Daleko na východě - ll. Bukovské vrchy - výstup na Kremenec

Daleko na východě - ll. Bukovské vrchy - výstup na Kremenec

Domorodci tomuto kraji odedávna říkají Vlčí hory. Divokost přírody je patrná při každém vašem kroku. Pralesy pohlcují všechny zvuky lesa a jen večerní šumění větru hraje melodii plnou nostalgie, která se mísí se stupňujícím se napětím. Po setmění již cítíte, že v těchto horách nejste sami.

Přechod Bukovských hor

mapa Kremeniec

4. den

Z Nové Sedlice na Kremenec a Wielku Rawku

Opuštíme Morské oko a jedeme si prohlédnout několik dřevěných kostelů, zapsaných do fondu kulturního bohatství UNESCO.

První z nich je na dohled hranice s Ukrajinou v Inovci. Chrám svatého Michala Archanděla je jeden z nejmenších dřevěných cerkví na Slovensku. Byl postaven v 19. století ve svahu, na kterém leží hřbitov. Již na první pohled jde o místo, kde lišky dávají dobrou noc. Malebnou hornatou krajinu střídavě pokrývají listnaté lesy a pastviny, na kterých se však dnes ovečky pasou jen vyjímečně. Velké stádo neuvidíme nikde.

Chrám svatého Michala Archanděla v Inovci je dřevěný řeckokatolický chrám v obci Inovce v nejvýchodnější části Slovenska v okrese Sobrance. Je to jedna z nejmenších dřevěných cerkví na Slovensku. Byl postaven v první třetině 19. století a svými rozměry postačil potřebám málo lidnaté obce. Součástí areálu je dřevěná zvonice s jednoduchou, v horní části otevřenou sloupkovou konstrukcí, na svahu za chrámem leží hřbitov a celý areál dotvářejí mohutné lípy.Zdroj: Wikipedia

...

K dalšímu kostelu zajíždíme do Ruské Bystré. Cerkva přenesení ostatků svatého Mikuláše byla postavena na návrší již v roce 1730. Luděk obdivuje ručně tesané trámy, na koncích spojené čepováním, takže nikde není vidět žádné železo. Přes unikátnost stavby si ji prohlížíme sami. Odlehlost východního Slovenska odrazuje davy, které většinou k místům zapsaných do fondů UNESCA patří.

Cerkva přenesení ostatků svatého Mikuláše v Ruské Bystré byla postavena v roce 1730 na návrší obce v době panování římskoněmeckého císaře Karla VI. Je to srubová stavba z jehličnanových ručně tesaných trámů, na koncích spojených tesařským čepováním a zadlabaných. Spodní trámy, povrchově ošetřené černou barvou proti dřevokaznému hmyzu, jsou uloženy na kamenné podezdívce.Zdroj: Wikipedia

...

Dřevěných kostelů je v okolí ještě několik, my však přes Ubľu a Stakčín míříme do Nové Sedlice, protože nás čeká odpolední výstup na Kremenec.

Stakčín.

Topoľa...

...

V Nové Sedlici zajdeme do místní restaurace s penzionem najíst se a zjistit, že volné ubytování na zítra nemají. Parkování najdeme na konci obce, u auty zaplněného prostoru pod informačním střediskem, odkud se natěžko vydáváme do národního parku Poloniny chránícího pralesy Bukovských hor, tolik svým složením podobných Vihorlatskému.

Na dvoudenní přechod hraničního hřebene neseme jen to nezbytné, takže váhu navíc ani moc nepociťuji. Přesto jsem rád, že Jirka ode mne převzal tropiko, nesené pro jistotu. Přijel jsem s pochroumanými zády a netuším, co se mnou dlouhý výstup provede.

Červená značka vede milosrdně a prudkému stoupání se vyhybá. Překračujeme Stužickou řeku a noříme se do národní přírodní rezervace Stužec. Před větry chráněné údolí je ideálním místem pro růst obřích stoletých stromů. Mnohé z nich nám leží v cestě, ale stezka je velmi dobře udržována. Okolo potoka jdeme po náspu, zjevně zbytku úzké lesní železnice.

Svahem nad Kamenistým potokem se dostáváme výš a výš. Při jeho překročení doplníme zásoby vody. Většinou neseme 3 litry na osobu, protože další vodu budeme moci nabrat až zítra.

Nová Sedlice je místem, odkud vycházíme na hřeben Bukovských vrchů.

Vzhůru na Kremenec...

...

Temný vršok.

...

Stužica...

Pod Kremencem.

Poslední zdroj vody.

...

...

Čas pokročil. Tušíme, že pokud vystoupíme i na polskou Velkou Rawku, na Čierťaž, kde lze složit hlavu na nocležišti, nepůjdeme.

Kremenec je hora na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. Při obcházení žulového hranolu jsme tak každou chvíli v jiném státě.

Na slovenskou stranu hážeme do křoví bágly a po polsko-ukrajinské hranici klesáme do sedélka před vysokou Velkou Rawku (1 304 m n. m.). Její travnatý hřeben poskytuje daleké výhledy, které Kremenci (1 221 m n. m.) chybí.

Z vrcholu přehlédneme Bukovské hory, Bieszczady i ukrajinský Užanský národní park.

Jsme v srdci tří národních parků, chránících poloniny tří zemí. Hory však neznají hranice, to lidé si je vymysleli. Kam oko dohlédne, jsou zalesněné hřebeny hor.

Vracíme se zpět z větrné Rawky a sem tam si uzobneme borůvku. Je po šesté a na vrchol Kremence dorazila i parta Slováků, kterou jsme předešli nad Novou Sedlicí. Jim výstup trval podstatně déle. Naše tři hodiny výstupu na Kremenec byly výživné. Oni však, na rozdíl od nás, pokračují na Čierťaž. Do setmění mají co dělat.

Utáboříme se necelý kilometr pod vrcholem Kremence. Rovná plocha je plná bukového dřeva a tak před setměním rozděláme menší ohýnek. Po deštích máme problém, aby dřívka chytla.

Stmívá se a nás zaujme žluté světlo, které skrz stromy dost jasně vidíme. Oheň to není..., ale co to vlastně je? Jde o zapadající slunce a jeho poslední sbohem dnešnímu dnu.

Ukládáme se mezi stromy, Luděk s Lukášem do stanu, my tři pod širák. Teplý vítr čechrá listí na vrcholcích stromů, aby načas vždy znovu utichl. Se setměním se přesunu blíž ke klukům. Asi jsme si neměli večer u ohně o těch medvědech vyprávět. Jsme vetřelci v jejich teritoriu, to je jasné.

Když nás před půlnocí probudí ostrý a hlučný praskot větve, jsme všichni vzhůru. Vzpomínka na macíka z Muráňské planiny nám nedovoluje usnout. Měsíc ještě nevyšel a je absolutní tma. Vítr čechrá listí v korunách buků a málokdy se zcela ztiší.

S Jirkou úspěšně rozfoukáváme poslední oharek a znovu rozděláme oheň. Spát se mi vůbec nechce a tak se dívám do ohně a každou půl hodinku přikládám větve a suché stromky. Zajímavé je, že při ohni veškeré obavy z medvědů jako zázrakem mizí. Je ticho, jen jeden moment nad ohněm nehlučně přeletí velká sova. Na vteřinku se zjeví jako lesní duch a zmizí mezi stromy. Usínám až před čtvrtou s pozvolna přicházejícím rozedněním.

Na vrcholu. Trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny.

Velká Rawka...

...

...

Vzdálená Tarnica (1 346 m n. m.) je ještě v poských Bieščadech.

...

Wielka Rawka je vrch o nadmořské výšce 1307 m. Je nejvyšším vrchem hraničního pásma v pohoří Západních Bieščadech. Vrch je významný svou výškou a atraktivitou. Nachází se jihozápadně od polské obce Ustrzyki Górne v Bieščadském národním parku, který je součástí Mezinárodní biosférické rezervace Východní Karpaty, vyhlášenou UNESCO v roce 1993. Zdroj: Wikipedia

...

Ke Kremenci se budeme vracet.

...

...

5. den

Od Kremence hraničním hřebenem

Ráno kousnu do tatranky, zapiji ji čajem od Romana a ospale balím bivak. Jako většinou jsem společně s Jirkou první, kdo si háže batoh na záda. Takové hody, jaké mívají Luděk s Lukášem, neznám.

Hřebenem pokračujeme přes výhledový vrchol Kamenné lúky, Hrúbky a Čierťaž až do sedla Čierťaž, kde chvíli čekáme na naše opozdilce. Někteří poutníci se v přístřešku teprve probouzí, ačkoli již táhne na desátou. Je tu živo. Dáváme se do debaty se skupinkami, které šlapou hřebenem více dnů. Někteří od polské Balnice, kam se lze vyvézt vláčkem z Medzilaborců. Nám postačí dvoudenní přechod. Ještě dnes večer se přesuneme auty do Runiny.

Užíváme si pŕíjemné počasí a krásnou hraniční hřebenovku, která nás vede přes další vrcholky Borsukov vrch a ostré Čelo k Rabie skále. Ze skalního výhledu pozorujeme hluboké údolí, kam máme sestoupit po žluté. Z té výšky se úplně tají dech. Hřeben je jinak zalesněný a místa podobných rozhledů jsou vzácná jako šafrán.

Ošidili jsme snídani a tak se dojíme borůvkami.

Vrchol Kamenné lúky s výhledy.

Válka se vyřádila především v průsmyku Dukla, ale oběti jsou i zde.

Čierťaž je místem určeným k táboření.

Stoupání na Čelo je tvrdé.

Blesky často ničí zdejší stromy.

Louka mezi Rabie skálou a Čelem.

...

Čelo.

Rabia skála.

Údolí Zbojského potoka.

Hřeben pokračuje k Ďurkovci.

Polská stráž.

Vůbec nezávidím nasbíranou úrodu borůvek místním, kteří si pro modré plody vyšlápli až sem nahoru. Přestože serpentiny jim sestup i výstup značně usnadňují. Jen na loučku k Medové bábě klesneme o téměř šest set metrů, což moje nožičky vnímají neblaze. Naštěstí dole u rybníka s výhledem na vrchol Čela si je můžu zchladit. Míjíme Medovou babu, místo nazvané podle jedné polky, která se tu kdysi usadila a začala včelařit. Na památku dnes na louce stojí totem a historický včelín.

Klesání nemá konce.

...

Rybník u Medové baby.

U Medové baby...

...

...

Další dlouhé kilometry polykáme po asfaltce a když dorazíme do Nové Sedlice, máme jí plné zuby. Následuje přesun auty do Uliče, kde se mizerně najíme, pak do Runiny, další vísky rozložené pod vrcholky Bukovských hor.

Obří brouk.

...

Zkušební hovory s penziony odhalily skutečnost, že v Runině budou pozítří slavnosti a ubytování najdeme ztěží. Přesto se nakonec vše v dobré obrátí. Ubytuje nás místní krčmár a tak máme nejen teplou vodu, postel, ale i hospodu přímo před nosem. Večer se posilujeme Šarišem a do půlnoci posloucháme z postelí hospodské řeči v rusínském jazyku. Znovu budeme mít možnost poznat zblízka krásy Vlčích hor.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Prošli jste si Bukovské hory?

8 24% Ano, bez přechodu natěžko.

10 30% Ano, i s přespáním na hřebenu hor.

15 45% Zatím ne.

Hlasovalo 33 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.