Korsika pohodově l.

Korsika pohodově l.

Když mi od Jirky ve Wats Appu přistála nabídka CK Alpiny, zaváhal jsem. Ne že bych chtěl projít slavnou horskou stezku GR 20, to snad před pár desítkami let, ale prostě bych rád hory Korsiky blíže poznal. Korsika pohodově, znělo mi v uších jako balzám na nervy. Tuším, že tam najdu, co hledám. Lidí stejné krevní skupiny, které nebaví trávit dovolenou jen u moře, nejlépe v drahém hotelu s plnou penzí. Hory, k nimž mám celý život tak blízko. A tak jsem se rozhodl k Lence a Jirkovi přidat. Bohužel na poslední chvíli odpadl kvůli zdravotním problémům kamarád Roman, což mne zamrzelo.

Přejezd autobusem Alpami do Itálie

Vlakem se s Jirkou přesouváme do Brna, kde čeká Lenka a odkud náš zájezd na Korsiku v 14 h odjíždí. Vítají nás hned tři průvodci Alpiny: Nikola, Martina a Martin a cestou se postupně seznamujeme s ostatními. Převažují osamocené ženy, což je dnes obvyklé. A příjemné, přece jen jet s 34 chlapy bych nechtěl.

Dálkový autobus Neoplan je kvalitní a naši jízdu nám pomůže zpříjemnit. Jedou s námi dva řidiči a dokonce kuchař Lukáš, protože máme polopenzi. To bude pro mne novinka. Bus za sebou táhne přívěs s plnou polní.

Máme skvělou dohlednost a tak se podle mapy snažíme luštit tajenku, kde jaké pohoří či kterou horu právě míjíme. Vpravo vzdálený Hochschwab, nalevo hraniční horstva rakousko-slovinská. Karavanky, Kamnišky, Karnské Alpy, Julské Alpy. Než se setmí, máme Alpy téměř celé za sebou. Někde vpravo od naší trasy zůstávají Dolomity, kam zamíříme s přáteli přesně za měsíc. Sedím na dvojsedadle sám, jelikož přidělený mi soused zůstal trčet v Praze. Popletl si den odjezdu, kterým je čtvrtek. Jeho šancí jak dohnat náš autobus, je odletět z Prahy letadlem do Pissy, sousedící s Livornem.

Trajekt z Livorna do Bastie a večer do kempu v horách

Korsika.

Do Livorna přijíždíme s rozedněním. Jsou 4 h a já nezabral, což je u mne normální. Teprve kolem 9 h se s námi obří trajekt rozjede. Nejprve směrem k menšímu ostrovu Capraia Sola, pak na Korsiku. Ta se začene pomaličku přibližovat a s ní i zážitky, které na nás čekají. Na trajektu máme restauraci a na horní palubě místo pro slun3ní se na lehátku a dokonce bazén. Ten je však nyní překrytý sítí. Různě při téměř 5 hodinové plavbě měníme svá místa.

Trajekt z Livorna do Bastie.

Posedět se dá leckde...

...

Připlouváme do Bastie.

Při příjezdu trajekt doprovází rychlá loď.

...

V restauraci v Bastii naši průvodci domlouvají ochutnávku. Ta bude ale až po příjezdu z hor, den před odjezdem domů.

Nikolka v busu.

Bastia je téměř padesáti tisícové město tísnící se při pobřeží pod horami. Celá Korsika je velmi hornatá, ve vnitrozemí žije jen málo lidí, velká města téměř chybí. Korsičané, kterých zde žije kolem 300 000 mají svoji vlastí řeč, přičemž druhým jazykem je francouzština. V minulosti však ostrov postupně ovládali Řekové, Kartáginci, Římané, Vandalové a Ostrogóti. Po pissanské nadvládě v 13. století připluli Janované a proměnili Korsiku v pevnost lemovanou po pobřeží strážními věžemi. Později, v roce 1755 se z exilu vrátil Pascal Paoli a vznikl Korsický stát. Janované požádali o pomoc Francii, které po Versailleské smlouvě ostrov přenechali. Korsika se stala francouzskou a ani slavný rodák Napoleon Bonapartennavtom nic nezměnil.

Nás ovšem zajímají zejména krásy přírodní. Čtvrtý největší ostrov ve Středozemním moři je z velké časti tvořen žulou. Výstup na nejvyšší horu Monte Cinto (2 706 m n. m.) má být zlatým hřebem výpravy. Spolu se skupinkou "pohodářů" jede většina s vysokohorskými ambicemi. Překrásné jsou ale také hluboké kaňony řek s obřími balvany v korytech. Národní park Korsika nám všem má co nabídnout.

V poledne je vedro a tak prohlídku Bastie necháme na předposlední den zájezdu. Jdu s Jirkou a Lenkou na kamenitou pláž, kde se mohu po letech znovu ponořit do mořské vody. Už jsem málem zapomněl, jak moc je slaná.

Pláž, kde jsme se poprvé vykoupali v moři.

Odpoledne přejíždíme do hor. Cesta se pozvolna zužuje a stále více se kroutí. V horách už slabší jedinci mohou mít z výhledů okénkem závratě. Ostré skály, divoké soutěsky, štíty všude kolem nás. Zcela nás pohltila otevřená tlama hor.

Kemp v horském městečku Tattone budeme využívat po tři noci. Na přidělená stinná místa se musí vejít kolem 25 stanů. Téměř každý má stan pro sebe a své věci. Já také. Bohužel parťák Roman místo hor navštěvuje lékaře, což mu vůbec nezávidím. Po mnoha letech stavím stan Beskyd. Nejen radou mi pomůže Lenka. Ze svého expedičního kletru vybalím všechny věci, na podlážku rozložím karimatku a něco se mi nezdá.

"Ty vole, já jsem si nevzal spacák!" řeknu si v duchu a mozek se mi začíná vařit. Vložku do spacáku jsem také na poslední chvíli nepřibalil, abych toho nenesl zbytečně moc. Korsické hory mohou být milosrdné, nějak to v nich přečkám a u moře už si koupím nějakou deku. O svém omylu se jen tak mezi řečí zníním zatím jen Lence. Mám na sebe dost věcí, co bych si mohl obléct. Jdeme na první večeři k autobusu, za kterým už jsou rozloženy stoly s lavicemi. Spartánské podmínky bývají součástí putování horami, však to dobře z přechodů hor, kde si každý vše nese na zádech, známe. Tohle je tedy velký nadstandard. Navíc Lukáš Elbl vaří opravdu dobře, to poznáme již při první ochutnávce.

Naše stanové městečko zabere hodně prostoru.

Vítečník rozkvetl a je úplně vßude kolem kempu Tattone.

Vítečník sítinovitý, známý také pod názvy jako španělský štětec nebo tkalcovská štětka. Rostlina ze Středomoří a jihozápadní Asie a je charakteristická svými velkými, žlutými, motýlovitými květy.Jedná se o metlovitý keř, který má rýhované, šedozelené větve a zřídka se v České republice pěstuje jako okrasná dřevina.

Když po osmé večerní západně slunko, výrazně se ochladí. Všichni jsou nevyspalí a tak většina brzy zaleze do svých stanů. A do spacáků. Mně samonafukovací karimatka od Jurka dobře zdola chrání, ale absence jakékoli přikrývky je ihned znát. Teplé ponožky, tepláky, tričko, teplou mikinu před půlnocí postupně doplňují druhé teplé ponožky, kraťasy na tepláky, tepláková bunda, podle toho, odkud na mne nejvíc táhne. Pak si ještě nasadím kvalitní bundu a nakonec se snažím zabalit do nového ponča z Military.cz. Rozložím ho na nohy a kolem třetí ránní konečně na dvě hodinky neklidným spánkem usnu.

Kaskády kaňonu řeky L'Agnone

Mapa trasy.

mapa.com trasa

Ráno je jasné, že nic tajit nebudu. Po ranní hygieně jdeme v 8 h na snídani a já požádám průvodkyni Nikolu o izotermickou folii. Tu sám v menším báglu běžně nosím. V lékárničce naštěstí jedna je a mně se uleví. Nedaleko šumavské Biskupské slatě na česko-německé hranici jsem ji použil místo stanu a šlo to. Jen si vzpomínám, jak strašně šustí.

Včerejší večerní briefing odhalil, kam kdo chce jít. Zájezd sice je rozdělený na horskou a pohodovou turistiku, ale každy si může vždy z obou možných tras vybrat. Já se svými letitými problémy s vyhřezlou ploténkou půjdu pohodovky.

Autobus obě skupiny veze na start tras do sedla Col se Vizzavona (1 183 m n. m.) a zatímco "horští" odchází vlevo na vrchol Punta dell'Oriente (2 112 m n. m.), my "pohodáři", jak nás hezky nazývá průvodkyně Martina, spolu s ní stoupáme k zřícenině hradu Fort de Vizzavona.

Příprava na první výpravu.

Stoupáme k zřícenicě Fort de Vizzavona.

Náprstník digitalis známe i z našich hor.

U zříceniny strážního hradu.

Následuje první společné foto s vlaječkou Alpiny, poté sestoupíme lesem k Anglickým kaskádám. Tady zůstávají oba naši řidiči a také Věrka, s kterou se cestou dávám poprvé do řeči. Je mi divné, v jakých "cvičkách" jde, ale proč, to se dozvím až později. Strmé stoupání nás vede dál proti proudu řeky, jejíž koryto pokrývají bílé balvany. Staleté borovice kolem nás vytváří stín, za který jsme vděčni. Stále je na co koukat, stále je co fotit. Na každou ze skalních vyhlídek leze Dalibor, ostravský trempík. S ním i jeho ženou Pavlou jsme kámoši hned. Jména ostatních mi začnou v paměti zůstávat až později.

Řeka L'Agnone pramení pod horou Monte d'Oro (2 389 m n. m.) a cestou vytváří mnoho míst, kde se dá koupat. Hluboké tůně, vyhřáté kamenné plochy a masážní proudy vody lákají k delší zastávce, ale my nejprve vystoupáme k můstku. U malému vodopádu se poprvé ponořím do chladivé průzračné vody. Ta si hledá cestičky mezi obřími balvany, teskně hučí jako Niagara a je velmi zábavná. Sestoupíme nížeji na kamennou nakloněnou rovinku a rácháme se dlouho ve vodě. Přírodní kamenné hráze zde tvoří bazény, kde se dá plavat. Užíváme si krásnou přírodou Korsiky bez stresu a máme možnost se spolu dobře pobavit. Slunce hřeje, voda chladí, tělo regeneruje.

...

Kamenné, ohlazené plošiny jsou dobrým místem k posezení.

Monte d'Oro v plné kráse. Zítřejší cíl horské bandy

Kmeny stromů jsou impozantní.

...

...

...

...

Řeka L' Agnone...

...

...

...

...

U můstku se obracíme nazpět k Anglickým kaskádám.

...

...

Vodník Jirka.

...

Krásné místo na koupání.

Stezka GR 20 je velkou výzvou. Takhle se chodí s plnou polní. My to máme s malým batůžkem sakra jednoduché.

...

Rozchodník, pravděpodobně druh Sedum brevifolium je rostlina s dužnatými listy zbarvenými do červena s drobnými bílými květy, které jsou typické pro tento rod.

Vracíme se k Anglickým kaskádám, kde na nás už pár hodin čeká Věrka. Tady se potuluje plno lidí a tak hned jdeme dál. Kolem řeky pokračujeme lesem k můstku, kde se společně fotíme u cedule s označením trasy GR 20. Vedle stojí domeček s barovým posezením, který využije jen několik z nás. Pivo za 5,50 € se nám zdá jako dobrá cena, než jistíme, že velké stojí 8 €. Takže piju nejdražší pivo v životě. Je dobré, byť zde dělají kaštanové. Korsika je francouzská a na vyšší ceny si musíme zvyknout. Ten, kdo si počká, dočká se chlazeného Kozla či Radegasta u autobusu. Zásoby se vezou velké.

Dál jdeme lesem a obdivujeme mohutné kmeny stromů. Únavu již trochu cítím, občas po kamenech skáčeme jako kamzíci, zde spíš jako korsické kozy. Dorazíme k L'Alzarella, což je kemp, kde si dáváme u prodejny další piva značky Pietra. Pavla má radost, že jedno z nich nese název Paulína, což je její přezdívka. Máme asi hodinu času, protože druhá skupina teprve z hor sestupuje. Asi šestici z nás se čekat nechce a jdou k zastávce, odkud odjedou do našeho kempu vlakem. Na stanici Vizzavona shlížíme přímo od našich stolů. Nám zbyvá ještě vystoupat k hlavní cestě, kterou turistická stezka GR20 překračuje, kde nás všechny najednou vyzvedne autobus.

...

...

...

...

U můstku.

Na trase stezky GR 20.

S Martinou na GR 20.

...

Po večeři jdu hned spát. Znovu se rychle ochladilo a já potřebuju dospat dva dny. Ve stanu přes sebe přehodím stříbřitou termofolii a snažím se usnout. Ani tahle noc nebude teplá a klidná.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.