Malá Fatra (8.05)

Malá Fatra (8.05)

Z penzionu ve Štefanové se daly podnikat túry nejen na hřebeny, ale i malebnými, úzkými soutěskami. A právě ty byly pro mne tím největším překvapením.

:-[

První den se jdeme projít do blízkých soutěsek. Nedaleko od nich je i tato koliba.

Dolné Diery střídají Nové Diery, žebřík další žebřík a pozor, klouže to.

A protože i fronta střídá frontu dáváme vale horám a jedeme do Oravskýho podzámku.

Uvnitř se předpokládá sucho a snad i teplo a tak vzhůru do hradu.

Jeden pohled nazpět na nádvoří.

A další z nejhornější, na docela exponovaném místě postavené části.

Celý den je promáčený na kost a mlhy se válí po celé Malé Fatře.

Ani Jánošíkovi u Terchové není moc do řeči, ale on už je na leccos určitě tady na kopci zvyklý.

Malá Fatra není jen hlavní a turisticky profláklý hřeben, ale i další významné vrchy a strže.

A mlhy se stále válí a převalují...

Jen nahoře na Sokolie je profouknuto a slušný rozhled do Vrátné doliny.

Slepá cesta pro odvážné.

Pro odvážné je i sestup do sedla, kloužeme festovně a občas i po zadku. Všechny sestupy i další dny budou vypadat podobně.

Další den nás vypekla lanovka na Chleb, dlouhodobě nefunkční, a tak jsme se dali cestou na Grúň. Po obědě na chatě jsme se přece jen vyšplhali pekelným stoupáním až na hlavní hřeben.

Pohled na Stoh nás utvrdil v tom, že se vrcholu (já už potřetí) vyhneme a traverz do sedla Medziholie nás zachrání.

Sestup byl opět krutě kluzký...

A brzy ráno vyrážíme všichni na dlouhou cestu tiesňavou k vrcholům obou Rozsutců.

Žebříky střídají lehčí místa.

Stoupáme k výšinám.

Ta podobnost se Slovenským rájem je tady velká.

Potok si razí cestu a uhnout se dá jen na málo místech.

A další závěrečný výstup a jsme pod sedlem Medzirozsutce.

Chvilku se rozkoukáme a hurá nahoru na Malý Rozsutec.

Z vrcholu se dá pohlédnout do nitra Oravské Magury, která je tady pokračováním Malé Fatry.

A na západě je někde hluboko dole Terchová...

Zasloužený odpočinek s kulisou zdolaného M.Rozsutce.

Dál jdeme raději spodem, lesem a vrchol Velkého Rozsutce vynecháváme. Za to jsme odměněni krásnými loukami pod sedlem Medziholie a touto fotečkou.

Pohled na Rozsutec je fascinující.

Poslední den ve Fatře dáme jako oddychový. Lanovka a chata Na Grúni to potvrzuje.

Nakonec nám to ale nedá a odpoledne ještě jdeme prozkoumat průchod Dolnými Dierami do Terchové.

Úzké průchody mezi vysokými stěnami stojí za to.

Snad jen kontrast světla a stínu je pro fotky příliš výrazný.

Jde se téměř jeskynním prostorem.

A dole za ním vše končí neuvěřitelně rychle. Najednou je kolem obyčejná řeka a les.

Počkáme si na vláček a ten nás zaveze až do Štefanové.

Kostel v Terchové navštěvujeme až při odjezdu.

A jak máme naplánováno, cestou ještě vyšplháme na vrchol Velké Rači. Tedy po výjezdu na hřeben lanovkou.

Půl vrcholu je Polský.

A když to jde, ještě si sjedeme rychlodráhou. A pak už rychle domů...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Článek je zařazen do kategorií

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.