Z Čakovce k zřícenině kostela sv. Víta

Z Čakovce k zřícenině kostela sv. Víta

Zvlněná a proměnlivá krajina pod Blanským lesem poskytuje mnoho možností kam se vydat. Trasa našeho okruhu směřuje do lesů nad Čakovec a poté k rybniční soustavě v údolí Dehtářského potoka. Místo očekávaného slunného dne nám mlhy přichystaly nevšední zážitky.

Torzo kostela sv. Víta

Mapa Stopař

V Čakovci, odkud vyrážíme na náš pochod, sídlí firma Ochutnej ořech, jež prodává oříšky a sušené ovoce ze Severní a Jižní Ameriky, Afriky, Střední a Jihovýchodní Asie, ale také z Evropy a naší rodné České republiky. Párkrát jsem si v jejich e-shopu nějaké dobroty vybral. Nás však dnes více zajímají přírodní krásy. Sice marně vyhlížíme za nízkou oblačností skryté slunce, ale to mně nijak nevadí. První polovina trasy vede stejně lesem.

Dostáváme se nad dvojici lesních rybníčků, které v údolí potoka mezi stromy spíš tušíme než vidíme. Voletínská cesta nás vede směrem ke kapli sv. Víta, postavené v roce 1890 v přímém sousedství bývalého gotického kostela z let 1644 - 1647. Zřícenina je dokladem stavební práce vyšebrodského kláštera. Torzo kostela postaveného ve stylu barokní gotiky zůstává důkazem tehdejší starobylosti a společenské váhy. Samotné místo nad obcí Habří, údajně pamatuje mnohé zázraky a mohlo se chlubit vodou ze zázračné studánky. Dnes jde o chráněné poutní místo, což dokládají řady jednoduchých dřevěných laviček u zbylé kostelní zdi. K cestě od Habří jdeme mokrou loukou, pasající mlha udělala své. Pocítíme to na svých nohách velmi rychle.

...

Boží muka u Myslivny nad Habřím.

Kaple sv. Víta.

Torzo kostela sv. Víta.

Gotická zeď, jediné co zbylo...

...

...

...

...

Kvítkovice

Obejdeme kapli s vysokou zdí s třemi gotickými okny a pak klesáme k Habří. Před vsí se dáváme vlevo na Kvítkovice. Zkratkou po mokré louce nejdeme, už takhle máme vlhko v botách. Fotím stromořadí u cesty. V mlžném oparu se ztrácí postavy Hanky a Agátky, v povzdálí se matně rýsuje bílý domek jedné ze zdejších samot, rozesetých po okolních kopcích. V Kvítkovicích by klidně mohli bydlet "malíčkové" z knihy Nikolaje Nosova "Neználek", zmenšení lidé s mentalitou malých dětí. Ten pohádkový Kvítečkov byl ovšem jinde, kdesi v Rusku.

V našem jihočeském Kvítečkově nalezneme několik dochovaných stavení ve stylu selského baroka. Zvláštností místní architektury jsou nesymetrické štíty domů se štukovým dekorem. Tak trochu omylem jdeme k výklenkové barokní kapličce u roku 1730, u rozcestí na Habří a na Dubné. Díky tomu míjíme kovárnu z roku 1823, s typickým vstupem ve tvaru výrazného oblouku. Na střeše je menší čapí hnízdo, ale zřejmě nyní bez svých majitelů. Kaple Panny Marie Růžencové, svatého Josefa a svatého Vojtěcha na návsi je pseudogotická z roku 1902. Procházíme dál vesnicí k penzionu Blanský les a dostáváme se nad velký rybník. Ze sousedního pole stoupá pára a slunce poprvé ukazuje svoji tvář, stále však částečně zahalenou šedým závojem. Skrze mraky oblačnosti modrá obloha téměř není vidět. Vysoko nad našimi hlavami se skřivánek učí svoji charakteristickou melodii, kterou bez ustání opakuje. Téměř každou louku či pole nějaký skřivan rozezní. Nastal jeho čas.

Rybníky na Dehtářském potoce

Pod hrází Kvítkovického rybníka stojí budovy bývalého Nového mlýna. Vidíme dřevěné kolo, jež se zachovalo do dnešních dnů. Hladina rybníku odráží dlouhou řadu topolů stojících i cesty do Dubného. Zdají se mi velmi fotogenické, takže si znovu dělám krátkou pracovní zastávku. Vyruším několik kachen, některé odletí o kus dál. Hodný obdivu zde stojí mohutný dub chráněný státem. Svým obvodem ostatní statné dubiska o mnoho přesahuje. U křížku se dáváme doleva a stezkou po louce míříme k lesu, který z této strany sahá až k břehům dalších menších rybníků kaskády. Dehtářský potok jich zde živí kolem deseti. Procházíme lesem Vráž, pod námi leží rybník Dlouhý u Čakovce. O němu zanedlouho dojdeme.

...

...

Kaple v Kvítkovicích.

Větrolam.

Pole se páří.

...

...

Kvítkovický rybník.

U Nového mlýna.

Vodní kolo zarůstá nálety.

...

...

Kvítkovice.

Chráněný dub na hrázi.

...

Vzhledem k mokré trávě dál k Podvrážskému mlýnu nepokračujeme a pohodlně po hrázi zamíříme zpět k Čakovci. Znovu se objeví pohádková scéna. Odplouvající dvojice kachen vytvořila na hladině obrazec ve tvaru velkého V. Delší dobu slyšíme ostrý pokřik hus velkých, které se pasou v nedaleké trávě. Brzičko je spatříme na vlastní oči. Od naší cesty si udržují bezpečnou vzdálenost, přesto jejich velká těla dobře vidíme. Asi dvou a půlhodinovou procházku končíme pod slunečními paprsky, ale já jsem za to "špatné počasí" a mlhu rád. Miluji focení v ní, kdy vynikne vždy jen část okolí a ostatní se utlumí nebo zcela vyruší. Tuhle dnešní mlhu jsem si vysnil.

Dlouhý u Čakovce...

...

...

...

Podrážský rybník s budovou mlýnu.

...

Husy velké...

...

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.