Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Orlické hory pěšky i na kole ll. a NP Stolové hory (PL)

vydáno 2. září 2020 – napsal Rony – žádný komentář

Další dny putujeme Orlickými horami u Říček, já si projedu také jejich podhůří. Šestý den jedeme do polských Stolových hor.

Kolem Orlice a Neratovský kostel

mapa Adam

Čtvrtý den jsme začali Václavem naplánovanou tůru v Klášterci nad Orlicí a to cestou proti proudu Divoké Orlice. Tentokrát s námi šel i Franta. Bylo na co koukat, Orlice si pod Zemskou branou prorazila cestu rulovými skálami a ty jí na oplátku do řečiště čas od času shazují balvany. Vody řeky je omlely, tak že není divu, že toto území bylo v r. 1987 prohlášeno Přírodní rezervací.

Cesta po levém břehu Orlice je zhusta lemována naučnými tabulemi, které jsem téměř všechny četl, tak že mne s Frantou čelo pelotonu uteklo. Dostihli jsme je až u Zemské brány. Tam davy lidí a plno zaparkovaných aut nás odradily od záměru větší přestávky zde, takže po ošplouchnutí nohou jsme pokračovali po silnici k osadě Čihák. Tamní restaurace se ukázala být naší oázou. Sice byla pro veřejnost zavřená (hostila nějaký kurz tance), my však s Vencou vnikli dovnitř, Venca až do kuchyně, kde našel ochotnou pani, která nám natočila pivo, nechala sedět u stolu venku a povolila vzít si vlastní jídlo, .."když nevaříme". Pivo Keprník bylo vynikající, tu značku jsem pil poprvé, navíc měl k tomu čerstvej chleba s velechutnou loveckou slaninou a cibulkou. Furt si tu kombinaci pamatuji jako svůj nejlepší oběd této výpravy.

Našim dalším cílem byl vrch Adam (765 m n. m.), k němuž jsme doťapkali po silnici přes České Petrovice. Franta, rozumný, počkal dole, my, přesvědčeni Václavem, že vrch je nevynechatelnou zajímavostí, jsme na něj šlapali. Prvním zajímavostí byla kaple s dřevěnou sochou poutníka a historkou o uzdravení.

Dalším svérázem byla "rozhledna" postavená nikoliv na vrcholu ale na úbočí, upozorňující na sebe svou rádoby originální konstrukcí, která se roztřásla, když trochu urostlá turistka stoupala jejím spirálovým schodištěm. Což Václav okomentoval tak, že turistka nevěděla, zda se prohřešila svou hmotností, nebo to monstrum ještě není dostavěné. Rozhledna je jen o metr vyšší než širší a je nižší než okolní stromy. Už nevím, proč jsme na ni vlastně lezli.

V zarostlém vrcholu kopce se skrýval zapuštěný, opuštěný bunkr, zbytky ostnatého drátu a cedule, že objekt patří Armádě ČR, s výzvou nepoškozovat. Než jsme zjistili, že nic zajímavějšího tu už nenajdeme, zkousali nás komáři a mazali jsme dolů. V Českých Petrovicích vyzvedli lehce nasátého Frantu a pak kolem Orličky došli k Pastvinám. Tam, v zátce na travnatém břehem už nás čekal Roman. Všichni jsme si zaplavali a autem jeli k další perle - rekonstruovanému kostel do Neratova. (Luděk)

Kaple sv. Anny na Čiháku.

Kaple Nanebevzetí Panny Marie na Adamu byla postavena v roce 1847 na místě, na kterém místní obchodník Anton Bayer postavil sloupek s výjevem zmrtýchvstání, posléze dřevěnou kapli.

České Petrovice.

Rozhledna Amálka.

České Petrovice-mlýn na svrchní vodu v údolí potoka Orličky.

Přes Zemskou bránu na Suchý vrch

cyklotrasa Stopař Suchý vrch

Po dosažení vrcholu Králičáku znovu nasedám na svého oře, abych procoural další zajímavá místa na úpatí Orlických hor. Po přesunu do Klášterce nad Orlicí si dáváme rozchod a já jedu proti proudu Divoké Orlice k Zemské bráně. Pěkný úvod do dnešní etapy má na svědomí kaňon řeky zakouslý do měkčích hornin okolních vrchů. Brzy přijedu k 60 metrů vysoké skalní stěně s jeskyňkou pojmenovanou po zbojníkovi Ledříčkovi, který v ní kdysi bydlel. Dle pověsti bohatým bral a chudým dával, ale kdo ví jak to opravdu bylo, zvlášť když místo o kus dál proti proudu se jmenuje Pašerácká lávka. Že by právě pašeráci nedostatkového zboží byli ti boháči?

Za Pašeráckou lávkou skály uzavírají průjezd úzkým hrdlem kaňonu a proto musím vzhůru kamenitou cestou k Orlické chatě u Rampušáka. Delší čas s Rampušákem nestrávím, to až turisticky atraktivní kamenný most mne zastaví. Ten byl postavený mezi lety 1900 - 1903, aby překonal Divokou Orlici v přírodní rezervaci Zemská brána.

Cesta za ním stoupá vzhůru k Čiháku a k Českým Petrovicím, od kterých je dobře vidět Adam, nejvyšší vrch Mladkovské hornatiny. Protože vyjíždím vysoko k vrcholu, odbočím ke Kašparově chatě. Ta vznikla přestavbou bývalého hostince z roku 1936. Myslím si, že už jsem na samém vrcholku Adama, ale ten je kus dál. Přesto mám od chaty dokonalý výhled na Králický Sněžník, Rychlebské hory, Hrubý Jeseník i Suchý vrch, kam mířím. Trasu poté zpestří nečekaně dlouhé serpentiny do Mladkova, jenž mne z výšin Adamovy hory srazí hluboko dolů, o celých 250 metrů.

Mapka kaňonu Divoké Orlice pod Zemskou bránou.

...

U Pašerácké lávky.

Divoká Orlice u Pašerácké lávky.

Orlická chata.

Kamenný most u Zemské brány.

...

Čihák.

Daleko od hor...

Vrch Adam.

Výhled od Kašparovy chaty.

Vzdálený Králický Sněžník.

Kašparova chata.

Vzdálené Orlické hory.

Králický Sněžník.

Co jsem ztratil, najedu v masívu Suchého vrchu. Stoupám pohodlně novou lesní asfaltkou, s malou chybičkou. Vede totiž jinam než značená cyklotrasa. Jsem však na neobyčejně krásném místě s dokonalým výhledem do Polska a vracet se nebudu. Užiju si jízdu severním svahem Vysokého kamene a teprve za ním hledám cestu vzhůru. Vede se mi dobře, jen jsem nečekal takový výdej energie mojí pomocnice - baterie. Na Suchém vrchu budu muset upravit trasu, nepočítal jsem s tím, že tady budu jezdit nahoru, dolů. Chytám se cyklotrasy a z ní zamířím vzhůru k vrcholu Bouda. Na Odranci se znovu mírně seknu, pak již je cesta na Suchý vrch (995 m n. m.) jasná. Pohodovou jízdu lesy zde znepříjemní ostré kameny, kterými lesníci "opravovali" zdejší cesty. V prudkých výjezdech menší štěrk rychle odnese voda a zbude kamenolom. Chvíli se ani vzhůru jet nedá.

Na NS Betonová hranice.

Polsko z Vysokého kamene.

Nad Mladkovem.

Suchý vrch zdobí krásná horská chata s rozhlednou, na kterou nelezu, protože nemohu najít zámek od kola. Nic mi neuteče, stejných výhledů do zamžené krajiny a okolních hor jsem si dnes užil dost. Místo toho si dávám oběd, kuřecí řízek s hranolky a pro jistotu místo piva kofolu. Cesta dolů může být náročná.

Suchý vrch - Kramářova chata s rozhlednou.

...

Sjezd zpestří dělostřelecká tvrz Bouda, jedna z pěti stavebně dokončených dělostřeleckých tvrzí postavených v rámci československého opevnění. V těchto tvrzích byly budovány nejrozsáhlejší komplexy těžkého opevnění a její návštěvníci během šesti různě dlouhých prohlídek mohou nahlédnout do rozlehlých podzemních prostor.

Upravená trasa mne tentokrát správnou cestou vrací znovu dolů do Mladkova, odkud si polňačkou zkrátím výjezd do Vlčkovic, nad přehradu Pastviny. Původně přečerpávací elektrárna postavená v letech 1933 - 1938 na Divoké Orlici je od roku 1966 využívána jen ve špičkách odběru elektrické energie v turbinovém provozu. Přehrada má gravitační zděnou hráz o výšce 43 m a je dlouhá 190 m. Tuším, že celou si ji budu mít čas projet zítra. Vracím se přes most Kraví skok do Klášterce a poté se s autem k němu vracím, abych nabral unavené kámoše.

Pěšáci z naší výpravy mezitím prošli úvodní část trasy, kterou jsem popsal. Od Českých Petrovic se úspěšně trefili na vrchol Adam, z kterého sestoupili na turistickou značku a údolím potoka k přehradě.

Pod mostem přes rokli postranního přítoku pastvinské přehrady se můžeme vykoupat. Pověst práví, že přes nedostavěný most hnal pasák stádo krav, když tu se jedna splašila a skočila do vody. A nejen že skok do hlubin přežila, doplavala na břeh a za měsíc porodila zdravé tele. Její potomky tak možná ještě dnes můžeme v okolí Pastvin spatřit.

Dělostřelecká tvrz Bouda.

...

Pastviny z mostu Kraví skok.

...

Cestou zpět jedeme přes Zemskou bránu do Bartošovic a Neratova, kde nemůžeme vynechat návštěvu kostela Nanebevzetí Panny Marie, uvnitř něhož si vyslechneme jeho zvony.

Vnitřek kostela v Neratově.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie. ..

...

Nad oltářem.

Anenský vrch a Kunštátská kaple

Plán na pátý den byl jednoduchý, obejít trojúhelník jehož vrcholy tvoří Anenský vrch, Kunštátská kaple a Říčky v Orlických horách.

Roman zlivský nás vzal autem do Říček, z nichž jsme vyšli. Okouzlení Říčkami se nekonalo, možná jsem příliš očekával od “srdce Orlických hor”. Ani rázovité chaloupky, ani historické centrum, snad nejinspirativnější byly rolby čekající pod kostelem na sníh.

Od rozcestníku směrem na Anenský vrch jsme vyšli já, Roman strakonický a Venca. Cesta po modré mírně stoupala, že se dalo jít i povídat. Pod lesem jsme se zastavili a obhlídli údolí a stráně kolem Říček. Hledal jsem místo, kam bych osadil plátno, kdybych byl malíř krajinář a snil, jak to tu vypadalo za první republiky. Bylo to romantičtější?

Pak jsme pokračovali cestou lesem a aniž bych zaznamenal nějaké větší stoupání, ocitli jsme se na hřebenu a posléze na oblém vrchu Anenském. Vrchu do tisícovky chybí osm metrů, tak zde v době dotační konstruktéři postavili pěknou dřevěnou rozhlednu s ocelovým schodištěm, na jejímž ochozu jsme se potkali s místním starším párem, který nám ochotně sděloval, co kde vidíme. Bylo vidět kolem dokola, ale nejvyšší hora (spíš vlna na hřebeni Orlických), vidět nebyla. Pán mi i půjčil dalekohled, ale já jsem s ním dál neviděl, jen vše bylo větší.

Z Anenského vrchu jsme šli po hřebenovce na SZ. Dost jsme se loudali, vědomi si toho, že trasa je krátká a není kam spěchat. Hřebenovka je přímou cestou bez výhledů, představoval jsem si, jak tu v zimě musí být hustý běžkařský provoz. Roman měl ten den viditelně větší ambice, byl stále vpředu a tak nás nepřekvapilo, že u Kunštátské kaple (1 039 m n. m. ), kde byl plánovaný oběd, nám oznámil, že půjde po hřebenu dál pěšky až domů do Deštné.

Já s Vencou jsme využili příjemného posezení a najedli se pomalu a dost. A přečetli historii kaple a s ní spojených poutí. Jaké naděje tehdy místní vkládali do budoucnosti a co vše se pak semlelo. Beze spěchu jsme se vrátili na Pěticestí (1 004 m n. m. ) a odtud po žluté přes Zakletý (990 m n. m. ) klesali k Říčkám. Při cestě jsme vedle cesty potkali rodinku sběračů, k nimž Venca odbočil tázajíc se svou bodrou výřečností, co že našli. Dříve než mu stačili odpovědět, měl už svůj zvědavý nos málem v košíku s houbami. To se však nelíbilo jejich jezevčíkovi, do té doby skrytému v borůvčí, který na Vencu vystartoval a mocným štěkotem jej vrátil na cestu.

Moji pozornost zaujala parta pracujících na úpravě vrchu lanovky, která vedle současných moderních mašin využívala vejtřasku. Náklaďák vyvinutý někdy kolem r. 1955 - 56? Furt je dobrej!

Žlutá nás vedla kus po sjezdovce a pak už jen po cestě lesem, kde jsme potkali takového svérázného, houževnatého, vyzáblého chlapíka a dali se s ním do řeči. Jeho obraz jsme si musel zachovat. Něco měl s tou vejtřaskou společnýho. A pak ještě zmiji s klikatou ozdobou. Poté, co jsme vyšli z lesa, se cesta se ještě zavlnila po loukách a dala nám pohlédnout do kraje. Když se objevil kostel Říček, od kterého jsme ráno vyšli, byli jsme rádi, že už jsme blízko cíle. Venca ve vsi doplnil kalorie jedním pivem a museli jsme jet, protože Roman na nás už čekal, dlouho. (Luděk)

Opevnění na Mezivrší...

...

Kunštátská kaple.

Vrch Zakletý.

Soutěž hubeňourů poblíž Říček.

Údolím řek od Orliček k Žamberku

cyklotrasa Stopař Žamberk

Další den se pouštím odvážně do dlouhé cesty podle říček a řek stékajících ze svahů Orlických hor. Údolí mají vždy co nabídnout a tak využívám možnost několik si jich projet. Autem jedeme ke kostelu Nejsvětější Trojice do Říček, odkud mne kolem stejnojmenné říčky Říčky vede Julinčino údolím velmi hezká cyklotrasa. Po ránu je v lese chladno. Na probuzení pěkný úsek se brzy změní v noční můru. Moje chyba, měl jsem věřit cyklotrase a "nezkracovat" si ji průjezdem k soutoku Říčky se Zdobnicí.

Zase bych ale přišel o průjezd brodem přímo do srdce skautského tábora. Projíždím luční stezkou mezi mladými cvičícími holkami, k potěše oka. Sice se mi zdá, že jejich vedoucí na můj dotaz jestli tudy vede cesta reaguje s podezřelým údivem, ale ten si nespojují s další trasou cesty.

Ta brzy připomíná stezku divočáků. Naštěstí jedu udusaným blátem mezi vysokými květinami, které mi sahají až k nosu. Jen přivonět. Před soutokem se zajímavá jízda změní v drsnou. Už to ani není jízda, tlačím kolo přes kameny a skalky do vrchu. A modlím se, aby nebylo hůř. Pár kolejí dokazuje, že projít se dá. Šťastný se vyloupnu z lesa poblíž samoty na vršku. Zaříkávám se, že už budu hodný a pojedu jen po cyklostezkách. To se stane pravdou.

Skautský tábor u Říčky.

Stezka květinová - údolí Říčky.

Nad soutokem Říčky se Zdobnicí.

Další trasa kolem Zdobnice je v pohodě, stejně stoupání kolem Rybenského potoka k Záchlumí. Tady už jsem u "své" Divoké Orlice a jedu lesy k Žamberku. Těží se, musím sto metrů projet přes zákaz vstupu, ale jde to snadno. Stejně dobře projedu Žamberk, až za Líšnicí se přejíždí náhon i řeka a je to sranda hlavně bez navigace a modré tečky v mapách. cz. To pozná hlavně rychlá bikerka na horském kole. Jednou se mě zeptá kudy do Nekoře, aby hned na prvním rozcestí nabrala špatný směr. Čekám, kdy mne rychlonožka znovu dojede a když se tak stane, ihned znovu zabloudí. Už se s ní neshledám, zůstala na opačném břehu Divoké Orlice.

V Nekoři se dvakrát spletu i já, ale jde to napravit. Trasa se stejně mění v kozí stezku. Drncá, klesá a zase vzhůru stoupá až nad přehradu Pastviny ll, která je vyrovnávací nádrží své větší sousedky. K hrázi přehrady Pastviny nesjíždím, protože kopcovité pobřeží Pastvin ll mne vyhnalo hodně vysoko. S občasnými pohledy k vodě se dostanu do obce Pastviny, která propůjčila celému velkolepému dílu své jméno. Netrvá to dlouho a jsem na mostu Kraví skok a v Klášterci nad Orlicí. Další výjezd před Kunvaldem stáčím k říčce Rokytence, kde se u brodu vykoupu a pak si při jídle ve vodě chladím unavené nohy.

Měl jsem s obědem počkat do Rokytnice, najedený se zdržím na pěkném malém náměstí jen na kofole. Znovu klesám k Říčce, abych po již pro mne známé cestě vystoupal k Říčkám v Orlických horách, kde počkám na parťáky.

U Bohousové.

Pastviny ll.

Kaple nad nádrží Pastviny ll.

Pastviny.

Krejsův kopec u Kunvaldu.

Roviny nad Rokytenkou.

Rokytnici v Orlických horách...

...

V údolí Říčky.

Národní park Stolové hory

mapa Skalní hřiby

Další pěší túra nás zavede do polského NP Stolové hory, kam to nemáme autem daleko. Je pravdou, že nejatraktivnější z těchto hor jsme si před lety již prošli, ale přesto zůstalo cosi neobjeveno. Přes Kudowa-Zdroj jedeme serpentinami nahoru do lesů před Karlow, kterým jsme tehdy prošli od Bludných skal na Velkou Hejšovinu.

Z malého parkoviště jdeme k Visící skále, jenž je pouhou předehrou k romantickému bloudění Bílými skalami. Jejich velkolepé věže si dobře prolezeme, než nás zklidní delší pochod smrčinami k vrcholku Zbôj a mokřadu Niknaca Laka. Za Borovikem v lese začínáme nacházet hřiby. Sice toho jinak moc neroste, ale tyhle skalní nalézáme všude. Jejich fotogeničnost kalí ostrým sluncem prosvětlený les a tak mám co řešit, abych nějaké trochu slušně vyfotil. S focením se pere i Luděk, jehož kompakt Canon vypoví službu a čínský mobil naděluje obrázkům brčálovou zeleň, která ho zjevně irituje. Já místo zrcadlovkou začínám naopak svůj nový mobil čínské výroby Xiaomi využívat stále častěji. Jeho HDR se s nepříznivými podmínkami vyrovnává slušně. Motáme se po lese, kde je nám zakázán výstup na skalní věže s rozhledem do kraje, kvůli nějakým ptákům. Vrabci to asi nebudou.

Stolové hory...

...

Bílé skály...

...

...

...

...

Vztyčený prostředníček. Jak se to řekne po polsky, nevím.

...

...

...

Mapa Stolových hor.

Prolézáme Bílé skály.

...

...

Zmije obecná.

Niknaca Laka...

...

Les hřibů...

...

...

...

...

Chvíle oddechu.

...

Dvojčata.

Hřib.

...

...

...

...

...

...

...

...

U Červené vody...

Cestou, necestou.

Zpět je to víc nuda, než zábava. Jdeme dlouhé kilometry po cestě nad potokem Červená voda rovné jako pravítko a já cítím, jak bolest z kyčelního kloubu prorůstá celou pravou nohou. Jak rád bych teď seděl na kole, kde ji nevnímám. K mé spokojenosti se nikomu nechce cestu prodlužovat a tak mohu využít alternativní výstup lesem zpět k Bílým Skalám a k našemu parkovišti.

Muzeum zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštné a výstup na Špičáky

Večer 29. července se většina rozhodla pro výlet do Polska. Já jsem se ale rozhodl, že čtvrteční etapu pojmu jako odpočinkovou, tak abych alespoň trochu poznal obec Deštné v Orlických horách, kde jsme i ubytováni. Mám v plánu navštívit muzeum zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštném, trochu se seznámit s pamětihodnostmi obce a zdolat dva vrcholy se jménem Špičák, které se nalézají několik kilometrů od obce.

Startuji celkem pozdě, neboť muzeum otvírá až v 9 hodin. Z penzionu Zákoutí vyrážím po hlavní silnici, vlevo je areál sjezdovek Marta I a Marta II s několika vleky vedoucích k vrcholu Studený (883 m n.m.).Tento areál patří společnosti Skicentrum Sport profi. Po 1,5 km docházím k výše jmenovanému muzeu. Zde strávím asi 90 minut. Muzeum zimních sportů, turistiky a řemesel patří k nejmladším na východě Čech, vzniklo až v prosinci 1990. Vstupní expozice představuje historii obce Deštná a význačné osobnosti, které zde a v nejbližším okolí působily. Z hlediska turistiky stojí za zmínku zejména všestranný JUDr. Jindřich Štemberka (1867 - 1926), první známý propagátor turistiky v Orlických horách (v roce 1919 byl zvolen prvním předsedou turistické Orlické župy). Dalším pak Čeněk Chyský (1877 - 1952), historik a pedagog, propagátor Orlických hor v oblasti historie, architektury a turismu. Měl velkou zásluhu na vytýčení Jiráskovy cesty v Orlických horách. I. patro patří sbírkám předmětů z historie zimních sportů - bruslí, lyžařské výstroje, saní všeho druhu. Velká pozornost je věnována Orlickému maratonu v klasickém lyžování (36 ročníků), Interskikritériu mladých lyžařů ve sjezdovém lyžování v Říčkách i závodům psích spřežení, tzv. Šediváčkův long (24 ročníků). Velice kvalitní je i přehlídka úspěchů našeho skibobového sportu. Jsou zde k dispozici snad všechny skiboby, na kterých dosáhla Irena Francová celkem 29 titulů mistra světa.

Z expozic řemesel (mj. textilní výroba, hrnčířství, barvení látek, kamenictví, výroba střešních krytin) mně nejvíce zaujme expozice orlicko -horského sklářství. Skleněné výrobky jsou vystaveny jednak v budově muzea, tak v přilehlé zahradě. O historii zdejšího sklářství rovněž v muzeu zhlédnu asi 20-ti minutový dokument se zvláštním důrazem na každoroční akci Tavení skla dřevem aneb Svátky skla v Deštném v Orlických horách. Jde o obnovení historické technologie ve sklářské peci sv.Máří Magdalény v zahradním areálu muzea. Prý se akce zúčastňuje i několik tisíc diváků.

Muzeum v Deštné...

...

Kostel sv.Máří Magdaleny v Deštném.

Sousoší sv. Rodiny se sv. Jáchymem a sv. Annou.

Turistický Slavín u hotelu Panoráma - Jirásek...

...

Exponáty výrobků ze skla...

...

Muzeum v Deštné...

Velmi spokojený odcházím na vlastní turistický výlet. Krátce se zastavuji u barokního kostela sv. Máří Magdaleny z let 1720 - 1726 a před kostelem nacházejícím se sousoší Svaté rodiny se sv. Jáchymem a sv. Annou z roku 1781 a směřuji po žlutomodře značené cestě k hotelu Panoráma podél křížové cesty vystavěné na Dříši (v současnosti části obce Deštné v Orlických horách) v roce 1870. Tato křížová cesta se 14 zastaveními poslední Ježíšovy cesty byla po roce 2000 opravena. Nedaleko od hotelu se nachází i dřevěná Poutní kaple blahoslavené Panny Marie z roku 1809. Nerad bych zapomněl na tzv. malý Slavín Orlických hor s pomníky Aloise Jiráska, JUDr. Jindřicha Štemberky a spisovatele Karla Michla (1898 - 1982), který je také v blízkosti chaty Panoráma.

V Dříši projdu kolem horské chaty Kukačka a přicházím na Supovu vyhlídku, kde je k dispozici kiosek. Dávám si pivo Rampušák. Pak již spěchám k vrcholům Plasnický Špičák (833 m n. m.) a Špičák (841 m n. m.). První jmenovaný není nijak významný, je bez výhledu a bez geodetického bodu.Vpravo od něho se nachází sjezdařský areál Na Špičáku s jedinou sjezdovkou dlouhou přes 600 m.Druhý jmenovaný vrchol je nejvyšším vrcholem Podorlické pahorkatiny. Na západě vrchu je kamenolom, kde se těžil kámen gabrodiorit, který se používal na stavby opevnění před 2. světovou válkou a později též na stavbu a opravy silnic. V současnosti je činnost kamenolomu ukončena.

Na okraji lomové stěny kamenolomu se nachází dřevěný kříž a zbytek ulomené vrcholové tyče. Výhledy jsou z vrcholu zejména na Sedloňovskou vrchovinu. Ze Špičáku sestupuji na zeleně značenou cestu, kterou se po 1200 m dostávám v Šedivinách ke kamennému kostelu sv. Josefa z roku 1907. I na stavbu tohoto kostela byl použit kámen z kamenolomu vrchu Špičák. Další cesta vede podle plánu po žluté k Prázově boudě, kam se dostanu po dvou kilometrech chůze po silničce. Prázova bouda stojí v katastru obce Dobré, v místní části Rovné a byla postavena kolem roku 1860. Kromě hospodských služeb poskytuje i ubytování s kapacitou 23 lůžek. V boudě si dávám dobrou gulášovou polévku a také 2 piva, které jsou výtečná a později se podepíšou na určitém zpoždění při cestě nazpátek. Není sice kam spěchat, na druhou stranu ale mám klíče od penzionu, kam se také vrátí moji zbývající turističtí kolegové z výletu po Bystřických horách. Protože jsem po vybití mobilu bez mapy, rozhodnu se vrátit po stejné trase, i když cesta přes Jedlovou a kolem kostela sv. Matouše by byla rozhodně zajímavější.

Dostávám se tak opět ke  stánku u Supovy vyhlídky a pán z kiosku aniž by se mě zeptal, mi roztočil další pivo. Nemám síly pomoc odmítnout, protože pivo má skutečně dobré. Je z rodinného pivovaru Rampušák z Dobrušky, který byl prohlášen za kulturní památku. Ještě navštívím v Deštném informační centrum, kde si kupuji několik pohlednic, mj. i s novou rozhlednou na Velké Deštné. Trochu mě mrzí, že jsem zapomněl navštívit Kačenčinu zahrádku. Byla vzdálená jen 250 metrů od penzionu Zákoutí. Jde o přírodní památku, o skutečnou květinovou pokladnici obce Deštné v Orlických horách. Z chráněných rostlin tu lze objevit rosnatku okrouhlolistou, úpolín největší a orchideje prsnatec májový a pětiprstku žežulník.

Bohužel jsem chybu nenapravil ani další ráno, ani pozítří. Když jsem přišel do penzionu, všichni už na mě čekali a čas čekání si zpříjemnili ve zdejší restauraci. Tak skončila moje 6. etapa v Orlických horách. (Václav)

Vrch Špičák (841 m n. m.).