Pod širák do Českého krasu ll.

Pod širák do Českého krasu ll.

Již více unaveni se vydáváme na další štreku. Znovu vede překrásnou krajinou Českého krasu. K dalšímu cíli, lomům Malé a Velké Ameriky, půjdeme přes Svatý Jan pod Skalou a Solvayovy lomy.

Od Srbska k dolům Mořiny

Údolím k Svatému Jánu pod Skalou

Brzy ráno mě probudil hlučný přílet holuba doupňáka, kterého vylekaly naše mumie. Nehýbu se a čekám, co se bude dít. Pár minut klidu rozčísne až třesk jeho křídel. Sovy létají rozhodně tišeji.

Pokračujeme po zakázané cestě po NS Karlštejn. Při chůzi podél břehu se často díváme nahoru na skály, protože leckde nám ční hrozivě přímo nad hlavou. Někde je v nich skryt vstup do veřejnosti nepřístupné Barrandovy jeskyně, kde byly objeveny dlouhé chodby hned v několika patrech.

U soutoku Berounky s Loděnicí vstupujeme do svěže zeleného údolí. Stíháme vyplašit srnku, což nenechává klidným jejího ochránce, srnce. Neustále na nás při ústupu poštěkává.

Těsně sevřené skály okolo říčky se jen zvolna od sebe vzdalují, a teprve u Hostimi vyjdeme z krásného, uzavřeného kaňonu. U zvoničky se cesta stočí k severu. Znovu procházíme mezi skalami údolím, které se kroutí neomylně až do Svatého Jána pod Skalou.

Studené ráno u Berounky.

...

Stezka k Berounu může být pro padající kameny nebezpečná...

...

...

...

...

Říčka Loděnice...

...

...

...

Hostim.

...

...

...

Atraktivní místo osvěžuje Mariánské sousoší, jenž dohlíží na poutní areál s Benediktinským klášterem a kostelem Narození sv. Jana Křtitele, dnes národní kulturní památkou. Kostel uvnitř skrývá upravenou jeskyňku, bohužel brzy po ránu zde ještě mrtvo. Čekat na otevření do desáté nebudeme. Raději stoupáme na vysokou skálu ke křížku. To ona dokresluje známou scenérii tohoto známého místa.

Roman prohrává boj s hladem a něco loví v kletru. Já i s kručením v žaludku stoupám zvolna vzhůru. Míjíme kapli Povýšení sv. Kříže, od které se otvírá první krásný výhled a v prudkém stoupání postupně odkládáme přebytečné svršky. Zima už nám rozhodně není. Ostatně i slunce již vystoupalo výš a jistě se také začíná potit.

U křížku si připadáme jako na orlí vyhlídce. Nejmohutnější skalní výchoz v Českém krasu převyšuje své okolí o 210 m. Hluboko pod námi zůstal Svatojánský kostel a slunečními loučemi zalitá kaple.

Pohled dolů ve mne budí respekt. Jako vždy na podobných místech se k hrozivému okraji srázu přibližuji s velkou opatrností. Můj pud sebezáchovy je fakt silný.

Svatý Jan pod Skalou...

...

Renesanční sousoší.

Kostel

...

...

...

Biskupský klášter.

Jaterník podléška.

Kaple.

Skála s křížem v protislunci hezky vynikne.

...

...

Svatý Jan pod Skalou.

Kapli již začalo prohřívat slunce.

...

...

...

Přes Solvayovy lomy k Malé Americe

V podobné nadmořské výšce leží i nedaleké Solvayovy lomy, kam vede NS Svatojanský okruh. Chvíli se zdržíme prohlídkou geologické expozice a obdivnými pohledy na staré, rezavějící stroje, využívané kdysi pro těžkou práci v lomu.

Stromy zcela pohltil ocelové lano.

Solvayovy lomy...

...

...

...

Expozice horniny.

...

...

...

...

...

...

Pro nedostatek vody směřujeme k Bubovicím a párkrát pro polomy upravujeme svoji trasu. Na rozcestí v lese doplníme petky vodou ze staré pumpy, přesto pokračujeme do obce, v níž tušíme přívětivou hospodu.

To se posléze i vyplní. Hodujeme přes hodinu a já si mezitím nabíjím mobil. Vandrujeme bez papírové mapy a budeme jeho pomoc potřebovat.

Z Bubovic je to k Malé Americe pár kilásků, avšak díky obřímu funkčnímu lomu Čeřinka není snadné trefit správnou cestu. Až po radě místní bodré ženy se zorientujeme. Obkroužíme lom a teprve za ním najdeme cestu k Malé Americe.

Bubovice.

Lom Čeřinka...

...

Před lomem Malé Ameriky nás vyděsí nekonečné procesí turistů. Lidnatá Praha je za humny, ale přece jen jsem očekával větší klid u kdysi výhradně trempského místa, ukrytého masňákům. Tohle už dávno neplatí a proto se zařazujeme do fronty divočiny chtivých, která nemá v krásném sobotním odpoledni začátku ni konce.

Trochu mne pak zklame první pohled do lomu Malé Ameriky. Zelená voda v hlubině má vyzývavou barvu, ale zarostlé okolí mi neumožní kaňon dobře vyfotit. Ani cesta kolem lomu by mi k lepší fotce nepomohla, zkoušíme jít jen kousek, a hned se vydáváme k Americe Velké.

U Malé Ameriky...

Malá Amerika.

...

...

...

Kousek Karlštejna.

Lom Kanada.

Lom Mexiko...

Památník politickým vězňům.

...

Velká Amerika a Mexiko

Všude funí ti, co si příliš pozdě uvědomili, že zdejší terén není procházka Václavákem. Sem tam i někoho v duchu polituju a bágl se mi zdá hned nějak lehčí.

Nahlížíme shora do lomu Kanada, pak projdeme kolem brány fungujícího lomu, kde zítra máme sraz kvůli prohlídce štol podzemí. Tu jsem si domluvil předem ve spolku Hagen - Mořina.

Mezi Malou a Velkou Amerikou leží ještě jeden lom - Mexiko. Ten je již pohlednější, s malým jezírkem na dně. Jdeme kousek podél jeho okraje. Všechny zdejší lomy jejich kolmé stěny uchránily před mnoha pokusy slézat dolů bez horolezeckého náčiní, což bylo a je velkým hazardem. Chodilo se proto také temnými štolami.

Mezi Mexikem a Velkou Amerikou spatříme památník politickým vězňům. Má zde své místo, vždyť tyto lomy vznikaly i díky tvrdé prací vězňů v padesátých letech minulého století. Dílo vytvořil sochař Petr Váňa a odhaleno bylo 30. června 2001.

Hned první nahlédnutí do lomu Velké Ameriky nás nadchne. Přestože jsem podobný obrázek tak trochu čekal, bere mi pohled na jezera v ideálně nasvíceném kaňonu dech. Mnoho mladých slezlo níž a balancují na barevných hromadách přímo nad jezírkem. Odhazujeme bágly a sestupujeme mezi ně, k skvělému místu pro focení. Není divu, že tohle romantické zákoutí si často vyhlédnou filmaři. Vždyť prvním filmem, zde zčásti natočeným, byl slavný román Brdečky Limonádový Joe, aneb Koňská opera.

Ne nadarmo se místu přezdívá "český Grand Canyon". Svojí délkou 800 m, šířkou 200 m a hloubkou 100 m budí respekt. Jeho vznik se datuje ke konci 19. století, kdy se zde začal těžit vysoce kvalitní vápenec. Těžbou docházelo k postupnému prohlubovàní lomu, až do sesuvu v roce 1963, kdy báňský úřad těžbu zcela zastavil.

Velkou Ameriku často využívají k natáčení filmaři. Limonádový Joe, aneb Koňská opera je prvním z nich.

Velká Amerika...

...

...

...

Je půl páté a všude okolo lomu se stále potulují lidé. Nahlížejí z vyhlídek do hlubiny, či jen tak někde zevlují. Pokračujeme dál po cestě k parkovišti. Expozice stezky, která vede po hraně lomu je velká a proto tabulky neustále upozorňují na nebezpečí pádu. Zákazy vstupu však nikdo nebere vážně. Asi i proto je v lomech Mořiny tolik pomníčků mrtvým.

Stále nemůžeme najít dobré místo na spaní. Trnité keře okolo všech lomů a rovné malé plácky u hrany srázů nás neosloví. Navíc nás odrazují spousty rozkládajících se papírků u pěšin.

Rozhodneme se dojít do hospody v obci Mořina, k níž klesá žlutá značka. Znovu nám dochází voda. Hážeme batohy do trnitého remízku uprostřed louky, abychom se s nimi zbytečně nevláčeli. Úlevu bez nich cítíme velkou, přestože na bedrech neseme navíc jen 13 kilo.

V trampské hospůdce popíjíme pivo, kafe turka a já se cpu douzenou klobásou. Přitom se přes hodinu bavíme tím, jak se na záchodu kousek od nás střídají na jediné míse překvapené náhodné návštěvnice odněkud u Asie. Výlet z Kalštejna k lomům Ameriky je zřejmě součástí jejich bedekru. Ani na tuhle zapadlou vesnickou hospodu jistě nezapomenou.

Zvlášť směšně vypadá jeden se zrcadlovkou Nikon, usazenou na zakukaceném bříšku. Takhle ji přece často tahám i já! Již začínám chápat, proč se na mne lidé usmívají. Jen na tomhle vandru tomu je jinak, vzal jsem si malý kompakt Nikon P7000.

Zaplatíme lidovou cenu, dáme dýško za pohostinnost a dobré rady pana hostinského, a jdeme zpět pro batohy. Z hospody vyrazíme nabiti energií jako králíček Duracell a snadno před setměním dokončíme okruh kolem Velké Ameriky.

I po sedmé večerní se u lomu toulá plno lidí. Jezírka již zcela pohltil vzhůru se po stěnách plazící stín, který znemožňuje dole spatřit jakékoli detaily.

Znovu stoupáme zpět k Velké Americe.

Zde si již slunce nesáhne na dno.

...

...

Barevnost stěn zvýrazní zapadající slunce...

...

...

Znovu marně hledáme místo na spaní. Až stojíme na opačné straně Velké Ameriky. Slušný bivak se nám podaří objevit až nad lomem Mexika. Rovné, trávou a mechem vystlané místo leží hned za ocelovým lanem, upomínajícím na blízkost kolmého srázu. Pro širák je jako stvořené, jistě zde v minulosti přespaly stovky čundráků.

Večerní pohled k památníku nad lomem Mexiko.

Lom je stále v provozu.

Jdeme k okraji lomu, nad kterým skromě ční malý železný křížek. Takže i tady kdosi mladý ukončil nedobrovolně svůj život.

Před setměním ještě jdu prozkoumat stezku, jestli náhodou nevede k vrátnici lomu, kde máme zítra v 10 hodin sraz. Dojdu až za konec Mexika, pak mne zastaví kamenitá halda a sráz. Druhá pěšina prudce klesá do lomu. Shora vidím, že se v něm jindy pilně pracuje. Díky za to, že o Velikonočních svátcích je úplné ticho.

Druhá noc tak bude klidnější. Znovu se rychle ochlazuje. Balím se do ledvinového pásu a mikiny s kapucou, aby chlad neměl šanci. Dlouho do noci pozoruji hvězdnou oblohu, kterou občas proletí blikající letadlo.

Křížek nad lomem Mexiko.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.