České Švýcarsko v barvách podzimu l.

České Švýcarsko v barvách podzimu l.

Krásy Zadní země, jak České Švýcarsko poeticky pojmenoval skvělý vypravěč zážitků Miroslav Nevrlý, nejlépe vyniknou v barvách podzimu. Pestrost krajiny vytváří až téměř kýčovité obrazy tolik lahodící tuláckému oku. V této době potkáte i mnoho fotografů, čekajících na "dobré světlo".

Rozhledna Růženka

mapa Pasecký vrch

Než večer dorazíme do penzionu u Vlků v Jetřichovicích, máme čas na jeden krátký výlet. Vzhledem k tomu, že jsme omylem zamířili do Růžové, bystrý a vždy dokonale na cesty připravený Václav navrhne, abychom došli na novou rozhlednu na Paseckém vrchu.

Parkujeme za obcí a po naučné stezce Růžová míříme mezi ohrazenými pastvinami, kde rozložilo své hlavy několik bedel vysokých, přímo k rozhledně. Její zvláštní vzhled připomene blob či chcete-li chobotnici architekta Jana Kaplického, který tak nezůstal jen na papíře. Jistě že dost přeháním, ale tato nevysoká stavba z roku 2018 se nám líbí. Co na tom, že "Růženka" má výšku pouhých 6 m.

K rozhledně Růženka jdeme po NS Růžová...

...

Jde o neobvyklou stavbu.

Uvnitř na dobré světlo čeká fotograf, který nám pomůže s identifikací okolních vrcholů, byť by zcela stačily cedulky s vyobrazením horizontů jednotlivých světových stran. Nejbližší Růžovský vrch podzim zbarvil opravdu na růžovo. Mohou za to pestré bučiny a jejich nazrzlý pozdně říjnový kabát. Dobře se ukazují i jednotlivé stolové hory Saského Švýcarska od Grosser Zschirnsteinu přes pahýly Papensteinu a Liliensteinu, až k rozlehlému Grosser Winterbergu.

Mohutné skály lemující Gabrielinu stezku vykukují tak nenápadně z tmavých lesů na české straně národního parku, že je ani zapadající slunce nedokáže dobře prosvětlit.

První pohled patří Grosser Zschirnsteinu, stolové hoře v Saském Švýcarsku, na které jsme stály vloni.

Stejně u i na dalších Pfafensteinem a Papsteinem.

...

...

Večerní pohled k Děčínskému Sněžníku.

Zvláštní měkké světlo pěkně zabarvuje vzdálené vrcholky.

Růžovský vrch (619 m n. m.) je nejvyšším vrcholem Českého Švýcarska.

Zleva Jedlová a Studenec jsou vrcholy Lužických hor.

Hradba skal Českého Švýcarska.

Zschirnstein.

Studenec (737 m n. m.).

Nechceme se vracet úplně po tmě a proto sestupujeme hned když západ zrůžoví. Zpět k Růžové a s výhledem na Růžovský vrch. Míjíme zvoničku na pískovcovém kamenu a párkrát cinkneme, abychom pozdravili bůžky nádherné krajiny, po které se budeme další dny toulat a zvěstovali jim náš příchod.

Růženka.

...

Okruh uzavíráme přes pastviny Pastevního vrchu.

Zvonička pochází z roku 2016.

Večer na druhý pokus získáme místa v restauraci hotelu Praha, kde výborně vaří. Candát byl dobrou volbou. Je jasné, kam se budeme na večeře rádi vracet, zvlášť když to máme z penzionu opravdu jen pár kroků.

Sedíme shodou okolností s manželským párem, který obývá druhý pokoj a dobře spolu poklábosíme. Pokud někdo vyznává širák a ještě k tomu fotí a vytváří fotoknihy, vždy mám o čem mluvit.

Kostel v Jetřichovicích.

Přechod přes vyhlídky Jetřichovic a Vysoké Lípy

mapa Jetřichovice

Mariina skála

Hned druhý den si z rozmanitého menu jetřichovického okolí vybíráme to nejchutnější, ale také nejnáročnější. Čeká nás túra podobná jízdě na horské dráze.

Ještě ráno zastihneme pár posledních kapek, které vypadly z mraků po vytrvalém nočním dešti a stoupáme vzhůru na pískovcové stěny Mariiny skály (428 m n. m.).

Vyhlídce se říká Mariina od doby kdy skalnatý vrcholek takto pojmenoval podle své manželky kněžny Marie majitel panství Ferdinand Kinský v roce 1856.

Nejznámější místo turistických výletů v Jetřichovických skalách zdobí přístřešek v minulosti sloužící jako strážní místo protipožární hlídky.

Vstup do chatky je zakázán. Musím být opatrný, pokud z ní chci vytvořit pěkně fotky, u krajů podlahy chybí několik prken.

Přichází Roman a chvíli ještě čekáme na Vencu. Jeho pomalejší tempo mi vyhovuje, neuštvu se a mám čas na focení.

Zamračené ranní Jetřichovice.

První cíl - exponovaná Mariina vyhlídka je docela vysoko.

Zabarvení bučin ukazuje, že jsme si vybrali k vandrování ideální čas.

...

Poslední úsek na vyhlídku vede strmě vzhůru mezi stěnami skal.

...

Havraní skála a v údolí utopené Jetřichovice...

Vilemínina stěna a Rudolfův kámen jsou téměř v zákrytu.

Havraní skálu před lety zcela obnažil požár. Dnes ho žlutě zbarvují nálety bříz.

Kolem mohutného Koliště půjdeme k Vysoké Lípě.

...

Hory vydechly...

Václav stoupá na Mariinu vyhlídku, když už mám vše odfoceno.

...

Vyhlídka Vilemínina stěna a Rudolfův kámen

Klesání z Mariiny vyhlídky není tak výrazné, jak to shora vypadá. Příjemný hřebínek se kroutí mezi skalkami a spojuje další vyhlídková místa na trase.

Vilemínina stěna je jednou z nich. Po dešti nejsou nejlepší podmínky pro dobrou fotku, je zamlženo, a tak se soustředím víc na okolní skály - Slona, Borůvkový kámen i na Mariinu vyhlídku, úžasně fotogenickou z každého úhlu pohledu.

Pralesovitý charakter hor způsobuje nedostupnost skalnatých partií.

...

Pod Vilemininovo stěnou.

Balzerovo ležení.

...

Vyhlídka Vilemínina stěna...

...

Mariina skála.

Koliště.

...

...

...

...

...

...

...

Rudolfův kámen.

Přes rozcestí Purkatický les dosáhneme úpatí Rudolfova kamene. Na vyhlídkovou skálu vedou dřevěné schody a kolmé železné žebříky. Pěkně vedený výstup k vrcholku ukončí malá kamenná plošina a dřevěnou chatičkou - altánkem, podobným jako na Mariině skále. V něm bych chtěl někdy přespat, musí zde být úžasné východy i západy slunce.

Rudolfův kámen nelze minout...

Vzhůru se leze po žebříkách.

...

...

...

...

...

Nezbytné vrcholové foto, aneb Václav potisícáté.

...

...

...

Rudolfův kámen od Purkartické silnice.

Malá Pravčická brána a Šaunštejn

Další cesta po červené nás dovede na Pohovku. Pohodlně se usaďte, máte co pít, co jíst? Místo na rozcestí opravdu dřevěná pohovka zdobí, byť není zdaleka tak pohodlná, jako ta vaše v obýváku.

Stezka se dál vine pod skalami. Z výšky se postupně otvírají další krásné výhledy. Kolem je l. zóna NP České Švýcarsko a občas vidíme zákazy vstupu na neznačené cesty lesem. Tak již je ochrana u nás nastavena, jako by chůze lesem něčemu ublížila. Jistě ani rostlinám, ani vlkům, kteří se kolem již pár roků toulají.

Motáme se mezi skalami se zajímavými názvy jako např. Švihák lázeňský, Tetřeví vyhlídka, nebo prozaickými - věž Pavly, Pavlík. Poté sestoupíme žlabem ke Golemu a k výklenkové kapli Posledního soudu. Tady máme čas se na chvíli zamyslet a něco pojíst.

Již poněkolikáté nás dohání dvojice s malými pejsky, s níž se stále více přátelíme. Až tak, že po výstupech na Malou Pravčickou bránu a především na fantastický bývalý hrad Šaunštein, jdeme spolu ve Vysoké Lípě na pivko a polévku. Vyhlídkový Šaunštein dal Vencovi řádně do těla a ptoto od hospody odjede do Jetřichovic autobusem, který zde na něho zrovna čeká. I nás to láká, ale protože jsme na rozdíl od Venci nebyli nikdy u Dolského mlýna, kde se natáčela Pyšná princezna, odoláme a pokračujeme po svých. Bez Dolského mlýna jako bychom ani nebyli v Českém Švýcarsku.

...

...

...

Vysoká Lípa.

...

Věž Pavly.

...

...

Sestup k skalní kapli.

Skalní kaple je pouhým výklenkem.

...

Že je Česká silnice i cyklotrasou, nemusíte vůbec pochybovat.

Znovu do skal se dostaneme pod Šaunštejnem...

...

Vyhlídky z torza Šaunštejnu nás čekají, až se vrátíme z Malé Pravčické brány.

...

...

Malá Pravčická brána...

...

...

...

...

Vzhůru na Šaunštejn...

...

Studna či spíš nádrž na vodu na úplném vrcholu skal.

...

...

...

U Vysoké Lípy...

...

Mariina vyhlídka je dobře vidět i od Vysoké Lípy.

...

Dolský mlýn

A dobře děláme, že jsme se vydali do hlubokého údolí Kamenice. Již stezka padající stmě mezi stěnami k řece stojí za pozornost. Némlich totéž nás čeká u rozpadajícího se Dolského mlýna. Přecházíme přes most a s údivem posloucháme, jak se jemný šum říčky Kamenice mísí s jemnými, uklidňujícími tóny, vyluzovanými jakýmsi pro nás tajemným nástrojem, připomínajícím létající talíř UFO. Mladého hudebníka tiše poslouchám a snažím se nerušit jeho soustředění, s kterým neustále hraje.

Prohlédnu si zříceninu mlýna, skalní jeskyni a neodolám, abych si mystický nástroj v krátkém úryvku nenahrál. Jeho tóny jakoby pocházely odněkud z hlubin vesmíru. Dozvíme se, že zde s přáteli budou nahrávat video klip, tedy pokud oni tohle místo vůbec najdou.

Hang drum vynalezli dva Švýcaři, kteří zřejmě už nechtěli po horách nosit ty jejich obří a proklatě těžké bimbací zvony.

Ani se nám nechce od Dolského mlýna vzdalovat. Dny jsou však krátké a nám nezbývá než ukrojit pár posledních kilometrů dnešní hodnotné túry.

Krásné zátiší vnímám i u starého mostu přes Kamenici, za nímž půjdeme proti toku Jetřichovické Bělé. I tento železobetonový most, klenoucí se ve Ferdinandově soutěsce přes Kamenici, má slušnou historii. Patří k nejstarším svého druhu v ČR i v tehdejším Rakousko-Uhersku a pochází z roku 1902.

Klidným údolím zvolna stoupáme k Starému mlýnu a po cestě dál k Jetřichovicím, kde rovnou zapadneme do hospody hotelu Praha. Zanedlouho se začne smrákat.

V údolí Kamenice...

Hráč na hang drum...

Dolský mlýn...

...

...

...

...

...

Starý most přes Kamenici.

...

Pramen Hubert je bez vody.

Starý mlýn na Jetŕichovické Bělé.

Úspěšný den završíme dobrou večeří a příjemným pokecem s našimi spolubydlícími, kteří zítra již odjíždí domů do Prahy. Dlouho ale pro naši velkou únavu nevydržíme.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Milovník Č.-S. Švýcarska

22. listopadu 2019 12:47

Milovník Č.-S. Švýcarska říká

Dobrý den, nezaměnili jste Šaunštejn za Falkenštejn?

Fotografie z podzimného Č-S. Švýcarska máte nádherné.

Zdravím!

Rony

22. listopadu 2019 14:17

Rony říká

Opravdu, u popisu fotek jsem to popletl. Díky, už je vše opravené

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.