S báglem - Rusko (Sajany a Bajkal)

S báglem - Rusko (Sajany a Bajkal)

"Když už si myslíme, že jsme v průsmyku, zjišťujeme na malé plošince s vyschlým jezírkem, že jsou kolem dokola jen vysoké hřebeny s násypy suti. Žádné sedlo! Jsme v pasti! Když Voloďa rozhodl, že polezeme sutí na jeden z hřebenů, byl jsem rozhodnut jít zpět. Lézt nahoru je hotová sebevražda. Nakonec, po zvážení osamoceného pohybu v tajze, jsem uznal, že nemám na výběr a musím na vrchol..."

Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování

Na webových stránkách www.sbaglem.cz najdete další informace, které vám mohou pomoci při plánování výletů do mnoha nám tolik vzdálených zemí.

13.8. sobota – 14.8. neděle

Praha – Petrohrad – Irkutsk – Nilovka (Sajany)

V Petrohradu při transferu na Pulkovo 1 - letiště vnitrostátních linek, se seznamuji s partou osmi Čechů, kteří jedou také na Bajkal, přesněji řečeno do Sajan na dvanáctidenní trek v horách. Cestujeme tedy spolu do Irkutska, kde se naše cesty mají rozejít. Jenže po přistání už na skupinu čekal průvodce Voloďa, který mě ještě stačil pozvat do týmu. Poznamenal jsem, že proti expedici vcelku nic nemám, avšak namítl jsem, že na takovou cestu nejsem náležitě vybaven. Odvětil, že vybral takovou trasu, která není náročná a tudíž speciální výbava nebude zapotřebí. Dlouho netrvalo a souhlasil jsem.

Vzápětí začíná před letištní halou (mimochodem vypadající jako polorozpadlá větší garáž) nakládání bagáže a přesun v najatých maršrutkách (dodávkový minibus) na základnu pro zbývající dva účastníky a samozřejmě také pro nezbytné zásoby. Nestačilo se ještě ani rozednít a už vyrážíme do Východních Sajan – do pohoří Tunkinských Golců.

Vzdálenost asi 260 km překonáváme po zoufalých silnicích do míst nedaleko vesničky Nilovka, která je dobrým výchozím bodem. Zde nalézáme výhodné místo na zbudování tábora u říčky Chubyty. Létá tu spousta podivného obřího hmyzu, tak poprvé užívám repelent. Jelikož mám svůj stan, spím v něm komfortně sám se svým ruksakem. Zatímco je shromažďován všechen proviant na hromadu a následně započato s jeho přesným vážením a přerozdělováním na jednotlivé členy expedice, jdu s Voloďou a Martinem na „razvědku“. Těchto průzkumů trasy jsme dělali za trek několik, abychom vždy vykročili tím správným směrem. Po návratu si každý bereme svůj díl proviantu. Na každého připadlo zhruba 10 kg, což navýšilo hmotnost báglu na cca 30 kg. Následuje zvolení dvoučlenné služby, která se vždy celý den stará o kuchyni - zajištění snídaně a večeře pro všechny účastníky a samozřejmě také o fungování ohniště. Večer, už zalezlí ve stanech, registrujeme jemný déšť.

15.8. pondělí – 16.8. úterý

Jezera – Chubytské sedlo

Ráno není po dešti ani památky. Přesto mám mokrý stan, který v tomto nevhodném stavu musím balit. Jdeme stezkou, co jsme včera prověřili asi 4 km, poté začínáme pozvolna stoupat. Výstup se stává stále těžším. Po několikahodinové chůzi březovým lesem děláme pauzu na malé mýtině. Využívám času a vybíhám na blízký kopec, odkud je krásný výhled do kraje.

Pokračujeme stále hustým porostem. Shora jsem viděl, že do hranice lesa zbývá ujít ještě notný kus cesty. Náš pochod je fázován vždy na 45-50 minut chůze a 10 minut na přestávku. Zhruba v 6 večer přicházíme ke dvěma malým jezerům kde rozbíjíme tábor. Jelikož se nikomu nechce brát vodu z jezerní bažiny, musíme absolvovat strmý sestup k řece pod námi, kde teče křišťálově čistá voda. Sestup a hlavně výstup ztěžuje mechový porost, do kterého se boříme místy po kolena. O vodě v sajanských řekách je známo, že je pitná a není ji třeba nikterak upravovat. Také nám ani nic jiného nezbývá, než ji pít, neboť táhnout s sebou zásoby pitiva na 12 dní je holý nesmysl. Při pohledu na zasněžené vzdálené vrcholky hor mi běhá mráz po zádech.

Druhý den byly hory beze sněhu. Aspoň, že tak. Ještě tak někde mrznout! Vykračujeme na poměrně viditelnou stezku, která údajně směřuje do Šumaku. My ovšem máme malou exkurzní vložku, takže se odkloňujeme na starou pěšinku, zřejmě vyšlapanou zvěří, která pochvíli mizí kamsi… Postupujeme těžkým terénem tajgy jen za pomoci kompasu a mapy. Chůze musí být obzvláště opatrná, neboť se zde pod mechovým kobercem skrývají nebezpečné jámy. Pro mě je postup o to obtížnější, že jako jediný mám tenisky na rozdíl od kolegů v trekingových botách. Dostáváme se k řece, odkud vede slušná stezka k boudě pod vodopádem. Zde jsem u konce sil. Novou energii získávám po požití hltu vody.

Když jsme opustili oblast lesa a zamířili do vyšších poloh, zastihuje nás u průsmyku ošklivé počasí. Fouká studený vítr a padá déšť se sněhem. Závěrečný výstup přes sedlo (2400 m) je doprovázen prudkým stoupáním. Za ním pro dnešek končíme. Počasí se zlepšilo, ale večer se tábor zahalil do husté mlhy.

☆ ☆ ☆

Dokončení dobrodružného putování najdete na stránkách autora článku Leoše Tesaře na webu Světem s báglem - stránky nezávislého cestování.

Za redakci Rony

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.