Blanským lesem na Švelhán a Kluk

Blanským lesem na Švelhán a Kluk

Blanský les má své kouzlo, když pestrost krajiny naladí smíšené lesy a bučiny do zklidňující sytě zelené barvy. Vybrali jsme tentokrát hřeben s několika vrcholy, kterým dominuje Kluk (741 m n. m.).

mapa Kluk

Podhůří Šumavy poskytuje vyznavačům pohybu spoustu možností k ukojení své závislosti. Bučiny Blanského lesa dokáží pročistit ovzduší a zbavit ho nečistot, které jinak nevědomky celý život dýcháme. Vytváří přitom intimní prostředí provoněné přírodními deodaranty, tolik lidem příznivými. Jsme rádi, že konečně bučiny dostaly svoji svěže jarní barvu, uklidňující zelenou.

Blanský les bučiny miluje a ony zase jeho. Chráněná přírodní rezervace krajině dodává punc výjimečnosti, jistě zcela zasloužený.

Nižší hřeben před dominantní mýtickou Kletí skrývá vrcholy, z nichž jeden má také velmi zajímavou historii. I proto Kluk (741 m n. m.) nemohl jako jeden z cílů chybět.

Vyrážíme z Habří, vísky s dlouhou a zajímavou historií.

Poslední dubnová noc bývá tradičně spojována s pálením čarodějnic. Nazývána bývá jako Filipojakubská, někdy Valpružina, nebo v keltské mytologii Beltine. Původně šlo o pohanský svátek, ze kterého se stal lidový zvyk.

S Peklíkem se setkáte nejen v Blanském lese, ale i na Netolicku.

Pastviny nad Habřím.

Stoupáme k Svatému Vítu, kde stojí zajímavé torzo staré kostelní zdi. Vysoká gotická okna dnes zývají prázdnotou, avšak sousedící novější kaplička, ukrytá mezi košatými stromy, jako by zdědila tradici, kterou dál skromně nese.

I před stavbou původního kostela zde byla malá kaplička, opatrující studánku s léčivou vodou, která údajně zázračně v roce 1621 uzdravila chromého vojáka a slepému člověku vrátila zrak. Díky tomu se zde zrodilo nové poutní místo a vyšebrodští cisterciáni zde 20. září roku 1644 položili opatem Jiřím Wendschuhem základní kámen. Za tři roky pak byl kostel vysvěcen k poctě sv. Víta.

Kaple u Svatého Víta.

Zříceniny gotizujícího kostela sv. Víta z let 1644-1647. Z celého kostela se nejlépe dochovala devět metrů vysoká jižní stěna se třemi velikými okny. Při presbytáři postavena roku 1890 kaple Nejsvětější Trojice, kde se každoročně konají poutě. Část bývalé výzdoby kostela se nyní nachází v boršovském kostele. (www.mapy.cz)

...

K Svatému Vítu vede odbočka z modré značky. Po té kráčíme k Bohouškovické myslivně, užívající klidu prostorné, provoněné loučky, skryté mezi lesy. Po hřebenové červené značce vystoupíme k vrcholku Švelhán (722 m n. m.). Jako na jiných místech se i zde kůrovec smrkový snaží ze všech sil zajistit turistům ničím neomezený rozhled, podobně jako se mu to před lety dokonale podařilo na všech hraničních hřebenech Šumavy.

Jdeme na dolní cestu a obcházíme smíšeným lesem, s mnoha mohutnými buky, vrchol. Mladé, vlhké, jasně zelené listy buků mne fascinují. Lehce se jich dotýkám a okem objektivu se snažím zachytit alespoň kousek jejich nevinné čisté krásy.

Dalším pěkným místem je vrcholová skála Kozí kámen, právě obsazená výletníci s dětmi. My se už těšíme na rozhled z vrcholu Kluka, byť i ten je dost omezený. Je to cíl mnohých. Podobně jako Kleť, i Kluk zdobí mnohé pověsti.

Podle jedné z nich se na hoře zjevovala malá bytost, podobná chlapci, z čehož vznikl název hory. Má to být strážný duch tohoto kraje, který sídlí v hoře a přijde Čechám na pomoc, až v nich bude nejhůře. Po Blanických rytířích zde máme dalšího ochránce Čech, ovšem, jak známo, pomoci si vždy musíme sami.

Z vrcholu Kluka zrovna sestupuje parta mladých s kletry a karimatkami, podle zachyceného rozhovoru snad ze Zlína. Vizovická vrchovina a Hostýnské vrchy mohou Blanský les v mnohém připomínat. Holky mají kolem hlavy věnečky ze zlatavých pampelišek a moc jim to sluší. Ach, to křehké a prchlivé mládí...

Bohouškovická myslivna.

Pod Švelhánem...

Výhled na Chmelnou s hřebenem Albertova a Bulového.

...

...

...

...

Kozí kámen.

Pod Klukem...

...

Na vrcholu...

Dehtář se skrývá v podhůří Blanského lesa.

Nápis na Kluku z roku 1611 zřejmě označuje vlastnictví (recht 》 rychtář).

...

...

...

...

Vrchol Kluku tvoří tzv. Bělokámen - jemnozrnná žula s vysokým obsahem slídy.

Na vrcholu si pro štěstí sáhnu na černý, kovový kříž a zkontroluji záznamy přeplněnou vrcholovou knihu. Už je z ní tak trochu trhací kalendář. Dlouhým pohledem ke Kleti se loučím s vrcholem, slézám vrcholovou skalku a jdu pomalu za ostatními.

Zbývá než sejít cestou necestou zpět do Habří, kde okraj lesa nad obcí "zdobí" hluboké rány zejících děr po kopáčích, kteří zde dolují vltavíny.

CHKO Blanský les.

...

...

Habří.

Výkopy hledačů vltavínů.

Lipí.

...

Habří - před budovou OÚ.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.