Půltucet (únor 2019) - příběh fotografie

Půltucet (únor 2019) - příběh fotografie

Motto: "Jsme obklopeni moudrostí, člověk není jejím pramenem, nýbrž pouhou nádrží a může vydat jen to, co nasbíral." Ernest Thompson Seton

1. Kostel

Ještě stále k němu upínáme zrak, ale již málokdo z nás pro svoji křesťanskou víru. Desetiletí socialismu zcela převrátila staré tradice a dnes při nedělní mši zejí chladné dřevěné lavice prázdnotou. Přesto vnímáme odkaz desatera, byť ne vždy se mu bezvýhradně podřizujeme.

Staré kostely, kaple a boží muka mají zvláštní atmosféru, jenž je obklopuje. Často jejich ztvárnění svědčí černobílá. Odkazuje na naši minulost, kterou je dobré znát.

...

2. Vůně koní

Patří k nám, přestože se mu stále více a více odcizujeme. Elegantní, silný a krásný tvor, starý pomocník našich předků, kteří žili mnohem tvrdší život, než jaký máme dnes my.

Na pár dnů či týdnů bych se chtěl přenést kamsi do 15-tého století, ale bohužel nejsem pan Brouček.

Na naší Zemi stále jsou skrytá místa, v nichž žijí lidé, co nepoznali kulturu západního světa. Jedno z nich odhaluje film Amazonka - Na konci světa, který mě utvrdil v přesvědčení, že "bílý" muž si stále myslí, že je vyvolený k tomu, aby všem domorodcům po celém světě pomáhal. Aby jim předal své znalosti, své přebytky, své myšlení, svoji víru. Proto i polovina výtěžku zmíněného filmu půjde na onen malý indiánský kmen, žijící v pralese Amazonie po svém.

Nač ale lítost, vždyť oni jsou možná spokojenější ve svém souladu s divokou přírodou, než my. K čemu jim proboha ty peníze budou? Nepotřebují naše mobily, auta, televize, dokonce ani jídlo, léky a nemocnice. Pokud jim to vše dáme, navždy ztratí svoji svobodu, zaniknou mezi námi "lepšími kulturními lidmi západu". Stanou se nešťastnými a zbytečnými. Zabijeme je!

...

3. Jemná krása

Zdá se, že květy byly bohem vytvořeny k naší potěše. To však není pravda. Byly postupně přetvářeny k dokonalosti pro obyčejný hmyz, pro motýly či maličké a krásné kolibříky.

My, lidé, je můžeme pouze tiše obdivovat.

...

4. Roklanská dvojčata

Již je to dávno, co ve své knize popisoval Karel Klostermann Großer Rachel jako nejdivočejší a nejhůře dostupné místo na světě. Dokonalý popis hlubokých šumavských hvozdů již tehdy poznamenala kůrovcová kalamita, když se na nepřístupných hřebenech tento malý černý brouček přemnožil po silné vichřici, která smetla tisíce zdravých a vzrostlých smrků.

Historie se opakuje a tak nyní mohu zvěčnit zřejmě podobný stav druhé nejvyšší hory Šumavy, jaký panoval i před více než sto lety. Ještě v devadesátých letech byste sníh na vrcholech Roklanů od Filipovy Hutě nespatřili. Souvislý pás smrčin uvěznil hřebeny do neprůhledného celku, kde zorientovat se při cestách nebylo vždy snadné.

I proto horskou hranici lemovaly (a stále lemují) vysoké bílé sloupy s modrým pruhem, s bavorskou přesností posazené do terénu v stále stejných intervalech.

K Roklanu mám vřelý vztah. Bylo to na jaře v roce 1990, kdy jsme poprvé stanuli na hranici šumavského hřebenu. Kousek pod Roklanem, u starého hraničního kamenu s překrásně vyobrazenými státními znaky Čech a Bavorska. Tehdy jsme se ještě k vrcholu nevydali, později mnohokrát. Roklan tak pro mne navždy zůstane symbolem dosažené svobody, kterou nám kdosi znovu nenápadně a po kouskách odebírá.

...

5. Tajemné úzké uličky

Jako by si zbyly z dávné minulosti, kdy se městem proplétali trhovci s vozíky taženými osli. Mají své nezaměnitelné kouzlo, které vítáme.

Já si ho spojuji i s romány Jaroslava Foglara Tajemná Řásnovka, Záhada hlavolamu a dalšími podobnými, kdy jsem si při čtení ve své hlavě vytvářel obrazy ponurých úzkých uliček a zapomenutých míst.

...

6. Zahrada ticha

Kypré a jemně zaoblené abstraktní tvary, které očím mužů tolik lahodí, dokáže s nevídanou lehkostí vytvářet zamyšlená zimní krajina.

Kontrast nízkého slunce pak dopomůže k dokonalosti, jakou léto nezná.

...

A na samotný závěr vkládám odkaz na zvuky lesa. Nejen pro Blanku, již jsem nerad minule vyděsil hororem Trhlina.

Leden ovládla nejen tato zlověstná povídka Jozefa Kariky, ale i fotka 1.Zazimováno. Ta s přehledem získala nejvíce vašich hlasů.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - únor 2019

26 19% Kostel

19 14% Vůně koní

20 14% Jemná krása

27 19% Roklanská dvojčata

23 16% Tajemné úzké uličky

25 18% Zahrada ticha

Hlasovalo 140 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Mirka

1. března 2019 19:01

Mirka říká

Tak dneska to bylo těžké, měla jsem několik favoritů- hyacint je nádherně něžný a po té zimě už se těším, i ten komentář  je správně, budějcké nejfotogeničtější uličky mám moc ráda, fotka koně má krásné barvy a ušlechtilost - ale zvítězí kostelík, protože beru fotografii zároveň s komentářem a máte pravdu - do kostela nechodíme (ale ta nevíra v čechách už vznikla i dřív - např. u mé babičky narozené na začátku 20.století, kteří prožili dvě války), ale odkazu předků i křesťanského desatera si vážíme a rezonuje v nás. 

 

Mirka

1. března 2019 19:03

Mirka říká

 a posílám ještě i krásně foglarovské uličky Stínadel, co mi včera zavadily o klobouk: https://mbkfish.rajce.idnes.cz/Stinadla..._konec_Vontu_v_Cechach/

 

Rony

2. března 2019 20:24

Rony říká

Hezký soubor fotek. Tak už konečně vím, kde jsou ta Stínadla. Děkuji Mirko.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.