Půltucet (září 2021) - příběh fotografie

Půltucet (září 2021) - příběh fotografie

Motto: „Ze země ke hvězdám nevede vyšlapaná cesta.“ Seneca

Září tvoří pomyslný most mezi letními vedry a chladnými rány s vše zahalujícími mlhami nadcházejícího podzimu. Přelom, kdy nízké slunce již nestíhá v stále se krátících dnech vyhřát naše ztuhlé kosti.

Hledáme jeho paprsky a čekáme na hřejivé teplo babího léta, abychom znovu zahlédli v povětří poletovat stříbřité vlákna pavučinek, s nimiž se na dlouhou cestu vydávají maličcí pavoučci.

Slavný Ottův slovník naučný nám sděluje toto::

"Babí léto se nazývá Svatováclavské nebo Mariánské, latinsky Filamenta Divae Virginis = čili vlákna božské panny. Jemné pavučiny, vlákénka, která za jasného září jednotlivě nebo v chumáčcích poletují ve větru.“

1. Luzný

Kamenná pyramida vrcholu Luzného překvapí každého, kdo ji na vlastní oči poprvé spatří. Po odstranění železné opony byla hraniční cesta mezi Roklanem a Luzným jedním z našich prvních cílů. Dobře si pamatuji, jak se nám mezi vzrostlými a tehdy ještě zdravými stromy před očima mihlo cosi, co jsme nedokázali rozpoznat. Viděli jsme mraky nebo něco jiného?

Přespali jsme nad Modrým sloupem, kde ještě visel obrázek naší přísně střežené hranice, s vyobrazením plotů, vojenské strážní věže (tzv. Špačkárny) a hlídky se samopaly. Trochu jsem se zastyděl za tu malůvku. Přefocená fotka kresby na diapozitivu na Půltuctu nedávno docela uspěla. Teprve když jsme druhý den ráno od Markflecku spatřili vrchol Luzného, pochopili jsme... Šumavská turistická mapa 100:1 končila pro jistotu daleko před hranicí. Byla to tehdy pro nás opravdu objevitelská cesta.

2. Krásná Máří

Jizerskohorské bučiny se dostaly na prestižní seznam přírodního bohatství UNESCO. Jde o první přírodní oblast v Česku, které se to podařilo. Pohled ze skalní vyhlídky Krásná Máří směřuje pravě do bukových lesů rozprostírající se na svazích nad bystřinami Velkého a Malého Štolpichu.

Z cyklotrasy je na skalky Krásné Máří opravdu jen skok a tak jsem se mohl poněkud zastřeným výhledům věnovat i já.

3. Stará škola

Stará budova školy v Josefovském Dole v Jizerských horách dnes stojí u kraji cesty zapomenuta časem. Podobných honosných, avšak dnes opuštěných budov je v údolí několik. Přesto mne inspirují mnohem víc, než novodobá architektura dnešních hotelů či penzionů. Nesou si patinu minulých století, dobu, kdy to v nich žilo.

4. Sen o Africe

Zničeho nic jsme se ocitli v horském pralese střední Afriky. Jsme pouhými vetřelci, snažícími se ukořistit nějakou krásnou fotku ikonického zvířete. Slaný pot nám stéká po skráních a my ani nedutáme, abychom na sebe příliš neupozornili. Co kdybychom ohromného gorilího samce přece jen probudili?

Možná jste netušili, že pro tuto fotku si můžete vystoupat k vrcholku Kopřivníku nad Oldřichovské sedlo. Jizerky jsou plné podobných překvapení.

5. Zvonička pod horama

Zvoničky na horách odměřovaly svým zvukem denní dobu, svolávaly k modlitbě a nebo varovaly před nebezpečím. Většina z nich dnes již jen tiše stojí coby turistické atrakce.

Vzniku obecních zvoniček předcházel tzv. ohňový patent Marie Terezie, vydaný v roce 1751. Ten kromě nařízení zvonit, pokud vartýř vidí požár a mít zvonek v každé obci, vydával i nařízení sázet stromy mezi domy a na návsi vybudovat rybníček.

Moje cyklistická projížďka čarokrásnou přírodou Novohradských hor nemohla začít jinde než u vísky Paseky, kde zaoblené kopečky postupně začínají dostávat ten pravý charakter hor. Zvonička na jednom z nich zvěstuje, že se zanedlouho ponoříte do hlubokých lesů, z nichž nemusí být snadného návratu.

6. Znovunalezená krajina

Je to již hezká řádka let, co mne uchvátilo několik pohlednic od Pasek z Novohradských hor. Jednou z nich byl obrázek zvoničky, pod níž text "Znovunalezená krajina" sděloval vše. Novohradské hory byly odsunem německy hovořících obyvatel a na čtyři desetiletí zataženou železnou oponou z velké části turisticky nedostupné. Krajina je zde dodnes zamyšlená, liduprázdná, avšak neskutečně krásná.

Kamenná pyramida či zvonička nad obcí Paseky, stejně jako výhled na Kraví horu, před níž do dáli bělostí svítí dobrovodský kostel Panny Marie Těšitelky, nebo pohledy do "rovin" u Horní Stropnice a Nových Hradů, jsou pohlazením na duši.

∆ ∆ ∆

Poslední prázdninový měsíc se Půltucet věnoval pouze Šumavě. Z šestice fotek si nejlépe vede Signál kouřovej.

Abychom si užili dalekých cest, zvu Vás na Cestu hrdinů SNP, 760 km dlouhou trasu po červené Slovenskem. K putování přírodou si můžeme notovat s písněmi Michala Tučného z alba Poslední kovboj.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - září 2021

40 18% Luzný

35 16% Krásná Máří

30 14% Stará škola

39 18% Sen o Africe

31 14% Zvonička

44 20% Znovunalezená krajina

Hlasovalo 219 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.