Beskydy a Valašsko I.

Beskydy a Valašsko I.

Beskydské vrcholy budou cílem, který v prosluněném září zpestří naše toulání se horami. Čertův Mlýn, Kněhyně a Smrk doplní další tisícovky tak, abychom jich vysbírali co nejvíc. Dostaneme se na známá i opuštěná místa a budeme se kochat dalekými výhledy.

Čertův Mlýn a Kněhyně

mapa Kněhyně

Protože jsme dlouhou cestu napříč Českou republikou vykonali již navečer, můžeme se pustit do náročnější etapy od časnéko rána.

Od chatek Oáza v Trojanovicích, kde jsme ubytovaní, je k dolní stanici lanovky na Pustevny půlhodinka chůze. Když v půl deváté vyjíždíme k nově přestavěné horní stanici, slunce sotva začalo nakukovat do stinných dolin Radhoště.

Nezdržujeme se delší prohlídkou Pusteven, neboť je všichni dobře známe, jen okem a hledáčkem foťáku krátce spočineme na rekonstrukci Libušína, který před lety nešťastně vyhořel.

Cestou k Tanečnici míjíme ještě jednu nepřehlédnutelnou stavbu. Rozestavěnou Stezku v korunách stromů s budoucí mohutnou rozhlednou.

Ohromné dílo jistě bude sloužit jako tahák a investoři mají dobře spočteno, jak rychle se vynaložené peníze vrátí. Úspěch lipenské Stezky v korunách stromů dál inspiruje ty, kteří rádi z kapes turistů vytáhnou nějaké stokorunky.

Nořičí vrch.

Okrouhlý.

U lanovky na Pustevny nás uvítá jeden z mnoha zdejších medvědů. Většina z nich je sice takto neškodných, ale v Beskydech se toulají i jejich živí bratři.

...

...

Údolí Lomné z lanovky na Pustevny.

Horní stanice.

Pustevny - rekonstrukce Libušína.

Koliba u Záryša.

Stavba stezky korunami stromů.

Na Tanečnici kamenní mužíci své sóla již dotančili. Kdosi je rozmetal, ale již se staví noví.

Přeběhneme Tanečnici (1 084 m n. m.) s pobořenými kamennými mužíky a po upozornění Venci dohledáme pěšinku na boční hřeben k vrcholu Nořičí hory (1 047 m n. m.). Minout další dva tisícovkové vrcholy nesmíme.

Jednoduše dosahujeme Zmrzlého vrchu (1 043 m n. m.), který naštěstí dokazuje dřevěná jmenovka na jednom ze smrků. Jinak bychom si ho ani nevšimli. Nořičí vrch je též snadno dostupný, na něho pár desítek metrů stoupáme.

Zpět jdeme k sedélku Tanečnice a přes Skalky již tvrdě stoupáme na Čertův Mlýn (1 206 m n. m.).

Vzpomínám, jak jsem vrcholkem procházel kdysi na běžkách od Bařiny sám v prudké vichřici, když byl vyhlášený zákaz vycházení na hřebeny, a málem zde vypustil duši. Mocnosti pekelné by se o ni jistě dobře postarali. Čertů tady bude jistě dost - Čertův mlýn, Čertův stůl, Čertova díra ...

Kaliště u Zmrzlé hory.

...

Na Nořičí hoře.

Chráněný přírodě blízký les na strmých a kamenitých svazích. Převažující bučinu doplňuje na vrcholu Noříčí hory smrk ztepilý a v dolní části rezervace javor klen.Podrost tvoří typické druhy kyselých bučin (bika lesní, třtina rákosovitá, papratka samičí), květnatých bučin (rozrazil horský, bažanka vytrvalá, kokořík přeslenitý) a suťových lesů.Hnízdí zde chráněné druhy ptáků, například holub doupňák, kos horský, jeřábek lesní, ořešník kropenatý. (www.mapy.cz)

Monstrum rozhledny.

Průhled od stezky na Čertovův mlýn mezi stromy odhalil hotel Tanečnica.

...

Povídáme si s dalším maniakem, sbírajícím zdejší tisícovky. Je ze Slovenska a zájmy nás dočasně spojují. Dobře si porozumíme. Navíc máme čas se po vydatně porci výškových metrů pořádně vydýchat. Před sebou máme Magurku (1 067 m n. m.), k níž pohodlně z vysokého Čertova Mlýna klesáme.

I když máme brzy tuto tisícovku v kapse, stále se necítíme jako boháči. Nejsme si totiž jisti, jestli budeme moci vystoupat na Kněhyni, zapovězenou horu. Již zde čteme na cedulkách upozornění, že zatímco my máme kam jít jinam, tetřev ne.

Jeden by málem zaplakal nad jeho osudem, který mu přichystali osamělí vandráci, kteří tiše chodí po horách. Kdyby ovšem nevěděl, že rozvrat populace tetřevů turisté neovlivnili a nezpůsobují. Příčiny by se měly hledat jinde.

Jistě je z těch několika posledních řádků jasné, že jsme rozhodnuti jít na Kněhyni, která se mezitím objevila za hlubokým údolím Kněhyňské ráztoky, z níž se nese utlumený řev jelena v říji. Venca je ochotný obětovat za vstup značnou část svého Babišem navýšeného důchodu. Každé sběratelství holt něco stojí.

Já, jako malý živnostník vykořisťovaný státem, váhám, ale když vidím jak z vrcholu sestupovat našeho nového známého sběrače ze Slovenska, vydám se vzhůru jako první.

A nelituji. Kůrovcem prořídlý les je úžasně barevný a když se objeví první výhledy do vnitrozemí Slezska, nemají chybu. Stezka nás vyvede mezi rozpadajícími se stromy až k vrcholu Kněhyně (1 257 m n. m.), třetí nejvyšší hoře Beskyd. Kluci přijmou můj návrh pokračovat dál hřebenem, kudy stezka pokračuje k severu. Jen díky tomu dojdeme ke kamennému podstavci s křížkem.

Kněhyně a Lysá hora.

Cestou od Magurky na Kněhyni.

Pomník partyzánům.

Kněhyně nám hodně připomíná Šumavu...

...

...

Shora se otevřou krásné výhledy.

...

...

...

Kamenná mohyla je kousek za nejvyšším vrcholem...

...

Krásné výhledy se brzy otevřou i k severu. Impozantní Smrk nás uvítá zítra. Pod námi však leží Velká Stolová (1 046 m n. m.) a Malá Stolová (1 009 m n. m.), další cíle našeho hobitího putování horami. Pěkně ukazuje své přednosti i osamocený masív Ondřejníku za Kunčicemi a Čeladnou.

Krutý sestup opepří kluzké kameny. Jsem dole docela rychle a čekám na Romana s Vencou. Kněhyni máme zdárně za sebou.

Pokračujeme hřebenem k Stolovým vrchům.

...

...

...

Velká a Malá Stolová. Na oba vrcholky sestoupíme.

Masív Ondřejníku s nejvyšší Skalkou vlevo.

K vrcholu Velké Stolové vyberu okružní cestu, která nás postupně vyzdvihne na plochý vrcholek. Nahoře nelezneme ohniště a vrcholovou tyč. Hřebínkem pokračujeme až před Folvark. O ten Venca kupodivu neprojeví zájem, naopak tvrdí, že se mu rád vyhne. Síly ubývají a hlavně není jako vrchol na www.tisicovky.cz uvedený.

Tam je Malá Stolová. Opět s ohništěm a lavičkou. Zdržíme se jen chvíli. Čas pokročil a my se budeme muset ještě nějak dopravit do Trojanovic.

Žlutá je velmi pěkně vedenou zkratkou do Kunčic. Jen docela náročnou. Klesání od Leopoldovky hlubokým kaňonem říčky Stolovec nám dává závěrečnou ránu z milosti. Krásnou bučinu vnímáme s vypětím vůle, hlavně Vencovi 700 m klesání ubere na rychlosti. Uklidňujeme ho, že k hodnotě pomalosti 1 Pikous (zkráceně 1 Pk) má ještě hodně daleko a vyprávíme příběh z Piatra Crauilui, kdy jsme díky pomalému kamarádovi málem v bezvodých vápencových horách zemřeli žízní.

Vrchol Velké Stolové.

Malá Stolová je příjemným místem na piknik.

Pramen u Leopoldky.

Zajímavým kaňonem Stolovce prudce klesáme do Kunčic pod Ondřejníkem...

...

...

To mu zlepší náladu, stejně jako jedno pivko v kolibě Pod Stolovou. Vlak jede za necelou hodinu a tak opravdu jen jedno. K nádraží se couráme, a proto na focení dřevěného pravoslavného kostela, který byl do Kunčic pod Ondřejníkem převezený ze Zakarpatské Ukrajiny, musí stačit pár vteřinek.

Skalka v masívu Ondřejníka.

Na Smrk si vyšlápneme zítra.

Stavba pocházející ze Zakarpatské Rusi, k nám převezena za první republiky. Původně pravoslavný, ale byl přesvěcen a opraven do dnešní podoby. V architektuře na první pohled upoutají tři stupňovité věže. (www.mapy.cz)

Ve Frenštánu naštěstí stíháme autobus do Trojanovic a stejně jako včera po příjezdu jdeme do restaurace hotelu U Kociána. Dobře zde vaří a navíc jsme v něm byli v roce 1988 ubytovaní s Romanem a Jitkou v zimě celý týden. Užívali jsme si běžek.

Když to řeknu servírce, nepamatuje si nás. Nebyla tehdy ještě na světě...

Smrk

mapa Smrk

Přejedeme k přehradní nádrži Šance, kde pod stejnojmenným kopcem zaparkujeme naši bárku Leonu 1313. Několik stojících aut signalizuje pouze to, že rostou.

Nahoru na horu stoupáme sami. Nedivím se, metry nabíráme na můj vkus po ránu příliš rychle. Kdo by sem kvůli hříbkům lozil?

Netrvá to dlouho a přehradu fotím z velké výše. Mlžný opar odděluje jednotlivá údolíčka a hřebeny, které tvoří velmi pěknou kulisu stříbřitě se lesknoucí hladině jezera.

Na asfaltce se nožkám krátce uleví. Pokračujeme vzhůru po žluté pod Malý Smrk (1 174 m n. m.), který je hlavním cílem našeho velkého sběratele. Ten velký už zapsaný v análech má.

Odbíháme proto z krásně vyhřáté loučky na tento nevýznamný vrchol s ním. Po návratu do sedla rozbalím pláštěnku, abych ji použil místo karimatky a hodlám se dlouze slunit. Kluci jsou jak na trní, kousek pod vrcholem se jim čekat nechce a prchají sami k vrcholu Smrku (1 276 m n. m.). Já v klidu svačím a suším v trávě odhozené propocené tričko. Až po půl hodině pokračuji nahoru.

Míjím kamenné hromady - pomníčky Johna Lennona a Jana Palacha. Pouze takto ukryté, vysoko v horách odolaly zničení příslušníky SNB.

Boční rameno přehrady Šance vytvořilo údolí Řečice.

Vzhůru na Malý Smrk.

Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide...

...

Smrk chrání nejrozsáhlejší přírodní rezervace Beskyd.

Sedlo mezi Smrky.

...

...

Na vrcholu Malého Smrku.

...

...

U pomníku Johna Lennona...

...

Pocta Palachovi.

Vrchol Smrku...

...

Výhled k Ondřejníku...

Na Smrku v družném hovoru se starším domorodcem strávíme další půl hodinku. Není kam spěchat.

Omezené výhledy máme nejen z vrcholu, ale i skalky pod ním. Kněhyně se objeví z jižní stráně, kterou celou požral kůrovec a rozvrátily následující vichry. Vypadá to tady stejně jako na hraniční Šumavě, ale zde jde jen o malou část kopce.

Po sestupu na Barabskou lesní cestu doplníme vodu z pramene u staré dřevěné chalupy - Hubertky II. Potřebujeme hodně pít, v kalendáři je sice polovina září, ale slunce hřeje stále vydatně.

Čeká nás dlouhá a příjemná výhledová cesta jihovýchodním úbočím Smrku. Najdeme dva hřiby a sbíráme ryzce pravé, které slibuji osmažit na másle s drceným kmínem. Ten musím cestou do penzionu koupit.

Znovu se setkáváme s žlutou značkou a známou stezkou prudce klesáme k přehradě. Nohy bolí až tak, že se rozhodneme dobrou, ale dost drahou večeři vyměnit za posezení u chatky.

Ještě seberu u chaty sousedů dva mladé masáky a mám s čistěním a se smažením do sedmi večer co dělat. Jedničku dostanu už za polívku z pytlíku, do které jsem přidal řádné množství výborných houbiček.

Skalka s převisem.

Vyhlídková skála pod vrcholem Smrku.

Kněhyně od Smrku...

...

Zajímavá shoda. Vzpomínka na kamaráda, který zahynul na dolomitském vrcholu Antelao (3 263 m), pod kterým jsme týden v červenci přebývají v hotelu Park des Dolomites.

...

...

...

Pramen u chalupy Hubertka II.

Hubertka II.

Barabská cesta krouží kolem Smrku...

...

Ryzci praví se budou podávat jako chuťovka po večeři.

Předzvěst podzimu.

Odpolední výhled na Šance projasnil ranní mdlou atmosféru.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Mirka

14. října 2018 22:27

Mirka říká

Zdravím a děkuji za krásné povídání a fotky.Omlouvám se za ty hvězdičky - máte je nějak zvláštně nastavené -vždy si dobře počtu, chci Vám dát 5 hvězdiček a nejde to - označí se jich méně a už to nejde opravit. Má jich být 5!!!

Spoustu krásných výletů přeji! 

 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.