Šumavské zimní hrátky

Šumavské zimní hrátky

Do penzionu v Nové Hůrce mne nalákal hlavně běžkařsky neprozkoumaný terén v okolí Křemelné. Na co jsem se těšil, však vzalo za své. Ale tak už to občas bývá, člověk míní, počasí a nemoci mění...

Sobota: Z Modravy na Březník

Mapka Březník

Začátek února je ideální termín pro běžkování. V sobotu se přesouvá naše zlivská skupinka do Modravy, odkud vyjedeme na Březník, kde hlásí meteorologové přes 2m sněhu. Již cestou přes Kvildu je vidět, že silná obleva a déšť hodně sněhovou vrstvu v nižších polohách poškodily.

Na Březník je čerstvě protažená stopa a díky tomu ideální podmínky. Hezké údolí Modravského potoka si dnes vybralo mnoho běžkařů. Je pod mrakem a chvíli přemýšlím, jestli si mám vůbec pověsit zrcadlovku na krk. Fotím černobílou krajinu a nejvíc se věnuji zasněženému potoku. Při tom ztrácím kontakt s ostatními.

Modravský potok...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Ti trochu vymrznou při čekání na Březníku, kde nedohlédneme ani na Luzný, protože se nízká oblačnost válí mezi hraničními vrcholy od Mokrůvek až po Blatný vrch. Rychle se posilníme a sjíždíme k rozcestí na Filipovu Huť. Odtud stoupáme nad Ptačí nádrž. Promrzlý sníh umožňuje dobrý odraz, přesto před dalším stoupáním k Lovčí skále fialový Swix přimáznu. Helča s Martinem vpředu závodí, já jedu na pohodu, abych se moc nezapotil. Času máme dost.

Březník...

...

Luzenský potok.

...

...

Luzný v oblacích.

Na Filipově Huti jdeme do nově opravené restaurace v Hájence, která se stala hotelem. Velká okna ukazují zaněženou pláň klesajicí k Modravě, a pokud by byla lepší dohlednost, spatřili bychom oba Roklany. Na ty je z plání Filipovy Hutě často velmi hezký pohled.

Nad Ptačí nádrží.

Sjíždíme k Modravě, ale od Klostermannovy chaty radši jdeme po svých. Sníh je ve sjezdu vydřený na led a v prudkém srázu nejde dobře plužit.

Do penzionu v Nové Hůrce auty přijíždíme po třetí hodině, zrovna v momentu, kdy se na první kratší běžkařskou túru chystají Luděk, Jirka a Štěpánka.

Pivoň Šumavský je důsledkem studené války, kdy se v zakázaném území nekontrolovaně střetávali a křížili zvířata z obou stran hranic.

J. V. Stalin nás uvítá v penzionu Pod Hůreckým vrchem.

Hůrka byla místem pobytu pohraniční stráže.

...

Dobová fotografie.

Neděle: Přes Zlatý stoleček do Prášil

Mapka Prášily

Připadlo asi 5cm nového sněhu a přituhlo. Ale je jasno, bezvětří a tak mráz není vůbec tak hrozný, jak jsme se v teple penzionu navzájem strašili. Máme před sebou velmi atraktivní kus Šumavy s dalekými výhledy od sedla na Zlatém stolečku.

Stoupáme lesem pod Hůrecký vrch, pak k Hůrce, kde se na chvilku zastavujeme u zbytků hrobky sklářů Abelů. Jdu si jedenkrát zazvonit na zvon a musim přitom hodně na špičky, když táhlo připevněné k drátu je urvané. Zachytím konec drátu, zatáhnu a ozve se nepříliš hlasitý zvuk zvonu. Jen jednou.

Štěpánka při čekání na Helču s Martinem, kteří mažou své běžky o kus níž a ještě nedorazili, vzpomíná na strašidelný příběh, kdy zde opilí pohraničníci vzlezli do hrobky a tancovali s kostlivci, na což doplatili nemocemi a brzkou smrtí.

Přejíždíme Jezerní potok, kolem kterého brzy dosáhneme zasněženého jezera Laka. Dívám se na torza smrčin nad jezerem, kde leží vrchol Plesné nebo-li Debrníku (1 336 m n. m.), na němž jsme před 15 měsíci stáli s Vencou při dobývání dalších vrcholů Šumavy.

Nová Hůrka - pohled k Pancíři.

...

Hůrka.

Kostel a hrobka Abelů v Nové Hůrce

...

Hůrka...

Kostel v Hůrce.

...

Hrobka Abelů...

...

...

...

...

...

Jezerní potok.

Polom.

Plesná od jezera Laka.

Na Zlatý stoleček (1 196 m n. m.), který je sedlem mezi vrcholy Plesná a Ždánidla (1 309 m n. m.), stoupáme stále svěží a dobře naladěni. Postupně se otevírají daleké výhledy a za sedlem již poznáváme Poledník s rozhlednou, dvouhlavý Roklan a přímo před námi se objevuje Falkenstein. Ojíněná a zasněžená torza stromů vrcholky okolních hor krásně zjemňují. Spolu s modrým nebem jde o pohádku, v níž je jízda dokonalým zážitkem.

Sjíždíme serpentinu na Gsenget a od něho až hluboko do údolí k Prášilskému potoku. Dole plužíme o sto šest. Občas musím zastavit, jak mě bolí nohy. Poslední metry Luděk ostatní zatahuje do zasněženého terénu mimo trasu a tak sice nemusí plužit, zato chytají pořádnou ztrátu. Luďa díky tomu ztratí přehled a střídavě hledá Štěpánku vepředu i vzadu. Ta zatím s Jirkou vesele uhání k Prášilům, až se za ní práší.

Křídlení nad Plesnou.

Na Zlatém stolečku...

...

...

...

...

...

Velký a Malý Roklan.

...

Poledník.

Falkenstein.

Gsenget...

...

Sjezd k Prášilskému potoku.

Poledník.

...

...

Prášilsky potok.

Před Prášily...

...

V Prášilech se také zanedlouho setkáme. Ne v hospodě, ale naproti v cukrárně, kde také vaří a je zde klid. Mám ohromnou žízeň a tak vypiju velkou a malou kofolu a k tomu svařák. A nepohrdnu ani kapustičkovým karbanátkem s hranolky. Skoro hodinu relaxujeme před cestou zpět.

Od Prášil musíme hodně vystoupat, bývalý Formberg leží o 150 m výš. Po obědě s plnými žaludky je to dost nepříjemné. Teprve nahoře se cesta srovná, přesto je to na Hůrku ještě několikrát nahoru dolů. Jedeme po dobře udržované Šumavské magistrále a to je znát. Zaostávat začíná Helča, kterou bolí pochroumané koleno.

Od Hůrky jedeme nově magistrálou, která padá ostře k Drozdimu potoku, aby znovu šplhala vzhůru pod Polom na neznámou tisícovku Za Pekárnami (1 044 m n. m.). Sjezd svahy Polomského údolí nás vyplivne rovnou mezi dřevěné ohrady nad Novou Hůrkou.

Železná opona měla na svědomí i mrtvé. Rozdělení poválečné Evropy znamenalo úpadek lidský i hospodářský.

Večer se dobře bavíme s několika domorodci a jejich domácí pálenkou. Domlouváme také trasu pro další den. Jak to bude se mnou je ve hvězdách, cítím bolest v krku a chřipková epidemie může mé plány zhatit.

Pondělí: Svahy Polomu

Ty se zhroutí hned ráno, kdy na sobě jasně cítím nástup virózy. Mohu být rád, že jsem ji oddálil alespoň o ty dva tři dny, když jsem se doma vyhýbal nemocné ženě spaním na karimatce v obýváku a neustálým větráním. Bolavé koleno hodně limituje i Helu a tak se rozhodneme dnes odjet.

Zkouším ještě jet s ostatními ke Gerlově Huti, ale před ní to balím. U Popelných domků se stáčím doleva a stoupám kratší trasou svahy Sklářského vrchu a Polomu na Vlčí jámy. Krásně upravená stopa neustále stoupá až nad 1 100 m, místy cestu osvěžuje výhled do širokého údolí Drozdího potoka.

Nad ním shora vede dlouhý a příjemný sjezd přes Rudskou křižovatku k Hůrce.

Nad Drozdím potokem...

...

Vrchol se zvláštním názvem Dřevěná hůl.

Když po pláni přijíždím k penzionu, celý se zimou roztřesu. Viróza se hlásí a já se musím zařídit po svém. Luďka, Štěpánku a Jirku čekají další dny týdenní dovolené, Marie jeden den zůstává a nimi, já, Martin a Helča dnes odjedeme. Mrzí mě to, ale nemám na výběr.

P. S. Chřipka mě doma okamžitě znehybní, několik dnů nespím, nejím, a jen tak tak přežívám. Nepamatuji si na těžší průběh, možná to bylo díky tomu, jak se viry v šumavských horách tolik otužily, že byly k nezabití.

P.S. Fotky Luďka...

...

...

...

...

...

...

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.