Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Klatovskem za památkami a přírodními krásami

vydáno 3. června 2025 – napsal Rony – žádný komentář

Nedaleko Klatov stojí zámek Týnec a hrad se zámkem Klenová, kam se jednu májovou sobotu vydaváme. Naše velká očekávání jsou naplněna po okraj, vždyť na Klenové strávíme téměř čtyři hodiny. Pomyslnou třešničkou na dortu zážitků pak nám nachystají vápencové lomy u Rabí.

Zámek Týnec

mapa Týnec

Přestože okolí Klatov znám dobře, zámek v Týnci mi zůstával utajený. Důvod je jasný. Tak jako mnoho dalších se i on po 2. světové válce byl využíván k různým účelům. Od roku 1951 byl majetkem Pražské evangelické církve metodistické, která zde zřídila útulek pro tělesně postižené děti. Poté přešel do rukou státu a stal se majetkem Československé lidové armády. Chátrající objekt zakoupil v roce 2000 sběratel umění Jan Pelánek s zahájil rekonstrukci zámku, který se pro návštěvníky otevřel v roce 2024.

Před zámkem Týnec vás uvítají sochy.

Zámek Týnec je malý Schonbrunn.

...

Po příjezdu můžeme obdivovat jeho znovu probuzenou krásu, byť jeho okolí se stále upravuje. V zahradě nás vítají sochy a celá prohlídku se ponese ve znamení přítomné galerie umění.

Když zkraje 18. století nechal rod Kolovratů podle plánů barokního architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho postavit zdejší zámek, musela být kvůli tomu přestěhována část vesnice. Honosné sídlo rodinu Kolowratových zadlužilo na něklik dalších generací. V 20. století zámek odkoupil stavitel a filantrop Jaroslav Polívka a na Týnec byli zváni mnozí umělci, kteří zde tvořili svá díla. Jměna Alfons Mucha, Jan a Rafael Kubelíkové, Josef Váchal, Anna Macková, Adolf Loos či Karel Hašler jsou jistě dostatečně známá.

Mne při prohlídce zaujme především dílo Josefa Váchala. Repliku jeho knihy Šumava umírající a romantická jsem kdysi vyhrál ve fotografické soutěži za snímek ojíněných buků Vysoké Běty Zámek Týnec má své neopakovatelné kouzlo a byť se ne každému musí bezvýhradně koncepce výstavy a stropních maleb líbit, jistě stojí za návštěvu.

Na zámku Týnec.

...

...

Hrad a zámek Klenová

mapa Klenová

Společně s Hankou a Monikou přejíždíme jen pár kilometrů a jsme v Klenové. I zdejši hrad a zámek je vlastně především galerií, přesto nás překvapí levné, stokorunové vstupné a částečná volnost při prohlídce. Bohužel jsme nestihli tu v 11 hodin, na kterou se dostal Mirek s Ájou. Ti jeli přes Šumavu po své vlastní ose a rovnou na Klenovou. Máme moře času a jdeme do zámecké restaurace na oběd a po něm se přes hodinu touláme po zbytcích hradu. Užíváme si volnost a prolézáme kde co.

Před sýpkou hlídkuje býk

Kostel v Týnci i Týnecký zámek jsou nedaleko.

...

Pod hradem

Hrad, zámek i galerie na Klenové. Za stokorun 3v1.

...

...

...

...

...

Socha knížete Václava v mírně nadživotní velikosti pochází z roku 1846. Stojí před schodištěm na parkán v areálu hradu Klenová. Roku 2007 ji restauroval Miloš Věrný a roku 2009 ji po vážném poškození vandaly restauroval znovu. (Mapy.com)

V prostoru hradu najdeme další sochařská díla.

..

..

Šumavské pohledy k Jezerní hoře a Ostrému lákají výš do hor.

...

...

...

Zírání do budoucnosti.

...

Úsměv!

...

...

...

...

...

Démon Moni.

Odchod od démonů.

...

...

...

Až v 13 hodin se nám dostane přednášky. Nejprve o hradu pánů z Klenového, kteří hrad vybudovali snad v 13. století. Z té doby se totiž zachovala část severní zdi paláce a hranolová věž v nejzápadnější části areálu. Z ní je dnes hezký rozhled do šumavských kopců. Dolní kruhová část věže je přístupná otvorem v klenbě a kdysuli sloužila jako hradní vězení. Přístupná do ní zajišťoval můstek z hradby přilehlého paláce. V 14. a 15. století na Klenové žilo několik generací pánů z Klenového a Janovic. Jejich panování skončilo v 1. polovině 16. století, kdy hrad nakonec získal Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, šlechtic a vysoký úředník v císařských službách. Ten na Klenové znovu obnovil panské sídlo a provedl úpravy horní části hradního paláce.

V 19. století byl hrad Klenová již zcela zpustlý. Roku 1832 panství zakoupil hrabě Josef Filip Eduard Stadion-Warthausen und Thannhausen. Majitel nedalekého Trhanova a panství Chlumu u Třeboně. Klenové získala novou krásu, když zde hrabě Stadion nechal v duchu dobového romantismu v místech jižního opevnění vystavět zámek. Nyní lze vnímat tří viditelně oddělené částí, v západní se nacházelo reprezentativní sídlo majitele, vyzdobené v novogotickém slohu.

Koule sloužily jako zátěž padscího mostu.

Janovice nad Úhlavou se staly populární i díky Švanderlíkovo knize Černí baroni.

...

V galerii...

...

Nástěnné malby jsou velkou vzácností...

...

...

...

V kapli

V zámecké kapli.

...

V roce 1951 se hrad se zámkem dostal do správy Národní kulturní komise. Poslední majitelkou byla malířka Vilma Vrbová-Kotrbová. Od roku 1963 je na Klenové zřízena galerie výtvarného umění, kterou si po přednášce procházíme. Holky ji tedy spíš proletí, protože nutně potřebují dávku kofeinu z kafe.

Já sestoupím k býkovi, jenž hlídá vchod do bývalé sýpky. Shledávám se zde opět s Mírou a Ájou. Po shlédnutí Rónovy sépie procházíme tři patra velké budovy, kde jsou vystavena díla dětí ze ZUŠ Plzeňského kraje. Některé malby jsou velmi zajímavé a inspirativní. Po téměř čtyř hodinách strávených na hradu a zámku Klenová přejíždíme společně k Rabí.

Kapli dala zbudovat manželka zesnulého Felixe z Heintscheinu na jeho památku. Menší novogotická kaple s obdélnou lodí, s pětiboce ukončeným presbytářem, s trojúhelným štítem a hranolovým sanktusníkem v hřebeni střechy. Pochází z konce 19. století. (Mapy.com)

Sépii od Jaroslava Róny mají na Klenové i na Chebském hradě.

Galerie v sýpce je zdarma...

.

...

...

...

...

Trek u vápencových lomů Rabí

mapa Rabí

V plánu máme i kratší výlet k vápencovým lomům nad Otavou. Kopce nad řekou nás lákaly od našich prvních kroků Šumavou Žichovice a nedaleká Sušice stály mnohokrát na počátku našich víkendových cest, kdy jsme prošmejdili kdejaký kout Šumavy. Odhadem jsem počet dnů pod širákem nebo igelitem nataženým mezi dva stromy odhadl na tisícovku. To už je hezký kus života. Mnoho z té doby v mojí mysli zůstalo dodnes.

O svatém Vintířovi

Naši odpolední pouť začínáme na parkovišti u Budětic, které hlídá dřevěná soška sv. Vintíře. Půjdeme naučnou stezkou po stopách nejen na Šumavě známého poustevníka, jenž se na sklonku života dostal k hradu Rabí, aby se nakonec usadil na vrchu Březníku u Dobrá Vody, kde v poustevně Březnice 9. října 1045 zemřel. Podle svého přání byl pochován v břevnovském klášteře. Jeho ostatky během husitských válek rozházeli husité.

Pokud chcete znát o sv. Vintířovi více, mohu vás odkázat na webovou stránku Českého rozhlasu:

"Tehdejšímu císaři Jindřichu II., který Vintířovy kroky sledoval, se založení kláštera hodilo. Kláštery byly tehdy jediné instituce, které byly schopny provádět kolonizaci území. Jsme v době raného středověku a Vintíř se ocitl na území mezi Dunajem a Šumavou, která byla jen velmi málo osídlena. Kláštery měly kromě svých duchovních záležitostí také za úkol kolonizovat okolní krajinu. Kolem byl prales, který bylo potřeba vyklučit, obdělat půdu a začít stavět vesnice. Krajina se tak postupně osidlovala, což bylo velice důležité pro fungující ekonomiku tehdejších států. A právě Vintířův klášter se na kolonizaci podílel.

Z Vintíře se stal také člověk, kterého bychom dneska mohli označit jako diplomata. Byl šlechtic s vysokými kontakty, nikdy neztratil ze zřetele vysokou císařskou politiku a tu a tam ho vidíme ve velké vzdálenosti od Rinchnachu na nějakém důležitém úkolu. V roce 1034 intervenuje u císaře ve prospěch českého Oldřicha, který byl předtím sesazen. Císař jej znova dosadí, ale tak, že vedle Oldřicha pak musí vládnout i jeho bratr Jaromír. Šlo o radu typu: rozděl a panuj. Byl sice mnich a pak poustevník, ale neustále cestoval. Tak se s ním můžeme setkat třeba v Uhrách, byl patrně vzdáleným příbuzným prvního uherského krále Štěpána a spolupůsobil tam při zakládání kláštera benedektinů v Bakonybélu."

Dočíst se můžeme i to, že:

"Případné pochybnosti o legitimitě liturgické úcty ke svatému Vintíři ukončil papež Jan Pavel II.; zatím poslední vydání Římského martyrologia výslovně uvádí: Břevnov v Čechách, místo uložení svatého Vintíře, poustevníka, který opustil rozkoše světa, uchýlil se nejprve do úkrytu mnišského života a pak do odlehlých lesů mezi Bavorskem a Čechami, kde žil a zemřel jak spojen s Bohem, tak oddělen od lidí."

Kaple Všech svatých

Ale pojďme z daleké historie zpět na tvrdou zem, po které kráčíme nejprve k Budětické nádrži. NS Žichovický výletní okruh nás dovede k dřevěnému kolotoči, kde holkách trochu zamotám hlavy. Když se dostatečně vydovádí a zatančí jakýsi keltský taneček, padají mi k nohám. Řekněte, kdo by si to nepřál. A tak rád přeslechnu i poněkud nejapné narážky na moji osobu. Fakt je, že to chvíli vypadalo tak, že se kolotoč snad nikdy nezastaví. Ale perpetuum mobile vynalezeno ještě nebylo.

Budětická nadrž.

Rádi se občas vracíme do dětských let...

. .

Tanečky holek nemají konce.

Poustevník Vintíř je Šumavou a Bavorským lesem odpojený..

...

Ve stoupání od Vintířovy studánky už jsou obě divoženky zase přede mnou. Suché padlé borovice v okolí stezky vykazují stopy napadení hmyzem. Jen rezavý drát nás dělí od propasti prvního vápencového lomu, kolem jehož hrany vylezeme až k vrcholku kopce. Zde se nám od zříceniny kaple Všech svatých otevřel parádní pohled na hrad Rabí. Historie kaple je opředena mnoha legendami, mezi které patří příběhy o mnichu Vintíři, o kapli jako hlásce hradu nebo o čertím kopytu, jehož otisk zůstal na skále u kaple. Poslední z nich nám vypráví pekelný příběh:

Mezi místními se pro toto místo vžil název Kostelík na Líšné, ale také Čertovo kopyto. Lidový název souvisí se starou pověstí. V pohanských dobách se na vrchu Líšně usadil slovanský lid v čele s Vojvodou z Líšné. Později lid přijal křesťanskou víru křtem od biskupa Metoděje na nedalekém prácheňském hradišti. Prvním duchovním byl zde starý poustevník a léčitel, který pomáhal nemocným.

Na znamení křtu přijala i překrásná vojvodova dcera Zlatava církevní jméno Štěpánka. Do téhle krasavice se zahleděl syn prácheňského pána. Velkou lásku měla spojit chystaná svatba, ze které nakonec sešlo. Na Prácheň totiž přijeli hosté, černí a podivní, kteří vypadali jako Kumáni. Při svých loveckých výpravách navštívili tohle místo a vůdce poselstva se do Štěpánky zahleděl a celou ji očaroval. Otec Štěpánky chtěl, aby svatba byla v líšeňském kostelíku. Černý že ne a ne, nebude ho přece oddávat nějaký poustevníček. Svatba tedy nakonec měla být v líšeňské svatyni, ale kněze si přivede sám ženich ze svého poselstva. V den svatby dva černí zbrojní pacholci vyhnali poustevníka daleko od jeho chýše i kostela. Svatební průvod se již blížil. Za ženichem na bujném vraníkovi sedí černý kněz. Zatím se poustevník oklikou vracel. Viděl příjezd divného průvodu i černého kněze. Tu ho do nosu udeřil sirný pach a hned věděl, kolik uhodilo! Ze všech sil vběhl do svatyně. „Ve jménu Božím!“ zvolal mohutným hlasem a vztyčil v rukou svatý kříž. Ve jménu Božím, oddělte sémě ďáblova od nevinného lidu! Otevři se země a pohlť zpátky zplozence Satanovy!

Černé poselstvo i s jejich knězem se začalo propadat. Do hlubin stáhl ženich i nebohou Štěpánku. Dlouho ještě lidé slyšeli z útrob Štěpánčino volání. Zradila svou lásku a propadla peklu, šeptali si všichni a litovali ubohou dívku. Od té doby je uprostřed kostela, tam kde stával oltář, na ohromném kameni dobře znát otisk čertova kopyta. A podle toho se tak dodnes místu říká, Čertovo kopyto."

...

Kamenný lom.pod vrcholem Lišné...

...

...

Výhled k Rabí.

Chybí fotografka Andrea.

Zřícenina kostelu Všech Svatých.

Jezírko vápencového lomu Rabí

Trasu si ještě protáhneme k dalšímu lomu, kam naučná stezka nevede. Dostáváme se na romatnické vyhlídky k jezírku vápencového lomu Rabí. Tady si nelze nevzpomenout na Old Shatterhanda a jeho rudého bratra Vinnetoua. Já s Mirkem můžeme zavzpomínat na podobné Čimické (Žichovické) jezírko, u kterého se scházeli trampové a jsme my spolu s tehdy ještě vodňanským kamarádem Roman mnohokrát přenocovali. To je dnes bohužel ukryto za plotem soukromého pozemku. Ještě vyfotím Moniku na nebezpečném okraji útesu a oklikou se vracíme k prvnímu lomu. Trasu zpět si zpestříme průchodem přes rozkvetlou loučku a husím pochodem po zvířecí stezce. Když se z ní vrátíme na cestu, nevěřícně nás z vysoké trávy bez hnutí pozoruje srneček. Jako by nadobro zkameněl.

Ještě jednou se vracíme k lomu s jezírkem. Místo je vyhledávaným cílem a tak parkoviště u hlavní cesty k Sušici je docela plné. Monika si vzpomene, že se k jezírku chodila koupat. Opravdu krásné místo na piknikové odpoledne. Loučíme se s přáteli, neboť navigace ukáže každému autu jinou trasu domů a plní dojmů si projíždíme pestrou krajinku Pošumaví.

Pohledy k jezírku jsou úchvatné...

...

...

...

Nebojácný srnec.

Jezírko u vápencového lomu Rabí od jeho hladiny...

...

...

Moderní umění jako dětské prolézačky.