Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Poledník - mrazivé trápení

vydáno 3. února 2013 – napsal Rony – 8 komentářů

Nepříjemné zvuky skřípejícího, přemrzlého sněhu nevěstí nic dobrého. Arktický vzduch dává vzpomenout na loňské marné dobývání rozhledny na šumavském Poledníku, kdy nás vichřice se sněhovou vánicí odehnala z její těsné blízkosti.
Tentokrát se však z blankytného nebe nic na naše hlavy nesype a absolutní bezvětří jen podtrhuje pohádkově krásný den, ve kterém se zdá cesta z Modravy kolem Roklanského potoka idylkou. Jen nebýt toho krutého mrazu...

Kolem Roklanského potoka k Javoří pile a k Poledníku

mapka Roklanský potok

Diky tomu, že se do stopy za Modravou dostáváme až po desáté dopolední, jde ledový vzduch vůbec dýchat. O naměřené ranní teplotě - 30°C v nedaleké Kvildě naštěstí nevíme. I tak je hlavně pro mne cesta utrpením.

Po tupém sněhu se nedá vůbec sklouznout a mimo prosluněné úseky je to dřina. Naštěstí stopa kolem Roklanského potoka jde k Javoří pile především volnou krajinou. Často se zastavuji a tahám v úkrytu pod bundou ukrytý kompakt Nikon Coolpix. Původní plán byl vzít do batohu zrcadlovku, ale naštěstí jsem ho nakonec zavrhl. Na nějaké delší vybalování to opravdu není a navíc hrozilo, že v mrazu zamrzne.

Slunce se snaží rozehřát naše ztuhlé údy, ale bez většího úspěchu. U mne to platí doslova. Záda mě v kříži bolí tolik, jako by na sebe vzaly všechno utrpení Krista. Se zatputilým výrazem ve tváři sunu obě svá prkýnka pomalu dál k Javoří pile a očekávám brzký konec. Ostrá bolest každou chvíli projíždí celým tělem a Poledník se zdá najednou strašně vzdálený...

Před stoupáním k Oblíku mě trochu postaví na nohy teplý čaj, čokoládové tyčinky a hlavně silná dávka brufenu. Teprve po ní jsem ochoten začít ukrajovat první vážnější výškové metry. Směrem vzhůru se tupý, drhnoucí sníh stává výhodou. Jdeme bez problémů stále ve stopě i přes prudký sráz.

Nad Javořím potokem hledám místo mého jediného zimního bivaku, kdy jsme se stanem na běžkách přejeli z Kubovy Hutě do Železné Rudy. Tehdy jsme se báli nejvíc zimy ve spacáku, ale ta kupodivu v noci nepřišla. Zato ráno jsem si vyzkoušel jaké je potěšení obout se do běžkařských bot, které zůstaly, z důvodu nedostatku místa ve stanu, venku na mrazu. Kruté mučení po obutí trvalo tak dlouho, dokud jsem prudkým během po lese nerozproudil krev do rychlosti dravé horské bystřiny a teploty žhavé lávy. Inu, za chyby se platí...

Snažím se být ve svém mizerném stavu optimistou. Kolem je tolik krásy, že to ani jinak nejde. Proto se snažím zapomenout i na chronické bolesti v rameni a svalu mezi lopatkami, které mě také terorizují.

Míjíme vyšlapanou odbočku na vrchol Oblíku a na dalším rozcestí Bavorská cesta již rovinatějším terénem pokračujeme k Poledníku. Poté, co se přidá i stopa od Prášil je to nahoru již poslední kilometr. Kolem se objevuje stále víc mrtvých smrků, většina z nich se již poroučela k zemi.

Počasí se stále nemění a tak si můžeme v dokonalém azuru vychutnat dobytí kóty 1 315m. Rozhledna je v zimě bohužel zavřená a tak z dalekých rozhledů nic není. Kolem je chaos kůrovcové kalamity a plochý vrchol žádné nenabízí. Vidět je jen nedaleký dvojhlavý Roklan, ale inverzní mlhy zvedající se z nižších poloh dohlednost velmi omezují.

Na mírně vyhřáté lavičce u rozhledny pak krmíme nejen sebe, ale drobkem i malého rejska, který zde bydlí.

Protože se kvapem blíží čtrnáctá hodina, dáváme vale rozhledně i Poledníku, a sjíždíme stejnou cestou zpět. Už skoro začínám věřit tomu, že bídně nezahynu, opuštěn, kdesi v ledové závěji. Prášek na bolest zabral a já mám mnohem lepší náladu. Rovinaté úseky se střídají s klesáním. Netrvá to dlouho a jsme znovu u Javoří pily. Slunce pomalu zapadá za vysoké smrky a my se kolem Roklanského potoka vracíme známou trasou zpět do Modravy.

A protože se nám překvapivě podařilo sehnat ubytování v penzionu Arnika, můžeme večer úspěšný výstup oslavit v její restauraci skvělou medovinou a dobrou večeří. Na víc sil nezbývá, protože zbylou energii sebraly cestou mráz, ostré slunce a tupý sníh.

Podobně jako Psaroslav o týden dříve (viz jeho článek) patří první fotka zimní krajině okolo Filipovo Hutě a vzdálenému Roklanu.

Z Modravy kvalitní stopa míří podle Roklanského potoka k Rybárně a Javoří pile. Azurově zbarvené nebe skvěle kontrastuje s jiskřivě bílým sněhem.

Krátkou zastávku u mostu přes Roklanský potok tak opět věnuji focení. Slunce přece jen zmírňuje nepříjemný mráz, bez něj by se snad ani jet nedalo.

Roklanský potok.

Roklanský potok.

Sněhová pokrývka není nijak vysoká a tak se v terénu tvoří na trsech trav fotogenické boule, které zvýrazňuje nízké slunce.

Pod Rybárnou.

Panorama Roklanského potoka.

Abych postihl celou krásu okolí potoka, fotím dvakrát s posunem pro finální panorama.

Přijíždíme k Javoří pile.

Stoupání k Oblíku na fotce nijak dramaticky nevypadá, ale je dlouhé a místy i náročné. Přemrzlý sníh, který na rovince trochu vadí, tady zase pomahá. Ani nemusíme běžky mazat.

Pohled k Oblíku říká, že zde jsou k vidění i buky. Jinak po celé trase jasně dominují smrky, které se naštěstí ještě nestaly obětí kůrovců. Snad to tak i vydrží...

Někdy mi to nedá a vycvaknu i sebe. Nejlépe zezadu!

Z rozcestí Předěl, kde se střetávají stopy z Modravy a Prášil, je poprvé možné spatřit vršek zvláštní rozhledny na Poledníku.

Pamatuji ji ještě obehnanou plotem a s vojenskými budovami v okolí. Tehdy, na začátku devadesátých let, se vážně uvažovalo o její likvidaci. Naštěstí to zelení fanatici neprosadili a rozhledna na Poledníku přitahuje množství turistů, kteří se mohou pokochat dalekými výhledy.

Bohužel v zimním období je uzavřena. Není zde ani žádná možnost občerstvení. Tedy je, ale pouze z vlastních zásob.

Je úplné bezvětří a tady nahoře i výrazně tepleji. Rádi proto pod rozhlednou pár desítek minut odpočíváme.

Dole pod horami je tmavá mlha, která místy vystupuje i do vyšších poloh. Díky ní a překážejícím polomům, jsme v l. zóně NP a padlé kmeny musí zůstat na místě, žádné fotky okolních hor nedělám.

Rozhledna na Poledníku v plné kráse...

Shůry na nás občas i něco spadne. Naštěstí je to jen trocha sněhu.

Cestou zpět začínám fotit až po sjezdu na Javoří pilu.

Zkouším stíny v protisvětle. V PC tyto fotky převádím do černobílé. Kontrast tak víc vynikne.

Toto je soutok Javořího potoka s Roklanským.

Když se správně podíváte spatříte v popředí Říp, a za ním vrcholy a horské hřbety Krkonoš... Ano, tady na Šumavě!

Bienertova pila. Modrava byla dříve rybářskou osadou (první doložená zmínka je z r.1614). V roce 1799 koupil kníže Schwarzenberg od hraběte Kinského rozsáhlé území Prášilského panství (kam Modrava patřila), aby využil obrovského bohatství dřeva ze zdejších rozsáhlých lesů. Určitý druh smrkového dřeva se tady vyznačoval zvláštní vlastností a tou byla ozvučnost - rezonance. Dřevo proto bylo vhodné na výrobu klávesových nástrojů, konkrétně rezonančních desek, žebrování pro stavbu křídel a pianin a také jejich klávesnic. Toho chtěl využít podnikatel Franz Bienert (narozen 4.2. 1788 v Horní Chřibské) a roku 1827 zakoupil od majitele panství Josefa Schwarzenberga starší pilu, stojící na levém břehu Roklanského potoka v Modravě a adaptoval ji na vhodný tovární objekt (zdroj penzion Modrava).

Detail Bienertovy pily.

Přes Březník na Filipovu Huť

mapka Březník

Druhý den se probouzíme do úplně jiného počasí. Je zataženo a mnohem tepleji. Přesto nechvátáme a po snídani vyrážíme do stopy znovu až kolem desáté. Dnešní cesta bude o dost kratší.

Jedeme podle Modravského potoka na Březník. Sníh krásně klouže a protože i já jsem jako vyměněný, užívám si ho. Po včerejších problémech není ani vidu, ani slechu...

Jediným negativem je plechová obloha, a tak focení jde k šípku. Nahoře na Březníku sice několik obrázků dělám, ale bez naděje na slušný výsledek. Vždyť není vidět ani nedaleký vrchol Luzného a to je co říct.

Jdeme proto alespoň do Březnické hájovny na hovězí vývar a se zájmem si na zdi prohlížíme obrázky z knih Karla Klostermanna. Předevšim z jeho nejznámější - Ze světa lesních samot, ve které se děj odehrává hlavně v hájovně na Březníku.

Sjíždíme zpět k rozcestí turistických i lyžařských značek a dáváme se vpravo k nechvalně známé lokalitě Na Ztraceném. Tady jsou vidět nastojato oloupané stromy a tak si je fotím. Jedeme k Ptačí nádrži, která je dlouhodobě vypuštěná, a dál do Filipovi Hutě.

Požitek z jízdy je dnes opravdu výjimečný a tak nás docela mrzí, že už po druhé odpolední uzavíráme okruh opět na Modravě. S včerejším Poledníkem v nohách to musí stačit.

Ráno je mnohem teplejší večera, ale také mnohem šedivější. Mírným stoupáním kolem Modravského potoka se pomalu přibližujeme k Březníku.

Březník je zahalen oblačností a není vidět ani okolní hřbety hor.

Smutek tak podkresluje místa románu Karla Klostermanna Ze světa lesních samot. Ještě krutější zimy jsou v něm krásně popsány. Pokud jste ještě knihu nečetli, neváhejte!

Březnická hájovna se po opravě stala místem, kde můžete na chvíli složit své ztuhlé kosti a osvěžit se... třeba hovězím vývarem. Komfort, ani velký výběr nečekejte.

Právě pod obrázky ze starých knih klostermannových jsme se usadili i my.

Tak kam děvenko? Přes močály na Černé hoře do Kvildy? Tak dej pozor, hory jsou zrádné a chyby neodpouští...

Dnes je vše podstatně jednodušší. Nasadíme běžky a dobře strojově projetou stopou budeme za hodinku, dvě, zpátky v Modravě.

Romantika se ani dnes neztrácí, jak ostatně dokládá pohled na zamrzlý Březnický potok.

V lokalitě Na Ztraceném dokumentuji nastojato oloupané, kůrovcem napadené smrky. Stálo to za ty peníze?

K Ptačí nádrži je pěkný sjezd, který si na dnešním rychlém sněhu užíváme.

Stoupání k Lovčí skále nám zpříjemní pohled k Velkému a Malému Roklanu. Do Filipovo Huti je to co by dup!

A sjezd k Modravě ukončujeme u všeříkající cedule nedaleko Klostermannovy chaty.