Hůrky a Skalský vrch - svědectví minulosti

Hůrky a Skalský vrch - svědectví minulosti

Původně to měl být jen obyčejný nedělní výlet do lesního komplexu u Skalského vrchu, nedaleko Protivína a Písku, po okružní naučné stezce Školní polesí Hůrka. Díky oboře, ve které chovají jelence běloocasé, a hlavně okolí Skalského vrchu, na jehož jižním svahu je navršeno velké množství kamenných hromad, zřejmě rozsáhlého mohylového pohřebiště, šlo nakonec o velmi zajímavou zkušenost.

Obory u myslivny Hůrky

mapka Skalského vrchu

Na trasu naučné stezky Školní polesí - Hůrka se musíme dostat ze zastávky Heřmaň. Ty jsou zde dokonce dvě. Jedna na trase Jihozápadní dráhy Budějovice - Plzeň, druhá Protivín - Písek. Mezi nimi volně proudí Blanice, která zde má svůj tok napřímený regulací. Původní koryto nese zbytek vod meandry k Červenému mlýnu. Červená je i turistická značka, která nás dovede až k lesu a několika samotám. Zde již je i NS, netradičně značena klasickou zelenou turistickou značkou.

Míjíme několik zastávek s lavičkami z kmenů stromu a ve dřevu vytesanými informacemi na informačních cedulích. Na chvilku nás zdrží lesní rybník Boubelíkov, kde marně hledáme vzácné rostlinky jako např. starček potoční, smldník bahenní, bazanovec kytkokvětý. V okolí jam po vytěženém vápenci běžně roste i kruštík tmavočervený, smldník jelení a zimostrázek alpinský. Je zde i jedno z posledních nalezišť zběhovce jehlancovitého v České republice.

Jsme v revíru Hůrky, který byl v roce 1928 předán Střední lesnické škole v Písku a dodnes je využíván jako "učebna" pro praxe žáků školy. Lesní celek Hůrky o výměře 921 ha se rozkládá na pahorkatině v nadmořské výšce od 400 - 476 metrů, kde nejvyšší vrch leží uprostřed celku a jmenuje se Skalský vrch s 476 metry. V Hůrkách se výborně daří duglasce i před lety vysazené jedli obrovské. Najdeme zde i jeden ze tří porostů Pančičova smrku na světě. Krásné buky jsou na mnoha místech, u lovecké chaty, ke které časem dojdeme, je nejmohutnější vyhlášen za strom chráněný státem. Hůrky jsou stále využívány pro řadu lesních výzkumů.

Pod Hůrkami u Smrkovic byl prováděn archeologický průzkum. Nález obsahoval zlámaný palstav a několik kovových plátků, podobných knoflíkům z nálezu na vrchu Hradiště u Písku. Na severovýchod od Hůrek je obec Putim, která je známá z románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a z románu J. Š. Baara Jan Cimbura.

Info cedule na NS.

Rybník Boubelíkovec.

...

Fialka.

Tolik k přírodě a historii. My jsme mezitím došli k turistickému rozcestí Hůrky, kde pod zvláštním přístřeškem chvilku orážíme. Času je dost, a já neustále někde klečím nebo ležím, hledaje vhodnou kompozici pro snímky s nasazeným makroobjektivem. Jarní příroda možností připravuje dost, stačí se jen správně dívat.

Zanedlouho procházíme kolem myslivny Hůrky, kde se v klecích překřikují bažanti. Zajímavější je pro nás informace, že v menší ze dvou zdejších výběhů chovají jelenece běloocasého, dříve virginského. Jde o druh spárkaté zvěře původem z oblastí jihovýchodní Kanady, který je importovaný do mnoha míst Evropy i do Česka. Měníme proto trochu náš plán a jdeme kolem vysoké ohrady obůrky. Jelence hledáme stále marně, ale na konec se na nás štěstí přece jen usměje. Nejdříve vidím jen bíle se kmitající ocásek prchajícího kusu a o chvilku později již zkouším makrem zaostřit na další ležící.

Přišli jsme k cestě, za kterou je další, mnohem větší obora. Vyšlapaná stezka a upozornění Nekrmit zvěř, nebezpečí úrazu zní docela výhružně. Chvilku přemýšlíme co zde vlastně hrozí, a přestože bahnitá jezírka za plotem dávají tušit, že půjde o divočáky, kterých jsou dnes i bez obor plné lesy, jistotu nemáme. Znovu trasu upravujeme a jdeme dál kolem plotu, téměř znovu až k hájovně Hůrky. Kromě táhlého smradu v jedné z částí obory ale nespatříme nic. Divočáci přes den bývají dobře skryti.

Mapa na odpočívadle U kamene.

U kamene se kříží červená a zelená (NS) s žlutou, která vede z Putimi na Selibov, k Tálinskému rybníku a k rybníku Němec v Píseckých horách (10 km).

Myslivna Hůrky a bažantí odchov.

...

...

Mohutný dub u Hůrek.

Jeho objem dává tušit, že v sobě skrývá velkou sílu. Stačí se jen dotknout...

Tato cedule nás nasměrovala k obchůzce zdejší menší obory.

...

Obora s jelenci bíloocasími.

Jelenec ve střehu.

Větší obora ukrývá divočáky.

Obcházíme téměř celou oboru, ale kde nic tu nic!

Bukové mládě.

Skalský vrch s mohylovým pohřebištěm

Mírným sestupem po nové asfaltce, jako připravené na novou rychlou cyklotrasu, doputujeme k lovecké chatě. Upravené okolí zdobí mohutný buk, zastřešený altánek a kámen, pomník obětem druhé světové války z řad myslivců. Rozhodneme se vyjít na vrchol Skalského vrchu a tak znovu ignorujeme naučnou stezku, co se probíjí lesním terénem jen pár set metrů východně od nás. Procházíme kolem menší střelnice a za ní zamíříme vpravo. Tady je spousta vysazených douglasek, každá z jiného regionu Severní Ameriky, jak je vytesáno na vkusné dřevěné tabuli. Jde o zkoušku z jaké oblasti se bude douglasce u nás nejlépe dařit.

Skalský vrch není až tak vysoký kopec, abychom se nějak moc zpotili. Snad jedině strachy. Cestou vzhůru totiž v houštině kousek od nás vyrušíme několik kusů divočáků. S obavami posloucháme rámus, který při svém ústupu vydávají, ale zanedlouho je znovu úplné ticho. Jako v hrobě...

Na vrcholku, nedaleko triangulační červenobílé tyče, dáváme další pauzu na menší sváču. Okolní stromy bohužel zastiňují výhled do okolí a tak beru za vděk na kamenech se vyhřívající ještěrkou a snažím se ji z co možná největší blízkosti zvěčnit. Asi je na portréty zvyklá, ani se nehne, jen porůznu mění polohu hlavy tak, abych s ní byl jako s modelkou co nejvíc spokojený.

Altánek u lovecké chaty.

Pomník lesníkům.

Dobré světlo!

Tabulka s jednotlivými douglaskami tisolistými.

Nahoře je zvláštní prosluněné místo plné hromádek z podloží se odlupujících kamenů. Skalský vrch nenosí své jméno nadarmo. Při sestupu se hromádky kamení začínají objevovat stále častěji a některé jsou i dost velké. Jsme na prosluněné jižní straně kopce a brzy nás napadne, že tohle musí být mohylové pohřebiště. Počet navršených mohyl podlouhlého tvaru jde do mnoha desítek či stovek. Ještě dlouho jdeme mezi nimi a snažíme se kromě focení, a rozvíjení našich úvah, nedělat žádný hluk. Pokud zde naši dávní předkové opravdu navěky spočinuli, není radno rušit jejich klid. Nakonec nedaleko odsud, od Protivína, pochází i moje babička a kdo ví, kam až můj rod sahá. Možná i přímo sem. Jedna z menších hromad kamenů je rozebrána a je jasné, že pod ní někdo kopal.

Vrchol Skalského vrchu (476 m n. m.).

Ještěrka obecná.

Vrchol je skalnatý, ale žádnou vysokou skalku zde nenajdete.

Mnohem víc kamenů však spatříte v okolí vrchu. Mohyly z navršených kamenů jsou na ploše mnoha desítek hektarů jižně od vrcholku.

Mnoho z nich je pokrytu mechem.

...

...

...

...

Zážitek z procházení se mezi mohylami je opravdu nevšední. Jdeme se zatajeným dechem.

...

Přestože jde o mimořádně zajímavé místo s neobvyklým počtem větších i malých mohyl, vždy vytvořených z kamenů, není možné se cokoli o zdejším pohřebišti dozvědět ani z internetu. Proto si dovolím uvést zde alespoň několik poznatků obecně známých.

Střední doba bronzová – mohylová kultura (1 600 – 1 300 př. n. l.) a osídlení našeho regionu lidmi únětické kultury zanechalo i typické hroby zakrývané mohylovým náspem. Památky z tohoto období svědčí o tom, že severozápadní Čechy, podobně jako Čechy střední a Morava, se dostaly do okruhu tzv. středodunajské mohylové kultury. Naproti tomu západní a jižní Čechy byly tehdy doménou českofalcké mohylové kultury. Ke kulturní změně přispěly zejména vlivy z oblasti dnešního Maďarska, odkud se šířily proti toku Dunaje k západu a severozápadu. Důvody pro vytváření prostorových shluků mohyl v rámci pohřebiště mohou být různé, jedním z nich je příslušnost pohřbených k jedné společenské jednotce (rodině, komunitě).

Dalším archeologický výzkum přinesl své poznatky u tzv. Milavečských mohylníků. Sedláci z Milaveč (nedaleko Domažlic) se s pravěkými nálezy z mohyl setkávali již od středověku, kdy při práci v lese nebo na polích často tyto pradávné hroby poškodili při obdělávání půdy. V minulém století se některé z mohyl staly i zdrojem kamene, který obsahovaly. K prvnímu cílevědomému pokusu o výzkum mohyl došlo v r. 1878. Tehdy, na vyzvání klatovského školního inspektora Nešpora, získal milavečský řídící učitel V. Záhořík několik sousedů ze vsi a společně vyrazili do lesů mezi Milavčemi a Chrastavicemi. Dva dny zkoumali mohylu rozebíráním velkých balvanů její kamenné konstrukce. V naději na početné nálezy si vybrali tu největší, přesto nebyla jejich vynaložená námaha odměněna, než pouze několika hliněnými nádobami.

mohylová pohřebiště

Poslední úsek naší trasy přece jen povede po stopě zdejší naučné stezky. Po sestupu ze Skalského vrchu, který není jednolitým vrcholem, ale je víckrát zbrázděn potůčky a má tak vlastně několik menších plošin, jdeme od malého rybníčku k lesní samotě, a pak zvlněnou, lesem se kroutící cestou k Heřmani. Pod námi je nad břehy Blanice roztroušeno mnoho chatek osady, ale mě víc zajímá několik majek fialových, na které jsme právě narazili. Za první z nich se honím zbytečně, protože na mě nemá náladu, druhá se však právě vykrmuje čerstvou travou a rušit se nijak nenechává. Mám díky tomu dost času na slušnou dokumentaci tohoto velkého a jedovatého brouka, který v nebezpečí vylučuje nažloutlou olejovitou tekutinu (hemolymfu) obsahující prudce jedovatý alkaloid kantaridin. Ten je pro člověka smrtelný už v dávce 30 mg a v minulosti ho proto často využívali traviči. Po zasažení kůže se postižené místo velmi špatně hojí a tak si musím dávat velký pozor. 105 mm dlouhý makroobjektiv však naštěstí udržuje dostatečný odstup.

Dospělá majka dosahuje velikosti až 40 mm. Samičky jsou vždy větší než samečkové, neboť mají v břiše uložená vajíčka. Vývoj majky je velmi komplikovaný a proto jsou poměrně vzácné. Z vajíček, kterých naklade samička až 10 000, se vylíhne larva (triungulinus), která se přichytí na hostitelský hmyz, obyčejně na včelu. Toto stádium majky bylo kdysi mylně pojmenováno jako samostatný druh – včelí veš. Larva se živí včelími vajíčky a potom se přemění do druhého stádia a ještě dvakrát se svléká. Přeměnou na larvu třetího stádia přezimuje, aby se na jaře přeměnila do čtvrtého stádia, zakuklila se a nakonec přeměnila v dospělého brouka.

Rybníček nedaleko sedla pod Skalským vrchem. Tady již mohyly vidět nejsou.

U rozcestníku naučné stezky.

Majka fialová. Pozor jedovatá - nesahat!

Bližší setkání.

Pochutnává si na sotva vyrostlé travičce.

Cestou jsme v polesí Hůrky míjeli mnoho podobně krásných douglasek.

Na závěr jsme se shodli, že i když jsme naučnou stezku celou neprošli, a měnili cestu podle okolností, to zajímavé ze zdejší přírody se nám spatřit podařilo. A možná i něco navíc...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jestli jde o mohylové pohřebiště jisté není. Pokud byste znali nebo získali poznatky k tomuto místu, dejte mi, prosím, vědět, nejen odpovědí v anketě...

36%Ano, z textu je zřejmé, že jde skutečně o mohylové pohřebiště.

33%Jisté to opravdu není. Může jít jen o navršené kameny na bývalých polích nebo při čištění lesa. Navíc je podivné, když o místu není nikde jasná zmínka.

31%Ne, o mohylové pohřebiště určitě nejde.

Hlasovalo 783 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

3. června 2014 01:11

Paulie říká

Moc pěkné makrofotky

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Ferda

11. května 2015 18:57

Ferda říká

Krasny fotecky , dovolil sem si 2 odcizit , jinak to vase prochazeni mohylama se zatajenym dechem me pobavilo , i kdyz k tomu byl duvod , ovsem uplne jiny , videli jste nazornou ukazku lidske driny pri zuslechtovani lesa ve stredoveku , takto vrsili kameny lesni delnici kteri jej sbirali po okoli aby pri stahovani dreva konikama neprisli jejich milacci k urazu.

Rony

12. května 2015 21:09

Rony říká

Je to možné. Nikde jsme se o tomto místě jako o mohylovém pohřebišti nedočetli. Pokud ovšem to místo člověk prochází, neubrání se dojmu, že jde skutečně o hroby. Prakticky všechny mají oválný tvar ve velikosti mohylové hrobky. Nikde není souvislý pás kamenů, tedy logická hradba, ale pouze navršené podlouhlé kopky. A jejich umístění pouze k jihu a jihozápadu je také zvláštní.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Smrad z Heřmaně

9. května 2020 20:25

Smrad z Heřmaně říká

Hurky dobre znam, jeste je tam misto kde se rika u obrazku, tam sli lidi z Putimy do Selibova ze zabavy, a jedna slecna rekla ze by tancila klidne s certem kdyz v tom do ni uhodil blesk, na pamatku je tam obrazek na strome

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.