Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Zillertalské Alpy

vydáno 27. prosince 2010 – napsal Paulie – 4 komentáře

Člověk se ohání auty, mobily, notebooky a jinými kravinami, ale kdo si ještě uvědomuje, jak moc nám stále vládne příroda? Čtyři roky jsme jezdili na přelomu července a srpna na týden do Alp (Vysoké Taury, Dolomity, Walliské Alpy, Montafon) a vždy vyšlo počasí nejhůře na jedna s titěrným mínusem. Letos se však mínus značně protáhlo.

Možná si říkáte, co tu dělá článek o letní výletu, když od léta uběhlo hodně vody. Trochu si spílám za to, že píši článek až téměř po pěti měsících (sic!) po akci, nicméně uprostřed zimy, zavalen úkoly a učením do školy, prací a jinými záležitostmi všedního dne, jsem si přímo na Štědrý den opět uvědomil, jak krásné Alpy jsou a že se tam zase chci podívat. Nuže, vydejme se po letošních šlápotách natěšit se na další léto.

Mapa okolí

Úkol první: dostat se na místo

Letos jsme výjimečně jeli autem s bráchou a strýcem, který musel odjet z dovolené dříve na poradu do Německa. Autobus vyrazil klasicky v pátek večer, my si počkali až do sobotního poledne. Tedy, poledne bylo v plánu, skutečný odjezd nastal až před druhou a ještě jsme se jednou vraceli pro silniční mapy Evropy. Bloudění v Pasově raději nebudu rozvádět až na to, že jsme navštívili i pár úzkých uliček v centru. Navíc se občas dost rozpršelo.

Když jsme v půl deváté konečně dorazili do Ramsau v Zillertalu, kde se nacházel náš hotel, již jsem měl z nudy dosti prostudovaný silniční atlas Evropy (není na škodu si ten zeměpis trochu osvěžit, že? :) ). Po chvíli bloudění vesnicí jsme byli navedeni k našemu hotelu, kde se nám dostalo i pozdní večeře, respektive její přeživší části. Jelikož ten den pršelo snad všude, zbytek zájezdu nebyl na túře, takže jsme téměř o nic nepřišli.

Rovina, rovina… a najednou Alpy!

Den druhý: lehké procházky po okolí

Díky počasí pro nás začal zájezd snad až moc odpočinkově. Druhý den totiž nesliboval opět nic dobrého, takže se ráno jen pár kilometrů popojelo do známé střediska Mayrhofen, které jsme si prošli.

Jak se pořádá koncert známé skupiny z údolí jen kousek od městečka, je třeba ho zahájit třemi pořádnými detonacemi, jinak nikdo nepřijde ☺.

Alespoň v tom Europahausu mají pěkný interaktivní model Zillertalských Alp se světýlky na každém zajímavém místě. Chcete si vyjít na nějaký vrchol? Tady stačí jen dva prsty.

V Mayrhofenu potkáváme ještě průvod v slavnostních krojích, tento je z vesnice Ramsau, v níž bydlíme.

Obloha byla naštěstí jen zatažená, a tak jsme se s taťkou rozhodli odpoledne vyjít tréninkově nahoru přímo od hotelu, zatímco druhá skupina půjde pěšky spodem pár kilometrů do Zellu. Po chvíli hledání správné cesty (ze spleti hotelů se nešlo moc rozumně vymotat) jsme konečně začali šlapat pořádně do kopce, zprvu po klikaté silničce vedoucí prudkými travnatými svahy se spoustou dřevěných seníků a chatiček, potom lesem. Došli jsme do 1350 m n. m. (z 600 m), spokojeně jsme se rozhlédli a stejnou cestou se vydali dolů, abychom dorazili s rezervou před večeří.

Ještě víc než počasí mě však začalo trápit už dříve poraněné koleno...

Po chvíli stoupání máme údolí jako na dlani. Hora vzadu se jmenuje Dristner (2767 m) a turistická značka na něj asi nevede, je taky docela nízký :-).

Chata Sonnalm, cíl naší první túry.

Den třetí: konečně túra a hned s překvapením

V pondělí už se vedoucí rozhodli nečekat na dobré počasí a vyrazili jsme na první pořádnou túru. Autobusem se jelo přes Mayrhofen a vystoupalo se serpentinami pár set metrů do Finkenbergu. A odsud zase lanovkou, s jedním přestupem rovnou do 2100 metrů na Penkenjoch Haus. Tomu se říká výškový skok.

První skupinka, zahrnující mě i taťku, nedočkavě vyrazila směrem na Rastkogel. Zprvu se dokonce klesalo po širokých cestách na hřebeni, ale po chvíli jsme začali stoupat úzkou pěšinkou na Wangl Spitze (2420 m), jež byl cílem většiny zájezdu, zatímco pro nás jen prvním předvrcholem. Kousek za ním se však objevilo překvapení. Sníh. A asi už ve 2500 metrem, přičemž my jdeme do 2762 m. Bude sranda.

Hned pod vrcholem Wangl Spitze na nás bučely krávy a mečely ovce, přičemž ovce vedené beranem drze vstupovaly na naši cestu, i když se nás stále bály. Dalším překvapivým objevem byl příkop a v něm potrubí a to prosím ve 2500 metrech. Vysvětlení této záhady následovalo již brzy na svahu, obzvláště na naší cestě tam pracovalo několik bagrů, jelikož se tu stavěla sjezdovka. Prostě komerční lyžařská turistika nadevše.

Pokud si nechceme nožky upajdati, musíme lanovky používati. Bohužel. (Tahle nám však ušetří víc jak 1000 metrů převýšení, na jehož zdolání nemáme čas, chceme-li na vrchol.)

Vyrážíme do boje.

Naši cestu střeží kráva.

Orosený koniklec.

Vrcholovka na Wangl Spitze.

"Kdopak to k nám zase přišel?" ptají sebe navzájem krávy a ovce.

Drzé ovce na cestě.

"Bůůů! Kterej pitomec mě zas fotí?!"

Potrubí se kope i v cca 2500 metrech nad mořem.

A hned kousek opodál dělají sjezdovku (respektive cestu pro lyžaře spojující sjezdovky).

V duchu jsem doufal, že sněhem nepůjdeme, ale cesta nakonec nebyla obtížná a expozice skoro žádná.

Sníh překvapil nejen nás.

První stoupání sněhem nebylo zas tak špatné, protože tam nebyla zdaleka souvislá vrstva. Pak jsme došli na něco jako náhorní plošinu, kde se šlo více méně po rovině, takže sníh o mohutnosti 5-10 centimetrů nevadil. Až závěrečné stoupání na samotný vrcholem Rastkogelu bylo zajímavější, nebylo však dlouhé. Dorazili jsme tam v pravé poledne.

Na vrcholu jsme se nezdrželi dlouho, protože rozhled nebyl žádný, navíc se k nám nasouval mrak. Po něčem, co by člověk, jež nebyl v horách, nazval malou svačinkou, jsme začali sestupovat a já si začal nadávat, jelikož se zase ozvalo koleno, že bych to neměl přehánět. Naštěstí jsme měli moře času a mohli se kochat na úplně stejné cestě na úplně stejnou lanovku jako při cestě nahoru.

Večeře byla opět obrovská (a tentokrát zasloužená), takže procházka po ní se stala povinností.

Jaké že je roční období?

Černá, bíle pocukrovaná pyramida Rastkogelu.

Vrcholový kříž má také ozdobu.

Sochař vítr za pomoci studených pařátů zimy vytvořil abstraktní umělecké dílo ze sněhu.

Pohled do údolí Hintertux, vzadu stejnojmenný ledovec. Tam už naštěstí sníh není.

Taťka balí ovci...

...ale rychle nastupuje beran...

...a kárá jednu ze svých manželek za záletnické úmysly.

Na Wangl Spitze se valí temný mrak, vpravo je zase temná hora ...

Konečná naší dnešní cesty, horní stanice lanovky a grupa chat kolem ní.

Trochu se vyjasňuje, mraky se trhají, a tak fotím panoramata.

Den čtvrtý: vysokohorský odpočinek

Snídaně (taky víc než pořádná) byla sice už v 7:15, ale autobusem jsme vyjeli kvůli špatnému počasí až v 8:45, což je myslím docela škoda. Zas tak hnusně nebylo. Cesta navíc byla dlouhá, jeli jsme až přehradě Schlegeis ve výšce skoro 1800 m n. m. u hranic s Itálií (a tedy i u hraničního hřebene). Po mýtné silnici se projíždělo tunelem tak úzkým a nízkým, že byl akorát pro náš velký autobus. Dodnes obdivuji řidiče.

První "nažhavená" skupinka sice vyrazila na vrchol Schönbichler Horn (3134 m), ale já i vzhledem ke koleni jsem raději šel s ostatními do sedla Pfitscher Joch (2277 m). Udělal jsem dobře, koleno si mohlo odpočinout na další náročné dny a naštěstí mě nebolelo, takže jsem začínal věřit v jeho uzdravení.

Šlo se širokým údolím potoka mírným stoupáním s výhledy na vodopády a občas i hory, většinou se ztrácející v mracích. V půl jedné jsme byli s taťkou pohodovým tempem na hranicích a za chvilku i na Pfitscherjoch Hausu (2277 m), kde jsme si dali výbornou zeleninovou polévku Minestrone s parmezánem. Vzhledem ke spoustě času jsme si říkali, že si ještě vyšlápneme na vrchol poblíž, ale foukalo a byla zima, takže jsme radši šli dolů (opět stejnou cestou) a vydali se pak na cestu kolem přehrady, při níž jsme potkali vracející se první skupinu, jež vzdala výstup těsně před sněhovou hranicí kvůli špatnému počasí, obzvláště dešti.

Další den ráno u přehrady Schlegeis

Stoupáme kolem jednoho z přítoků přehrady.

A někde vysoko nad námi je království ledu, dnes zahalené do mraků a nedávno obohacené o čerstvou dávku sněhu.

Splaz suti v údolí

Na hranici mezi Itálií a Rakouskem

Z dálky malá, leč ve skutečnosti docela velká chata Pfitscherjochhaus je cílem naší cesty.

Moderní kostelík (či co to bylo jiného) přímo na hranici.

Červený potok uprostřed šedých kamenů. Museli jsme se notnou chvíli rozhlížet, než jsme odhalili jeho zdroj.

Kopretinka mezi kameny.

Kdopak si tu zkoušel karate?

Bělostné mrkání ledovce.

Nejspíš hyperbolická křivka mnoha tun hráze vysokohorské nádrže.

Den pátý: vrchol zájezdu

Konečně se počasí umoudřilo! Naplánován byl krásný výlet na ledovec Hintertux, ale větší část tradiční první skupiny se rozhodla zdolat Ahorn Spitze, kam byla původně naplánována túra, leč sníh na vrcholu viditelný zdaleka donutil vedoucí k jejímu zrušení. Rozhodl jsem se k nim přidat, i když taťka nešel.

Nakonec 6 z nás vystoupilo hned v Mayrhofenu a zamávalo ostatním jedoucím až na samotný konec údolí Hintertux. Ve středisku jsme vyhledali lanovku Ahornbahn (tentokrát tvořenou dvěma velkými kabinami) a vyvezli se opět do výšky přes 2000 m. Dál jsme šli po travnatých svazích mírným stoupáním na chatu Karl-von-Edel Hütte (2236 m). Po kratší přestávce začala stezka jít pořádně nahoru, a tak jsme se za hezkého počasí zapotili. Brzy jsme byli u suťoviska nad horskými loukami. Tady začal sníh, ačkoliv to ještě nebylo nebezpečné.

Dostali jsme se na hřeben, za nímž začala být zábava. Šlo se po velkých kamenech, nyní se slabou pokrývkou sněhu, což byla docela nebezpečná kombinace, a tak bylo třeba dávat pozor. Lana byla až těsně pod vrcholem. Nahoru je to však vždy lepší než dolů...

Po výjezdu lanovkou do výšky 2000 metrů jsme uviděli zcela nečekané věci. Lyžařská turistika si žádá stavbu i ve velkých nadmořských výškách.

Ranní procházka na Karl-von-Edel Hütte po často spásaných svazích.

Místní překrásné domorodkyně na nás svůdně pomrkávají.

Komunita ovcí a krav, snad jsou si všichni skutečně rovni a nikdo si není rovnější.

Panorama z výstupu aneb foťte, dokud je hezky. ;-)

Sotva viditelná cestička na zasněženém suťovisku.

Před stoupáním po hřebeni Ahornu.

Opět těsně před polednem jsme dorazili na vrchol Ahorn Spitze vysoký 2973 m. On to byl vlastně takový dvojvrchol, přičemž nebylo snadné určit, který je vyšší, každopádně na jednom byla spousta místa, druhý byl jen ostrou skalou. Počasí se nenápadně začalo zhoršovat, a tak jsme se rozhlíželi, dokud to šlo. Chvíli po nás bohužel došla skupina Rakušáků či Němců, takže vrchol byl nejen obsazen, ale jeden z nich se rozvalil přímo pod křížem a druhý si dokonce zapálil cigaretu! Společné vrcholové foto tedy bylo děláno za dost nouzových podmínek.

Když jsme před jednou hodinou začali sestupovat (zase úplně stejnou cestou), nad námi už se utvořil souvislý koberec z mraků zhruba ve výšce 3300 m (měřeno dle vyšších hor na hlavním hřebeni). Strach z bouřky jsme neměli, nicméně sněžení či déšť by bylo nepříjemné a ztížilo by to i tak těžký sestup po zasněžených kamenech. Ano, sestup je skutečně o dost horší, protože musíte brzdit nejen svou váhu, ale pohyb, a to se na sněhu dělá špatně. Nebylo však kam spěchat a ani koleno mě nebolelo.

Poté, co jsme slezli z hřebene, mohla se túra prohlásit za úspěšnou, protože nejhorší bylo za námi a ani zatažené nebe moc nehrozilo. V poklidu jsme došli k lanovce a sjeli dolů do Mayrhofenu. Tam část z nás těsně chytla přecpaný místní vlak (v porovnání s našimi starými mnohem lepší), aniž bychom si stihli koupit na nádraží jízdenku. Už si ani nevzpomínám, jestli jsme si ji nakonec kupovali u průvodčího nebo jeli do Ramsau zadarmo.

Mayrhofen z výšky o 2300 větší.

Údolí Zillertal se zdá ploché, ale zdání klame, vrcholky naproti mohou být jen o několik set metrů nižší.

Zasněžený protější boční hřeben Zillertalských Alp

Moje maličkost ve velikých horách

Panorama ze sedla pod Ahornem.

Krávy nám zastoupili cestu a vypadají bojovně. Tam nás pustili snadno, zpátky už nechtějí, holky jedny. :) Co jim asi za průchod dáme?

Poslední pohled na vrchol. Člověk si říká "To jsem byl ještě před pár hodinami tak daleko?"

Den šestý: zrada ze strany počasí

Čtvrteční ráno bylo vskutku krásné. Po prvních ne úplně povedených dnech se konečně počasí umoudřilo, říkali jsme si. A vedoucí se rozhodli vyjet s námi do známého Gerlospassu. Samozřejmě nesměla chybět lanovka, jež vyvezla naše zadky do 1800 metrů n. m. (tentokrát nebyla tak nutná). Odsud jsme šli po širokých cestách a pak i po pěšině mezi almy nenáročnou cestou na Isskogel (2263 m). Tam už se začaly dělat mraky, ale první skupina včetně mě a taťky šla vytrvale dál na Kreuzjoch, cíl naší cesty.

Dristner po ráno. Zdá se, že bude hezky...

Lyžařské středisko v Gerlospassu.

Zasněžené Zillertalské Alpy a lehká vzpomínka na Ahorn.

Přehrada Durlassboden v Gerloském průsmyku.

A najednou se hory zahalily do mraků, jak kdyby se styděly.

Už lehce podmračené panorama z Isskogelu jako varování.

Našinec na Isskogelu.

Dál vedla krásná, kamenitá i lehce skalnatá hřebenovka, jenže v mraku už jsme si jí tolik neužívali. Fotit nebylo téměř co. Na vrchol vysoký 2558 m jsme dorazili v 11:40, snědli tyčku, počkali na zbytek a hned šli dolů, i když už jinou cestou. Začalo totiž nepříjemně foukat a poprchat, takže jsme natáhli pláštěnku, což se ukázalo být prozíravé.

Naštěstí skalky a kameny skončily dříve, než kdybychom se vydali zpět po stejnou cestou, protože poprchání se změnilo v déšť a déšť ve slejvák. Možná i slejvák ještě vygradoval, ale pro to už nemám slovo. Ze shora do nás s vytrvalostí afrického běžce bušily velké kapky s kadencí samopalu. Mizerná igelitová pláštěnka nebyla v silném větru právě dobrou ochranou, obzvláště pro dolní část těla. Promočené šusťáky ani moc nevadily, ale ta louže v obou pohorkách, která se tam během chvíle udělala, byla horší. Občas do nás ještě udeřil silný poryv větru, aby nám připomněl, že tohle je řádění počasí v horách a ne někde dole. Vrstva vody o výšce až několik centimetrů na rovnějších místech louky, kudy možná někde vedla cesta, či kaluže na pěšince ve svahu už pak byly jen tou pověstnou třešničkou na dnes dosti mokrém dortu, jíž jsem si brzy přestal všímat.

Ani pořádně nevím, kudy jsme šli. Schovat jsme se mohli jen občas na horních stanicích lanovek, to bylo však mizerné přístřeší, minuli jsme jen jednu chatu, ale větší část skupiny už šlapala na cestě před námi, a tak jsme radši šli také směrem k lanovce. Nikomu se samozřejmě nechtělo jít místo lanovky dolů pěšky, jak bylo původně v plánu. Cestou jsme si ještě zalezli po mokrých kamenech, než jsme se okolo čerstvě se objevivších hnědých potůčků dostali k lanovce, ale ani tam jsem nemohl ještě sundat dvě kaluže vody na nohou. Alespoň na mě už nepršelo. Po hodině a půl v nepřetržitém slejváku jsem toho však měl dost.

Naštěstí k autobusu dorazili všichni dost brzo, takže jsme kolem půl třetí mohli jet ždímat a sušit na hotel. Na mě snad nebyl kus oblečení, který by to nepotřeboval. Počasí se umoudřilo až večer, mohli jsme si tedy dát tradiční procházku po velké večeři.

Kříž na vrcholu Kreuzjochu, jediný pohled, co si můžeme vychutnat v tomto počasí.

Den sedmý: v šedi mraků

Počasí už vědělo, že se podruhé nenecháme napálit pěkným začátkem dne, a tak pršelo od rána. Protože autobus musel mít celý den pauzu, hlavní skupina se vydala do Mayrhofenu, včetně mamky, bráchy a strejdy. Já s taťkou jsme počkali do 11, kdy už nepršelo a vyrazili jsme rovnou od hotelu zase na Sonnalm přesně jako první den. Připojili se k nám dvě Jany, takže cesta byla zábavnější, i když pomalejší.

Ze Sonnalmu jsme pokračovali dál mírným stoupáním, spíše po vrstevnici lesem na Gerlosstein (1800 m). Po cestě nebylo nic moc zajímavého, až na Gerlossteinu někdy po druhé hodině na nás vykoukla párset metrová stěna Gerlossteinwandu. Cestou však chvilku poprchalo a mé a taťkovy plány na zdolání přes 2100 m vysokého vrcholu (stěnu bychom samozřejmě obešli) definitivně vzali za své, když se rozpršelo během svačiny u horní stanice lanovky. Hned jsme si tedy vlezli do fronty na místo v jedné ze dvou souběžně jedoucích kabinek této lanovky.

Dole, v Heinzenbergu se po chvíli udělalo lépe, a tak jsme se vydali na stejnou cestu do Ramsau jako použila hlavní skupina první den. Zprvu se prudce sestupovalo podél klikatící se silnice až k ohradě s jeleny, muflonem a kozami. Po vydatném focení jsme pokračovali k další turistické atrakci, kapli Maria Rast. Janám se na modlitbě zalíbilo, tak jsme šli napřed zhruba po vrstevnici podél svahů, po nichž jsme ještě před pár hodinami kdesi nahoře šli.

Cestu však asi moc nikdo nepoužíval nebo se tam kvůli blízkosti středisek vytvořilo dost jiných pěšinek, takže jsme značku brzy ztratili. Bloudění lesem však bylo pěkné a traverzování nepředstavitelně prudkých travnatých svahů (jak tam asi tu trávu sečou?) zase zábavné. Nad Ramsau jsme vzdali hledání cesty po pěšinkách a prostě to vzali po jedné louce dolů, což se ukázalo jako dobré řešení. Túry na zájezdu jsme tedy zakončili lehce dobrodružně.

Kostel v Ramsau a hned pod ním hřbitov doslova zasazený do kopečku.

Prudké travnaté svahy.

Parní lokomotiva, pěkná atrakce pro turisty.

Impozantní Gerlossteinwand. Jen škoda, že začíná poprchat.

Rododendron (nejspíš)

Dominantní jelen, kousek vedle má i harém.

Muflon

Roztomilé kůzle, jež jsme náhodou spatřili u cesty.

Takhle jsem našel na pokoji bráchu, když jsme se vrátili.

Cestou domů

Nastal odjezdový den, což neobnáší jen balení, ale i poslední pohledy na hory v okolí a velké společné foto. Po něm jsme už mohli nasednout a frčet Rakouskem ne domů, ale na dvě poznávací zastávky. První byla u jezera Chiemsee už v Německu, kde jsme si jen na půlhodiny odpočinuli, a druhá u Burghausenu, nejdelšího hradu Evropy (měří cca 1050 metrů, záleží na konkrétním odhadu), kde jsme dostali 2 a půl hodiny, což bylo i tak dost. Jelikož už jsem toho napsal myslím dost, nechám za sebe mluvit jen fotky. :-)

Takové krásné ráno, dnes by ani nemuselo zrazovat... jenže už se balíme k odjezdu.

Groupenfoto

Lenivé vlnky na krásném kamenitém břehu, jen škoda, že asi není úplně přirozený...

Jachta a poslední výčnělky Alp

Fotí se o 106, však jsme také u skvostu mezi hrady

Jižní část, ze které je poznat hrad nejvíc (taky jsem si pro tuto fotku vylezl na zídku :-) ).

Městečko Burghausen a na druhé straně řeky Salzach Rakousko.

Informační tabule s plánkem hradu.

Zdobený průchod v městečku pod hradem.

Na závěr děkuji za přečtení, upozorňuji, že další fotky jsou v galerii, a upřímně doufám, že se příští rok dostanu k napsání článku mnohem dříve :o).