Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Tetřevím domovem na dosah k Roklanu

vydáno 20. listopadu 2013 – napsal Rony – 6 komentářů

Po asi deseti letech se vracím do problematických míst Šumavského NP, kde jsou cesty přehrazeny l. zónami, které zbytečně zabraňují vstupu do turisticky atraktivních míst. Tyto cesty, které staletí sloužily lidem, i ty novější, vystavěné vojenskými lesy, dnes zejí prázdnotou, a potkat na nich lze jen největší odvážlivce. Náš trek zabloudil do míst pod Studenou a Medvědí horu, k Novohuťským močálům, Roklanskému potoku a Rokytce.

Stezky jsou navždy uzavřeny

co zbylo v nich je ticho

potvrzené kulatým úředním razítkem

a rušené jen tokem tetřeva

______________________________________

a studánky zde hynou

a zarůstají plevelem

bez dlaní, kterým nemohou dát

průzračnou pramenitou vodu

______________________________________

dobře znám smutek šumavské krajiny

kde meluzína po nocích kvílí

a stromy umírají po tisících vstoje

______________________________________

Je to již 11 let, kdy jsem se do stejných míst odvážil naposledy (viz článek Ohlodané kosti Šumavy).

Přestože celá trasa vede po zpevněných cestách Šumavy, jsou tyto turisticky nepřístupné. Několik l. zón přehrazuje jejich možné využívání, a to naprosto zbytečně. Abychom zjistili jak se příroda vzpamatovala po kůrovcové kalamitě, kdy u hranic zmizely prakticky všechny vzrostlé stromy, nezbývá nám než zákaz vstupu porušit. Lidé na Šumavu odedávna patří a jsem si naprosto jistý, že časem budou znovu chodit i do dnes zakázaných míst. Za našimi západními hranicemi v Národním parku Bavorský les to možné již mnoho let je. Vstup je umožněný i do nejcenějších, tzv. jádrových, území i příhraničních slatí.

Do podobných míst se u nás může dostat ročně pouze několik desítek dobře platících jedinců s oficiálním průvodcem národního parku. Ti zřejmě tetřeva v jejich domově plašit při pochodu l. zónou nebudou. Nebo je to jinak?

Když projíždíme přes Filipovu Huť, nedá mi to a fotím vzdálený Roklan, ke kterému zanedlouho zamíříme.

...

Roklan je dvouhlavý. Není to tak dlouho, co jsem na pasece mezi nimi sbíral výborné borůvky. Zanedlouho tyto vrcholy i celou Filipovu Huť zahalí sněhová duchna.

Modrava. Krátké zastavení ve zdejším dřevařském muzeu.

Na Modravě se i přes předem jasně určenou hodinu nescházíme a tak nás šest dochvilných vyráží samostatně. Zbytek výpravy ať si nás cestou dohoní. Jdeme přes Modravskou horu, kde les již v minulosti zmizel. My díky tomu poprvé z naší cesty dohlédneme k vrcholům Velkého a Malého Roklanu. Je teplo, babí léto vrcholí, a není divu, že stezkou k Březníku jde plno turistů. Po krátké pauze sejdeme lesem k Cikánské slati, okolí které postupně také hyne, a zvolna stoupáme k Studené hoře (1 299 m n. m.). Tady na odbočce U Trampusova křížku čekáme pár minut na druhou skupinu. V deseti pokračujeme do nebezpečného území. Hrozí zde nejen pády suchých stromů, ale i možná srážka s jejich ochránci z NP Šumava.

Za deset let, co jsem zde byl naposledy, se krajina kolem hodně změnila. Kůrovec zkonzumoval další stromy, ale mezi suchými pahýly je již mnoho zdravých, mladých smrčků. Ty se zde spolu s menším množstvím buků a dalších stromů uměle vysazují. To je jasně patrné ze stovek prázdných květináčů, které jsou složeny do úhledných dlouhých sloupců. Tohle je však dnes možné pouze mimo l. zóny. Ty jsou všude kolem nás, ale jde jen o nevelká území.

Když se dostaneme na asfaltovou cestu od Březníku, l. zónou projít musíme. Okolo jsou Novohuťské močály. Snažíme se jít co nejrychleji, ale nakonec se k Roklanskému potoku nedostaneme. Na poslední chvíli totiž mizíme mezi nízké smrčiny před projíždějícím autem. To, zdá se, zastavuje za hřebínkem, kam nedohlédneme. Pokutu se nám platit nechce, a tak, i když se mi zdá, že projeli jen lesníci nebo dřevaři, domlouváme se na přechodu nad Novohuťským potokem. Jít se docela dá, polomů není tolik a většina stromů je vytěžena. Podle mapy jsme totiž mimo l. zónu, jdeme však stále v PP Modravské slatě. Jsou zde ohrazené školky, pařezy po těžbě, a mnoho mladých smrčků. Vidíme oba vrcholy Roklanu, v dáli Velký Javor, Poledník i Sokol s Filipovou Hutí.

Ještě přidávám článek o Modravských slatích, které byly dříve klidovou zónou.

Další možnosti prostupnosti dalších částí území parku budou společně se zástupci obcí, Klubu českých turistů a obou krajů hledány v rámci příprav nového Návštěvního řádu. Nová úprava však nebude znamenat, že přírodně zvláště cenné oblasti přírody, dnes ležící v klidových územích, budou automaticky přístupné turistické veřejnosti. Jde zejména o bývalou státní přírodní rezervaci Modravské slatě, tedy dosavadní klidové území rozkládající se mezi Poledníkem a Černou horou v katastru obcí Srní, Modrava a Kvilda, a o horské hřebeny v okolí Trojmezné, Plechého a Smrčiny. Na bavorské straně území Modravských slatí odpovídá jádrová oblast Národního parku Bavorský les mezi horou Velký Roklan a Luzný, která je sezónně přístupná (od 15.7. do 15.11.) po cestách až na státní hranici (!). Česká nepřístupná část vytváří ochranné pásmo pro vzácné druhy živočichů a rostlin.

...

Na dosah se zdají vrcholy Roklanu z Modravské hory. Ta je dnes bezlesá a poskytuje výtečné výhledy k hraničním horám.

Cikánská slať.

Před Studenou horou.

Cesta může být i nebezpečná pro možné padající kmeny suchých smrků. Naštěstí je jen mírný vítr.

U Novohuťských močálů.

Musíme jít mrtvým lesem cestou necestou.

...

...

...

...

...

Idilka pod Roklany.

Pohled ke Studené hoře.

Modravská hora, za ní Sokol, vpravo Filipova Huť.

...

Často jsme museli překonávat tyto překážky, ale jít se dalo docela dobře. Většina stromů z lesa zmizela. Zůstaly ty v l. zónách.

Dost mě láká dojít až k Roklanské slati, kde je velké jezírko uvnitř kleče, ale protože je nás moc a nevím jestli je cesta průchodná, ani ji nenavrhuji. Snažíme se jít naopak víc vlevo a celkem bezpečně procházíme obnovujícími se lesy k cestě, po které jsme původně měli přijít od Roklanské nádrže. U ní je dnes terénní stanice národního parku a tak i nebezpečno.

Soutok Roklanského potoka s Rokytkou a Roklanská slať s jezírky.

Znovu se dívám do vytištěné mapy. Jsme na soutoku Roklanského potoka s Rokytkou. Za ním je vidět kosodřevinu, která ukrývá další dvě jezírka rozsáhlé Roklanské slatě. K nim by ale byl přístup přes kleč dost problematický, a tak si na zajímavé a ceněné fotky musíme nechat zajít chuť. Místo toho brodíme na druhou stranu potoka. Zanedlouho od hranic přijíždí na kolech dva Němci a nejdříve nevěřícně kroutí hlavami. Přejet se to nedá. Nakonec také Roklanský potok přebrodí.

Krásná stezka sice vede i kolem Rokytky, ale protože by nás potom čekaly dvě hodiny chůze po asfaltu od Javoří pily k Modravě, jdeme neméně hezkou cestou lesem. Čeká nás na ní ještě druhé brodění, kde nohy tuhnou a mrznou na několikametrovém úseku ledovou vodou. To, že je jinak teplo jako v létě, není znát.

Hned za brodem procházíme krátký úsek l. zóny Zadní Mlynářské slatě a po necelém kilometru další, tentokrát Přední Mlynářskou slať. Přímo skrz další - Rybárenskou slať, vede cesta mezi bujnou klečí kdysi dávno vystavěnou vojenskou cestou. Nadaleko za ní už scházíme k mostu za Modravou.

Celou trasu jsme i se zpomaleným průstupem lesem, kam nás zahnalo ono projíždějící auto, zvládli nečekaně rychle, a už krátce po třetí hodině sedíme u Arniky. Cestou jsme nevyplašili jediného tetřeva, ani jinou vzácnou zvěř, která na Šumavě stále skrytě žije. Nešlápli jsme ani na žádnou vzácnou rostlinku, neboť po kůrovcové kalamitě u hranic zbyla jen vysoká tráva, kde se ničemu jinému růst nedaří.

Po cestě od Roklanské nádrže přicházíme k soutoku.

Roklanský potok a Roklanská slať.

Na soutoku.

Zbytky valů dokazují, že se zde rýžovalo zlato.

Brodíme Roklanský potok.

...

...

...

Soutok Roklanského potoka s Rokytkou.r

Cyklisté.

Na druhém brodu přes Roklanský potok.

...

Zadní Mlynářská slať.

Rybárenská slať.

...

Roklanský potok.

Před Modravou.

Modrava - Bienertova pila.

P.S. Ještě několik fotek od Luďka.