Okolo Tisovky - slunce, seno a ostružiny

Okolo Tisovky - slunce, seno a ostružiny

Po proznačení turistických stezek se šumavská Ktiš stává dobrým východiskem pro toulání se neporušenou, krásnou přírodou. Volit však lze i neznačené staré cesty, které zejí prázdnotou.

mapa Stopař

Od ktišského kostela tiše stoupám k nově opraveným božím mukám s odpočívadlem pro unavené, nebo ty, kteří rádi usedají, aby se mohli kochat přírodou. Je všude kolem. Lesy se střídají s pastvinami a když procházím pod bývalými Křížovicemi, shora od Ktišky se ozývá bučení krav. Asi se u Ktišské hory sami bojí. Možná zahlédli osamělého vlka toulajícího se Šumavou. hledajícího nové teritorium. Vlci se na Šumavu úspěšně vrací. Stejně tak rysi, bobři. Věřím, že by krajina uživila i pár desítek medvědů, a že i ti se časem vrátí.

Na louce vyplaším velkého dravce. Letí nízko nad terénem a nechce se nechat identifikovat. Myslím, že jde o orla mořského. I jemu se v Jižních Čechách dobře daří.

Ktiš - U kapličky...

Kaplička.

Pohled k Chlumu od bývalých Křížovic.

Zarostlou starou cestou se spouštím do Miletínek a potkávám dívku s psíkem. Hodným, ani nezavrčí.

Stromy mě milosrdně chrání před palčivým sluncem, které zemi znovu odebírá i tu poslední vlhkost, co jí v suchém a horkém létě ještě zůstala. Odlesk žhavé koule putující po nebi jako by se zosobnil do několika bíle zářících odkvetlých květů přízemního bodláku, slunci na nebi tolik podobných.

...

V Paulusu, dnes Miletínkách, míjím pár patrových starých chalup po odsunutých Němcích a zastavuji se u kamene nesoucím na sobě své jméno. Serpentinit je hornina, která vzniká přeměnou silně bazických vyvřelin. Bývá tmavězelený až černozelený, ale může být i skvrnitý, někdy obsahuje žilky vláknitého serpentinu (vlákna bývají kolmo na stěny puklin).

Svahy nad potokem jsou díky němu chráněnou přírodní rezervací. Další podobné chráněné přírodní úkazy najdeme nedaleko. Nad Křemžským potokem u Dobročkova a hadcovou stráň chrání také PR Holubovské hadce. Hadce najdeme také u Mariánských Lázní, Mohelna a jinde.

Přírodní rezervace Miletínky se rozkládá nad Zlatým potokem a mimo perleťovce mokřadního, lesknáčka či pestřenky se může pochlubit vzácnou perlorodkou říční.

Miletínky...

...

Serpentinit, nebo také hadec, je hornina vzniklá serpentinizací - hydrotermální autometamorfní přeměnou. Jde o hydratační proces, který postihuje ultrabazické horniny složené zejména z olivínu a horečnatých pyroxenů.

...

Kolem Borku stoupám lesní cestou k Novému Křišťanovu. Většina názvů byla po válce a odsunu zdejších německy mluvících obyvatel počeštěna a vybydlena. Zanikly předveším malé vísky a samoty, často odřízlé od světa.

Stále jdu rezervací. U cesty se v borovém lese množí pichlavé nízké jalovce, kterým se na hadci daří. Teplý vzduch je jimi omamně prosycen. Nasávám ho hlubokým nádechem a vychutnávám neznámou vůni.

Procitnu, když vedle cesty upozorňuje kolemjdoucí nápis na kameni: "jsem tady a sleduji tě". V lese nejsem nikdy sám. Text patří rysu ostrovidovi, který je spolu s rysí stopou vytesán do kamenného bloku.

Snažím se jít co nejtišeji, abych mohl některé zdejší obyvatele spatřit. Zvěř je však v tuto denní dobu málo aktivní. Odpočívá v skrytu lesa a mohu ji jen vyplašit. Rys bude mít svoji skrýš kdesi ve skalách, kam lidská noha nevkročí.

Jalovec v PR Miletínky.

Rysí vzkaz.

...

Stoupám k Markovskému lesíku a ochutnávám zralé černé ostružiny. Jsou lahodné a přímo se rozplývají na jazyku. Nechvátám a užívám si nečekané úrody. Jsem v šumavském ráji.

Tak vzdáleném tisícům cyklistů měřících svůj výkon počtem ujetých kilometrů, či ještě hůře průměrnou rychlostí a vydanými kaloriemi. Tak zdáleném od míst, kam nutně v létě musí každý, kdo Šumavu jednou za čas navštíví. Naštěstí je Šumava velká a má mnoho krásných, skrytých míst, kde již nenajdete šlápoty lidské, ale jen a jen zvířecí.

Cesta, kterou chci pokračovat k bývalé Staré Huti je zarostlá mladými listnáči natolik, že zpočátku musím jít smrkovým lesem. To se mi nelíbí a proto znovu zalézám na nevyužívanou cestu. Proplétám se kmínky jako bambusovým lesem, dokud mne nadobro nezastaví popadané stromy.

Ostatně chůze loukou je příjemná. Obzor lemuje hřeben Ktišské hory a Klenovec, vrchol nad Zlatým potokem za Chroboly. Snažím se do dlaní chytit chmýří bodláku, které mi koketně poletuje kolem hlavy, než ho teplý vánek zdvihne do výše a odnese někam k bílým obláčkům, pomalu plujícími světle modrou oblohou. Tohle chmýří naznačuje brzký konec léta a začátek podzimu.

Párkrát podlezu drátem ohraničenou pastvinu, až najednou netuším, jestli jsem uvnitř či vně. Chov skotu se dnes omezil na jalovice a býčky a tak dávám velký pozor, co na mne vyběhne. Něco po sobě čerstvou stopu zanechalo, právě jsem po ní uklouzl.

Držím se staré cesty, kterou zde určuje několik vysokých stromů a jdu až k ruinám rozpadlého stavení. Uvnitř trosek stojí zaparkovaná rezavá maringotka. Na hřebínku nade mnou polehávají krávy, aniž by ráčily byť jen pozdvihnout hlavu. Tak těm jsem ukradený.

Z větve jilmu visí podivné strašidlo. Jdu opatrně blíž a rozpoznávám bílou látku, snad zbytek padáku. Že by sem vítr odfoukl z nedalekého vojenského výcvikového prostoru vojáka NATO se nezdá pravděpodobné, přestože mi zrovna jeden útočný bojový letoun nad hlavou přelétl a ozývá se vzdálená střelba obránců.

Pouštím do hledání rybníčků, které ukazuje mapa. Jsou dobře skryty v roští a abych spatřil jejich zanedbanou, zelení porostlou hladinu, musím přesně vědět kam jít. Dojít k prvnímu je snadné. Zato k druhému rybníku dojdu kraví stezkou, řádně požahán usychajícími kopřivami. I bývalá Stará Huť byla před sedmdesáti lety hezky upraveným místem. Ale příroda si rychle bere zpět to, co lidé kdysi přeměnili k obrazu svému a poté opustili. V tomhle rumišti se nejvíc daří bodlákům a kopřivám.

...

Rozvaliny bývalých Starých Hutí.

U bývalých Starých Hutí.

Strašák boletický.

Rybníček u Starých Hutí.

Rybník č. 2.

...

Obcházím po cestě les a za ním překročím hřeben snižující se k Tisovce. Znovu se otevírají pohledy na kopce u Chrobol a Ktiše. Procházím remízek meze a zkratkou se dostanu na hlavní. Z té hned do vojenského prostoru Boletice, kam směřuje Pekelná cesta.

Její zastrašující název mne neodradí. Ani závora na zámek či několik varovných tabulí. Ba ani neustálé ataky tryskáče, ani kulometná palba, co se nese dolů od cvičiště u Ondřejova.

Dál jdu po okraji výcvikového prostoru, kde žádná újma na zdraví nehrozí. Za Křemžským potokem zahnu vlevo na Novou cestu, jak ji na ceduli pojmenovala Vojenské lesní správa. Opět musím trhat velké černé ostružiny. Je jich tolik, že jsem zanedlouho přejedený, ale nejde jim odolat. Nejde přestat. Chvíli jdu, chvíli sbírám. Ještě že pastva poznenáhlu ustane, jinak bych praskl jako přefouknutý tmavomodrý balónek.

Křemžský potok.

Po můstku překročím Chlumanský potok sbírající vody ze svahů vysokého Chlumu a sousedního Velkého Plešného a stoupám vzhůru kolem Matuškova kopce. Zde mne již nechrání lesní stín. Je vedro k padnutí. Hned zvýrazní únavu, kterou jsem doteď nepociťoval.

U turistického přístřešku suším tričko, nahřívám vlhká záda a pozoruji okolní kopce. Pestrost zdejší krajiny je fantastická a procházka po ní člověka odvede daleko od všedních starostí. Stačí pár hodin o samotě relaxovat pomalou klidnou chůzí v nepříliš náročném terénu a svět se hned zdá růžovější. Asi si budu muset dopřávat ještě víc podobných pochodů, když mi tato neobyčejně krásná příroda leží přímo u nohou.

Projdu kolem několika chráněných prastarých jilmů a od Matuškova kopce sestoupím k vodám dobře prohřátého Ktišského rybníka. Místní znalci by jistě potvrdili, že takhle teplá voda je v něm spíš výjimkou.

Plavu okolo rákosin s pohledem upřeným na dokonalou pyramidu Chlumu a veškerá únava z horkého dne ze mne rychle mizí.

Černý bez.

Ostružiny.

Cesty do výcvikového prostoru jsou již na většině míst zahraženy závorou se zámkem.

VVP Boletice.

Kalíšek na kávu vzor č. 58.

Jasan ztepilý.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Dovolte mi netradiční otázku. Jaké sladké lesní plody máte nejradši?

34 45% Lesní jahody.

20 27% Maliny.

21 28% Ostružiny.

Hlasovalo 75 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Mirka

30. srpna 2018 20:18

Mirka říká

Zdravím na Ktiš ,

máte tam také krásně, musím Vám to tam také přijít prozkoumat, když bývám o víkendech jen o pár km dál: Hejdlov u památné lípy - stavte se někdy na kafe . Zatím jsem si tam u Vás jen  přešla na sněhu Ktišskou horu a Ktišku. Děkuji za pěkné povídání a fotky, budu se inspirovat. Mirka

Blanka

30. srpna 2018 23:10

Blanka říká

I já děkuji za připomenutí míst, které mám již několikrát prošlé. Mirku zdravím do Hejdlova k lípě - koukám, kde mi se všude nesejdeme. 

Džbánek

31. srpna 2018 09:29

Džbánek říká

Ahoj,jsem z Křišťanova Vše, co popisuješ,jako bych šel s tebou,znám to tam Jen mne mrzí,že radis lidem,aby vnikali do VVP i když je tam závora na zámek,zamykaji se při strelbach. A navíc píšeš,že ti přiletěla stíhačka nad hlavou a bylo slyšet střelbu. Buď rád,že tě tam nechytili, to by za to fakt nestálo... Jinak článek pěkný,diky
Rony

31. srpna 2018 14:28

Rony říká

Děkuji Mirce za pozvání, budu si ho pamatovat a hejdlovskou lípu určitě nepřehlédnu. Díky i Džbánkovi, ve vojenskěm prostoru vím jak se chovat a ke střelnici u Ondřejova bych nešel. Minulý týden jsem od chaty sledoval po setmění světlice a střelbu kousek od Ktišského Mlýna. Kde kdo tam codí na houby, pokud rostou... Ze stopaře je jasně vidět, že jsem se pohyboval po okraji, kde nic nelítá a nehrozí. Ostatně mezi Tisovkou a Třebovicemi volně osobní auta projížděli, zámek a závora znemožnila jen výjezd k Chlumu.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.