Barevné toulky Kokořínskem l.

Barevné toulky Kokořínskem l.

Malebná přírodní oblast skal, roklin, jezírek a vesniček s lidovou architekturou. To naleznete v chráněné přírodní oblasti Kokořínsko, kraji s divukrásnou přírodou a vlídnou tváří nastavenou turistům i bikerům. Čtyři dny se budeme pohybovat v prostředí, kde stres a spěch nemá své místo.

Od Čertových hlav ke Kočičině

mapa stopař

Čtvrteční ráno vyrážíme přes Strakonice, kde přibíráme Romana, na Kokořínsko. Mlhy ztěžují jízdu, ale naštěstí je máme většinou vysoko nad hlavami, a před jedenáctou v Želízech začneme poznávat krásy tohoto nádherného kraje.

Protože moje pochroumaná záda stále zlobí, budu střídat další dny jízdu na elektrokole a pěší turistikou. Opouštím proto Vencu s Romanem hned u prvního taháku dne, kterým jsou Čertovy hlavy. Devět metrů vysoké reliéfy vytvořené ze skal sochařem Václavem Levým mezi lety 1840 - 1845. Impozantní dílo sem přijíždí obdivovat mnozí, čemuž odpovídá i sešlapaná stezka mířící vzhůru k sochám. Zatímco kluci budou pokračovat po žluté k Štětí, já projedu svoji cyklotrasu, která mne zavede do mnoha dolin a zajímavých míst.

Čertovy hlavy u Želízů jsou dílem sochaře V. Levého...

...

U Čertovych hlav se rozdělíme. Já si projedu značnou část Kokořínska na elektrokole.

Zdejší skalní pískovcové bloky opravdu svádí vytvářet z nich díla, která překonají věky. Také kapli Malou Máří do osamocené skalky vytesal sochař Levý, jehož četné sochařské výtvory provází první část trasy. Ve skalách naleznu Harfenici, dívku s harfou střežící vchod do jeskyně, a další reliéfy hlav. Projedu okolo skalní Sfingy a zastavuji se u zobrazení hada, plazícího se po skále u rozcestí modré a žluté. Zde budou kluci pokračovat k Hadí korunce, Žabí jeskyni a skalám Sedmi chlebů, pod nimiž leží trampy hojně využívaná jeskyně Mordloch.

Malá Maří.

Harfenice...

...

....

...

Had...

...

Mne modrá vede okruhem V. Levého k zvoničce do Tupadel, odkud projedu Hlubokým dolem k dolu Vidímskému. Nad barvami hořící stráň se pyšně vyvyšuje rozhledna zámečku Slavín, kde je dnes meditační centrum. V údolí pod skalami vyplaším kvarteto laní, které přede mnou prchají do prudkého svahu. Jejich ladný pohyb sledují dokud mi nezmizí z dohledu.

Mířím se zklidnit do tichého Vidímského dolu a z meditace mne vyvede až černý Masabob a Fata Morgána, skalní věže Království. Pohodlná cesta míjí další pískovce, projedu obcí Vidím do Bukového údolí, jež se zdvihá mezi věžemi z názvy Pařez, Madona, Menhir a Sud. Skalní blok se zobrazením ukřižování Ježíše Krista mne pouští na Dobřeň, kde svoji svébytnou krásu vystavuje na odiv několik dřevěných domků. Soubor dobře zachované vesnické architektury z 18. a 19. století je památkovou rezervací.

Další vesnická památkové rezervace leží v horní části Jestřebic, kam zavítám omylem, protože minu skrytou odbočku padající do Vojtěšského dolu. Zhruba v jeho polovině bych mohl vylézt vzhůru k Jestřebickym pokličkám, ale toto privilegium rád přenechám kámošům. Mým cílem je projet si doliny a rokle a tak za Vojtěchovem mířím do další. Boudeckou rokli mám společné s Romanem a holkami již prošlou, kdysi jsme věnovali své úsilí dosažení Obří hlavy a Žáby, a také zajímavých a fotogenických Kokořínských pokliček.

Rokle stoupá vzhůru právě k Obří hlavě a Žábě. Lidiček mnoho, skalní útvar zcela obyčejný, ale název táhne. Obracím pozornost k zajímavější Průsečné skále a cestě, kterou zde pravděpodobně vytesali Švédové během třicetileté války, aby měli lepší přístup vozy k svému tabořišti nad Mšenem. Ostatně nejvyšší vrcholek u Švédských valů se jmenuje Rovina (398 m n. m.), což naznačuje vše. Rovinou s výhledy na Mšeno projedu k Františkovo aleji, odkud mířím k Sedleci.

Padám do tmavého dolu Kočičiny. Cyklotrasa zde nevede, ale několik partiček protijedoucích bikerů mi dává najevo, že do Kokořínského dolu projedu. Tolik cyklistů najednou potkávám poprvé. Kočičina není úplně jednoduchá, občas vadí padlý strom, místy se jede hlubokým pískem či v rozbahněném terénu. Na druhou stranu jedu mezi skálami v zcela uzavřené úzké roklině, kterou by objet horem byla škoda.

Rozhlednová věž Slavín.

Skalní kaplička v Boudecké rokli.

Želva.

Průsečná skála.

Mšeno.

Kočičina...

...

Zadní masív v Kokořínském dolu.

U hospody U Grobiána testuji kluky, abych se dozvěděl kde zrovna jsou. Zjistím, že Venca od Mordlochu míří na vrcholek Špičáku. Prý začal po dosažení všech našich hlavních tisícovek sbírat také Špičáky, Špičníky atp. Tím nestihnou vlak ze Štětí do Liběchova. Díky objížďce pro ně nepojedu a tak se setkáme až kolem půl šesté večerní. V klidu tedy dojím polévku a jdu o našem zdržení informovat do penzionu U báby Šubrový, kde budeme tři noci ubytováni. Penzion je vlastně jakýmsi pavlačovým čtvercovým domem.

Za pozornost stojí i historie hodpody, kterou na svých webových stránkách www.ubabysubrivy.cz popisují takto:

V meziválečné a poválečné době, kdy velmi bujel tramping, si ve vyhledávaném údolí Kokořínska získal pověst čundrácké hospody hostinec, kde kralovala teta Šubrová. Dáma byla mezi čundráky v oblibě, především kvůli jejímu nezvyklému přístupu k hostům. Pravidelně ohlašovala půlnoc střelbou z revolveru a byla pověstná svým zvykem stříhání kravat. Kdo do hostince v kravatě přišel, hned o ní ve dveřích přišel. Teta Šubrová přiskočila s nůžkami a z kravaty zbyl jen uzel. Získané skalpy si věšela na paroží v hospodě.

Podle dobových pamětníků v hospodě vládla pevnou rukou, avšak byla i velmi šlechetná. O tom svědčí fakt, že když si šla lehnout, nechala čundráky sami vládnout v hospodě. Točili si pivo a peníze pak nechali ve výčepu. Nikdo si jí nedovolil ošidit. V 60. letech přešel objekt pod správu Pramenu Slaný, který zde zřídil podnikové rekreační středisko, a hospoda nebyla v provozu. Poté se vrátila v restituci rodině Šubrových. Ta objekt prodala novým majitelům.

Po rekonstrukci se hospoda znovu otevřela 21. května 2009 pod názvem Hostinec U báby Šubrový. Rok poté začal fungovat i pension, který v současnosti nabízí ubytování pro 31 osob v 11 pokojích.

Hospoda v současnosti funguje přes letní sezónu (duben-říjen) každý den. Po zbylé měsíce pouze o víkendech. Každý pátek se zde schází osada Harakoko na pravidelné páteční dýchánky s country hudbou. Vyhlášená je také podzimní zabíjačka, která se koná poslední říjnový víkend, a je symbolickým rozloučením s hlavní turistickou sezónou.

Domlouváme se snadno, kupodivu přes příjemné slunné počasí mají volno. Zbývá mi poslední část cesty dlouhé přes 40 km. Kokořínským dolem jedu do Podhradí, abych serpentinami vystoupal na náhorní plošinu k obci Kokořín. Jelikož budu stejně na kluky čekat, od skočím si k hradu. Věnuji se focení, prohlídce nadvoří a okolí hradu. Výhled z věže si ještě dobře pamatuji. Není to tak dlouho, co jsme zde ukončili letní dovolenou v Máchově kraji, a dnes ho oželím.

Kokořín...

...

...

...

Serpentinami nad hradem.

...

...

Stoupání na náhorní plošinu mi odkryje další hezké výhledy na známý hrad. Ještě se zastavím kvůli balónu, který žene vítr přímo nad moji hlavu. Na chvilku také u zámku Kokořín, kde vítr právě sčesává uschlé listí z okolních stromů. Za obcí sjedu do Truskavenského dolu k dalším skalním věžím, jejichž jména se mi jistě brzy zapomenu - Chlumáč, Lukešová věž, Troglodyt. Podzimní zklidnění krajiny se přeneslo i do mé hlavy. Oko potěšily její proměny a barvy. Vítám další tři dny v zdejších skalách, roklích i na hřebenech. Je úžasné pozorovat, co zde vytvořila matka příroda.

Odbočím do Zimořského dolu, v němž za přírodní památkou Želízky spolu soupeří David s Goliášem. Jistě všichni tušíme, jak jejich nerovný boj dopadne, která z věží dříve padne k zemi. Čekat na to proto nebudu a překulím se za Dolní Zimoř k Želízké svodnici. Chladno, které jsem pociťoval dopoledne, pomalu znovu nabývá na síle. Slunce slábne. Znovu si beru rukavice, které jsem za celou trasu odkládal jen na slunných náhorních plošinách.

Barokní sochařské dílo z počátku 18. st. zobrazuje sv. Šebestiána, Martina a Rocha. Nad podstavcem se zvedá štíhlý nástavec vrcholící sochou sv. Mikuláše Tolentínského.

Truskavecký důl.

Parkoviště je stále zalité slunečními paprsky a mne čeká vyhřáté auto. Domlouváme se, že přijedu blíž k vlakovému nádraží do Liběchova, odkud odfrčíme ubytovat se. Unavený Václav protestuje, že neuvidí jeskyni Klácelku, ale tu vyměnil za 281 m vysoký Špičák u Štětí. Ujel mu vlak. Přicházející šero vydává jasnou stopku.

Večer okusíme starou trampskou hospodu, a ač nemají velký výběr, najdeme se k naší plné spokojenosti. O víkendu se můžeme těšit na zabijačkové hody.

Penzion U báby Šubrový...

...

...

Kokořínskem na vrchol Nedvězí

mapa Stopař

Páteční ráno v penzionu zavoněla směs koření, která jsou při každé zabíjačce nezbytná. Dole na dvorku je živo. Snídáme z vlastních zásob a kluci se kolem půl deváté vydávají na náročnou celodenní túru. Venca naplánoval velkorysou trasu přes Kokořín, Kokořínské i Jetřichovické pokličky k Ráji a skalními Bludišti nad Mšenem. Večerní příjezd by jim měl zajistit autobus kolem půl šesté, ale dobře vím, jak to s jejich plány dopadá.

Ještě chvíli si poležím, než vyjedu do promrzlých dolin Kokořínska. Pohled z okna odhalil jinovatkou pokryté auto, když venku teplota klesla k ránu pod nulu. I na pokoji to bylo v noci poznat, horko nás rozhodně při spaní netrápilo.

Po deváté vyrážím na svoji předem naplánovanou cyklotrasu i já. Projíždím ospalým Kokořínským dolem, abych vyjel vzhůru nad Kokořín. Kratší cestu od penzionu po zelené značce mi nebyla pro velké převyšují a těžký terén doporučena.

V Truskavenském dolu odbočím vpravo a jedu do Šemanovického dolu. Hned úvod trasy dlouhým údolím je zajímavý. Jeskyně Klemperka, do níž se dá vylézt po chatrném dřevěném žebříku, bývala úkrytem loupežníka Klempery, často zmiňovaného v zdejších pověstech. Vznikla rozšířením horizontální pukliny v pískovcovém bloku 5 m nad zemí. Na opačné straně údolí naleznu druhou, do skály vytesanou jeskyni, která bude jistě často bivakem trampů.

V pátek se od rána koná zabijačka, v sobotu a neděli budou hody.

Tunel u Kokořínského hradu.

Výhled ze serpentin.

...

Truskavecká věž.

Jeskyně Klemperka.

Skalní byt.

...

...

Minu další zajímavou jeskyni Rozbořenku, která vznikla jako skalní byt snad někdy v první polovině 19. století. Místnosti často bývaly využívány trampy, než je státní bezpečnost pomocí TNT vybušniny poškodila. I dnes slouží několik zachovalých k pohodlnému přespání trampů či jiných dálkoplazů.

Skalnatý kaňon Šemanovického dolu je plný mnoha dalších jeskyní, převisů a skrytých míst. Užívám si plynulou jízdu a pomalu se blížím k Dobřeni. Minu uhynulého daňka, který dokládá pravdu o pomíjivosti života. Šesti kilometrová trasa kaňonem ústí na cestu u obce, jež je vesnickou památkovou rezervací. Několik hezkých chaloupek si fotím, než se vydám do Střezivojovic. Za nimi mne protáhne modré značení hřebínkem v nerovném terénu k Nedvězí.

Šalmanovický důl...

Hladová věž.

Skalnaté okolí obce je velmi krásné a příjezd skalní soutěskou jedinečný. U kaple sleduji marný boj ženy a několika dětí s drakem, jenž se za žádnou cenu nechce ani v silném větru vznést nad okolní krajinu. Netuším, čeho se bojí. Abych to prozkoumal, vyjíždím ostře vedenou stezku až na vrchol kopce Nedvězí. Z 458 m vysokého trachitového suku mám krásný kruhový rozhled. Že by se drak bál této výšky?

Cesta u Nedvězí.

...

...

Nedvězí - kaplicka

Na vrcholu Nedvězí...

...

...

Abych se z vrcholu nemusel vracet stejnou cestou, vyznačil jsem si trasu po červené, nevěda kam zamířím. Na mapě naznačený symbolický hřbitov horolezců mne mohl předem varovat. Pohybují se v krajině, kde uvíznout v nesjízdném terénu je hračkou. Když od pamětních cedulek horolezců, u nichž visí zavěšené botky lezečky, pohlédnu dolů do srázu mezi skály, kudy mám jet, ztratím na chvilku odvahu. Ale vzhůru k Nedvězí se mi vracet nechce a tak vedu kolo do hlubiny rokle. Odměnou jsou úžasné pohledy na okolní věže a skály, mezi kterými klesá červená značka pod Panenský hřeben. Dole beru za vděk cestou a okamžitě uvíznu v bahně. Ze stovek stop je jasné, že tohle místo si vybrala zvěř jako svoji očistnou lázeň. Mám docela štěstí, že jsem obvyklou procedůru divokých prasat také nepodstoupil. Opravdu k tomu chybělo málo.

Skalní věž u symbolivkého horolezeckého hřbitova.

...

...

...

...

Dál se motám vlhkým údolím ohraničeném z jedné strany skálami, z druhé strmým svahem, a modlím se, abych z něho vyvázl bez važnějších následků. Uleví se mi na cestě vzhůru k Dražejovu. Obohacen o další zkušenost vítám první náznak civilizace - starý železný kříž, a slušnou lesní cestu ke Kluku.

Údolí pod Panenským hřebenem.

...

Stále projíždím terénem, kde lze snadno zakufrovat. Snažím se z mapy vyčíst správný postup. Všude kolem skály, věže, rokle, strže. I dobří orientační běžci by se museli dlouze zamyslet. Uděláte malou chybu a opodál stojící Vlkodav s Vlkodlakem se o zbytek postarají. Tajenku vyřeším správně a zanedlouho již jedu loukou k vrcholku Mařík, za kterým slouží zdejší osamělá zřícenina k podivným rituálům. Alespoň spousty kamenných skládanek na přilehlé louce o něčem takovém svědčí.

Pěknou vískou je Kluk, kde jsou domky pod skálami, jedna přímo na jedné z nich. Projedu přírodní rezervací Mokřady horní Liběchovky, abych Vlčí hřeben podjel po hlavní cestě směřující na Tubož. Do této obce má vést i moje další trasa, ale tu změním a mířím na horní plošinou s krásnými výhledy na Blatce. Vlevo hýří barvami Velký Beškovský vrch, od kterého právě přilétá s neustálým pokřikem na sebe upozorňující dravec. Z povzdálí ho sleduje další párek, kroužící nad polem. Za Blatcemi se mi otevře pohled k hradu Houska. Před lety jsme si v jeho chladných kamenných zdech mohli vyslechnout zajímavé vyprávění pana kastelána v roztodivných botách. Tam někde je vchod do pekla.

Mařík nad Klukem.

Kluk.

Sjíždím do doliny Pšovky, jež přes Housecké údolí své vody posílá do Kokořínského dolu. Právě zde pod Houskou pramení. K hradu nezajíždím, místo toho hledám cyklostezku k Luňákovo kapličce, abych od ní začal klesat kolem Lipového vrchu a Kuželíku do Příbožského dolu. Na dalším krásném lesním úseku vnímám silné doteky přírody. Jsem před Rájem a snažím se marně dovolat Romanovi. Tuším, že by v něm oba kámoši mohli zrovna sedět v hospodě u piva.

Nemýlím se, jen mám smůlu, že jsou zrovna na odchodu. Nevadí, na rozdíl od nich mám času dost, již jen sjedu Kokořínským dolem k penzionu. Dávám si proto pozdní oběd a pomalou jízdou si vychutnávám poslední část dnešní pestré trasy.

Velký Beškovský vrch.

Hrad Houska.

Kokořín.

V penzionu jen z nudy nahlédnu, kdy kluky přiveze bus z Mšena, abych zjistil, že ve všední dny nejezdí. Takže jedu já. Pokud by šli pěšky, čekal by je průchod Kočičinou za tmy. Dobrá zábava. Sice by na ně v temné rokli nečekal Vlkodav ani Vlkodlak, ale podle mapky Micka s Vilémem, v závěru dolu dokonce Jarmila, ale věřte těm zkamenělým ženám.

Po příjezdu jdem do hospody U Grobiána, kde se dobře najíme, ale přijdeme tak o country sejšn trampské osady Harakoko, jenž se koná v hospodě U báby Šubrový každý pátek. V pokoji večer uslyšíme jen pár hlubokých tónů známých písní.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

26. listopadu 2021 17:42

azave říká

Naaadhernej kraj, jen co je pravda ... diky za pekne povidani, nebo tedy cteni ... 

květa

26. listopadu 2021 22:21

květa říká

Pánové, jsem rozpolcená,. nevím, kterou trasu sledovat. Bude to ta pěší, Kokořínskem se také toulám pěšmo.

Nádherná krajina, měkké cestičky, je stále nač se dívat. Večer v hospůdce se sejdete všichni porozprávět, povečeříte a bude odpočinek na příští den. Většinu míst, která prošli dva pánové

jsem mnohokrát prošla ,fotila, svačila atd, Závidím ale zároveň vám přeji vaší šťastnou trojku.

Také přeji dobré světlo na focení))

Rony

28. listopadu 2021 10:11

Rony říká

Děkujeme za přání, za oknem zrovna napadl první sníh... setkáme se v teplých časech

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.