Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Pecivál a měřicí věž na Vysokém Kamýku

vydáno 11. května 2010 – napsal Rony – 1 komentář

Klidové území Písecké hory zasahuje svojí jižní částí až k Protivínu. Většinou bukové lesy obléhají ze všech stran i nejvyšší kopec Vysoký Kamýk s rozhlednou. Ta je vlastně jednou z devíti měřicích věží v Čechách, které byly v letech 1939-41 vystavěny. Putování k rozhledně začneme u kostela v Krči, asi 2km východně od Protivína. Ještě před ním si ale prohlédneme Krokodýlí ZOO v Protivíně.

Sraz máme na náměstí, odkud je jen skok do Krokodýlí soukromé ZOO.

Protivínské náměstí.

Rohový dům na náměstí.

Vstupte! Krokodýlí ZOO.

Indického gaviála můžete spatřit uvnitř.

Krokodýlí ZOO mě zklamala. Při placení 120,-Kč vstupného jsem měl jiné představy a malé betonové výběhy, ve kterých se velký krokodýl mohl pouze otočit kolem své osy, mě docela vyděsily. Doufám, že toto je jen dočasný stav, protože kromě pravého tropického podnebí na které jsem si chvíli těžce zvykal a výkladu hezké mladé dívčiny, jsem jiné zážitky nezachytil.

Focení je zakázáno a tak jedinou fotkou, která mi byla umožněna, je pouze dokumentární záběr aligátora. Na makrofotky jsem si musel nechat zajít chuť.

Tady je ale aligátoří samička, momentálně pokousaná, když se servala se samečkem. Teď jsou oba za trest v izolaci - každý zvlášť.

Čas můžete u většinou nehybných krokodýlů strávit libovolně dlouhý, ale nám necelá půlhodinka stačila.

Co vše můžete vidět, se dočtete na webových stránkách ZOO.

Vysoký Kamýk

Na vandr samotný nakonec i přes ideální počasí jdeme jen ve dvou.

odkaz na mapu

Po přesunu do Krče začínáme pouť na naučné stezce Zelendárky, která sem na skok zamíří.

Původně jsme ji měli v plánu, ale nakonec zdravý duch (ne vzduch) v nás rozhodl, že zamíříme do výšin k rozhledně Vysoký Kamýk.

Podle mapy děláme plán tak, aby se uzavřel okruh a po stejné trase se šlo jen minimálně.

Recese kameníka a jeho "poděkování" bratrské pomoci Varšavské smlouvy z roku 1968.

Popis si přečtěte sami...

NS Zelendárky nešetří naučnými cedulemi a tak si cestou docela počteme. Tady o flóře a kosatci.

A tady zase o historickém mezníku, který se z dávných dob ještě kupodivu zachoval v celé své kráse.

Ta krása je z druhé, stinné strany, i když ne tak hezky vybarvená jako na popisce.

Náš další postup vede podél potoka. Má ale vést dle mapy po slušné cestě a ne bažinou, kam jsme zbloudili. Takže přeskáčeme do lesa ... Na asfaltku.

Potok výše pramení v těsném sevření mezi kopci, kde, hle, Králova studánka se svěží bystrou vodou.

Který král se zde při lovu zvěře napil ze studánky nám není známo, to nám ale nevadí a děláme přestávku na provizorní oběd. Rohlíky s paštikou a s bonboniérou, a k tomu kola. Dobrá kombinace...

Studánka vypadá poeticky a tak se s ní loučíme téměř s pláčem. Čas však kvapí a musíme dále.

Tuhle značku má Roman na své věkovité "stovkové" mapě, ale já na novější "padesátce" už ne! I tak se rádi po staré, nefunkční modré značce vydáváme.

Vede k našemu cíli po hřebeni přes několik kopečků po kterých si rádi zašlpháme.

Kolem jsou krásné bučiny, les voní jarem a nám je divné, že ostatní zůstali raději doma u svých hrnců, pekáčů a počítačů.

Ty počítače platí pro lenivého Honzu a stejně lenivého Lukáše, kterým oběma věnujeme výstup na tento zajímavý vrchol. Jmenuje se prostě PECIVÁL.

Z Peciválu nakonec trochu kufrujeme, značení je fuč a tak musíme chvíli nad mapou přemýšlet.

Dokonce máme i divné myšlenky, že jsme úplně v pr..., ale no tak. Že jsme někde úplně jinde.

Ten nejvyšší kopec v okolí ale na samém vrcholu vytouženou rozhlednu vlastní. Probleskává zdálky mezi stromy.

Ona to vlastně ani pravá rozhledna není. Má to být měřicí bod, kterých je rozesetých po českých kopcích devět, ale pokud vylezete nahoru, jako my před víc než dvaceti lety, uznáte, že to rozhledna je.

Potíž je v tom, že je dnes přerostlá okolními stromy, tedy bez rozhledu a navíc je dlouhodobě zavřená. Škoda.

Vzpomínáme, jak jsme tehdy na jejím vrcholu zjistili, že jsme se stali obětí masivního útoku hladových klíšťat. Tuším, že každý jsme jich měli kolem 14 zakouslých a další, které to ještě nestihly, jsme ani nepočítali. Dnes je tady pohoda, nenašli jsme jediné.

Tady se také naše cesta stáčí zpět. Dolů už by to mělo jít samo.

Ještě jeden pohled k věži, přes napůl sražený kmen buku.

Od loňského prosince je tady nahoře, kus cesty od rozhledny i vrcholová, dobře jištená kniha. Hned se zapisujeme, moc lidí sem kupodivu nedojde. My jsme cestou nepotkali ani nohu. Vzhledem k ideálnímu počasí, kvetoucímu jaru a celkem dobré dostupnosti vrcholu, je to divné. Že by ona peciválová lenost přepadla celý národ? Nechci tomu věřit.

Navíc je tu i zajímavá kuriozita. Latinský nápis na žulovém kameni z roku 1864. Přemýšlíme nad ním, jestli jsme náhodou nestanuli v samém středu Evropy. Ale jak mi mailem napsat můj otec - geodet, asi jde jen o astronomický bod. To jsou body, které mají zeměpisné i astronomiské souřadnice a slouží k mapování. Proto i ta měřicí věž.

Tahle cihlová zídka o kousek severněji je nejvyšším bodem Vysokého Kamýku. Kóta 627 m. n. m.

S pohledem na pokračování hor směrem k Pasekám a dál k Písku sestupujeme.

Opět trošku bloudíme místním polesím, ale náš vypěstovaný a neomylný smysl pro orientaci nezklame.

Zanedlouho již pochodujeme po správné cestě kolem věkovitých impozantních stromů - douglasek.

Nedaleko Zlaté louky konečně vidíme další poutníky. Dvě mladé holky se ujišťují jdou-li na vrchol dobře. Chtěli jsme je nejdříve obrátit našim směrem, ale asi by to neprošlo.

A tak si raději ještě přečteme něco o dolování zlata v blízkém okolí a po nám již známé stezce se vracíme zpět k zaparkovanému autu.

Trochu se zatáhlo, ale je tak akorát. Kolem voní blatouchy a mě bolí koleno a pata.

Když se podívám nazpět k horám odkud jsme právě přišli, vím proč.

U kostela je cíl dnešní poutě. Necelé čtyři hoďky a asi tak 17 km i s blouděním, v krásné krajině mírných kopců bez provozu aut, kol i lidí.