"Svobodná" Paříž pomáhá

"Svobodná" Paříž pomáhá

Na konci června roku 2017 jsem měl tu možnost a čest účastnit se konference za demokratické změny v Íránu, která proběhla v hlavním městě Francie. Ačkoliv jsem byl zprvu trochu smutný z toho, že se nemohu účastnit oslav konce školního roku, noční cesta autobusem mě namotivovala natoiik, že jsem se těšil na nové zážitky a přátelství, jež by mohla vzniknout.

pátek 30. 6. 2017 a sobota 1. 7. 2017

Třináctihodinová cesta, která započala kolem sedmé hodiny večerní, přes naše sousedy do Francie utíkala vcelku rychle, k tomu stačí četba, přemýšlení a navazování kontaktů se studenty z Jihočeské univerzity a Biskupského gymnázia v Českých Budějovicích. Jedeme vstříc konferenci, která se má zabývat Íránem, tedy asijským státem proslaveným perským kobercem a pohádkou Tisíc a jedna noc. Ten nyní stojí na rozhraní mezi autokratickým režimem a snahou o demokratizaci země. Proč někteří jsou ve své zemi neoblíbení? Může napomoci tato konference ke změnám v zemi?

Cestou na konferenci

V hlavě se nám toho víří mnoho a není to jen vypařování našich tělesných šťáv. Přijíždíme na okraj Paříže kolem desáté hodiny dopolední a jsme překvapeni, kde se nacházíme. Pokud v naší zemi slyšíme skoro denně o jakýchsi migrantech, kteří utíkají z oblasti Blízkého i Středního východu a jsou odchytáváni do uprchlických táborů, nacházíme se podle nás na podobném místě. Ploty, davy lidí, kteří se chtějí dostat na jedno jediné místo, náročné kontroly a k tomu všemu začne pršet. Už chybí jen jakási apokalypsa, která by tomu dodala ještě hororovější nádech.

Při konferenci

Uvnitř to vypadá jako na fotbalovém zápase, možná tak jsem si vždycky představoval hooligans. Zadní část, kterou vcházíme, slouží k občerstvování - jsou zde místa, kde vám vydají něco k snědku i k pití. Prostřední a největší místnost vypadá jako na fotbalovém stadionu s místy k sezení, hrozný řev a davová psychóza. Úplně vepředu vidíme promítací televize, kamery, pultík a strážníky, kteří hlídají za oplocením.

Je tu narváno

Přímý přenos

Konference s přestávkami trvá až do večera, kdy se na pódiu postupně střídají důležití lidé, někdy máme i živý přenos ze Spojených států amerických. Pomocí sluchátek slyšíme překlad jejich vystoupení do anglického, někdy i českého, jazyka. Ne vždy ale slyšíme správně, co disidenti říkají. Dokonce se tu setkáváme i s kandidátkou na prezidentku Íránu a hlavně bojovnicí za lidská práva v Íránu. Z České republiky nikdo svůj názor na podporu neprezentuje. Zajímavá zkušenost, možná chvílemi i strach z neznámého,...člověk je ale učícím tvorem a snadno podlehne síle těch, kteří za něco bojují...věřím, že snad tato událost "Free Iran 2017" něco v zemi změní.

Oslavy

Odjíždíme na ubytování do jedné z průmyslových a okrajových částí Paříže, snažíme se přitom najít něco o konferenci, ale skoro marně. Pouze na oficiálních stránkách organizace se více dozvíme, co se tam dělo (https://www.ncr-iran.org/en/freeiran2017).

Večerní okrajová část Paříže

Stihneme jít na kratší procházku, ani ne tak kvůli architektuře, ale chceme společně sednout a popovídat si. Bohužel to tady vypadá, že mají všude již zavřeno, jen jedna večerka ještě otevřeno má a je vidět, že nápor nezažívá v těchto hodinách poprvé. Nakonec ale využijeme i jednu z posledních vináren, která má ještě na menším náměstíčku otevřeno, kde zvládneme holdovat nejen domácí víno, ale i to koupené. Není proto divu, že nacházíme hlubokou až přímo filozofickou pravdu na dně skleničky i lahve.

Budova s Manetem

Společná konverzace při víně

Jak pohodově se jde spát, i když se nám moc nechce, ale zavíračka je zavíračka, tak ráno je malinko náročnější. Člověk by nejraději prospal celé dopoledne, ale to nám není souzeno, je třeba se vypravit na snídani a posilnit se na hlavní město galského kohoutka.

Ranní běh

Paříž

Největší město Francie, kde žije kolem 2,3 milionu obyvatel, nás přivítalo chladnějším ránem i mlhou. Naše skupina se dělí na několik skupinek, každá má svůj cíl i časový plán. Chytnu se té, která touží stihnout dost věcí v historickém centru, tak uvidíme, jak se nám to podaří. Vypravíme se od sochy prvního amerického prezidenta George Washingtona na Place d'léna k Palais de Chaillot, jež byl vystaven ke Světové výstavě roku 1937. Zároveň v této budově byla přijata Všeobecná deklarace lidských práv. Ideální začátek. Odtud poprvé vidíme symbol Paříže - Eiffelovu věž. Upřímně mě trochu zklamala, a to svou výškou, i když do výšky měří kolem 300 metrů, přišla mi, na to že je tak opěvovaná, omlouvám se všem Francouzům, malá.

Socha G. Washingtona

Vrchol v mlze

Ale ještě není ten pravý čas, abychom k ní šli. Kráčíme po jedné z nejproslulejších ulic, kde výše nájemného je prý nejvyšší na světě, Avenue des Champs-Élysées, tedy Elysejské pole. Už v 17. století tady vznikla cesta s dlouhým stromořadím, ale až za druhého císařství došlo k výstavbě pravidelných ulic, po jejichž stranách byly vybudovány domy v novoklasicismu s balkóny v pátém patře. Žádný z domů nemohl tehdy přesahovat výšku třiceti sedmi metrů. Připomíná vám to něco?

Obchod na Champs-Elysées

Budova Louis Vutton

Část naší party

Skoro dvoukilometrový bulvár je proslulý francouzskými podniky s oděvy i parfémy, ať už Dior, Chanel, Adeline André atd., také aby ne, když Paříž bývá označována jako světové centrum módy. A to se jen tak nezmění. Champs-Élysées spojuje náměstí Charlese de Gaulle (Place Charles-de-Gaulle), na kterém byl vybudován Napoleonem Bonaparte Vítězný oblouk po slavné bitvě u Slavkova, s náměstím Svornosti (Place de la Concorde).

Vítězný oblouk

Památník Charlese de Gaulle

V horní části bulváru se nacházejí kina, kavárny, obchody a narazíme také na místo, které upomíná událost ze 7. ledna roku 2015. V tento neblahý den byl podniknut atentát na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, jež se věnuje s jednou přestávkou od roku 1970 kontroverzním tématům, které doplňuje výstižná obálka s karikaturou ze světa politiky, kultury apod.

Jeden z výtisků Charlie Hebdo

Místo vraždy

Naštěstí se tu ale odehrály a odehrávají i pozitivní věci. Od roku 1975 zde končí jeden z nejdelších etapových závodů v cyklistice na světě - Tour de France. Taky cyklistika a tenis jsou národními sporty Francie. My jsme se v pařížských ulicích objevili o několik málo dní dříve, zátarasy a místa k sezení jsou již připravena, než nastane největší francouzský státní svátek - Dobytí Bastily. 14. července roku 1789 se dav lidí zmocnil této věznice, která symbolizovala tehdejší uzurpátory - krále i šlechtu, a započala se tím největší revoluce ve francouzských dějinách, která přinesla svobodu pro pařížský lid.

Tour de France

Pařížský obelisk

A jsme zde, na největším francouzském náměstí - na náměstí Svornosti. Vždycky jsem chtěl pocítit energii tohoto místa, kde stála gilotina, která ukončila životy tisíců odpůrců revoluce. Vzpomínám si, jak nám paní učitelka v dějepise říkala, že právě Ludvík XVI. zkosil břit gilotiny, jež sám nakonec okusil, včetně jeho manželky a potomka Marie Terezie Marie Antoinetty. Dnes mu vévodí dar Mohammeda Aliho egyptský obelisk, dvě bronzové kašny a osm ženských soch symbolizující osm největších měst Francie.

Fontána des Fleuves

Obelisk na náměstí Svornosti

Bohužel provoz je tu ohromný, takže to trochu moje plány hatí, proto pokračujeme vstříc do veřejného parku Tuilerijské zahrady (Jardin des Tuileries), kde se v minulosti nacházel zámecký park stejnojmenného paláce o rozloze kolem osmadvaceti hektarů. Překvapí nás nejen moderní sochy, ale také možnost využít volných židlí pro rozjímání či uvázaná zvířata.

Socha Nilu

Socha Stojící ženy

Parkem Jardin des Tuileries

Ochranáři pláčou

Socha Kaina, jak zabil bratra Ábela

Konec parku je ověnčen dílem vojevůdce a francouzského císaře Napoleona dalším vítězným obloukem, který můžeme projít ze všech světových stran, Arc de Triomphe. Právě on nám odhalí první pohled na majestátní budovu třetího největšího muzea na světě Louvru. Bývalé sídlo králů Francie o rozloze sedmdesát dva tisíc metrů čtverečních ve svých útrobách vystavuje přes 35 tisíc exponátů, které jsou rozděleny do sedmi oddělení (Egyptské starožitnosti, Stará Antická a Orientální keramika, Řecké a Římské starožitnosti, Malby, kresby, mědirytiny - XIII. - XIX. století, Skulptury středověku, renesance a Moderní doby, Malé umělecké předměty světové historie, Námořnictví a etnografie).

Oblouk Arc de Triomphe du Carrousel

Eiffelova věž v pozadí

Louvre

Naše skupina se rozdělila a zbytek nás dvou se rozhodl vystát si podle slov lidí až dvou hodinovou frontu, abychom se dostali dovnitř. Nakonec to utíkalo mnohem rychleji a po půl hodině a prohlídce batohů jsme prošli skleněnou pyramidou, kterou vybudoval na žádost bývalého prezidenta Mitterranda newyorský architekt k dvoustému výročí Velké francouzské revoluce. Ano, i tato moderní stavba nebyla dlouho oceňována, protože podle některých narušuje historický ráz tohoto centra.

Pyramida v Louvru

Socha Herkulese bojujícího s hadem

Socha Mila z Krotonu

Sochy jako sarkofágy

Smrt svatého Innocenta

Do 25 let je vstup zdarma, což jsem jen tak tak stihl. Ačkoliv jsme měli mapu objektu, není možné za pár hodin projít úplně všechno, přesto jsme se snažili, abychom skoro nic důležitého neminuli. Dlouho jsme se zdrželi u starověkých soch, zaujali nás i sbírky z Egypta, které byly dovezeny především díky výpravě Napoleona.

Starověké masky a něco z moderní doby

Deska s Kleopatrou

Sfinga

Malba smrti

Všude můžeme fotit, jak je nám libo, samozřejmě ne s bleskem který by mohl narušit zdejší malby. Čím déle člověk prochází jednotlivými místnostmi, houstne i dav návštěvníků, vypadá to, že kráčíme správnou částí paláce. Ano, i my hledáme dílo, které je zde snad to nejcennější a bylo již jednou ukradeno. Jestli si vzpomínáte na český filmový dvojfilm s Janem Werichem, tak ten zmiňovaný obraz měl snad v desítkách verzí.

Jeden z pokojů

Ludvík XIV.

Socha anděla

Ano, mluvím o La Giocondě, jež namaloval na počátku 16. století ve Florencii jeden z nejproslulejších malířů, architektů i vynálezce z dob renesance Leonardo da Vinci. Jeho Mona Lisa je ukryta za neprůstřelným sklem a není jednoduché ji přes tolik lidí vyfotit. Její tajemný úsměv obdivoval i Napoleon, který si ji nechal pověsit do své ložnice, a sem do Louvru se dostala až po revoluci. Není to však jediný obraz od da Vinciho, který tady uvidíte. A samozřejmě jsou tady i jiné skvosty například od Francisca Goye, holandských mistrů,...

Madona ve skalách od L. da Vinciho

Mona Lisa v obležení

Portrét Mariany Waldsteinové

Obraz Jany z Arku

Obraz Svobody vedoucí lid

Nám se právě do sekce holandských mistrů nepodaří dojít, vždycky skončíme na podobném místě. Možná za to může uzavírka části expozice kvůli opravám, ale podle mapy by to jít mělo. Ale nechceme se ztratit v tomhle bludišti a navíc, čas kvapí. Konečně vidíme i spodní část skleněné pyramidy, kterou si pamatuji z filmu Šifra mistra Leonarda s Tomem Hanksem v hlavní roli. Opravdu zajímavé místo, člověk by snad uvěřil i té legendě o 666 skleněných tabulek, ale je jich 673 :D.

Dolní část pyramidy

Cestou z Louveru

Po třech a půl hodinách se dostáváme na světlo boží. Spojujeme se s naší částí ranní skupinky a společně kráčíme přes řeku Seinu na levý břeh, kde leží Latinská čtvrť. Její počátky sahají k dobám Římanů, což je tu na základech domů občas také vidět. V rychlém občerstvení si objednáváme něco k jídlu, v mém případě si poprvé dávám falafel (kuličky z cizrny, jež pocházejí nejspíš z Egypta), který je opravdu boží a výživný.

Pařížské uličky

Odpolední idylka

Socha Voltaire

Jelikož latina byla do 19. století výsadou především profesorů a studentů, byla tato část města pojmenována právě podle nich, protože tu stojí některé části nejprestižnější francouzské univerzity Sorbonny. Její počátky vedou dokonce až do počátku 13. století. My se tu setkali se sochou významného filosofa, bojovníka za svobodnější rozkvět obyvatel a obdivovatele Anglie - Voltaira. Dovolím si od něj použít jeden citát, i když jich řekl a napsal snad desítky: "Dějiny názorů člověka nejsou ničím jiným než dějinami jejich omylů. Hodí se nejen pro nás, ale i pro Francouze.

Kaple Sainte-Ursule de la Sorbonne

Fakulta práva

Je libo tanec a zpěv?

Fontána svatého Michala

Čas neúprosně běží a my své kroky směřujeme k další významné stavbě. Pokud jsem někdy zatoužil vidět Paříž, tak právě kvůli ní a jejímu příběhu, který sem byl zasazen. Victor Hugo použil toto místo pro příběh o hrbatém zvoníkovi, cikánské dívce Esmeraldě a hlavně a především o lásce, lsti i životních ztrátách běžných hrdinů. Naše Paní, jak se občas překládá, mi vyrazila dech.

Pohled na symbol Paříže

Gotická katedrála Notre Dame je známa také jako chrám Matky Boží, tak se totiž jmenuje i zmiňované romantické dílo francouzského spisovatele, a nachází se v samém srdci středověké Paříže - na ostrově Île de la Cité. Jedna z nejcennějších památek tehdejší architektury vás ohromí, nejen kvůli těm dlouhým frontám, které však odsýpají opravdu rychle, ale především kvůli devětašedesáti metrové průčelní věži a stavitelskému systému vnějších opěrných oblouků.

Katedrála Notre Dame

Zmenšenina Notre Dame

Uvnitř to na vás dýchne nejen silným katolictvím (ukrývá prý trnovou korunu, kousek kříže i hřebík Ježíše Krista a pozůstatky po patronech Paříže - svatého Denise a svaté Jenovéfy), ale něčím duchovně nepopsatelným. Sto osmdesát dva let trvalo, než se první návštěvníci mohli podívat na tuto nádheru. Ačkoliv měla několikrát namále, především v době porevoluční kdy se přemýšlelo nad tím, že by se rozebrala kvůli zuboženému stavu, dodnes je důležitým poutním místem a nejnavštěvovanější památkou ve Francii.

Uvnitř katedrály

Johanka z Arku

Čas rozjímání

Rozetové okno na severní straně, které vévodí katedrále, líčí příběhy ze Starého zákona. Ačkoliv jsme se nedostali na vyhlídku v jedné z věží, protože jsme přišli těsně před zavírací dobou, užili jsme si to i vevnitř. Skoro o dva roky později, tedy 15. dubna roku 2019, katedrála změnila svou vizáž. Požár, který zde vypukl, zničil mnohé, přesto symbol nadále zůstal, ač mu schází některé části, jako zvonička zvaná sanktusnik atd. Tolik solidarity se znovuobnovením této památky je skvělý a věřím, že brzy se tam jako návštěvníci znovu podíváme.

Interiér

Výjev, který se nebude opakovat

Ještě jednou Notre Dame

Překračujeme znovu řeku Seinu, která ústí v Lamanšském průlivu, abychom pohlédli do očí Pantheonu. Na vrcholku kopce svaté Jenovéfy leží budova, pod kterou jsou pohřbeni významní světoví umělci, včetně spisovatele Alexandra Dumase staršího a Victora Huga, filozofa Jeana-Jacquese Rouseaua a Voltaire, ale také jediné ženy Marie Curie Sklodowské. Jako místo odpočinku slouží toto místo od konce 18. století.

Pařížský Pantheon

Sluníčko, které nás začalo odpoledne provázet, přidalo na síle a my máme chuť si dát něco ochlazujícího. Bohužel, jak jsme si potvrdili, Francouzi neradi mluví anglicky - historická nevraživost trvá - a tak jsme si nedali v puse rozpadající croissant či bílkovou pusinku zvanou makronku, ale dva kopečky zmrzliny. Ještě že jsme s sebou měli Kateřinu, která hovoří obstojně francouzsky, jinak bychom si neobjednali nic. Hned se nám bude v Lucemburských zahradách (Jardin du Luxembourg), kde sídlí senát, lépe trávit čas.

Park Jardin du Luxembourg

Lidé odpočívají, procházejí se a kochají se nejen květinovou výsadbou, ale i palácem francouzské královny Marie Medicijské, která jej odkoupila od jednoho vévody na počátku 17. století. Všímáme si, že kolem nás je mnoho multikulturních lidí, také aby ne, když Francie měla v minulosti mnohé kolonie v Africe, v Asii i v Americe, což se nádherně projevilo i na mísení francouzské populace. Cestou ze zahrad zahlédneme budovu Invalidovny, kterou nechal vybudovat Ludvík IV. a jejíž předobrazem byla vatikánská katedrála.

Nádhera

Jardin du Luxembourg

Invalidovna

Naše putování končí u již zmíněné ocelové věži, která byla vystavena ke stému výročí Velké francouzské revoluce. V původním záměru stavitele Gustava Eiffela měla věž zkrášlovat Paříž jen dvacet let, ale svůj význam natolik rozšířila, že byla zachována dodnes. Ano, měla tolik odpůrců, že například známý spisovatel Guy de Maupassant (autor povídky Kulička či příběhu Miláček) chodil do restaurace umístěné v prvním patře věže, aby Eiffelovu věž nemusel vůbec vidět, protože je to podle jeho slov jediné místo v Paříži, odkud vidět není.

Eiffelova věž

Příprava na LOH 2024

Jednou všechno končí, ať už ty nádherné chvíle, jež nás dostávají až k nebesům, tak chmurné události, které nás táhnou k samému dnu našich rozervaných srdcí. Jsem nakonec rád, že jsem tento krátký výlet absolvoval, protože zážitky a vzpomínky vám jen tak nikdo nevezme. Děkuji všem, které jsem kvůli zájezdu poznal, a doufám, že budu moci někdy chodit do práce taky jako Francouzi na devátou a že mě někdy Paříž uvítá, třeba v podobné skvadře lidí. Au revoir!

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Jack

Jack

Strakonický učitel zeměpisu a občanské výchovy, který rád poznává nejen lidi, ale i nové kouty naší vlasti či ostatní státy světa. Kromě cestování a sportovního vyžití (běh, volejbal, cyklistika, plavání) si neodpustí poslech hudby, četbu thrillerů či společenských románů, ale také psaní různých článků a příběhů. Kromě publikování cestovních zážitků na tomto webu, vede oficiální stránky Volejbalu Strakonice, spravuje oficiální stránku Běhu městem Strakonice 21. srpna, píše občasné recenze na blog iDnes.cz  či na Databáziknih a publikuje někdy články do různých periodik..

Řídí se heslem: "Žijeme jen jednou, a to za všech okolností, protože život se musí žít naplno, i když někdy není ten nejrůžovější . Ale s úsměvem jde vždycky všechno lépe ."

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.