Půltucet (srpen 2023) - příběh fotografie

Půltucet (srpen 2023) - příběh fotografie

Motto: "Podívej se hluboko do přírody a pak všechno lépe pochopíš.“ (Albert Einstein)

Po dlouhé době jsem si ustlal na terase chaty. Je 12. srpna, teplá noc, dívám se na noční nebe, odkud čas od času přilétají Perseidy. Zazáří nad Velkým vozem a navždy se ztratí. Moje přání za tu první z nich letí kamarádce, protože to zrovna teď potřebuje. Z reproduktorů zní Mythodea od Vangalise, hudba sfér. Do ní si svoji melodii přidávají desítky cvrčků. Kolem se klid a mír. Nenechme si je vzít od těch, kterým překáží. Poslouchejme melodii hvězd, noci, svého nitra.

1. Mystická Kleť

Jeden z nejstarších dochovaných názvů, které pochází z dávné minulosti nese jihočeská hora Kleť. Na Wikipedii se můžeme dočíst, že první písemná zmínka pochází z roku 1263, kdy je uváděna jako mons Nakletti, další záznam z roku 1318 ji zmiňuje jako mons Naclati. Původ jména mohl být ze staročeského slova klětЬ ve významu bouda, komůrka či sklep, snad podle nějaké skalní skrýše, nebo ze staročeského slova klatЬ ve významu hrot, špice. Dnes vrcholů dodává na atraktivnosti nejstarší kamenná rozhledna u nás, postavená v neogotickém slohu s cimbuřím, knížetem Josefem Schwarzenbergem, horská chata, nedaleká observatoř, odkud bylo objeveno velké množství planetek i jiných vesmírných objektů či stará jedno sedačková lanovka, kterou se nahoru můžete vyvézt z Krasetína. Moje fotka vznikla po výjezdu na vrchol terénem, kterým jsem si chtěl projet méně známé cesty, jež obtáčí Kleť jako had kolem dokola.

. . .

2. Za Popelkou

Vodní hrad Švihov stojí na rovině nedaleko za Úhlavou, která často okolní louky zatápěla Pro mne se jedná o známé místo. K jezu nedaleko hradu jsme se chodili jako děti koupat, při častých návštěvách příbuzných. Pamatuji si i natáčení velmi úspěšné pohádky Tři oříšky pro Popelku, kde si v komparzu zahrál dětskou roli pasáčka vepřů můj bratránek. Popelka se na bílem koní projížděla na náspu kolem hradu a byla božská. Kdo by se do ní tehdy nezamiloval.

. . .

3. Bolfánek

Cyklotoulky mne zanesly do Chudenic, kde na vrchu Žďár nechal v letech 1722 – 1725 František Josef Černín postavit velký poutní kostel. Ten však vydržel jen do náboženských reforem císaře Josefa II., kdy byl zbořen. Zůstala z něj pouze věž, mezi lidmi nazývána Bolfánek, což je počeštěný název jména Wolfgang. V roce 1845 byla věž přestavěna na rozhlednu, z které můžete vidět nejen okolní kopce Švihovské vrchoviny, ale také vrcholy Šumavy a Českého lesa.

. . .

4. Soumarské rašeliniště

Soumarské rašeliniště dovede nasát spoustu vody a možná si budete myslet, že jde o zvlášť dobře zamokřenou krajinu, ale opak je pravdou. V létě slunce rašelinu vysuší na troud a když se procházíte po povahovém chodníku naučnou stezkou, výheň z ní sálá tak silně, jako by se měla sama vznítil. Zdejší těžba rašeliny probíhala až do roku 2000 a je zajímavé pozorovat, jak postupně oblast těžby opět zarůstá. Poprvé jsem si prošel stezku někdy po jejím otevření a pamatuji si ještě jednotlivé trsy trav, které tvořily samostatné ostrůvky.

. . .

5. Stožecká kaple

Zvu vás na jedno z magických míst Šumavy, které naleznete ve svahu hory Stožec, nedaleko stejnojmenné obce. Pamětníci si jistě vzpomínají, že cestou ke kapli často prošli důkladnou kontrolou pohraniční stráže. Železná opona byla spuštěna opodál a hranice se hlídala opravdu důkladně. Dřevěnou kapli Panny Marie postavili v první polovině 19. století u pramene léčivé vody, která prý pomohla kováři J. Klauserovi navrátit zrak. Její stav v 80 letech byl žalostný a i dnes má často problémy s dřevomorkou. To umí příroda, v níž kaple stojí. Dnes od rozcestí Stožecká luka můžete ke kapli vystoupat i po zatím neznačené křížové cestě, jež vede směrem k vrcholu Stožce.

. . .

6. Slunečnice

Je málo tak fotografovaných květin, jako je Slunečnice. Menší slunečnicové pole nedaleko šumavské Tisovky mne přinutilo sesednout z kola. Pěšina vyšlapaná mezi kopřivami totiž vedla přímo k nejhezčí slunečnici. Jako by všechna zvěř z okolí chodila obdivovat právě její vznešenost a krásu.

∆ ∆ ∆

Minulý letní měsíc se nejvíce zalíbila fotka Vzhůru na Hvězdu o jediný hlásek před jemně barevně laděnou Romancí za korunu.

Perseidy sice na nebi letos již dohořely, vy si však můžete stále naladit atmosféru hvězd. Mythodea Vangelise přímo k nim směřuje.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Půltucet (srpen 2023) - příběh fotografie

9 14% Mystická Kleť

10 15% Za Popelkou

6 9% Bolfánek

5 8% Soumarské rašeliniště

15 23% Stožecká kaple

20 31% Slunečnice

Hlasovalo 65 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.