Středohoří - do třetice všeho dobrého II.

Středohoří - do třetice všeho dobrého II.

Buková hora je dominantou krajiny u Zubrnic a jedním z cílů, které nelze vynechat. Podobně jako přitažlivý skalnatý Magnetovec se svým kamenným hřibem. Díky zubrnickým slavnostem Podzim na vesnici si můžeme prohlédnout i památkově chráněné domy.

Buková hora

mapa Buková hora

Panna od Homole.

Brzy ráno jedeme do nedalekých Zubrnic, kde v 9 hodin začne jarmark Podzim na vesnici. Na ten si uděláme čas odpoledne a jen zběžně si prohlédneme náves s okolními starými domy.

Ranní Zubrnice...

...

...

...

...

Po červené stoupáme podle Zubrnického potoka k Bukové hoře (683 m n. m.). Vrchol jejího televizního vysílače ční vysoko nad lesy a je dobrým orientačním bodem. Včerejší mlha se vytratila a slunce příjemně hřeje.

Stezka vede vzhůru loukou, pak lesem, až se zcela napřímí a směřuje k bývalým Starým Homolím. Po domech dnes zbyly jen trosky kamenných zdí.

Stoupáme na louky pod Bukovou horu...

...

Televizní vysílač Buková hora.

...

...

...

...

...

...

...

Trochu bloudím, ale kluci mě rychle usměrní vzhůru k vrcholu "Bukovky", pod kterým stojí Děčínská chata. Ta je zřejmě přes sezónu, letní i zimní, pokud funguje zdejší sjezdovka s vlekem, otevřena, ale dnes ne. Nevadí nám to a pokračujeme hřebenem k Humboldtově vyhlídce. Z mohutné vysílací věže se občas ozývá pokřik, jak se spolu domlouvají nějací opraváři. Zanedlouho dolů spouští po ocelovém laně jakýsi sběr určený pro železné suroviny.

Z vrcholové skalky dohlédneme k Ústí n. Labem a k Sokolímu hřebenu, který si dnes ještě projdeme. Silná převaha listnatých lesů po krajině mázla barevným štětcem a vytvořila krásné pokoukání. Kopce se střídají s dolinami, lesy s lučinami, pestrost je úžasná.

...

Na Bukové hoře.

...

...

Děčínská chata.

Humboldtova vyhlídka...

...

Pohled k Ústí n. L.

...

...

...

Velmi pěkný hřebínek bez turistické značky vede od Bukové hory k vrchu Matrelík a dál až k Víťově rozhledně. Jdeme jeho malý kousek. Mohutné staré buky zde zvolna ustupují loukám.

Brzy pohled k Verneřicím a Benešovu nad Ploučnicí vystřídá klesání do bývalé rozsáhlé vesničky Velké Stinky. Míjíme rozpadlá stavení jedno za druhým, až k památné staré lípě. Je opravdu monumentální. Již zde překvapivě narazíme na zelenou značku.

Po ní sestupujeme kolem kamenné zídky k dalšímu zajímavému místu. Zubrnický potok pramení ve svahu pestrého lesa a proplétá se dolů mezi zaobleninami, které mne fascinují.

Přichází další výhledová loučka, za níž se v modravých dálkách vznáší vysoké Sedlo. Strmý výstup na něho si dobře pamatuji. Znovu klesáme, již k Zubrnicím.

Buk na hřebenu.

Pohled k Benešovu nad Ploučnicí.

...

Bývalé Velké Stinky...

...

...

...

Skokan zelený.

...

Vzdálené Sedlo.

Protější Sokolí hřeben si projdeme odpoledne.

Zubrnické slavnosti - Podzim na vesnici

mapa Zubrnice

V nich jsou v plném proudu slavnosti Podzim na vesnici. Potkáváme lidi s jasně zelenou stužkou, většinou připevněnou na mikinách. To jistě bude vstupenka. My jsme ale procházející turisté a nic platit nehodláme. Navíc se prohlašuji za prodejce vstupenek, neboť na hlavě nesu kšiltovku s přesně stejně zářícím zeleným proužkem.

Bez problémů tak provedu kamarády nejprve do místní hospody, kde se v klidu najíme. Pak se porozhlédneme po vlakovém nástupišti, které se změnilo již před lety v Železniční muzeum. Je podobné tomu v šumavském Novém Údolí. Ještě skoukneme jízdu přeplněné drezíny a již běžíme kolem skanzenu starých hrázděných domů do kostela. A také obecné školy, abychom nezmeškali odpolední vyučování.

Šprt Václav se v přeplněné třídě malými žáčky ihned hlásí a když je vyvolán, cosi přísné soušce učitelce blekotá. Nedivím se jeho nervozitě, ostrá rákoska v jejích rukách je pádný argument, který by se do tříd všech škol měl zase urychleně vrátit. Ne tolik už obrazy nad tabulí, kde se na nás usmívají Gottwald se Stalinem. Inu mnoho cest do pekel bývá dlážděno dobrými úmysly.

Před školou ještě zkouším hrát na jednu z umně vyřezávaných fujar, které zde prodávají, ale vyloudím jen několik podivných souzvuků, které by bezpečně rozehnaly jakékoli stádo ovcí. Asi přece jen zůstanu u svého focení a plahočení se po horách.

Zubrnice...

...

Zubrnické nádraží...

...

...

Drezína.

V muzeu...

Výhybkář.

...

...

Socha sv. Jana Nepomuckého před kostelem sv. Máří Magdalény z roku 1723.

...

V kostele.

...

Hra na fujaru je snadná...

...pokud ji zvládáte.

V obecní škole...

...

...

Kostel sv. Máří Magdalény.

...

Magnetovec

mapa Magnetovec

Odebéřeme se k autu a výjezdem do sedla nad maličkou vísku Pláň si usnadníme výstup. Ještě netušíme, že se to k večeru obrátí proti nám.

Na hřebenu, který se táhne od sedla až za Sokolí hřeben (592 m n. m.), můžeme kvitovat své rozhodnutí. Prvním vrcholkem je Kamenná hora (601 m n. m.). K severovýchodu svahy o více než 300 m strmě padají dolů. Ozývá se odtud houkání vláčku šplhajícího údolím k Zubrnicím.

Za Sokolím hřebenem sestupujeme do sedla Fráž. Již podruhé se setkáváme z bikery, co rázně zdolávají po svazích Bukové hory i zdejší horské hřbety.

...

Na hřebenu před Kamennou horou.

Panna.

Údolí Lučního potoka klesá od Zubrnice k Malému Březnu.

Sokolí hřeben.

...

...

...

Blízký Magnetovec (521 m n. m.) již nás přitahuje. Na krásný skalnatý vrchol vystupujeme nenáročnou naučnou stezkou. Pár popadaných stromů pod ním nás nezastaví. Vrcholová plošinka výhledy nenabízí a tak pokračujeme po okraji srázu plného skalek a kamenitých plošin do území PP Magnetovec - Skalní hřib. Nejzajímavější skalní útvar najdeme snadno. Vizáž obřího kyje je úžasná.

Magnetovec, náš další cíl.

Pod vrcholem...

...

...

...

...

...

...

Přírodní památka zahrnuje geomorfologický útvar utvořený dvěma vulkanickými proudy. Spodní hornina je pórovitější a více podléhá erozi, tvoří tak užší nohu hřibu. Vrchní část je tvořena odolnější horninou.

...

...

Skalní hřib...

...

...

...

Protože jsme z vrcholu již dost klesli a nedaří se nám pokračování značky NS ve svahu najít, rozhodneme se sestoupit do Suletic. To však znamená, že se svahy hory dostáváme až do Byňova, který leží hodně nízko (250 m n. m.). Určitě šlo najít snazší cestu, ale vybitý mobil mi větší kreativitu znemožní.

Za trest nás čeká delší pouť přes Berand, Suletice, Babiny II. a Pláň. Stále do kopců, stále do kopců.

S Romanem Vencu necháváme svému osudu kdesi daleko vzadu a přes postupující únavu zvyšujeme tempo. Jsme domluveni, že pro něho sjedeme do Suletic. Ušetříme mu téméř dvouset metrové stoupání k autu. Jeho bolavá kolena ho dost limitují.

Klesáme do vísky Byňov.

Kameny nad Byňovem...

...

Magnetovec od Suletic.

Suletice.

Babiny II.

Slunce zapadá nad vrchem Kukla.

Pláň.

Slunce se sklání k západu, když se konečně objeví naše bárka Leona 1313. Nikde ani noha. Sbírám do batohu spadaná jablka a splouváme pro Vencu do přístavu suletického. Homole u Panny je za kopečkem. K večeři si v hospodě dáváme grilovaná kuřecí křidélka, jejichž ostrou "pikantnost" cítím dlouho do noci.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.