Orlické hory pěšky i na kole lll. a Nové Město nad Metují

Orlické hory pěšky i na kole lll. a Nové Město nad Metují

S Orlickými horámi se rozloučíme v okolí Olešnice, kde si je naposledy prohlédneme z nové rozhledny Faistův kopec. Poslední den strávím v Pekle, zatímco ostatní na výsluní novoměstského náměstí.

Od penzionu Zákoutí do Olešnice v Orlických horách

V pátek na trasu plánovanou na celkem 14 km vyrážejí Luděk, Václav a jeho věrný šerpa strakonický Roman. Franta se po polském výletu rozhodl strávit den v blízkém okolí Deštné a poslední člen výpravy zlivský Roman bude zase poznávat krásy Orlických hor na svém elektrokole. Navíc nám slíbil, že pro nás do Olešnice v Orlických horách přijede autem a odveze nás do penzionu, ve kterém jsme ubytováni. Takovou šlechetnou nabídku nemůžeme odmítnout.

Od místa našeho ubytování v penzionu Zákoutí jdeme po žlutozeleně značené trase, poblíž které budeme sledovat tok řeky Bělé. Tato řeka pramení na jižním svahu čtvrté nejvyšší hory v Orlických horách Vrchmezí v nadmořské výšce 1 021 m. Celková její délka do soutoku s Divokou Orlicí dosahuje 38 km.

Již krátce za zastávkou autobusů v Zákoutí nás Luděk strhává k bezprostřednímu seznámení s touto řekou. Zřejmě si usmyslel takto dojít podél Bělé cestou necestou alespoň do Šerlišského dolu. Tuto jeho podivnou vodní mánii (často spojenou s úmyslem uštvat mnohem starší a těžší turistické kolegy než je on) však po několika minutách utne šerpa Roman a společně se mnou odchází z bezprostřední blízkosti řeky na pevnou silničku. Zde se nakonec po čtvrthodině objevuje i Luděk. Po čtyřech kilometrech od výchozího bodu se dostáváme k hotelu Šerlišský mlýn, který se nalézá v nadmořské výšce 936 m v Šerlišském údolí mezi vrchy Šerlich, Kamenný vrch a Sedloňovský vrch. Hotelová restaurace pojme 100 hostů, hotel má 70 lůžek ubytovací kapacity. Původní mlýn byl roku 1902 přestavěn na výletní hostinec. Zdejší podobu získal hotel Šerlišský mlýn přestavbou na horskou chatu v letech 1929 - 1930. Za zmínku stojí informace, že v letech 2. světové války sloužil podobně jako nedaleká Masarykova chata na Šerlichu jako rekreační středisko rodin představitelů německého wehrmachtu.

U Šerlišského mlýna.

Od Šerlišského mlýna postupujeme stále po modré přes orientační místa Pod Sedloňovským vrchem a Pod Polomem a posléze neznačenými stezkami překonáváme vrchol Stenka (756 m n. m.). Od Šerlišského mlýna jsme k němu dospěli po šesti km. Od tohoto vrcholu cestou do Olešnice v Orlických horách stále jen klesáme naučnou stezkou Po lehkém opevnění (pokles 150 výškových metrů). Když do Olešnice dojdeme, máme v nohách 11,5 km.

Olešnice v Orlických horách je malou obcí, která vznikla v 11. století. K 1.1. 2020 měla 420 obyvatel. Mezi pamětihodnosti obce patří:

1) Barokní kostel sv. Máří Magdalény, který byl vybudován v letech 1702 - 1705 na místě původního dřevěného kostelíku.

2) Obecní radnice (dříve škola upravená na radnici v roce 1938). Na radnici je umístněn vynikající a proslulý Utzův mechanický betlém i místní muzeum (historické předměty, nábytek, hračky, ošacení aj.)

3) Socha sv.Jana Nepomuckého z roku 1826.

4) Kamenný kříž se sochou Panny Marie Bolestné z roku 1718.

5) Lovecký zámeček ze začátku 17. století, nyní sloužící jako restaurace pod názvem Lovecký zámeček.

6) Kamenná kašna z roku 1819.

Jako první navštěvujeme výše uvedenou restauraci, kde si dáváme každý 1 pivo. Další zastávkou byla návštěva radnice, kde zhlédneme vynikající a unikátní Utzův mechanický betlém. Josef Utz (1896 - 1944) velkolepé dílo budoval asi 10 let na přelomu 30. a 40.let 20.století. Práce na betlému nakonec byla Josefu Utzovi osudná, jelikož na následky úrazu na cirkulárce zemřel v roce 1944 při výrobě dalších dřevěných figurek do betlému. Popisovat podrobněji Utzův mechanický betlém nelze, ten je třeba osobně vidět.

Další naše cesta směřuje na Feistův kopec, kde se nalézá nově vybudovaná rozhledna z roku 2020, která ještě nebyla slavnostně otevřená, ale již funguje. Rozhledna je 30 m vysoká se čtvercovým půdorysem a osmiúhelníkovou vyhlídkovou plošinou, ke které se dostaneme vystoupáním 140 schodů. Z rozhledny lze vidět vrch Vrchmezí, ale i další vrcholy Orlických a Bystřických hor, vodní nádrž Rozkoš a jiné. Pokud se týká rozhleden, je to naše již čtvrtá rozhledna realizovaná při týdenním pobytu v Orlických horách (rozhledna na Annenském vrchu z roku 2010, rozhledna na Velké Deštné z roku 2019, rozhledna Amálka na vrchu Adam v Českých Petrovicích z července 2020). I z tohoto přehledu je vidět, že jsme se v Orlických horách rozhodně neflákali.

Z vrcholu Feistův kopec (711 m n. m.) se dostáváme ke kostelu sv.Máří Magdaleny a místnímu hřbitovu. Zde objevujeme hrob tvůrce unikátního betlému Josefa Utze a jeho manželky. Zanedlouho přijíždí autem Roman a odváží nás do penzionu Zákoutí. Ještě než tam dojedeme, nechává se Luděk vysadit v Plasnici, kde to má ještě asi 2 km ke kamenolomu na Špičáku.Tam získá asi tříkilový kámen gabrodiorit, což je kvalitní hornina používaná mj. při stavbě pohraničních opevnění před 2.světovou válkou. Celkem se šerpou Romanem tento den ujdeme 14 km, Luděk minimálně o 5 km více.Tak končí náš předposlední den našeho pobytu v Orlických horách. (Václav)

Na rozhledně Feistův kopec.

Muzeum v Olešnici proslavil krásný mechanický betlém Josefa Utze, rodáka z Olešnice, který byl nadaný technik a mechanik. Na počátku 20. století si zřídil v Olešnici tkalcovský stav a později i celou tkalcovnu. Obchodu se však příliš nedařilo, a tak přenesl svůj zájem k vytvoření jedinečného mechanického betléma s dřevěnými figurkami. Práce rychle přibývala, ale byla náhle ukončena v roce 1944. Josef Utz se při práci s cirkulárkou těžce zranil a následně zemřel. Nedostavěný betlém i budova tkalcovny prošly znárodněním. Betlém chátral, ale byl naštěstí po 30 let uložen v depozitáři muzea. V roce 2000 byl obnovený betlém vystaven a zpřístupněn veřejnosti. (www.mapy.cz).

Olešnice v Orlických horách. Socha svatého Jana Nepomuckého je socha v jihozápadní polovině náměstí u průjezdní komunikace v Olešnici v Orlických horách v okrese Rychnov nad Kněžnou. Socha je chráněna jako kulturní památka od 3. října 2014.(Wikipedia)

Obecní úřad, kde sídlí muzeum a informační středisko.

Z Deštné na Panský kopec a Feistův kopec s rozhlednou

Klidnou jízdu si dopřeji sedmý den v Orličkách. Zatímco kluci unaveni caprtají k Šerlišskému mlýnu a k Olešnici, já si podobný úvod trasy vychutnám v sedle. Když stoupám serpentinami s krásnými výhledy do nížin Podorlicka, opravdu se cítím jako kovboj na koni. Z včerejších strastí moc nezbylo a cítím se volný jako pták. Však také brzičko dosáhnu výšin, kde orli poletují.

A jak to vlastně je s orlem v Orlických horách. Z historicky doložených pramenů orli skalní hnízdili v Orlických horách ještě v 19. století. Dnes se zde i v Podorlicku vyskytuje pouze orel mořský, ale protože se mnoho dříve lidmi vybitých zvířat do přírody vrací, může mít orel skalní ještě šanci. Pravdou však je, že v Orlických horách skal k zahnízdění moc není, musely by mu stačit pro vybudování hnízda vzrostlé stromy.

Postupně vyjíždím až k Sedloňovskému vrchu, odkud si zopakuji krásnou úvodní klikatici úbočím hor, jenž je traverzuje až nad Čihalku. Za ní se pouštím po hranici po modré. Hezká lesní cesta končí luční projížďkou přes travnatý Panský kopec. Úžasný kousek naší milované země ohromí výhledem do krajiny. Padám na vyhřátou posečenou louku, pak se jdu projít k blízkému vrcholu, kde občas vzbudí pozornost haldy břidlicových kamenů. I kolem jedoucí rodinka nahlas kvituje pohled do údolí. Feistův kopec, kam mířím k rozhledně, je podle mnou. Bílé mraky tvoří pomyslný klín a rozráží jednotu modrého nebe. Hezký obrázek musím vyměnit za sjezd volnou loukou k zalesněnému Faistovu kopci.

Deštné.

...

...

Kozí hřbety nad Olešnicí.

Čihalka.

Pod vrcholem vyjedu krátký výšvih pod rozhlednu, kde se kupí lidé. Pohled shora není tak dokonalý jako z Panského kopce, zato je kruhový. Jsem na severním okraji Orlických hor a dívám se k Stolovým horám, Dobrošovu i nížinám u Dobrušky. Za sebou mám dlouhý hřbet Orliček, který jsem si mohl za týden celý projet. Je to zde loučení s chladivými lesy hor, které jsou tolik podobné šumavským.

Panský kopec...

...

...

...

Cesta na Feistův kopec.

...

Rozhledna Feistův kopec...

Rozkoš u České Skalice.

Na rozhledně Feistův kopec.

...

Za okamžik stojím v Olešnici u muzea s mechanickým betlémem. Místo prohlídky si radši dávám zmrzlinu, pak ještě vystoupám Ruským údolím na Knížecí cestu, abych shora přijel do Sedloňova. Mám dost času. Zvolím odbočku na Plasnici a jinou cestou než první den znovu dosáhnu šedivinského kostela, odkud jedu úzkou asfaltkou, minu Prázovu boudu a lesem klesám do údolí Bělé k Jedlové v Orlických horách. Kozí chlívek je poslední zajímavostí na trase. Přes svůj odrazující název jde o honosný penzion s restaurací, kde za noc se snídaní zaplatíte od 700 do 900 Kč. To já našel levnější ubytování, náš hezký a plně zařízený apartmán pro 5 osob stál na den 1 800 korun českých. Bylo dobře, že jsem si pobyt rezervoval dopředu, neboť díky koronavirovému šílenství jsou české hory plné.

Kostel v Olešnici.

Olešnice v Orlických horách...

Radnice s muzeem.

Kostel sv. Josefa u Šedivin.

.

Před čtvrtou ještě dojedu do Olešnice pro unavené kluky, k večeru se pak poprvé všichni vzepřeme vůli Venci a zvolíme opět osvědčenou restauraci Alba. Po šesti dnech se přece musíme s obsluhujícími holkami rozloučit a poděkovat jim. Jídlo bylo vždy výborné, Rampušák též, a já jednou dokonce málem dostal navíc topinku s masem, díky malému nedorozumění. Však ten den servírka, jak mi na dotaz sdělila, nachodila 12,5 km. To už je hezký kus orlické hřebenovky.

Hotel Alba v Zákoutí.

Poutní místo Rokole a Nové Město nad Metují

Na poslední den byla naplánovaná jen krátká prohlídka Nového Města nad Metují. Ještě v pátek večer se pokusím nabourat tento plán návrhem návštěvy Mariánského poutního místa Rokole. Kupodivu uspěji.

Rokole leží 3 km východně od Slavoňova a 6 km od Nového Města nad Metují. Prvním objektem, který navštěvuji, je zděná kaple Panny Marie z roku 1859, která nahradila původní dřevěnou kapli. Pod kaplí je studánka s pramenem údajně léčivé vody. Chci se napít ze studánky, kterou okupuje jedna paní naplňující asi již dvacátou 1,5 litrovou PET láhev. Abych jí nezdržoval v její činnosti, dostávám také jednu láhev vody, jež prý působí nejen na oči, ale především na duševní zdraví.

V roce 1930 byl postaven v blízkosti kaple továrníkem Františkem Přibylem pseudogotický kostel Panny Marie Rokolské. Vpravo od kostela stojí dřevěná stavba Lorety s obrazy sedmi bolestí Panny Marie. Před Loretou vidíme pískovcový sloup z roku 1921, na jehož vrcholu je socha Panny Marie. Další cesta vede severním směrem k obrázku polského papeže Jana Pavla II. (1920 - 2005), který byl v nejvyšší církevní funkci 27 let a zasloužil se velkou měrou o pád totalitních režimů ve východní Evropě. Chodník pak pokračuje ke kapli Matky Boží nazývané též Betlémskou kaplí. Ta byla postavena a vysvěcena 19. 7. 1997. Interiér kaple je otevřen denně od 12 hodin. Jelikož do dvanácté chybí ještě 2 hodiny, nemůžeme tak dlouho čekat a tudíž mi musí stačit pohled z okénka kaple.

Pokud bychom pokračovali chodníkem dále, došli bychom k provinčnímu domu, který byl postaven v roce 2000. Zde žijí starší a nemocné řádové sestry. Navštívím i několik zastavení tzv. Cesty manželů s patnácti zastaveními, jež se vztahují k jednotlivým událostem života od seznámení s partnerem, svatby, narození dětí a jejich výchovou, soužití s rodiči až po vlastní stárnutí. Poslední akcí v Rokoli je krátká návštěva křížové cesty, která byla v lese postavena již v roce 1874. Křížová cesta má čtrnáct zastavení na kamenných sloupcích s litinovými reliéfy.

Poutní místo Rokole...

Rozcestník v Rokoli.

Po několika kilometrech zakončujeme turné v Královéhradeckém kraji v Novém Městě nad Metují. Toto město se nachází v okrese Náchod v průměrné nadmořské výšce 332 metrů. K 1. 1. 2020 mělo 9 398 obyvatel a bylo založeno v roce 1501 Janem Černčickým z Kácova. V roce 2001, tedy při příležitosti 500 let založení města, mu byla postavena socha poblíž děkanského kostela Nejsvětější Trojice. Město Nové Město nad Metují bylo v roce 1969 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Na Husově náměstí mě nejvíce upoutají bílé domy na severní straně náměstí, které byly rekonstruované v padesátých letech 20.století. Tím získaly původní renesanční podobu ze 16.století (typické vlaštovčí ocasy). Významnou historickou památkou na Husově náměstí je Mariánský sloup, který byl postaven v v roce 1696 jako výraz díků za to, že se městu vyhnula morová epidemie. Na stejném náměstí objevujeme sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1767 postavené jako poděkování za skončení sedmileté rakousko-pruské války.

Z Husova náměstí se pomalu přesouvám k zámku. Poblíž něho stojí pomník Bedřicha Smetany z roku 1954. Socha se nalézá u budovy bývalého pivovaru, jehož sládkem byl otec Bedřicha Smetany.

Zámek z 16. století je původně renesanční, později upravený barokně, v letech 1909 - 1913 též proslulým slovenským architektem Dušanem Jurkovičem. Od roku 2008 je zámek národní kulturní památkou. Před zámkem si pozorně prohlížím sochy trpaslíků z dílny sochaře Matyáše Bernarda Brauna z dvacátých let 18. století. Zatímco se takto kochám, tak mi zbývající pěší kolegové utečou a tak mám dostatek času na prohlídku památek ve městě. Mít podstatně více času, určitě bych neváhal s prohlídkou vnitřních prostor zámku. To mi však bohatě nahrazuje prohlídka krásné zámecké zahrady, kterou rovněž pro tehdejší majitele zámku (Bartoňové z Dobenína) upravil již vzpomínaný Dušan Jurkovič. V zámecké zahradě lze vidět velké množství sošek malých trpaslíků (rovněž z dílny M. B. Brauna), které zesměšňují nectnosti panských úředníků a sloužících.

Zcela unikátní je však v zámecké zahradě Jurkovičův 40-ti metrový krytý dřevěný most, vybudovaný ve stylu lidové valašské architektury. V letní turistické sezoně se po něm projde okolo 300 tisíc osob. S díly tohoto velikána jsem se setkával i na jiných turistických výletech (např. chaty Maměnka a Libušín na Pustevnách, lázeňské domy v Luhačovicích, křížová cesta na vrchu Hostýn, Jurkovičova rozhledna v Rožnově pod Radhoštěm).

Z ostatních památek, které si prohlédnu alespoň z venku stojí za zmínku:

- kostel Nejsvětější Trojice ze 16.století vystavěný v pozdně gotickém slohu na jižní straně Husova náměstí

- kostel Narození Panny Marie jako součást bývalého kláštera Milosrdných bratří, jež byl vystavěn v letech1767-69

- hřbitovní kostel Všech svatých z let 1560-62

- studna na Husově náměstí

- budova Husova sboru s pomníkem Jana Husa, vystavěnou v letech 1932-1933

- věž Zázvorka ze 16.století, která sloužila také jako vězení a hladomorna, nyní budova Městské galerie

- nová radnice na náměstí Republiky, před níž stojí pomník 1.a2.světové války

- meteorologický pavilonek U hradeb

- socha sv.Jana Nepomuckého z roku 1709

- socha Alegorie Metuje od akademického sochaře Olbrama Zoubka, jež byla odhalena v roce 2006.

Rád bych se ještě podíval alespoň na začátek Klopotovského údolí, kde se nalézá zřícenina hradu Výrov a Juránkova vyhlídka na město, ale náročný program předchozích sedmi dnů se podepisuje na bolesti zad a nohou kombinované s hladem a žízní, takže zůstane jen u přání. Nohy mě tak vedou na jižní stranu Husova náměstí, kde potkávám šerpu Romana a svého bratra Františka, se kterým navštěvujeme Restauraci u Paďourů. Zde musím udělat dobrou reklamu nefiltrovanému dvanáctistupňovému pivu Tchýně z pivovaru Primátor z Náchoda. Chutnalo prostě královsky. Po náležitém občerstvení se všichni shledáme na Husově náměstí, odkud odjíždíme autem směrem do jižních Čech. Tak skončilo osmidenní putování v Královéhradeckém kraji. Snad budeme mít šanci se do těchto míst ještě vrátit. Bylo nám tu dobře.

Náměstí v Novém Městě nad Metují...

Sloup Nejsvětější Trojice.

Socha Bedřicha Smetany.

...

Krytý most v zámecké zahradě.

...

...

...

...

V zámecké zahradě...

...

Na vyhlídce stojí socha Alegorie Metuje od sochaře Olbrama Zoubka z roku 2006.

Zámek v Novém Městě nad Metují.

Náměstí...

...

U zámku. ..

Meteorologický sloup.

Náměstí.

...

Přes Peklo na rozhlednu Dobrošov

Po rozloučení se s kempem Zákoutí jedeme s autem narvaným po střechu v pěti do Nového Města nad Metují, s krátkou zastávkou u poutního místa Rokole. Nové Město si budou prohlížet přátelé, já se ještě nenabažil biku a tak vyrážím rovnou do Pekla. Údolí po sjezdu k Metují tak opravdu vypadá. Šero kaňonu je umocněno chladem, přestože nahoře v městě už slunko hezky pražilo. Asi se v létě v Pekle netopí.

Oblékám si větrovku a rozbitou cestou se blížím k osadě Peklo. Skály kolem řeky zvolna ustupují, ale i za Peklem stejnojmenné hluboké údolí pokračuje. Potřebuji si odskočit a není kam. Jedu kolem meandrů řeky, kde se chatičky chytají kdejakého trochu rovnějšího místa v okolních svazích. Pohodlně dorazím k Náchodu, vzpomenu si na lesní vílu Aťku, a trochu mne zamrzí, že jsem ji nedal o sobě vědět, když jsme byli tak blízko. Nechtěl jsem ale otravovat, protože jezdím na elektrokole, nad kterým mnozí ohrnují nos. Zbytečně. Já už dobře vím, že i přes jistou pomoc především v kopcích šlapat musíte. Úplně zadarmo ty ujeté desítky kilometrů určitě nejsou.

Náchod.

Požitek z pohodlného tři sta metrového výjezdu k Dobrošovu je ale s turbem dokonalý. Šetřit baterii tentokrát nemusím. Je to podobný doping, jako čerstvá krev pro cyklisty, kterou dostávali z konzerv v průběhu Tour de France. U odbočky v Jizbici zjistím, že na vršku stojí chata s rozhlednou. Nebude špatné z ní nahlédnout do náchodského kraje. Kolem je znovu řada bunkrů, tvrze se jim říká, jednu z nich dobře vidím z vrcholové plošiny. Prohlížím si neznámou krajinu pode mnou, tolik zvrásněnou a pestrou, pak jedu k pevnosti, dělostřelecké tvrzi, jenž je v rekonstrukci.

Výhled z rozhledny Dobrošov...

...

...

Náchod.

Orlické hory.

Pěchotní srub nad Dobrošovem.

Výhled z rozhledny Dobrošov...

...

Rozhledna Dobrošov.

Pěchotní srub u Dobrošova.

...

Cesta kolem Malinové hory klesá do České Čermné, do Borové a do Nového Hrádku. Kopcovitá trasa končí sjezdem do údolí Olešenky, v kterém je útulno, ač ústí v Pekle. V něm již je opravdu živo. Nevím jestli se zrovna čerti žení, nebo zde mají jinou oslavu, ale všude je plno aut a hlava na hlavě. Pro jistotu to rychle otočím k Metuji, kolem které se vracím do Nového Města. Zde na mne na náměstí netrpělivě čekají ostatní.

Beru za vděk doporučení a jdu na boršč do hospody. Před jízdou domů se musím posilnit. Pojedeme ve čtyrech, neboť Franta má zdarma vlaky a nehodlá se do Prahy s nikým tlačit.

Kostel sv. Petra a sv. Pavla v Novém Hrádku.

V Pekle.

Olešenka.

Olešenka.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Znáte dobře Orlické hory?

3 21% Ano, velmi dobře.

8 57% Znám, ale ještě je co objevovat.

3 21% Nenavštívil(a) jsem nikdy Orlické hory.

Hlasovalo 14 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.