Trauma na Traunsteinu

Trauma na Traunsteinu

Tato hora aspiruje na titul Strážce Solné komory. Jedete-li po dálnici od Lince k Salzburku, upoutá vaši pozornost mohutná silueta, která se objeví zničeho nic přímo před vámi. Když přijedete blíž, kolmé vápencové stěny vzbudí velký respekt a jsou jasnou výzvou. Výstup k vysokému kříži na vrcholu Traunsteinu rozhodně není zadarmo.

mapa Traunstein

Nádherné počasí babího léta láká do hor. Málokdy se stane, aby začátkem října teplota vystoupala nad 20°C. Po pohodových českých a slovenských horách si proto vyzkouším něco náročnějšího.

Vyjíždíme autem za tmy v pěti již po šesté ranní a když stoupáme serpentinami k Netřebicím, pomalu začíná svítat. Za Slepičími horami slunce zdola osvěcuje jemně rozptýlené mraky volně propletené vlnkami drah letadel. Ty tvoří kolem malého pohoří úžasnou svatozář vymalovanou jasnými barvami, se špetkou představivosti podobnou Tibetské vlajce. Trpím, neboť fantastický surealistický obraz nemohu nafotit. Není kde na rušné hlavní cestě zastavit. Vidím skvělou fotku a ona mi nenávratně uniká.

Za vesnicí kouzlo rychle mizí. Kouzlo jediného krátkého okamžiku, který se již nikdy nemůže opakovat. Obraz, který čas nenávratně vymaže i z mojí mysli.

Novou dálnicí objíždíme Freistadt a i přes omezenou rychlost v tunelech, kterých je do Lince snad deset, se svižně blížíme k Gmundenu. Traunstein nás vyděsí, hned co se v dáli nad dálnicí vynoří. Jeho silueta opravdu budí respekt. Je to takový obří Bořeň.

Potvrzuje se, že vůbec není snadné u jezera Traunsee, nejlepším východisku pro výstupy na vrchol, zaparkovat. Projedeme se až k malému parkovišti a zase několik kilásků zpět, než se vecpu do prostoru u mola mezi jedno z aut a sloupek osvětlení. Málem jsme museli až nazpátek do Gmundenu.

I tak cesta k nástupu na ferratu s hodnocením A/B trvá víc než půlhodinu. Traunstein cení své bílé rozeklané zuby a já přemýšlím, kudy se vlastně nahoru leze. První, jak Roman tvrdí, lehčí ferratu Hams Hemler Steig, kterou vylezl v roce 2009 s kamarádkou Lenou, míjíme, a jdeme na druhou. Až za dva tunely, prokopané skálami nad vodou velkého jezera Traunsee.

Vybíráme si stezku vedoucí těsně u jezera. Můžeme si dosytosti vychutnat tichou atmosféru místa a úžasné pohledy přes širokou hladinu, za níž se zdvihají další vrcholy.

Traunstein (1 691 m n. m.)

Traunstein v celé své kráse. (fotoarchív 2009 Roman V.)

Traunstein přes Traunsee (fotoarchív 2009 Roman V.). Převýšení výstupu od jezera má celkem 1 250 m.

. . .

K výšinám tiše stoupám

útesy dávných oceánů

a nechám si od nich vyprávět,

jak korály rostly z dob v kambriu

a jaký byl mořský svět.

. . .

K výšinám stoupám tiše,

bílé kameny hladím dlaní,

netuše přitom ani,

kam dorostly ve své pýše.

. . .

Místa k parkování jsou zcela obsazena a nezbývá než pár kilometrů navíc dojít.

...

...

K začátku ferraty procházíme dva tunely.

Hned nástup ferraty Neturfreundesteig naznačuje, že Romanovy řeči o tom jak je snadná, protože i tuhle kdysi šel se syny, když jim bylo 14 a 16 let, nemohu brát vážně. Ostatně Honza s námi také jde a úplně snadnou cestu si nepamatuje. Zato krásné vyhlídky ano. Hlídat ho bude sportovně založená přítelkyně Martina, zatímco mě jistě uteče lehkonohá Marie.

Všem se leze dobře, jen já hned od začátku trpím. Akcelerovaná hypertenze není zrovna dobrým základem na šplhání po vzdušných zámcích. Po první stovce výškových metrů se mi motá hlava, jak vydávám spousty energie a můj tlak padá rychle dolů. Prý by to mělo být naopak, ale není.

Naštěstí stezka mířící svižně vzhůru je dobře zajištěna ocelovými lany, kramlemi a výjimečně i nějakým pevným žebříkem. Není kam padat. Vzhůru se vydává dost dalších lezců. Prakticky všichni stoupají bez úvazků a přileb. Ohlazený vápenec je pevný a dolů omylem uvolněné kameny prakticky nepadají.

...

...

...

...

U vrcholku skály Sulzkogel se mi zdá, že už jsme dost vysoko. To naznačuje i krásný výhled na Traunsee pod námi. Cedulka s výškou 800 m však sděluje cosi jiného.

Začnu stávkovat a šetřím síly tím, že pořád něco fotím. Jen na mobil, otřískat o skály zrcadlovku, která by se mi klimbala na krku, nechci.

Ostatní na mne vždycky někde za rohem čekají a tak se úplně ztracený necítím. Občas se kolem mihnou nějací výrazně mladší Rakušané či zdatné Rakušanky a bystře zmizí kdesi nahoře. Kolem se postupně mění nádherné výhledy, ale všem dominuje stále se do hlubin propadající, veliké jezero. Jednou ostrou hranou od něho stoupají horolezci. Pro ně je zdejší rozervaný terén ideální.

...

Stoupáme k Sulzkogelu (852 m). Za sebou máte první stovky výškových metrů, před sebou ještě více než 900 m.

...

Pod námi leží svahy Stubenbüchsu.

...

...

...

Malebné výhledy na jezero zpestří výstup.

...

Stezka prochází mezi bílými vápencovými skálami a vede nahoru rozbitou, ale krásnou a rozmanitou horou. Nedaleko pod námi se pasou tři kamzíci. Zatímco jsme začali stoupat ve stínu hory, nyní se do nás opírá slunce a pěkně hřeje. Bílé přesvětlené kameny mě bodají do očí. Abych vůbec viděl, dávám si na brýle ochranný sluneční klip, který naštěstí nesu na kšiltovce.

Stezka skýtá málo nebezpečných míst. Jedním z nich je vzdušný krátký výšvih k Übersteigu. Tohle je zřejmě místo, kvůli němuž sem malé děti nelezou. Na celém Traunsteinu nevidíme mezi turisty jediné. Ferrata se zde zlomí vpravo a ze skal poprvé přehlédneme jezero až k Gmundenu. Zaparkovaná auta pod námi jsou jako hračky z lega.

...

...

...

Jedno z těžších míst ferraty A/B.

Nejdelší žebřík na trase vážným problémem není.

Výhled z Übersteigu.

...

K chatě Traunsteinhaus stále zbývá 550 výškových metrů. Podobně tolik jsme také zdolali. Můj stav se nelepší, ale ani nehorší. Jen sleduji, jak se víc zadýchávám a tvrdnou mi lýtka. Musím si často sednout na zadek a nechat ostatní uprchnout.

Když se nad hlavou vysoko na skále objeví poprvé chata, nejsem si vůbec jistý, jestli k ní dolezu. Naštěstí "doháním", starého pána, kterému hádám přes 80 let. Jde se svým o mnoho mladším parťákem ještě pomaleji než já. Jeho tempo mi vyhovuje. Zaháknu se za jeho široká záda a dost mi to psychicky pomůže.

Pak zrychlím, obejdu skalku z opačné strany a uteču jim. Delší zastávku dělám ve skalním oknu (Felsenfenster), kde je stín. Výš vedou kramle a já musím dát přednost těm, kteří slézají dolů. Když se zvednu, zamotá se mi palice. Zase si sednu. Kolem prochází další lidičky. Jásavě se s nimi zdravím, aby si nemysleli, že umírám. Musí na mě být smutný pohled.

Až na třetí pokus zamířím vzhůru k chatě. Ta se přibližuje každým krokem. Slyším hlasy ale vidět stále není. Od ní bude sice k vrcholu další převýšení, ale jde o škrapovou planinu, kde se nepoleze kolmo vzhůru. To už bude pohoda.

Chata Traunsteinhaus visí stále vysoko.

Konečně mohu bez komplikací fotit i zrcadlovkou a nechat ji klimbat na krku...

...

...

Felsenfenster.

Martina zarámovaná skalním oknem.

Šťastně se shledáme u venkovního stolu, kde máme úžasný výhled k jezeru a já si kupuji Radler. Ostatní jí polévku nebo něco ze svých zásob. Voda mi došla, jak jsem musel hodně pít. Na hajzlíku si ji doplním z kohoutku, kde je psáno cosi o závadné vodě. "Na ja, sie brauchen 0,50 euro, dann ist trinkwasser." Projde mi hlavou a omlouvám svoji bídnou němčinu průpovídkou " Ich bin klein Deutsch...", po které kdysi dávno nějací Dederoni málem smíchy popadali ze sedla v Pirinu, kam předtím s funěním vystoupali, až k Melniku.

Posezení mi dodá novou energii. Ač jsem za celou dobu snědl jeden kousek darovaného koláče, chuť jíst nemám. Lehce klesneme k sestupové stezce, kterou půjdeme z vrcholu dolů. Vůbec nevypadá dobře. Dívám se do stěny, kde prudký sráz křižuje úzká vyšlapaná pěšinka. Tak tohle bude taky pěknej záhul...

U chaty.

Na chatě můžete pojíst polévku, pokud se vám neroztřese ruka z velké expozice.

...

Výhled na Traunsee z vrcholové plošiny.

Výhled od Traunsteinhausu.

Na vrchol Traunsteinu musíme i kousek sestoupit.

Tam hluboko dolů se nějak musíme dostat. První pohledy do údolí moc optimismu nepřidávají.

Neznačenou zkratkou přes závrty se mezi klečí prodereme k vrcholu Traunsteinu. Konečně. Je půl třetí a my se fotíme u mohutného kříže. Těžko se vejde do hledáčku.

Kolem poletuje několik žlutozobých kavek, jistě zvyklých na nějaký ten utrousený drobeček. Kecáme se Slovenkou, která však už mnoho let žije v Rakousku a přitom se rozhlížíme. Zatímco obrysy vzdálené Šumavy jen tušíme, nedaleké okolní alpské vrcholky vystupují z mlžného oparu slušně. Jasně rozeznáme mohutný Grosser Priel a Dachstein. Další kopečky mi toho moc neřeknou, a to ani když využiji aplikaci Peak Finder, co umí okolní vrcholy pojmenovat i s udáním nadmořské výšky.

Traunstein (1 691 m n. m.).

Naše zkratka vede nepříliš prořezanou klečí kolem závrtu.

...

...

...

vrchol!

Kříž je mohutný, nepamatuji se, že bych někde na horách viděl větší.

Výhledy jsou pěkné, ale přece jen velmi teplé říjnové počasí typickou podzimní průzračnost nepovolí.

Na Grosser Priel, nejvyšší vrchol krásného pohoří Totes Gebirge, vystoupal syn Lukáš s kámoši před pár týdny.

...

Nad hlavami nám přeletí malé letadlo a později i vrtulník.

A také několik kavek žlutozobých.

...

Honza s Martinou si výstup užili jistě víc než já. Inu také se mi chodilo líp, když jsem měl šestadvacet.

...

Společné foto nesmí chybět.

Gmundner Hütte z vrcholu Traunsteinu.

...

Těžší výstupová ferrata kde již byste se jistit potřebovali. Proto je zde upozornění - jen pro zkušené, či tak něco.

Cestou zpět již nejdeme zkratkou, ale zacházíme k chatě Gmundner Hütte. Tady by bylo hezké přespat. Západ i východ slunce musí být impozantní.

Gmundner Hütte poskytuje výhled na stejnojmenné město, u něhož parkujeme.

Ve tři se obracíme zpět. Jdeme tentokrát přes Gmundner Hütte. Od chaty s krásným výhledem sestupuje lehčí ferrata (Klettersteig Hams Hemler Steig), ale my sestoupíme na opačnou stranu hory do údolí Leinaubachu. Z ostré hrany padáme rychle dolů za pomoci lan. Kde chybí, lezu pro jistotu čelem ke skále, abych se mohl dobře držet úchytů na kamenech a neuklouzl. Většina slézá čelem k propasti, ale to pak často sjíždí po zadku těžší místa. Zánovní kraťasy si ničit nebudu a radši vydám nějakou energii navíc.

Předcházím mladou dvojici s přilbami zavěšenými na batozích. Z klučiny lije pot a sestupuje strašně pomalu. Je viditelně ve stresu. Tímhle tempem se do tmy dolů ani nedostane. Já se sestupem již nezadýchám, zato drsný terén odnáší kolena a stehna. S nimi má problém kde kdo.

Znovu hodně piju a proto si rád doplním vodu z upraveného pramene. Ten jistě pomůže mnoha lidem. Vápencové pohoří vždy trpí na nedostatek vody.

Máme za sebou prvních 250 m sestupu a čeká nás ještě 500. Údolí se nechce přiblížit. Serpentiny ulehčují sestup, který je přesto hodně náročný. Problém nedělá Marii napodobující zdejší kamzíky.

Na sestupové stezce...

...

...

Brambořík.

Klesání je prudké, naštěstí se lze často přidržet kvalitního ocelového lana.

...

...

...

...

...

Jen chvilkami se jde po takhle příjemné pěšince. Dolů ale cesta ubíhá znatelně rychleji, než nahoru.

...

Říčka Lainaubach nejsou po vodě ani stopy.

...

Již jsou před námi poslední metry tvrdého a nepříjemného sestupu.

Po více než dvouhodinové fušce stojíme na můstku přes vysušený potok. Dopuji se sladkým piknikem a jím tatranku. Když se dole sejdeme všichni, jdeme milosrdnou cestou nad potokem k místu ranního nástupu. Posledních šest kilometrů již bude relax.

Slunce se schovává za kopečky na druhé straně jezera a pomalu se začíná stmívat. Ještě se zpět k autu projdeme. Už potmě na mne bárka Leona 1313 od mola koketně blikne. Jinak bychom ji snad ani nenašli.

...

Most vede k tunelu, kterým v šeru postupujeme zpět k Gmundenu.

U soutěsky.

Výhled z mostu přes Lainaubach.

Rychle se stmívá. Poslední hodinku již půjdeme za šera a potmě.

...

P. S. Hodně fotek do článku dodal Honza, jinak správce webu Šlápot, za což (za obé) mu vřele děkuji.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Zdolali jste již alpský Traunstein?

9 33% Ano, vícekrát.

5 19% Jednou ano.

13 48% Zatím ne.

Hlasovalo 27 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.