Nad Latschensee - za poslední tisícovkou České republiky l.

Nad Latschensee - za poslední tisícovkou České republiky l.

Bude mnohaleté úsilí kamaráda Venci, při kterém jsme mohli částečně asistovat, úspěšně završeno na naší milované Šumavě? Zbývá jediná z hlavních tisícovek ČR, posledních pár desítek tisíc kroků, poslední dotyk země na místě nejvyššího bodu vrcholu Nad Latschensee. Pro tento nelehký úkol si vyžádal hned dva zkušené šerpy.

Nad Latschensee

mapa

Člověk míní a manželky mění a tak se jediným slušným termínem pro konečné vyřešení tajenky s poslední neznámou stává polovina října, kdy počasí na Šumavě je ještě turisticky vlídné. Termín bohužel koliduje s akcemi Luďka se Špagetkou, i borovanského Jirky, a tak na Modravu do Modrého penzionu vyrazíme pouze v naší osvědčené trojici.

Páteční ráno je poněkud ospalé, což při přesunu autem za Romanem do Strakonic Venca komentuje větou: "Vůbec jsem nespal, nejradši bych byl doma..."

To zřejmě strach, co bude následovat po dosažení svého cíle, ho nutí vyřknout tunhle divnou myšlenku. Snad se mu nad Latschensee nezhroutí celý svět. Ztráta motivace, ubývající síly a jeho časté zvolání: "Pánové, tady jsem naposledy.", svědčí o jeho rezignaci. To ale jen do chvíle, než zasedne večer k pivu a začne znovu plánovat: "Tam bych se ještě rád podíval, tam jsem nebyl..."

Ani v naší malé vlasti jeden nestihne uvidět všechno. Na to je život příliš krátký. Je hezké, že si můžeme vybírat. Máme z čeho. Česká krajina a její úžasná historie se skládá z mozaiky mnoha pestrobarevných střípků. Stačí jimi zatřepat a kaleidoskop odhalí vždy nové obrazy kouzelných zapomenutých zákoutí, kterých jsou kolem nás spousty. Stačí se dobře dívat, stačí je hledat. Je to právě objevování nového, co lidstvo žene vpřed. Bez něho bychom stále mrzli někde v jeskyni.

Po upozornění policie, že jsme ignorovali zákaz vjezdu za Volyní, bez pokuty oklikou dorazíme do Modravy kolem půl desáté. Mám obavy, abychom se vrátili z treku ještě za světla a tak hned svižně vyrážíme k Roklanskému potoku. Výhodou dnešního pochodu bude, že cesty již opustily davy cyklistů, kteří v letních měsících Šumavu okupují.

Chvíli jdu po měkké travičce bývalé železné opony, než mne mokřiny vyženou zpět na asfaltovou cestu. Všichni milovníci Šumavy dobře znají rovinku mezi Modravou a bývalou Javoří pilou. Roklanský a dále za Rybárnou i Javoří potok zde meandrují širokým travnatým údolím obklopeni hlubokými hvozdy. Zde v údolí lesy naštěstí kůrovec ještě zcela nezmrzačil. V družném hovoru cesta příjemně ubíhá, ani se nenadějeme a jsme před bývalou Javoří Pilou. Dnes již stěží zjistíte, kde přesně kdysi domy stály. Zvlněná travnatá pláň je jako moře, které pohltí vše.

Modrava - nad Luzenským potokem.

Bienertova pila vyráběla rezonanční desky z pomalu rostoucích smrků, jež se používaly k vyrobě hudebních nástrojů. Dnes penzion Pupík.

Trasa kolem Roklanského potoka patří mezi nejoblíbenější na Šumavě. Pohodlná cesta vede až k Javoří Pile.

...

Pramen Roklanského potoka leží pod Blatný vrchem u tzv. Pytláckého vrchu. Sbírá vodu z mnoha příhraničních slatí.

...

...

Před Javoří Pilou.

...

Javoří potok. (Ahornbach) přitéká z poza hranic od slatí Latschensee.

...

Pohled k Medvědu odhaluje rozpadající se nízkou oblačností, která se sem valí z německé strany hranice.

Panorama louky u Javoří Pily.

Kousek za Javoří Pilou odbočíme vlevo k Rokytecké slati. Uhybáme nákladními autu se štěrkem, který míří kamsi k Poledníku cestou, jež je uzavřena celoročně pro cyklisty. Dost nepochopitelně, protože se tak nedá projet přechodem u Jeleního potoka do Bavorského lesa. Nyní je pouze pro pěší, ale co když kolo jen povedu? Na webu www.mapy.cz není z české strany turisticky trasa k hranici vůbec označena. Podobně jako od Březníku přes Špičník k Luznému. Prostě někdo chce omezit turistické možnosti a využívá k tomu všechny možnosti. Naštěstí se proti nesmyslným zákazům postavil před lety českobudějovický soud a umožnil mimo l. zóny lidem chodit kam se jim zachce. Považte, že dokonce mohou jít do lesa i na houby!

Řečičky o plašení tetřevů a pohozených igelitových sáčcích od svačin turistů si mohou rádoby ochránci nechat pro sebe. Na svých cestách po Šumavě v přírodě žádný nepořádek neuvidíte. A pokud ano, pak od dřevařů těžících kůrovcem napadené smrky. Ty smrky, které NP Šumava nechal broučkům napospas. Odnesly to miliony stromů, na mnoha místech nezbyl jediný.

Z výše uvedeného se nedivím, že u odbočky k Rokytecké slati žádný zákaz vstupu není. Ostatně ani nemůže být, l. zóna začíná až o 2,5 km dál u Rokytky.

Vojensky střižená cesta, jako pravítko rovná, se vlní a zvolna stoupá k Smrkovému vrchu (1 112 m n. m.). Ten není mezi vrcholy hlavních tisícovek zařazen proto, že převýšení od okolní plošiny je nevýrazné. Dobrý přístup k hranici, kde leží tisícovka Nad Latschensee (1 163 m n. m.), jež je pro Václava poslední českou nedobytou, umožňuje lesní cesta. Vtěsná se pohodlně mezi L zóny Javoří a Rokytecké slatě. Na sluncem vyhřátém místě svačíme, abychom vrcholu dosáhli v té nejlepší kondici. Čas máme dobrý, je znát, že trasa k vrcholu od Modravy není náročná.

Před hranicí obcházíme zaparkované auto NP Šumava, ale nikoho nespatříme. Možná se strážci národního parku zrovna kochají výhledem na nedaleká jezírka Rokytecké slatě. Mezi klečí by k nim šlo projít, ale tyto pohledy jsou jen pro vyvolené. Bavíme se o tom, že by nebylo marné dostat při zdolání poslední vencovo tisícovky tisíci korunovou pokutu. Kdyby nám strážci parku sečetli naše malé prohřešky proti řádu NP Šumava, mohlo by jít i o podstatně vyšší částku.

Bobři šumavské stromy milují. Je mnoho míst, kde jejich hlodáky zanechaly svoji čitelnou vizitku.

Cesta k Rokytecké slatí odbočuje z červené značky za Javoří Pilou.

Před hranicí poprvé chvilku odpočíváme. Naše tempo není nijak závratné, ale jsme stále v pohybu a cesta k vrcholu se rychle krátí.

...

K hranici po pěšině prorazíme pár desítek metrů l. zónou. Hraniční patník nese označení 18/7 a my musíme ještě trochu po hranici popojít k mezníku 18/4. Opodál narazíme na vrcholovou tyč a geodetický kámen. Podle Venci by měl být jinde, kousek dál od hranic, ale ani jeden z nich není nejvyšším místem vrcholu Nad Latschensee. Tím je právě hraniční mezník 18/4, k němuž musíme jít kousek po hranici jádrové zóny, přes zákaz vstupu. Jen největší hlupák by nás za to chtěl trestat. Přestože nějaké malé zvířátko opravdu vyplašíme. Asi hlídalo ten správný vrcholový patník. Jistě bude označen jeho pachem či trusem.

I my u něho nějaký svůj pach zanecháváme, vždyť tohle je ta chvíle, na kterou jsme roky čekali. Tohle je to místo, kde se mnohaleté úsilí Václava právě nyní zhmotnilo v ...

Co vlastně? Jeho pocity znát nemohu, ale on se o ně s námi rád sám podělí.

Na Hranici..

Hraniční kámen 18/7 jestě není tím pravým. Jdeme k č. 18/4.

...

Nedaleko Latschensee se trasa po hranici ohne k slaťovým jezírkům.

...

Nad Latschensee je jeden ze sporných tisícovkových vrcholů. Triangulační tyč není nejvyšším bodem, navíc vrchol (bezejmenného) kopce leží na Bavorské straně. Tam hřeben ještě vystoupá výš.

Vracíme se na loučku se směrovkou k Latschensee. Roman vytahuje z báglu plzeňský Prazdroj a tak připíjíme na velký úspěch Venci. Kolik lidí asi zdolalo všechny české tisícovky? O mnohým se dozvíme z webových stránek www.tisicovky.cz, které jsou inspirací pro mnohé. Kolik turistů je začne sbírat a kolik jich sbírku dokončí. Jeden z deseti? Těžko. Jeden ze sta? Ani to ne. Jeden n tisíce? To snad.

Ležim ve vlhké sluncem vybělené podzimní trávě a dívám se do modrého nebe nade mnou. Pár hltů piva rychle zmizelo v mých útrobách a já se snažím narovnat bolavá záda. Vím, že Venca na tom je ještě hůř. O to víc vyniká jeho úspěch, kterého by bez ohromné vůle a víry nedosáhl. Přemýšlím nad tím, že já ji takovou vůli nemám.

Když chceme slézt od hranice, vidíme dole na cestě nějakou postavu. Jdeme proto dál abychom se vyhnuli l. zóně, ale mojí chybou do ní naopak ještě víc lezeme. Oklika nás zavede k solárem napájenému zařízení, snad meteorologické stanici. Od ní se vracíme zpět na smrčky zarůstající cestu. Vzduch je čistý a také místo, kde stálo auto národního parku, zeje prázdnotou. Domlouváme se, že bychom mohli jít cestou k vrcholu Nad Roklanským potokem, ale když nás padlými stromy zatarasená cesta nepustí zkratkou, nejistou trasu vzdáme.

Jdeme jestě kousek po hranici.

Znamená to zopakovat si cestu na Modravu, kterou jsme přišli. Změnu si vybere Roman, jemuž ještě chybí spousta šumavských tisícovek, a proto odbočuje k Tříjezerní slati, aby dobyl jednu z nich - Adamovu horu (1 080 m n. m.). Při jeho píli a dobré fyzičce ty šumavské jistě brzy zvládne. My se s Vencou mezitím plazíme po asfaltce k Rybárně a unavená cesta zpět se zdá najednou nekonečná. Téměř 20 km je v nohách znát, ale dojít k Modravě stihneme pohodlně ještě za světla.

Zpět u Roklanského potoka se sluncem v zádech.

...

U Rybárny.

Před Modravou v trávě podzim zbarvuje kameny do krvava. Respektive mechy, které takhle zvláštně kvetou.

...

...

K Arnice se došouráme chvíli po Romanovi, dáváme si večeři a u piva, kafe a frťanů zůstaváme až do půl sedmé. Málem zapomeneme na to, že se máme ještě ubytovat. Naštěstí se dobře domluvíme po telefonu. Pohodlné ubytování v apartmanu Modrého penzionu na dva dny nás bude stát dohromady 2 714 Kč, což je velmi sympatická cena.

V hospodě penzionu Arnika se udržíme až do tmy. Vždyť je co oslavovat!

Pivovar Lyer.

∆ ∆ ∆

Václave, blahopřeji Ti k zdolání poslední hlavní tisícovky v České republice. Můžeš se těm, kteří Tě neznají, trochu představit?

"Jmenuji se Václav Hostička, je mi 71 let a žiji již 61 let ve Zlivi, v okresu České Budějovice. Jsem absolventem provozně - ekonomické fakulty VŠZ v Českých Budějovicích. Celý svůj profesní život jsem pracoval v různých ekonomických řídících funkcích, naposledy v roce 2014. Sedavou práci v kanceláři jsem vyrovnával pohybem, v mládí jsem provozoval lehkou atletiku a kopanou, později amatérsky hrával tenis, a to až do svých 68 let. Mezi mé koníčky patří houbaření, historická literatura, cestopisy i klasická literatura, sledování televize, zejména sportovních přenosů z celého světa. A samozřejmě i turistika."

Jak jsi se vlastně dostal k turistice?

"Na základní a střední škole mě zajímaly mimo jiné dějepis a zeměpis, což jsem i později využíval při turistických akcích. Jako každý normální školák jsem vždy vítal dny, kdy se neučilo a šlo se na pochoďáky, nebo se jelo autobusem na celodenní výlety. Ze základní školy si pamatuji školní akce, které se konaly většinou v Jihočeském kraji. Z těchto lze jmenovat výlety na hrady a zámky (Hluboká nad Vltavou, Orlík a Zvíkov, zřícenina Karlův hrádek), exkurze do jihočeských skláren, projížďku lodí na Lipně, a návštěvy zoologických zahrad v Praze a v Hluboké nad Vltavou. Nelze zapomenout ani na projížďku lodí po Vranovské přehradě. Ze svých účastí v pionýrských táborech stojí za zmínku zdolání své první hory, a to Devět skal (836 m n. m.), nejvyšší hory ve Žďárských vrších a druhé nejvyšší v Českomoravské vysočině. To se stalo o prázdninách v roce 1962. V době své základní školní docházky jsem v patnácti letech zdolal i první tisícovku, kterou byla Kleť (1084 m n. m.), nejvyšší vrch Blanského lesa a kultovní hora Jihočechů. Ze střední školy si pamatuji na výlet do Děčína do čokoládovny Diana. Při této akci jsme tehdy ještě přidali výstup na skalní vyhlídku Belveder, tyčící se ve výšce 160 metrů nad řekou Labe. Tyto nádherné výhledy do údolí Labe jsem si po 50-ti letech zopakoval v červenci 2018 při výletech do Česko - Saského Švýcarska. Nelze zapomenout ani na návštěvu bývalého koncentračního tábora v Terezíně. Ve 2. ročníku SVVŠ jsem se zúčastnil týdenního lyžařského výcviku V Krkonoších v Peci pod Sněžkou. Nejvyšší vrchol Čech Sněžku (1 602 m n. m.) jsem se při jednom výletu také zdolal i já, ovšem s 50% pomocí lanovky na Růžovou horu. Do svých padesáti let jsem se o turistiku zajímal průměrně se zaměřením na návštěvy hradů, zámků, hradních zřícenin a dalších krásných míst v Česku. Posledních 15 let se zajímám o turistiku náruživě a to především o pěší turistiku.

Až na výjimky jsem navštívil všechna významnější pohoří a turistická místa ve všech krajích České republiky. Velkou zásluhu na tom měli v první fázi můj bratr Franta, jeho syn Honza, můj další synovec Michal a moje neteř Jitka. Kolem roku 2011 jsem při tenisu na zlivských kurtech zjistil, že Roman Hradecký rovněž provozuje tento ušlechtilý způsob zábavy. V roce 2012 jsem poznal i jeho přítele Romana Veselého ze Strakonic. Od této doby podnikáme turistické výlety spolu a musím konstatovat, že určitě nelituji. Oba mají největší zásluhu, že jsem nejen zdolal všechny hlavní tisícovky v naší republice, ale poznal podstatnou část celé naší vlasti. Nesmím ani zapomenout na Luďka Honsu a jeho manželku Štěpánku z Kamenného Újezdu, s kterými jsem zdolával tisícové vrcholy v pohoří Kralický Sněžník, Rychlebské hory, Hrubý Jeseník, Orlické hory, ale i na Šumavě. Krásné turistické etapy dokázal Luděk vytvořit podél řeky Malše s návštěvou zřícenin hradů Louzek a Pořešín. Musím rovněž jmenovat svého kamaráda Josefa Broma z Prahy, s kterým jsem také zdolával vrcholy v pohoří Kralický Sněžník na českopolské hranici (Klepý, Hleďsebe, Malý Sněžník, Kralický Sněžník) a také v pohoří Bílé Karpaty. Společně s bratrem Frantou a Josefem Bromem jsme také navštívili Oderské vrchy (Potštátské skalní město), zříceninu hradu Helfštýn, Zbrašovské aragonitové jeskyně a Hranickou propast. Dvakrát nás s Romany doprovázel na vícedenních akcích Jirka Janoch z Borovan (Český les, Krkonoše). Velkými pomocníky při mých turistických výpravách byly turistické materiály ve formě průvodců ROTHER s pečlivě zpracovanými trasami a doplněné mapami. Těchto vynikajících pomocníků jsem zakoupil postupně 15 a některé z nich mající 50 turistických etap jsem již kompletně zrealizoval (např. Šumava) nebo mi chybí řádově pár etap (Jižní Čechy, Jeseníky, Krkonoše a Jizerské hory).

Kdy Tě vlastně napadlo zdolávat naše tisícovky?

S programem Tisícovky Čech, Moravy a Slezska jsem se na internetu seznámil až v roce 2007. Tento projekt podpořený tehdejším prezidentem republiky Václavem Klausem mě velmi nadchl. V té době jsem už pár desítek tisícovek měl za sebou, a tak jsem se rozhodl zintenzívnit turistiku s cílem dosáhnout co nejvyššího počtu hlavních vrcholů. Zdolávání vedlejších vrcholů jsem přímo nezavrhnul, ale soustředil jsem se na ty hlavní. Pro zajímavost uvádím zdolané hlavní tisícovky v těchto 16-ti pohořích:

Pohoří (počet hlavních tisícovek)

Šumava 181

Rychlebské hory 9

Hrubý Jeseník 56

Šumavské podhůří 7

Krkonoše 54

Novohradské hory 5

MS Beskydy 27

Český les 2

Jizerské hory 14

Javorníky 1

Krušné hory 14

Vsetínská hornatina 1

Kralický Sněžník 12

Hanušovická vrchovina 1

Orlické hory 11

Ještědský hřbet 1

Celkem 396

Kromě těchto tisícovek mám zdolaných 54 vedlejších tisícových vrcholů, nejvíce na Šumavě. Na zahraniční tisícovky tak trochu nezbylo tolik času, přesto jsem jich v šesti státech zdolal 38, nejvíce v pohraničí Německa (20). Nejvyšší horu jsem zdolal v italských Dolomitech v létě 2016, jmenovala se Jurri Brutto s nadmořskou výškou 2 697 metrů. Nejde zapomenout ani na 290 zdolaných vrchů a kopců nižších než 1000 metrů nadmořské výšky v Česku a v zahraničí. Jejich nadmořská výška se pohybovala od 275 metrů (vrch Stříbrník u Loun s Frotzelovou rozhlednou) po 995 metrů (Suchý vrch s rozhlednou v Orlických horách). Některé z nich daly zabrat mnohem víc než řada tisícovek.

Na těchto výstupech mě nejvíce doprovázel můj bratr Franta, za což mu patří velký dík. Zvláštním fenoménem souvisejícím s výstupy na hory jsou rozhledny. Jejich počet v Česku již převýšil 300 a jejich počet roste, někdy i na rovině. Já jsem jich zrealizoval celkem 130, několik z nich v době mého příchodu byly však uzavřené, ať už byly opravovány, či jsem přišel mimo návštěvní dobu. Z těch možno jmenovat například rozhlednu na Biskupské kupě v Jeseníkách, na Křížové hoře u Červené Vody, jizerskohorský Bramberk. Štěstí jsme také neměli při naší poslední vícedenní akci na Kokořínsku při zdolání Vrátenské hory v posledním dnu října 2021. V navštěvování rozhleden budu i nadále pokračovat s cílem dosažení alespoň 50% stavu v České republice. Turistika však nejsou jen hory,absolvoval jsem celou řadu pěších výletů kolem našich krásných řek a nezapomenutelné byly i výlety krajem našich rybníků, z nichž jsem mnohé i celé obešel (Rožmberk, Bezdrev, Svět a další).

V poslední době u mě stále více přibývá výletů do zajímavých českých měst a vesnic, zejména v Jihočeském kraji. Velice rád připravuji trasy na jednodenní i vícedenní akce a mám radost z toho, když se akce mým kolegům líbí a jsou spokojeni.

A co máš v plánu do konce letošního roku a v letech následujících?

Předpokládám, že se již do konce roku 2021 nezúčastním vícedenních akcí a soustředím se na jednodenní akce v Jihočeském kraji (Kaproun, Nová Bystřice, Kardašova Řečice, podél Nežárky z Hamru do Vlkova). Tím bych zrealizoval všech 50 výletů z publikace Jižní Čechy. Rok 2022 a další budou záviset na mém zdraví (bolí mě páteř,vkyčelní klouby a již 4 roky mi pomáhají při výletech hůlky). Pokud mi to ještě trochu půjde a nebudu kolektiv příliš brzdit a zdržovat, měl bych v zásobě tyto výlety:

1) Východní Beskydy u českopolských hranic (Velká Čantoryje, Malý a Velký Šošov, Filipka, Čupel, Kozubová)

2) Vizovická vrchovina (vrchy Klášťov, Svéradov, rozhledna Doubrava aj.)

3) Národní park Podyjí (v tomto jediném NP na Moravě jsem vůbec nebyl)

4) Pohoří Brdy (zde plánuji s pomocí kola a mého bratra Karla doplnit sbírku osmistovkových vrcholů)

5) Severovýchod Krušných hor (vrchy Bouřňák, Komáří hůrka, Špičák, obce Jirkov, Osek, Dubí, Krupka, Moldava, Chlumec, Litvínov,vChomutov)

6) Jeskyně Turold (jediná tato ze čtrnácti nejznámějších jeskyní mi chybí)

7) Několik turistických etap snad na mě čeká v okolí Prahy (Voděradské bučiny, Modřanská rokle, Drahanské údolí, Posázavská stezka, Posázavské hrady a hradiště, etapa v Kutné Hoře údolím řeky Vrchlice až k zřícenině hradu Sion aj.)

Na závěr mého krátkého vzpomínání bych rád poděkoval všem, kteří mě někdy na turistice doprovázeli a které jsem zde zapomněl uvést.

Děkuji za odpovědi. Jsem rád, že jsi přehodnotil své tvrzení, že s poslední zdolanou tisícovkou pověsíš horskou turistiku na hřebíček.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jste sběrateli tisícovek ČR?

29%Ano, mám všechny tisícovky (hlavní) zdolané.

20%Ano, stále pokračuji v jejich zdolávání.

25%Neeviduji si na kolik z nich jsem vystoupal(a).

26%Myslím, že jsem na žádné z tisícovek nikdy nebyl(a).

Hlasovalo 128 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

6. listopadu 2021 07:47

azave říká

I my od Berounky blahoprejeme !!!! 

Květa

6. listopadu 2021 12:50

Květa říká

Blahopřeji z celého srdce. Cestu i fotky jsem si prohlédla několikrát, krásný popis i dokumentace. Tiše vám pánové závidím, ale snad i já tuto cestu zdolám nebo i jen část. K.

Zedník

7. listopadu 2021 17:56

Zedník říká

Venco, blahopřeji

škoda, že jsem u toho nebyl, ale můžeme ještě vylézt společně na nějakou podruhé.

Ty fotky jsou  nějak moc braiht, Romane číms to fotil? 

Rony

7. listopadu 2021 19:46

Rony říká

Zrcsdlovku jsem táhl na zádech jen jako zátěž a vyfotil s ní jen pár fotek, které ještě zůstaly v počítači neupravené. Všechny jsou z mobilu Xiaomi s malou sw úpravou.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Rony

7. listopadu 2021 19:51

Rony říká

Fotky se zmenšují při nahrávání, vyšší kvalitu než v textu mají po jejich rozkliknutí. PC už na prohlížení dlouho nepoužívám, koukám jen na mobil či tablet.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Blanka

10. listopadu 2021 21:25

Blanka říká

Připojuji se také s velkou gratulací k obdivuhodnému výkonu. Přeji ať to šlape, třeba pomaleji, ale stále dál. 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.