Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Středohoří je svět obrácených křivek ...

vydáno 8. října 2017 – napsal Redakce – 2 komentáře

V pátek 29.9.2017 jsme se s vílou Angelou potkaly v Hradci. Odtud je to do Prahy už jen kousek a do Lovosic coby dup. Zvlášť, když na protějším sedadle sedí osamělý mladík, vídeňský Němec, s českými předky a litrem meruňkovice. (Aťka)

Byla výborná a maďarské klobásy taky. Škoda, že vystupoval v Lovosicích, asi bychom byly ochotné jet ještě dál. Takhle nás čekalo rozkopané autobusové nádraží a dopravní prostředky v nedohlednu. Vypadaly jsme asi zoufale. Hodný řidič nás usadil do vozu a odvezl na náhradní zastávku, kde nastoupili ostatní cestující. Ale jenom my vystupovaly na Dřemčickém rozcestí do úplné tmy.

Pramen pitné vody jsme nenašly, zato jsme zakopávaly o spadané hrušky. Nahoře u lesa je veřejně přístupná zahrada s lavičkami na místě bývalého poutního kostela a dál už jen pěšina lesem a roštím na zříceninu Blešno. Zřícená je hodně, vlastně jsme z hradu nenašly vůbec nic, ale zůstal tu pro nás fantastický „balkón“-travnatý plácek pro tři spacáky s výhledem na jih. Na ideální polovinu měsíce. Na světla vesnic hluboko pod námi. Na letecký provoz mezi hvězdami. Usínaly jsme se souhvězdím labutě nad hlavou a s pocitem, že můžeme létat.

Sobota začala před sedmou hodinou spacákem promočeným rosou, sluncem vycházejícím v měňavých barvách a neskutečným pokračováním leteckého provozu. Souhvězdí labutě už zmizelo, ale od východu na západ pomalu mávala křídly labuť skutečná. Malá červenka si sedla na šípek vedle nás a houpala se. Hejna špačků vylétala z lesů, po sedmém jsem je přestala počítat. Hejna holubů taky ne. Krkavci byli dva. Až k nám se odvážila modrá vážka (poslední den v září??) a vše vrcholilo velikou jedničkou. V takovém útvaru mířily na jih divoké husy. Bylo jich jedenáct a buď v údolí narazily na divoké vzdušné víry nebo se nemohly dohodnou, kam dál. Jednička se rozpadla, jednotliví ptáci tančili zvláštní trhaný tanec, než se zase srovnali, aby pokračovali v letu. Byla jsem jen maličkou součástí přírodního divadla, jeden neplatící divák nahoře na balkónu mezi nádhernými kulisami.

Ranní kuřáci.

Výhled do budoucna i do minula.

Oltářík jako na dlani.

Vlevo Hazmburk, vpravo svatá trojice-Oblík, Ranná a Milá. V ještě ospalém slunci jsme trochu posušily spacáky a začaly bloudit. Solanská hora si s námi zahrála na schovávanou, ač jsme to v plánu neměly, odsunula nás na modrou značku a do lomu pod Třtínem.

Lom pod Třtínem.

Možná schválně, protože dál jsme musely projít kolem Pnětlucké myslivny. Nevíme, kdo tam bydlí, ale v sobotu před polednem stál na terase a hrál na kontrabas. Sólo. Hluboké tóny vibrovaly lesem, basa měla nádherný čistý zvuk. Víte, jak hrozně bolí nohy, když člověk stojí čtvrt hodiny na silnici s plnou polní na zádech?

Až ve dvanáct položil nástroj a šel na oběd. A my se pomalu rozhýbaly do Lhoty. Bylo poledne, slunce svítilo a milí mladí lidé z domu č.25 nás nechali rozvěsit mokré spacáky a plachty na plotě.

Sušárna ve Lhotě č.p. 25.

Poobědvaly jsme francouzský sýr s domácím chlebem-to tedy ve Lhotě nedávají, to byly zbytky páteční hostiny-ovšem nanuky jsme si koupily na místě. Další na řadě byla Lipská hora.

Lipská hora plná slunce.

Miloučká, slunečná, nabídla nám vyšlapanou pěšinku až na vrchol a nahoře rovné trachytové desky vyhřáté sluncem. Ležely jsme na nich, koukaly kroužícím káňatům na zádíčka a zase jsme měly pocit, že to kolem není ani skutečné. Další kulisy od Lovoše vlevo přes Boreč, Košťál, Solanskou horu až k Ledvické elektrárně. Vše jako na dlani a do toho ospalá sklizená pole, dlouhé stíny osamělých stromů a modré nebe. Kdyby se nepřihnala parta mladých se psy, asi tam ležíme dodnes.

Dolů už jsme zase bloudily, žádná lesní cesta stranou se nekonala, došly jsme do Medvědic. Odtud vede do Lukova dost dobrá zkratka. Míříme k Milešovce a začíná se zvedat vítr. Na rozcestí u poslední jedle už fičí a nás čeká ještě Pařez. Za ním někde zapadá slunce, ale je tak zarostlý, že si to jen představujeme. Vítr je na maximu, dnes budeme spát radši dole. V pařezové chaloupce. Díky T.O. Pařez. Jejich srub stojí na úpatí kopce a nikdo kolem.

Královna.

Tak tohle je Pařez.

Díky větru a zimě, kterou přináší, spíme celých (trhaných) deset hodin. Od setmění do rozednění. Nespal ale místní myšák, který se mi prohryzal taškou ke zbytku sýra. Doufám, že mu chutnal.

V neděli je stále větrná zima, balíme co nejrychleji a utíkáme k silnici. Hned druhé auto nám zastavilo, pán zamilovaný do tohoto kraje stejně jako my, nás odvezl do Velemína, přestože tam původně jet nechtěl. Měly jsme čas obejít kostel, kterému se drolí fasáda. Pozdravily jsme osluněnou Milešovku, objevily zdejší benzinovou stanici, kde mají v neděli ráno kafe a teplé koláče a pak teprve přijel autobus do Lovosic.

Do Prahy nás vezl rychlík Milešovka, z Prahy Rozkoš. Na to se už nedá říct vůbec nic!

Tady mají tu čerpací stanici s kávou a koláčky.

Náladu vandru sepsala a fotky poskytla Aťka.

(Redakce/Rony)