Treky u Lužnice - skalní tunel a Židova strouha
vydáno 1. dubna 2026 – napsal Rony – žádný komentář
Řeka Lužnice nás poslední roky docela zaměstnává. Jistě proto, že jde o typicky jihočeskou řeku, která protéká krajinou Novohradských hor, Třeboňska, Táborska, aby u Týna předala své vody Vltavě. Po dvakrát jsme se v březnu dostali do její blízkosti.
Okruh z Dražiček
Znovu se vracíme k Lužnici. Tentokrát se ponoříme do kaňonu Lužnice hlouběji pod Tábor. Desetikilometrový okruh začneme v Dražičkách, odkud sestoupíme k řece nedaleko Harrachovky. Trasa červené turistické značky nese hned tři názvy. Svatojakubská, Podél Lužnice a také Via Chechia - Středozemím. Trasa z Plané nad Lužnicí do Týna nad Vltavou se stala první českou pěší trasou, která byla zařazena na seznamu nejlepších stezek Evropy - Leading Quality Trails Best of Europe. Splňuje kritéria pro výběr, mezi které patří to, že po asfaltových cestách může vést pouze 20% trasy. Z celkové délky 55 km.si projdeme jen její malou, ale velmi straktivní část.
Parkujeme poblíž zámečku a jdeme na Skalky, odkud klesneme nejprve k Slapskému potoků a podél něho k Lužnici. Pod Táborem v údolí řeky stojí hned několik bývalých mlýnů a my na druhé straně řeky vidíme jeden z nich. Matouškův mlýn pochází z 14. století a provozu není od roku 1952. Jeho část využívá malá vodní elektrárna Dražice. Zarostlé břehy Lužnice protkla červená naučná stezka. Vydáváme se do území PP údolí Lužnice a Vlásenického potoka, které je rozděleno do šesti částí. Tvoří ji lesní porosty, příkré svahy nad řekou a její přítoky, s řadou chráněných druhů rostlin a živočichů. Řeka zde není vůbec lenivá, což jsem v minulosti poznal při jejím splouvání od Tábora do Kolodějů. Už tehdy mě učarovalo hluboké kaňonovité údolí a divokost okolní přírody. Tu nám připomene i pár orlů mořských, jež krouží vysoko nad řekou.
...
Motoušovský mlýn.
...
...
Údolí je i rájen chatařů.
...
Orli mořští.
...
...
U rozcestí Breda na chvilku nastavujeme. Na louce za řekou vidíme další bývalý mlýn z 14 století, co pamatuje pořádný kus historie. Blížíme se k Candátí skále, skrze kterou vede tunel. Jedna z atrakcí na stezce zaujme Hanku, jež začíná děkat modelku. Před tunelem i uvnitř jí to moc sluší. Je docela možné, že zprůchodnění stezky pro turisty záviselo právě na proražení skály v testech 1938 - 1939. Je dlouhý 32 m, široký 2 m, vysoký 2,5 m a v roce 2009, zde byla odhalena pamětní deska se základními informacemi. Hezkým místem je i údolí Příběnického potoka, kde se snažím objektivem mobilu na chviličku zastavit čas. Kolem rozkvetl jaterník podléška. Trojlaločné listy svým tvarem připomínají játra a právě tomu odpovídá české jméno jaterník i vědecké jméno Hepatica (hepar jsou latinsky játra). Druhové jméno podléška je odvozeno z toho, že bylinka často roste pod lískami. Ani jasně modré květy mne nenechají býti chladným. Klesám na kolena a snažím se co nejvěrněji zachytit jejich krásu.
Ještě nás čeká visutá lávka, po které obcházíme Příběnickou skálu. Nad námi spatříme kamennou zeď zříceniny hradu Příběnice. Spolu s hradem Příběničky na protějším břehu řeky tvořil ve své době jednu z nejrozsáhlejších pevností u nás. Historie nás poučí, že oba rožmberské hrady pochází z 13. století a v roce 1420 je dobyli husité. Po uzavření míru mezi tábority a císařem Zikmundem, udělali Rožmberkové dohodu, na jejímž základě byly Příběnice i Příběničky zbořeny.
Skalní tunel...
...
...
...
...
...
Měsíčnice roční (Lunaria annua) známá pod lidovým názvem penízky.
Příběnický potok...
...
...
Lužnice u Rybárny.
...
...
Visutá lávka u Příbenického hradu.
...
...
Jaterník podléška.
...
Penzion a restaurace Příběnice.
...
...
...
...
Lezeme svahem prudce vzhůru na skalní ostroh, kde se dochovala část osmiboké věže a torza hlavních budov. Ještě zabloudíme nad hluboký příkop, který hrad měl chránit po řed nájezdníky, a po modré a žluté se vydáváme k rozcestí Pod Příběnicemi. Ty ovšem na mapě již nenajdete. Zbyly jen louky a hluboký les, kterým kráčíme do údolí Příběnického potoka a pak stoupáme k nedalekému mohylovému pohřebišti, které je největším a nejzachovalejším v Čechách. Na místě bychom našli téměř sto mohyl z období halštatského až slovanského. Vyjdeme ven z lesa a pohledem hledáme Dražičky. Leží pod loukou vlevo od nás.
Nad Lužnicí.
Na zřícenině hradu Příběnice...
...
...
...
...
...
...
U obrázku.
...
Boží muka u Dražiček.
Zámeček Dražičky.
...
Židova strouha
Druhou výpravu k Lužnici začínáme v obci Nuzice, odkud polní cestou po modré značce jdeme k lesu. Ten zde skrývá uzavřené údolí meandrů Židovy strouhy. Kdysi dávno jsem trasu šel od mostu u Březnice, vlastně od nádraží v Týně nad Vltavou, když ještě na trati Čičenice - Týn jezdily vlaky. Dobře si pamatuju cedulku s upozorněním, že za velké vody je průchod údolím velmi ztížený. Vycházeli jsme v pátek odpoledne s plánem někde u potoka přespat. V noci pak pod igelitem zavěšeným mezi dva stromy přečkali silnou bouři, jež zvedla stav vody tak, že jsme druhý den mnohokrát brodili z jedné strany Židovy strouhy na druhou. Nezapomenutelný zážitek si chci připomenout.
Vlastně moc netuším, jak to bude dnes zjara. Po sestupu se potok tváří mile, jdeme na můstek, kterým se přechází k Hodonicím, ale hned první brod nás ujistí, že projít k soutoku s Lužnicí až tak snadné nebude. Musíme si totiž zout botky, ponožky a pěkně ledovou vodou přebrodit na opačnou stranu potoka. Bereme do ruky mohutnou větev, jež nám bude sloužit jako hůl.
Skály v blízkosti potoka nutí stezku mnohokrát překonat meandry a balancovat po kmenech, větvích či kamenech v korytu není dost dobře možné. Z mapy napočítáme pět brodů, které jdou krátce za sebou. Ani si do trekových bot neberu ponožky, nemá to cenu. Jsem zvědavý, co tomu řekne moje nedoléčená viróza. Ale v ledové vodě, která působí jako Preisnitzova léčebná kúra, mi hned přestává téct z nosu. Ani jeden z první pětice přechodů nejde než přebrodit. Hanka je většinou před námi, jde svižně, pak jdu já a nakonec Jitka, která si ledovou vodu nejvíc užije, protože jde pomalu a opatrně. Užíváme si nepohodlí, jestli to tak jde nazvat. Kolem nás nestále mění potok směr, často kvůli skalám, které by bylo těžké překonávat přelézáním.
Potkáváme osamělého jedince a já mu hned sděluji, že dnes se kolem Židovy strouhy mohou vydat jen blázni. Moc ho moje hláška nerozesměje, naopak se zdá, že si to bere osobně. Dostáváme se k mostu, kterým přecházíme na hlavní silnici. Po starém kamenném mostě kdysi vedla silnice z Týna nad Vltavou do Bechyně.. Dnes je památkově chráněný. Moje snaha o nějakou trochu slušnou fotku vyjde vniveč. Slézat kvůli ní prudkým svahem dolů nebudu.
V údolí Židovy strouhy...
...
Brody jsou zde velmi časté...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
Kamenný most...
...
Za hlavní cestou pokračuje žlutá strmým sestupem k dalšímu z brodů, ale my výhodně obcházíme lesní cestou další ze zátočin Židovy strouhy, kudy je sestup pohodlný. Další přechody již zvládáme po kamenech, kládách či můstcích. Kaňon ohraničený skalními stěnami spolu s dalšími meandry mi připomene výlet Rychlých šípů do skal. Byly to právě jejich kreslené příběhy, které mě v dětství přiblížily přírodě. Díky za ně, ale i za mnoho knih, jež mne tvarovaly, patří "Jestřábovi" Jaroslavu Foglarovi.
...
...
...
...
...
...
...
...
Hanka nás vede pod skalní převis, kde si s rodinou asi před rokem rozdělali oheň. Místo vhodné k přespání trampové často navštěvují. Já ho ze svého vandrování neznám, přece jen naše kroky vedly především na Šumavu. Dojdeme na můstek, který naposledy přetne Židovu strouhu. Stojíme u soutoku s Lužnicí. Písečný násep obsazují holky a já tvořím jeden z posledních obrázků. Hezké místo. Naproti vidíme poškozenou visutou lávku, po které jsme společně již párkrát přešli. Naše trasa z Kolodějů nad Lužnicí do Bechyně a zpět jednou pro část party skončila v hospodě na bechyňském náměstí, kam jsem pro ně musel z Kolodějů dojet. Vzpomínky a historii na podobné výlety na mnoho dalších míst máme s Jitkou a Hankou společné. Jen s kamarádem Luďkem již bohužel zavzpomínat nemůžeme. Život si občas vybere svoji daň.
Bivak pod převisem je nedaleko soutoku Židovy strouhy a Lužnice.
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
Kolem Lužnice jdeme k chatové osadě, kde rozkvetly desítky sněženek. Plakát na stromů nás upozorňuje, že zde byla spatřena neznámá šelma, zřejmě puma. Tahle zpráva ovšem médii proběhla již někdy počátkem zimy. Unaveni jdeme zpět k autu do Nuzic. Asi šestikilometrový okruh nebyl až tak snadný, jak se zprvu zdálo.
Sněženky.
Toulavou pumu jsme nespatřili.
Ohodnoťte článek
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Rony
... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.
(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)
Komentáře
K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
- Přechod Pirinu: část II., žulová
- Na Svatou Horu u Příbramě
- Nad Latschensee - za poslední tisícovkou České republiky l.
- Barvy divočiny – Gabreta
- Z Bučiny na Siebensteinkopf
- Jarní Průhonice
- Praha už volá, Praha už volá...
- Půltucet (prosinec 2024) - příběh fotografie
- Půltucet (červen 2023) - příběh fotografie
- Toulky nad zlatonosnými šumavskými řekami
Jaký typ výletů preferujete?
1454 45% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
1009 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
766 24% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 3229 čtenářů Archiv anket
Náhodné články
- Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2023
- Půltucet (září 2018) - příběh fotografie
- České Žleby - do třetice na Kamennou hlavu
- Půltucet (prosinec 2019) - příběh fotografie
- Do roka a do dne... I. Šípská Fatra, Skorušina
- Vláčky Českých drah Moravou V.
- Stolové hory a Broumovské stěny l.
- Říp a Terezín
- Zoo Praha
- Český ráj - Malá Skála, a Jizerské hory - Černá Studnice
