Prášilské rozloučení se s létem

Prášilské rozloučení se s létem

Název pro listopadové toulky Šumavou se zdá býti poněkud nadnesený, ale vlídné a teplé dny končícího roku, i vzniklá inverze, mne k němu opravňují. Letos jsme si krásných dnů užili, ale tyto prášilské budou zřejmě opravdu poslední.

Odložení asi již posledního letošního brouzdání se přírodou znamená, že se do Prášil vydáváme v inverzním počasí, které do nižších poloh nepropustí jediný sluneční paprsek. Na horách je v tuto dobu užasně. Jasné nebe, dokonalá viditelnost a příjemné teplo lákají k výletům do liduprázdné šumavské krajiny, jindy přeplněné turisty a cyklisty.

Skalka, Poledník a Jezernice

mapa Skalka

Hned co si zajistíme předem domluvené ubytování v penzionu Škarda, míříme k Poledníku. Po červené jdeme směrem k Prášilskému jezeru, ale brzy pokračujeme cestou zvanou Sjezdovka, kterou stoupáme pod vrchol Skalky (1 238 m n. m.). Ona i další cesta - Adámkova svážnice poukazují na to, že byly využívany k stahování dřeva z horského hřebene k Prášilům. Tato domněnka se potvrdí záhy, když vidíme jak prudký sráz cesty sjíždí mohutný traktor, vlekoucí za sebou několik mohutných smrků. I. zóna zde zůstala jen ve skalách nad Prášilským jezerem a kolem něho.

Jsme již dost vysoko a já ztrácím naději, že si shora jezero vyfotím. To bylo možné začátkem 90-tých let, kdy zdejší krajinu narychlo opustili vojáci a svahy Skalky i protějšího Jezerního hřbetu byly částečně odlesněné. Jednou jsme k Prášilskému jezeru od Poledníku také sestoupili. Snadné to nebylo.

Skvělé zázemí jsme našli v penzionu Škarda.

...

...

Pod Skalkou...

Víc nás proto zajímá vrchol Skalky. Je vlastně pouhou vyvýšeninou hřebene svažujícího se zvolna od plochého Poledníku. Zajímavý však je, protože jeho skalnatý vrcholek poskytuje dobrý rozhled. Ještě lepší výhledy se nám naskytnou ze skalnatého hřebínku, kterým postupně procházíme k Poledníku.

Stodůlky, bývalá obec s největším katastrálním územím - hned po Praze, ležela pod horou Křemelná.

Vzdálený hrad Kašperk.

Zkázu neustály ani posedy.

Kupodivu stále můžeme ochutnat borůvky. V půlce listopadu.

Vrchol Skalka leží na sever od Poledníku.

K Poledníku dojdeme po hřenenové skalnaté partii.

Skalka...

Na Skalce.

...

...

Stezka vede mimo I. zónu NP.

Daleko za Falkenštejnem vykukuje vrchol nejvyšší hory Šumavy Velkého Javoru (1 456 m).

Plesná a Ždánidla.

Kašperk a vrchol Sedla.

Křemelná.

Křížek na skalnatém hřebínku, který umožňuje daleké výhledy.

...

Vrchol Plesné částečně překrývá tisícovka Nad Plesem, která bude zítřejším cílem.

...

...

...

...

...

Blížíme se k Poledníku...

...

...

...

...

...

Samotný Poledník (1 315 m n. m.) by nebyl nijak výrazným vrcholem, kdyby na něm nestála rozhledna, jedna z mála šumavských. A přitom chybělo málo a vojenská stavba, určená pro radar k ochraně západní hranice socialistického tábora, mohla být zničena a odstraněna. Byla by to strašná škoda.

Dnes je jednou z největších atrakcí výhled z jejího ochozu. O ten jsme dnes ochuzeni. Stejně tak několik dalších turistů, z nichž jeden přijel na obří elektrokoloběžce.

Nevadí mi to. Nahoře jsem byl mnohokrát a my máme ještě další cíle. Krátké dny neumožňují dlouhé posedávání. Přitom slunce praží jako v parném létě a je to na opalování. V půli listopadu neobvyklé.

Všímáme si, že tzv. Zážitková stezka, jež procházela mezi mrtvými vyvrácenými stromy, je neprůchodná. Škoda, protože zrovna zde chaos a zmar kůrovci ladem ponechaného smrkového monokulturního lesa je dokonalý. Jistě zákaz vstupu mezi polomy nebude proto, že dotyčné inzerované zmlazení se jaksi nekoná. Nenajdete zde patnácti či dvacetileté stromky, jejichž věk by odpovídal době zmaru lesa. Slunce bez ochrany vzrostlého lesa vysušilo zem a nemilosrdně hubí prakticky všechny semenáčky, které povyrostly (viz dole s dovolením autora textu přiloženou část článku z Ekolistu).

Nouzové nocležiště na Poledníku.

Azurová obloha a příjemné teplo láká k opalování. Nemáme ale času nazbyt, dny jsou krátké.

Velký a Malý Roklan (Rachel).

Křížek na vrcholu plochého Poledníku skrývá vegetace.

Jak to vlastně bylo v té dávné studené válce? Mohu potvrdit, že na na starých turistických mapách Prachaticko a Klatovsko (100 000 : 1) nebyla rozhledna zakreslena. Když jsme ji pozorovali od Huťské hory, dohadovali jsme se, jestli není za hranicí s NSR. Utajení bylo dokonalé.

Kde jsou ty mladé stromy? Za kolik století se vrátí divočina a původní klimaxový les? A vrátí se vůbec někdy? Tyto otázky zodpoví až daleká budoucnost.

Okolí Poledníku je tím nejsilnějším důkazem, že experiment s nezasahováním proti kůrovci selhal. Žádné mladé stromky, žádný les, jen zmar a zkáza. Sem tam nějaký živořící stromeček, který nepřežije víc než pár let. Kde jsou všichni ti duhoví vítači divočiny? Opravdu si to takhle představovali?

U rozcestníku již mladé smrčky vidět jsou. Zřejmě závětří způsobilo, že snad alespoň někde se les znovu obnoví. Pod Předěl po červené klesáme cestou Liščí díra. Na Jezerní hřeben se vydáme po lesní cestě a znovu dobýváme ztracenou výšku.

K Jezernici jsem před lety šel s Lenou, avšak jinudy. Tentokrát se ochudím o výhled od posedu k Prášilskému jezeru a dost mě to štve. Omylem jsem totiž sestoupil níž. Zdržení to velké není, to nás čeká při dohledávání vrcholu Jezernice (1 266 m n. m.). Kůrovec pod vrcholem znovu řádí a my se složitě motáme mezi padlými stromy.

Na vrcholu leží pouze nějaký kámen, ale triangulační tyč nenajdete. Celkem bezvýznamný vrchol leží v delším hřebenu Jezerního hřbetu, který má podobně vysokých vrcholků vícero. Jezernice je nejvyšší, proto nyní na ní stojíme.

Čas dost pokročil a tak, jen co se vymotáme z dosahu vrcholu, svižně sestupujeme zpět na červenou značku. Jdeme k Prášilskému jezeru, které ještě nemám vyfocené v digitální podobě. Jako jediné a poslední z osmi šumavských jezer. Vlastně mám, ovšem zamrzlé a v zimním hávu. To ani nevytušíte, že o jezero jde.

Sestupujeme pod Jezerní hřbet...

Před Jezernicí usychají další smrčiny.

...

Poklad na vrcholu Jezernice.

Na vlastní nebezpečí. Pokud by fičel vichr, cesta Jezerním hřbetem by byla nebezpečná. Nikdy nevíte, kdy jaký suchý strom padne.

Kaliště pod Jezernicí.

Než k břehu Prášilského jezera dorazíme, ještě se pěkně zahřejeme, protože cesta vzhůru docela stoupá. Leží v nadmořské výšce 1080 m, což je podobné, jako u dalších jezer. Ustupující ledovec zde kdysi v době ledové utvořil morénové valy a přehradil Jezerní potok pod 150 metrů vysokou karovou stěnou Poledníku tvořenou převážně žulovými a rulovými horninami.

Stojíme u pomníčku a povídáme si o mladém geologovi z Plzně, Ottokaru Kareisovi, který zde utonul v roce 1927. Našli ho s kameny v kapsách a dnes již nikdo nezjistí, jestli jen spadl do vod jezera, či byl nešťastně zamilovaný a ukončil sám svůj mladý život. Z vlastní zkušenosti tipuji spíš to druhé.

Podobnou tragickou událost vypráví také pověst o chudé dívce z dřevařské rodiny, jež se zde utopila spolu se svým milencem, synem bohatého pražského obchodníka, a společnou dcerkou, když jim nebyla dopřána svatba s ohledem na jejich rozdílný původ. Nedlouho po tragédii tady skoncoval se svým životem i dívčin ztrápený otec. Dívka se prý zde v podobě Jezerní panny zjevuje dodnes.

Již se smráká, když lesem klesáme k bývalému Grubergu. Poslední kilometry jdeme každý sám. Potřebuji si vyčistit hlavu. Hluboko dole probublává Jezerní potok. Je stále nezvyklé teplo, dokonce se z korun stromů ozývají i malí zpěváčci. Možná se jen domlouvají na další cestě na jih, možná již mají jarní námluvy.

Když otvíráme dveře našeho penzionu, po Prášilech se rozsvěcují první okna. Rovnou se přesouváme do hospody U Michala, abychom zahnali žízeň a hlad. Skoro nic jsme za celý den nesnědli.

Cesta k Prášilskému jezeru se ještě dost zdvihá. Znovu musíme vystoupat nad tisícimetrovou hranici.

Prášilské jezero...

...

...

Tam hluboko pod hladinou číhá smrt na zhrzené milence.

Skalka se odráží v černé jezerní hoře jako v dokonale vyleštěném zrcadle.

Zlatý stoleček a vrchol Nad Plesem

mapa - stopař

Ještě jedna zapomenutá tisícovka leží nedaleko Prášil. Nazvali ji Nad Plesem (1 226 m n. m.) a jde o vrchol posazený mezi Ždánidla a Plesnou. Atraktivní místo nedaleko Zlatého stolečku.

Po žluté stoupáme lesem na Horní Ždánidla, kde se rozprostírá horská louka s kamennými zbytky bývalé obce. Jako na mnoha jiných místech, i zde je umístěna na památku rozevřená kniha s několika starými fotkami.

Červená značka nás vede dál a výš, až na Zlatý stoleček, jehož název poukazuje na místo, kde si bavorští a čeští pašeráci předávali své zboží. Dříve dokonalý rozhled překrývají dnes již téměř třicetileté smrky, které se zde tehdy ještě směly sázet. Vyprávím Vencovi, že když jsem šel tehdy poprvé v roce 1990 otevřenou Šumavou z Přední Výtoně do Zelené Lhoty u Nýrska, zrovna zde dřevorubci pálili větve z pokácených smrků, a my se u ohně zahřáli a upekli buřty, koupené den předtím v Prášilech. Na týdenní přechod pohraniční Šumavou, ještě bez turisticky vyznačených stezek, nejde zapomenout.

...

...

Zkoumáme mapku s naší cestou k Zlatému stolečku.

I Zámeček Prášily nabízí zajímavé ubytování.

...

Místo kostela zbyly základy...

Ždánidla napájí spousty malých potůčků.

Rozhledna na Poledníku je skvělým orientačním bodem.

Horní Ždánidla...

...

...

...

Moc toho po lidech nezbylo.

...

Rozevřená kniha v upomínku zaniklé obce...

...

Mezi souškami spatříme vrchol Nad Plesem.

Stoupání na Zlatý stoleček je příjemné. Dřívější rozhledy dnes omezují mladé smrčky, kterým se daří především vedle cesty.

Vrchol Ždánidel.

Na Zlatém stolečku.

Okolí Zlatého stolečku je I. zónou NP a mimo značenou stezku by se chodit nemělo. To však často porušují sami placení průvodci NP, kteří touhle divočinou stoupají na Ždánidla, byť tam se dostanete pohodlně i mimo mrtvý les I. zóny.

Náš vrcholek je kousek od cesty, která odbočuje ze značky směrem k Plesné, a je také v I. zóně. Její zvláštností jsou zdravé smrky, které ji lemují. Ty vyrostly v době, kdy naopak vzrostlý stoletý les zcela usmrtil kůrovec. Co nedokázal on, dokončil orkán Kirill. Naštěstí tímto nepříjemným terénem jdeme jen kousek. Nejvyšší bod plošiny "Nad Plesem" lze určit jen přibližně.

Mírné stoupání nás dovede k vrcholu Nad Plesem...

...

Kdesi u vrcholu...

...

Vrcholové partie Šumavy kůrovcová kalamita změnila k nepoznání. Miliony mrtvých stromů, to je velká lekce za nicnedělání.

Dvojice Roklanů trochu připomíná Prsa Matky Boží, jak nazývá lid vrcholy Velkého a Malého Ostrého. Ty však jsou mnohem dál za Železnou Rudou.

...

...

Vracíme se na značku, ale nezačneme na ní cvičit. Po chvilce ji naopak znovu opustíme. Cestu zpět do Prášil si okořeníme průchodem kolem Ždánidel. Jedna z příjemných cest stoupá až pod vrchol, stačí ji znát.

Jistě ji zná řidič těžebního traktoru, který i zde pomahá vytěžit, co se dá. Naštěstí je letos sucho a zdejší vlhčí terén těžké vozidlo bez problému unese. I on přejíždí kus I. zóny. Ono to zde často jinak ani nejde.

S výhledem na skalnatý vrcholek Dřevěné hole se propleteme cestami nad Formberk. Motorové pily kdesi nad námi řádí jako smyslu zbavené a my klesáme do ticha lesa nad Prášily, kam dorazíme po čtyřech hodinách. Kratší trasa nám nevadí. Devastace našich těl s koncem roku pokročila a tak tomu musíme přizpůsobit i naše cesty.

Cestou k Ždánidlům...

...

...

Klatovsko přehlédneme téméř celé.

Vrchol Dřevěná hůl je nedaleko. Není to tak dávno, co jsme k němu od Ždánidel šli.

Kalamitu bohužel odneslo i pár buků, které zde živořily.

...

...

To je jediné, co lze dnes dělat? Kdy budou ti, co se přivazovali k napadeným stromům, sázet mladé buky, jedle či mladé smrky?

Prášilský hřbitov je němým svědkem pohnuté historie.

...

...

...

...

...

...

Hora Křemelná

mapa Křemelná

Zřejmě poslední letošní zdolanou tisícovkou bude Křemelná (1 125 m n. m.). Jde vlastně o dvojvrchol, který před lety zmátl Vencu tak dokonale, že omylem vystoupal jen na nižší vrcholek. Tuhle potupu, kterou svádí na kde koho, včetně své nevinné neteře, musí dnes odčinit.

Odjíždíme z Prášil k hotelu Seno, pardon, dnes penzionu Chata Rovina, který je vysoko a nebudeme se muset tolik namáhat. Míjíme tisícovku Březník s kaplí sv. Vintíře a výhledovou cestou klopítáme na Pustinu. Pohled k Svatoboru, Sedlu a hradu Kašperk si proti slunci moc neužijeme, snad to bude lepší cestou zpět.

Je o dost větší zima, než předchozí dny. Přecházející rozpadlá fronta je znát a již to není pochod jako v létě. Mrzne.

Za Pustinou začneme stoupat k Malému Babylonu. Přes jeho loučku vede vzhůru k vrcholům cesta, která příliš nestoupá. Z této strany je převýšení na Křemelnou malé. Jaký to rozdíl od výstupu od břehů Křemelné, kterým jsme vrchol dobyli poprvé.

V lese znovu vrčí motorová pila. Tentokrát to však nejsou dřevorubci, ale pouze skladatelé dlouhého zábradlí, kterým se nově ohrazují Sněžné jámy. Asi aby do nich nespadl nějaký ... jelen? Ten jsem z toho spíš já, další pakárna a zbytečná věc, kterou nikdo nepotřebuje. Národní park Šumava se opravdu "činí". V blbostech nemá konkurenci, pro turisty ale nedělá téměř nic. Nebo snad znáte nějaké hory, kde by nebyl jediný zastřešený přístřešek? Pardon, stoleček s dvěmi lavičkami nepočítám.

Od Březníku se díváme někam k Svatoboru.

...

Sedlo s rozhlednou a keltským hradištěm je místo, které byste neměli vynechat.

Pustina. Jméno dnes sedí víc než kdy jindy.

MUDr Zdeněk Kostrouch zde přebýval v fobě, kdy jsme se kolem často toulali.

Pohled na vzdálený Poledník provází i naši poslední cestu.

...

Cestou k Malému Babylonu...

Poprvé cítíme chlad a mráz.

Cestou na Křemelnou.

Sněžné jámy...

...

Nový počin NP Šumava: zbytečná ohrada kolem ne nebezpečných jam.

Zanedlouho stojíme na hřbetu Křemelné. Sto metrů od nás leží nižší vrcholek Křemelné (1 112 m n. m.) a proto jdeme dohledat starou, pokroucenou tyč, ukrytou v mlází. Další postup je snadný. Přímou cestou dorazíme na pravý vrchol Křemelné.

Zapisuji nás do vrcholové knihy a u mohyly E. T. Setona, která vznikla přičiněním Ladislava Vodáka, milovníka přírody a jednoho z iniciátorů vzniku CHKO a národního parku Šumava, woodcraftera Letícího Sokola. V den 130. Setonových narozenin (l. p. 1990) byl dán hoře Křemelné druhý, čestný název – Mount E. T. Seton. Aby se na název nezapomnělo, připomíná jej kamenná mohyla. Možná výběr místa k poctě Setona ovlivnil i fakt, že právě u řeky Křemelné v roce 1912 tábořil M. Seifert se svými studenty poprvé v přírodě. (viz odkaz www.hauner.cz)

Křemelná je ale i moje hora. Stejně tak řeka Křemelná, kam směřovaly naše stopy v minulosti nespočetněkrát. Byly to úžasné, dobrodružné výpravy, na něž nelze zapomenout.

Snad proto nechci sestoupit stejnou, snadnou cestou zpět k Malému Babylonu. Jdeme cestami k bývalým Starým Hutím na Pašteckou paseku a obcházíme mohutnou horu k Velkému Babylonu. Objevují se výhledy k Radkovskému vrchu a Ždánovu. Celé hornaté Kašperskohorsko nám leží u nohou.

Poslední hodinku trasy využíváme k plánování dalších výprav do hor. Plány máme velké a je jich tolik, že všechny za jeden rok jistě nezvládneme.

Nižší vrchol Křemelné.

Mohyla s deskou věnovanou E. T. Setonovi na vrcholu Křemelné.

...

Velký Babylon...

...

...

Zpět na Pustině. Kdo sežral kus sloupu až k izolantům?

...

...

Kouř cítíme již dlouho. Nese se loukou od Dobré Vody.

Hotel Seno býval seníkem, kde přespávali vojáci, zmožení alkoholem v hartmanické hospodě. Seník shořel a dnešní Chata Rovina je stále dobrým místem pro ubytování. Jen již není zadarmo! Často mi stačí hotel Seno.

Za pár dnů napadne na Šumavě první sníh.

...

Divoké experimenty s kůrovcem v NPŠ

janzemanekolog@seznam.cz

Čtyři lesní regiony přešly do správ národních parků ČR. To by nebylo špatné, kdyby někteří nevládní (pan Bláha a spol. z Hnutí Duha), později i vládní ekologičtí fundamentalisté nezačali v Národním parku Šumava (NPŠ), tvořeném reálně vesměs hospodářskými lesy, s podporou populistů a novinářů hlavního proudu prosazovat bezzásahový režim a podporovat ničení tamních lesů kůrovcem včetně štvanic proti lesníkům a organizování blokád zásahů proti kůrovci za vydatné bavorské podpory. Prý se literou zákona dosud reálně hospodářský les stal přes noc lesem zvláštního určení, v kterém se z titulu úředního zařazení do 1. zóny národního parku nezasahuje. Tedy, zákon o ochraně přírody a krajiny problém bezzásahového režimu neřeší. Prostě, vzali zákon do svých rukou. Petice za nezasahování v NPŠ proti kůrovci, že lesy NPŠ nemůže ohrozit, podepsalo na 3000 osob, převážně s titulem RNDr. Po zničení významné části lesů NPŠ kůrovcem se nejen neomluvili za svůj omyl, ale někteří si i pochvalovali, jak se jim za pomoci prodejných novinářů a právníků povedlo podvést veřejnost.

Kůrovec se primárně přemnožil ve smrkových lesích sousedního Národního parku Bavorský les, kde si prý experiment (sežrání tamních asi 40 % smrčin, v NPŠ jich bylo 90 %) prý mohli dovolit. Tak se vyjádřil bavorský ministr. Kůrovec ale nezná hranice státní ani majetkové, vítr přenáší kůrovcové roje i na vzdálenost 10-12 km a tak snadno pronikl do NPŠ a za vydatné pomoci nevládních a později i vládních ekologů podstatnou část tamních dominujících smrkových monokultur, zejména na velmi citlivém hlavním hřebeni Šumavy, zničil. Pomohlo mu oteplování klimatu, převažující mýtní zralost a nepůvodnost většiny tamních smrkových lesů. Následně kůrovec poničil i řadu smrkových lesů na Šumavě mimo NPŠ.

Lesy centrální Šumavy porazila velká vichřice v roce 1870 a zbytek dorazil kůrovec. Pro jejich obnovu se tehdy udělala sbírka smrkových sazenic v celé monarchii, protože obnova zdejších lesů nesnesla odklad. Kolem roku 2000 měl kůrovec na centrální Šumavě převážně stejnověké smrkové lesy v mýtním věku, tj. doslova prostřený stůl. Každý soudný musel vědět, co se stane, nebude-li se zasahovat proti kůrovci. Jenže někteří chtěli, aby se jeho zhoubné dílo stalo skutečností, a každá lež jim byla dobrá.

Ano, lesnicky nevzdělaná „elita“ české polistopadové společnosti, opičící se po Německu, úspěšně dělala z odborné lesní veřejnosti pitomce, z lesníků ničitele našich lesů a sama tvrdě prosazovala ničení našich lesů ve velkém, ohánějíce se překrouceným zákonem o ochraně přírody a krajiny a předstíraje péči o veřejné blaho. Lesům nikdy nerozuměla. Jejich studium je dost náročné. Místo aby naslouchali vesměs moudrým radám našich lesníků (dodatečně jim děkuji), dělali z nich škodnou, ač skutečnou škodnou byli sami. Tento lesnický a ekologický zločin se do našich dějin zapíše černým písmem. Jeho následky budou kruté.

Předpoklad, že příroda ukáže, že příroda les v NPŠ obnoví, je stejně problematický jako teze Václava Klause a spol., že trh ukáže, co naše ekonomika a společnost potřebuje. Koneckonců, trh nakonec ukáže. Může to být ale i její bankrot. Podobně příroda něco konec konců obnoví. Nemusí to už být ale les, zelená střecha Evropy se může odebrat do věčných lovišť. Současný jásot pánů Bláhy a spol., že na místech lesů NPŠ sežraných jejich zásluhou kůrovcem, se les obnovuje (v zásadě opět smrkový, protože po stejnověké smrkové monokultuře může přirozeně přijít opět jen stejnověká smrková monokultura), může být předčasný. Velkoplošná obnova lesa ať už přirozená, nebo umělá, může být znegována nepříznivými činiteli, zejména sílícími změnami klimatu, o dlouhodobém zásadním oslabení jejich mimoprodukčních funkcí nemluvě.

Tento obří hazard byl prosazen v době sílících klimatických změn, které naši společnost zásadně ohrožují a před kterými i tito fundamentalisté pokrytecky varují. Příležitost udělat si divoký experiment se prý musela vzít pořádně za pačesy. Konečně, něco takového si údajně říkala i obsluha Černobylské jaderné elektrárny při divokých experimentech, kterými 26. dubna 1986 v 214 způsobila největší jadernou havárii v historii lidstva.

Problém je i v zákonu o ochraně přírody a krajiny. Tento zákon, v rozporu se směrnicemi EU, neřeší regulaci, resp. potírání nepůvodních, zejména invazních druhů rostlin a živočichů. Politika nezasahování do přírodních dějů tak vede k ničení domácích ekosystémů invazními druhy. Nezná také přechodný režim od regulovaného hospodaření k bezzásahovému. V žádném případě nemůže jít o úřední akt nezávislý na okolnostech. Bezzásahovost nemůže znamenat toleranci invazních druhů, jak to někteří prosazují. Jinak politika bezzásahovosti ničí domácí přírodu. Nedávná novela zákona o ochraně přírody a krajiny, tzv. zákon o národních parcích, byla velkým hazardem s tímto jinak dobrým zákonem. Moc nechybělo, a byl zcela destruován v senátu dominujícími technokraty bez skrupulí. Přitom výše uvedené dva citelné problémy zákona o ochraně přírody a krajiny neřeší.

Je divné, že orgány ochrany přírody nejsou s to stanovit požadavky na striktní zákaz vysazování invazních druhů stromů a jejich systematické hubení, prozatím alespoň pro zvlášť chráněná území, dále požadavky na druhovou skladbu lesů a způsob jejich obhospodařování.

Politika nezasahování v NPŠ je příbuzná s bojem za prosazení divočiny, kteří je prosazován občas bez ohledu na jiné veřejné zájmy. Chov chráněných zubrů evropských, tzv. „praturů“ a koní z anglického Ex Mooru u Milovic má tu hrubou vadu, že zbytečně přetíná územní rezervu pro důležitou železniční spojku Milovice – Všejany, která by měla zkrátit železniční spojení Praha – Mladá Boleslav asi o 6 km, zásadně jej zrychlit a snížit neúnosnou silniční dopravu. Jeden ekologický požadavek zabíjí jiný ekologický požadavek...

Jan Zeman (ekolog): Bezprecedentní kůrovcová kalamita v našich smrkových lesích nespadla z nebe

(převzata část článku z www.ekolist.cz, 15.11.2018)

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Vystoupali jste na šumavský Poledník?

52 34% Jednou ano.

56 36% Již několikrát.

47 30% Ne, zatím nikdy.

Hlasovalo 155 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.