme na Metlice a svahem nad Metlickou oborou znovu vyjíždíme k Rožmitálu. Jen kousek jedeme stejnou cestou, abychom opět klesli k Vltavě. Kemp Branná je plný vodáků. Zátoň pak posledním strmým výjezdem na planinu u Dubové a Práčova, kde kousku Rumunska chybí jen ovečky a ostří hlídací psi. Sedíme u kapličky s výhledem na hornatou krajinu Lipenské a vychutnáváme si další krásný slunný den.

Kostel v Přídolí...

...

Přírodní park Poluška.

Krajina u Rybníka.

...

...

...

Nad Trojany.

Kleť od Věžovatých Plání.

...

Rožmitál na Šumavě.

...

...

...

...

...

29. Kolem Staré obory na Hlubokou

Pokud si v rovinách Českobudějovické pánve chcete užít trochu kopců, nezbývá než se vydat k Vltavě. Ta vytvořila hluboké údolí, dnes využité pro Hněvkovickou přehradu. Ze Zlivi jedu do Zahájí, obchvatem kolem Olešníka a přes Chlumec k Staré oboře. Výhledy k Šumavě a Blanskému lesu zde vystřídá krásný sjezd údolím Balounovy strouhy, kde divočáky téměř cítíte. Však jsem také ve střehu, aby mne nějaký za zatáčkou nesejmul.

Cyklotrasa pokračuje k JETE, já však překonám hřeben u vrcholu Janoch, o kterém se začalo vážně mluvit jako o úložišti jaderného odpadu. Přes Jeznice dorazím k Purkarci, obklopeného vodou Hněvkovické přehrady. Tahle stará ves byla kdysi velmi významná a později se zase stala místem spojeným s voraři. Voraři z řeky dávno zmizeli, vorařskou síň zde ale můžete navštívit.

Stejně tak nedaleký Karlův Hrádek, kam vede krátká odbočka z trasy. Její atraktivní část se mezi Purkarcem a Hlubokou vlní bučinami po úbočích kopců Staré obory, aby pod skalním ostrohem Baba klesla přímo k vodě. Já od Karlova Hrádku zvolil alternativní neznačenou cestu stoupající výš do svahu, také dobře sjízdnou.

I v Hluboké nad Vltavou si lze vybrat z více možností kudy jet. Vybírám si stezku kolem řeky do Bavorovic, odkud se vracím k ZOO Ohrada u Munickéo rybníku. Již jen rovinky přes dvůr Vondrov mne vrátí k Bezdrevu a do Zlivi. Nenáročná trasa s malým převýšením vede pestrou krajinou.

Stará obora.

Pod Babou.

30. Mikroregionem Vlachovo Březí

Kratší, avšak velmi hezká trasa stoupá z Prachatic přes kopečky k Zábrdskému mlýnu na Blanici, kolem které se svezu do Podedvorského Mlýna. Výjezd od řeky nekončí v Lažišti, protože jedu přes Žárovnou a Kosmo až před Lštění nedaleko Mařského vrchu. Stále lepší výhledy zde nejsou výjimečné. Za vrcholem zcela vykáceného Bělče překonám horský hřbet a sjedu do Libotyně. Přes vísky Bolíkovice a Setěchovice pestrou krajinkou plnou pastvin a luk až pod Dolní Nakvasovice, kde nepohrdnu státní cestou. Ta mne přivede do Vlachova Březí, odkud již cyklotrasa za Chlumečkem směřuje k Husinci, lemovaná cedulemi se známými osobnostmi a umělci kraje. Můžete dvakrát hádat, kdo je vyobrazen kousek před Husincem.

Dobře se zorientuji u řeky Blanice a jedu kolem ní k Husinecké přehradě. Vzpomínám, jak jsme zde kdysi dávno jeli od přehrady s baráží naplněnými kanoemi vodu. Velkou vodu, kvůli závodům kajakářů vypouštěli přehradu. Volali na nás z břehu. "Jedete Vé Vé trojku... " a popadali se za břicha, zatímco my bojovali o holé životy v úzkém korytu, kterým se nezadržitelně valila voda stále dál. Mnohokrát jsme se udělali, posádka jedné kanoe rezignovala a nechala se unášet proudem až k Husinci, drže se ponořené lodě. Od té doby mám před sílou řeky velký respekt. Jsem rád, že ji mohu pozorovat z břehu. Ostatně dnes se tváří mírumilovně a sjet by ani pro nedostatek vody nešla.

Na hráz kolo musím vytlačit skalnatým stezkou. Posledním nápadem je projet lesní cestou nad přehradou a objet tudy vrchol Výrovce. To se také daří.

Nad Prachaticemi.

Lažiště.

Blanice.

Lštění.

Běleč.

...

Vlachovo Březí.

Husinecká přehrada.

31. Z Horní Vltavice ke Kamenné hoře

Od Teplé Vltavy v Horní Vltavici se otáčím vzhůru k Obrovci. V měkkém světle postupně vyplaším na louce panáčkujícího zajíce, lesního dravce, pokřikujícího datla i nepozorného koloucha. Stoupám k bývalé Šeravské huti, abych pod Liščími hřbety dojel k rozcestí pod Světlou horu. Vlevo na hřebínku bych nalezl pomník věnovaný poslednímu vlku a nedaleko přede mnou pramen Volyňky. Vlk nebyl tím posledním na Šumavě a tak pietní místo pouze minu a novou cestou 3,5 km dlouhým sjezdem uháním k Lipce.

Před ní mi ukážou své vnady zcela odhalené kopečky u Michlovo Huti. Mezi nimi nestydatě stoupám skrýt se do hustého lesa, aby mne vzápětí mile překvapilo lesní jezírko Brloh. Dál klikatím trasu až kousek pod vrchol Kamenné hory. Tuto šumavskou tisícovku, jenž mi chybí ve sbírce, mám nadosah, přibližuji se jí, když tu se ozve ostrý zvuk motorové pily. Zastavím se před vzrostlými lesem a v tu ránu k zemi padá s rachotem mohutný smrk. Na vrchol hory přestanu mít rázem chuť.

Pokorně se vracím, po hlavní cestě jedu k odbočce u Ohbí, kde znovu mizím v lesním porostu. Krásnou trasou objedu Hrb, abych dorazil k Babůrkovi a Novým Hutím. Pak známou trasou kolem Studeného potoka do Borové Lady. Spousty lidí zde od Chalupské slati míří k obci, až se podivím, že naleznu u hospody volný stůl. Brzy se ukáže, že jde o slovenské turisty z Žiliny, kterým je jejich Malá Fatra malá.

Poslední kousek si plně užívám. Lesní cesta vede nad Polku k prameni, kde se dlouho válím na lavičce. Až nahoru stoupající trojici uvolním pěkné místo s výhledem do údolí Poleckého potoka a k Žlíbskému vrchu. Když k němu jedu, potkám tři imigranty a o kousek výš jejich ženy a malé děti. V Německu, které je pár kilometrů daleko, již na ně netrpělivě čekají. Policii proto nevolám. Slyším, že se mi kousla přední kotoučové brzda. Asi z úleku. Dost dlouho zkroušeně kvíli, naštěstí jsem již zpět nad Horní Vltavicí.

Račí.

...

Michlova Huť.

Jezírko Brloh.

Přilba.

Studánka nad Polkou.

Polka.

32. Kolem VVP Boletice

Protože má být tropický den, vyjíždíme od Ktišského rybníka již před devátou a volíme směr trasy na Chvalšiny, abychom před polednem mohli skrýt před sluncem v lesích u Horní Plané a Záhvozdí. Okruh kolem celého výcvikového prostoru Boletice vede z části i vojenským územím, kde je po značených trasách průjezd povolen pouze mimo pracovní dny.

Po příjemné zkratce do Chvalšin již dlouze stoupáme ke Kraví hoře a k Holému vrchu. Zdoláme kopcovitý úsek do Hodňova, aby se po krátké rovince cesta za Maňávkou opět vyzdvihla o hodný kus výš nad okolní krajinu. Hluboko dole zůstává Lipno i meandry Vltavského luhu. Pod vrcholem Kapradince si sáhneme na kótu tisíce metrů, abychom znovu postupně klesli Homoleskou cestou pod Hvězdu a Bulov.

Mimořádně atraktivní jízdou překonáme Uhlíkovský potok a traverzujeme svahy další z mnoha dnešních tisícovek - Černého lesa. Zde se těží napadený smrk, snad alespoň bučiny na krásném, skalnatém vrcholu zůstanou netknuté. Znovu jsme dole u Záhvozdenského potoka, odkud stoupáme k Dlouhému hřbetu. Okolní louky zdobí osamělé smrky, jejichž bohaté větve sahají až k zemi. Kocháme se divukrásnou přírodou a užíváme si sjezdu k Arnoštovu. Kaskadérka Ája rychlostí téměř 80 km/h.

V Arnoštově volíme alternativně výjezd k Chlumu kolem Puchéřského potoka. Nenáročné stoupání sice není volnou cyklotrasou, ale dobře to zde známe. Nahoře u rozcestí pod Chlumem o jediný metr tisícimetrová hranice padne. Pod námi pramení Křemžský potok, jehož vody krmí Ktišský rybník, kam sjíždíme přes Tisovku a Ktiš. Ochlazení v čisté vodě rybníka přijde za vděk.

U Třebovic.

Boletický kostel a Kleť.

Stoupají k Dlouhému hřbetu.

33. Kolem Volyňky k Churáňovu

Ačkoli trasa vzhůru kolem Volyňky papírově vypadá neškodně, opak je pravdou. První trhák nás čeká již ve Vimperku, kde se stoupá na náměstí. Krásnou část města si nenecháme ujít a ven odjíždíme branou středověkých hradeb. Namlsáni novou cyklostezkou míjíme železniční viadukt, k němuž se určitě zajeďte podívat.

Cesta se brzy změní v kamenitou a krutě stoupá do Klášterce. Dál to je podobné, ale docela mě to s velkou pomocí elektromotorku baví. Brzy jsme u bývalého vojenského prostoru, o čemž svědčí kostkami vyskládané přejezdy. Za železniční tratí přejedeme Volyňku a dlouho stoupáme k vrcholu Kamenné hory. Tento kousek trasy jsem si nedávno v opačném směru již jednou projel. Zastavíme u studánky a Brložského jezírka, abychom znovu tvrdě makali do kopce Nad Pasekou.

Zde rozsáhlé pastviny okolo Nových Hutí obnažily horský terém s dominantním hřebenem Přilby, jenž je, pravda, o trochu větší než ta, kterou nosíme na hlavách my. Objíždíme Paseckou slať a chvíli oddechu si dáváme až u rozhledny Churáňov, dnes jediného využití

starého skokanského můstku. Za Churáňovem málem zabloudím na Zlatou Studnu, ač máme jet na opačnou stranu k Popelné hoře.

Pod ní prudký sjezd končí v údolí potoka Spůlka, které pohodlně obejdeme k Novému Dvoru. Tady krátký výjezd korunuje dlouhý traverz vrcholů Homole a Hrb. Příjemný úsek končí u státovky nad Zdíkovem, odkud cestou necestou míříme neomylně ke Křesanovu a Cejsicím. Zde volí horami zničený kamarád přímý sjezd do Vimperka, zatímco já pokračuji sjezdem do Sousedovic. Za Volyňku mne čeká poslední krpál na Boubskou. K vimperskému parkovišti se tak spouštíme hezky shora.

Překvapením je kontrola převýšení ve Stopách - přes 1 400 m, když vytyčená trasa vykázala jen necelých 900 m. Něco se určitě nejvíc nastoupá, ale tenhle rozdíl je příliš velký. Kde je pravda netuším, ale rozhodně s rovinkami na okruhu nepočítejte.

Vimperská Zvonice.

Městskou branou opouštíme Vimperk.

Hradby starého Vimperka.

Nad Volyňkou.

Jezírko Brloh.

Přilba a Nové Hutě.

Rozhledna na Zadově je vytvořena ze skokanského můstku.

Popelná hora.

...

...

Vimperk od Boubské.

34. Stašskem k Javorníku

Další šumavský okruh, který zdobí velké celkové převýšení rozjíždíme hezky zvolna, když se proplétáme cestami od Stachů k Zdíkovu. To cesta na Račkov a Putkov již kopcovitá je a skalnatý průlom Spůlky vše dokonale korunuje. Pokračujeme na Čábuze a Benešovu Lhotu, odkud dobře vidíme hřebeny Churáňovské i Kašperskohorské a také tmavnoucí mračna nad nimi.

Za Úbislaví serpentinami zdoláme stometrové stoupání k Javorníku, abychom další přidali u Krankot. Severní stranou podjíždíme Královský kámen, odkud již pohodlně dorazíme k Ždánovu a do Kašperských hor.

Za nimi nás čeká výjezd k Liščí hoře, klesání k Zlatému potoku a znovu delší stoupání. Kopírujeme Klostermannovu stezku, jenž míří do kopců nad Nicov. Stále víc hrozí bouře či déšť a proto se nikde nezdržujeme. Zpět do Stachů dorazíme s prvními kapkami deště.

Zdíkovský zámek.

Říčka Spilka a Mlýny.

Nespice.

...

Z výjezdu k Javorníku.

Krankoty.

Vrch Lišák u Kašperských Hor.

Památník bývalé obce Mílov.

35. Od Lipna přes Říjiště k Moldaublicku

Černá v Pošumaví je častým místem startu našich vyjížděk. Dnes si trasu za Lipenskou přehradu zpestříme průjezdem přes Žlábek k Olšině. Kolem tohoto rybníka vede nově zřízená naučná stezka, částečně přes mokřady zpevněná povalovým chodníkem. My Olšinu jen míjíme a stoupáme do Hodňova a dál k Maňávce. Krásný sjezd otevřenou krajinou je korunovaný úchvatným výhledem k hraničnímu hřebenu, jemuž vévodí mohutný val Smrčiny a nejvyšší hora české strany Šumavy Plechý s dobře sluncem nasvětlenou Jezerní stěnou.

K ní se začínáme blížit. Přes Pernek brzy dorazíme do Nové Pece a dlouhým stoupáním k Schwarzenberskému kanálu. Kolem Lipna je i v září stále živo, cyklistů potkáváme desítky. Až za Říjiště, kde si dáváme rychlou zelňačku a já i Plzeň, kterou si přelívám do pet lahve od kofoly a jako kontraband pak převážím přes hranici do Rakouska. Za hranicí konečně nashromážděné výškové metry, jsme 1 080 m vysoko, měníme v příznivém kurzu 1:1 a dlouze velmi hezky traverzujeme svahy Hraničníku/Reischlbergu a Smrčiny/Hochfichtu.

V Schönebenu nás vítá Böhmerwald aréna, která je též "schön". Kousek výš vyjedu k Alpenblicku, poslední rozhledně, kterou jsem na Šumavě ještě nespatřil na vlastní oči. Jak název napovídá, Šumavu z ní spatřit nelze, pouze nějaké Alpy.

Omylem vyjedeme i k Moldaublicku, sestřičce Alpenblicku, jenž se zase místo k alpským vrcholům dívá na Lipno do Čech. Podjedeme atraktivní skalnatý vrchol Bärensteinu na Grūnwald, abychom spočinuli u kamenné mohyly s názvy po válce vysídlených obcí. Asi nás to rozhodí, protože se místo k Vltavě spouštíme k Dunaji. Naštěstí si to uvědomíme ještě než zahlédneme jeho modré vody.

Ve sjezdu do Kyselova Stopař vypovídá službu, ale zde je cesta již jasná a přímá. Je přívozu hned nastupujeme na lipenský trajekt a vezeme se do Dolní Vltavice. Přes Milnou se vracíme z hezkého okruhu zpět do Černé v Pošumaví.

Dolní Vltavice.

U Grūnwaldu.

Památník vysídlení u Grūnwaldu.

Alpenblick.

Plechý od Říjiště!

...

Vltava u Nové Pece.

36. Kolem Olšiny k Vlčímu kamenu

Projížďka kolem boletického vojenského výcvikového prostoru je tak trochu pokračováním minulé trasy, však ji také jedeme hned následující den. Start volíme v Polné a míříme přes Květušín k Olšině. Kopcovitý terén odkryl pěkné výhledy na okolní vrcholy, mezi kterými je skrytý rybník Olšina, jehož naučnou stezku si necháme na babí léto.

Je nádherné teplé počasí. V Hodňově se bohužel odpojí Míra s Ájou, neboť Mirkovo rameno dostalo předevčírem zabrat při jeho dálkové jízdě na galuskách ještě prochladlou Šumavou a citelně se ozývá. Jedu sám k Maňávce a po pohledu do mapy volím výjezd pod Vlčí kámen. Cestu vyznačila modrá, teprve když se zde vojenský prostor zmenšil o Špičák a sousední vrcholy Nad Hospodárnicí, Kapradina, Hvězda a Bulov.

Nad osamělou kaplí strážící místo bývalé obce Staré Hutě/Altenhūtte se otevírá pohled k zátokám Lipna a alpským vrcholům. Kamenný hrbolek v dálce nejspíš bude strážce Solné komory Traunstein, poněvadž vpravo od něho již svítí bělostný ledovec Dachsteinu. Pohled na Alpy odsud sice není nijak mimořádným jevem, ale potěší. Od Starých Hutí je vidím podruhé, tedy pokaždé, protože poprvé jsem zde byl s Lenou v mrazivém podzimním ránu, v kterém ojíněné stromy vytvořily dokonalou pohádkovou zemi.

Čert ale vem vzpomínky i Lenu, jedu k vlkovi. Vlčí kámen je šumavskou tisícovkou a já na ni lezu od cesty, kde jsem pohodil své drahé elektrokolo jen tak do trávy. Spoléhám na to, že onen vlk, na kterého odkazuje nedaleké kukátko, na něm jezdit neumí.

Výstup je krátký, ale krutý. Na vrchol skalky lezu šíleně zarostlým terénem po čtyrech. Vlastně se ze mne vlk pomalu stává. Nasávám vůni nějaké zdechliny a hledám doupě, kde bych se mohl k místní smečce přidat. Nahoře mě však nevítá nikdo. Ani vlčí štěně, ani vrcholová tyč.

Ještě horším terénem slézám kamenné plotny a šutry zpět dolů a dávám si velký pozor abych někde neuvízl. Abych se mršinou nestal já.

Jistou úlevu vnímám až u kola. Zbavují ho jištění a jedu k rozcestí, od kterého se spouštím do údolí Špičáku. Říčky, jenž zde vytvořila mělké romantické údolí. Cedulky vlevo od cesty zakazují vstup a ta mírně klesá, byť se od potůčku vzdálí. Zabloudím omylem na rozcestí před Maňávku, vracím se a jedu přes zákaz hodně zarostlou polňačkou k Hodňovu. Na cestu se dostanu u malého hřbitova před obcí, odkud k Polečnici a Polné již vede široká kvalitní boletická dálnice.

Olšina.

U Maňávky.

Kaple u bývalých Starých Hutí.

Nad potokem Špičák...

...

U Vlčího kamenu.

Seznam cyklotras z dílů l. - III.

1. Z Ktiše do Arnoštova

2.Z Ktiše do Žernovic

3. Z Kájova k Malšínu

4. Kolem Lipna

5. Z Českých Žlebů na Knížecí Pláně

6. Z Borovan do Nových Hradů a Hojné Vody

7. Z Ktiše na Libín

8. Kolem Boubínu a Bobíku

9. Okolo Hněvkovické přehrady

10. Vodňanský okruh

11. Od Bezdreva k hosínskému letišti

12. Přes Poněšickou ohradu

13. Ze Zlivi na Lomeček

14. Přejezd Píseckých hor

15. Okolo Kletě

16. Do VVP Boletice - Velký Plešný

17. Do VVP Boletice - Od Chlumu k Blanici

18. Od Libína k Mařskému vrchu

19. Za Lipno na Svatý Tomáš a Kapličky

20. Od Českých Žlebů na Žďárské jezírko

21. Třeboňskou pánví k písečnému přesypu

22. Přes kopečky do Vyššího Brodu a Malšína

23. Od Malše k Novohradským a Slepičím horám

24. Od Hoslovic k Žichovickému jezírku

Pošumaví

25. Z Ktiše do Vrbic a Lhenic

26. Na Knížecí stolec kolem šumavských tisícovek

27. Blanským lesem k Dehtáři

28. Od Polečnice k Rybníku

29. Kolem Staré obory na Hlubokou

30. Mikroregionem Vlachovo Březí

31. Z Horní Vltavice ke Kamenné hoře

32. Kolem VVP Boletice

33. Kolem Volyňky k Churáňovu

34. Stašskem k Javorníku

35. Od Lipna přes Říjiště k Moldaublicku

36. Kolem Olšiny k Vlčímu kamenu

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Mirka

15. listopadu 2020 21:50

Mirka říká

Zdravím

a děkuji moc za tento bezvadný (a pracný) počin popsání cyklotras v mém blízkém rajonu i krásné fotky.  Doufám, že příští jaro již bude rekonstrukce chalupy skoro hotová a těším se na vlastní četné pěšo- a cyklovandry, dá-li pánbu. Náměty vašich tras určitě využiji , nevlastním sic elektrokolo a v kopcovitém terénu budou některé trasy nad mé síly, svou průměrnou rychlost odhaduji tak poloviční než vaše . Ale snad se konečně stavím v Ktiši na to slíbené kafe (nebo Vy na Hejdlově). A nevím proč, když najedu na 5 hvězdiček, tak se vybarví jen 3,5 a nejde to změnit ! Přeji krásný pozdní podzim a spoustu pěkných výletů!

 

Mirka

15. listopadu 2020 22:17

Mirka říká

P.S. V textu máte párkrát Holešovice místo Holašovic.

Rony

16. listopadu 2020 11:14

Rony říká

Děkuji, Mirko, za pochvalu i upozornění na chybu, kterých je v textech jistě dost. Občas se k mé nepozornosti přidá přepisování slov klávesnicí a vzniknou Holešovice. Hejdlov občas míjím horem, když sjíždím od Kletě a pozvání své i Vaše si pamatuji, platí. I dnes píšu z chaty, často si užívám podzimní inverze k projížďkám. Další várka tras tak bude znovu i z okolí Kletě a Lipna.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.