Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Od Písku a Strakonic přes kopečky do Zlivi

vydáno 9. června 2026 – napsal Rony – žádný komentář

Tyto cyklotrasy mají jedno společné. Obě vedou do mého domova z různých míst a různými cestami. Jedná vede přes Písecké hory nad Hněvkovickou přehradu, druhá Netonickou vrchovinou na Zbudovská blata.

Přes Písecké hory za Hněvkovickou přehradu

mapa Stopař

Ranní teploty se již hezky zvedly, nehrozí ranní mrazíky a tak občas využiji ČSD k přepravě svého elektrokola. Písek je dobrou adresou s mnoha možnostmi, kudy se vracet domů. Tentokrát přejedu Písecké hory k Týnu nad Vltavou.

První zastávku dělám u kamenného mostu z 13. století, který je nejstarším dochovaným mostem u nás. Je známý i jako Jelení, protože podle legendy ho přešel jako první jelen. Asi tehdy nebdal zákazu vstupu.

Kamenný most v Písku...

Sochy z písku...

...

Vyjíždím kolem rybníčků U Vodáka vzhůru do Píseckých hor a vyberu si cyklotrasu Okolo Písku. Míjím tím Živec a sever hor, kudy jsem jel naposledy. Cesta lesem příjemně ubíhá, klid ruší jen ptačí zpěvy. Přímá cesta se zakroutí až u vrcholku Němec. Nejvyšším místem dnes bude sedlo u Paseckého vrchu (625 m n. m.), což je po Mehelníku (633 m n. m.) a Velkému Kamýku (630 m n. m.) třetím nejvyšším vrcholem celých Píseckých hor. Hodně okolních vrcholků má ale podobnou výšku, i proto se zde žádné velké převýšení nekoná. Jedu zvlněnou lesní krajinou až před Albrechtice nad Vltavou, kde si udělám krátkou zastávku u místního hřbitova sv. Petra a Pavla. Původně románskýz poloviny 14. století byl mnohokráte upravován a měněn, dnes vás zaujme hranolová věž s typickými podvojnými okny. Největší úpravy proběhly v 1. polovině 19. století a jsou spjaty se jménem faráře Víta Cízy. Na stěnách interiéru je velmi cenná malířská výzdoba, zejména románská malba Poslední soud. Spolu s dalšími dvěma staršími cyklisty z Opočna nahlížím dovnitř skrze mříže, ale víc nás zaujmou hřbitovní kapličky, kterých zde je u hřbitovní zdi 108. Prosluly malbami lidových malířů, jež doprovází poezie lidového umělce.

Znovu vjedu sám do lesů. Vltavská cyklotrasa obtáčí vrchol Na Skalce, následuje průjezd Všetčí na Všemyslice a Bohunice, s výhledy do krajiny, jejíž obzor zdobí 150 k vysoké věže JETE. Hned si vzpomenu na výšku nově stavěných větrných elektráren, které mohou překonat výšku 250 m a dělá se mi mdlo.

Trampalovský rybník u Albrechtic.

Albrechtice nad Vltavou...

Hřbitovní kapličky...

...

...

...

První písemná zmínka o kostelu sv. Petra a Pavla pochází z let 1344 - 1350.

...

...

...

Za Červeným vrchem klesám k Vltavě do Týna. Za mostem jen okem zavadím o Bridge bar, kam večer půjdu na další hospodský kvíz a složitě překonávám rozkopanou ulici u náměstí. Dále mne povede milá cyklostezka a přítomnost Vltavy. Usedám na lavičku, abych si odpočinul. K jídlu nemám nic, hlad mě netrápí. Piju vodu a dívám se na klidnou hladinu řeky, kterou znám od jejího pramene. Vlastně ona je má hned dva. Studená Vltava pramení v Bavorsku pod vrcholem Haidelu, Teplá Vltava pod Černou horou nad Kvildou. U Hněvkovic se vydávám vzhůru nad Hněvkovickou přehradu. Vyberu si cestu lesem a proplétám se k Jaroslavickému vrchu (507 m n. m.). Překonávám potoky propadající se dolů k přehradě. Náročnější, ale zajímovou trasu v blízkosti jezera jsem si již také jednou projel a jistě si to zopakuju.

Míjím Hroznějovice, přejedu Kostelec a Poněšice, abych kolem stejnojmenné obory dorazil na Hlubokou. Poslední zastávka je za odměnu. Lížu velkou zmrzlinu z Opočna a poté nejkratší možnou trasou zamířím domů.

Nad Všemyslicemi.

Za Hněvkovickou přehradou.

Z Čejetic přes Netonickou vrchovinu na Blata

mapa Stopař

.

.

Opět se vlakem s elektrokolem přesunu na Strakonicko, abych mohl svoji trasu napřímit. Vydám se do lesů a kopců Netonické vrchoviny, o které Wikipedie píše: "Netonická vrchovina je plochá až členitá vrchovina, která se nachází v severovýchodní části Bavorovské vrchoviny. Má vyvýšený tektonicky a strukturně podmíněný reliéf s širokými a výraznými hřbety, které jsou rozčleněny hlubokými sníženinami podél vodních toků. Jedná se o členitou podhorskou partii tvořenou několika výraznými zalesněnými hřbety se skalnatými hřebeny a balvanitými i suťovými svahy. Převážná část Netonické vrchoviny je tvořena migmatity a biotitickými pararulami moldanubika s vložkami žilných porfyrů a s menšími žulovými tělesy moldanubického plutonu..."

Z Čejetic se vydávám lesní cestou kolem kaskády rybníků na Cehnice. Všímám si ležících konstrukcí VVN, které brzy posílí energetickou siť z JETE. Krajina bude zase o trochu svázanější a "hezčí". Od Cehnic stoupá cesta k vrcholu Radovce (635 m n. m.), který poznám podle stožáru vysílače. Zde také dosáhnu nejvyšší nadmořské výšky na trase. Protáhlým hřebenem projedu kolem málo nižšího Knížecího kámenu na cestu z Drahonic do Bavorova, ale hned znovu uhnu mezi kopce. Do masív Hradu (667 m n. m.) či též Skočického vrchu vede opět kvalitní cesta a je škoda, že zde není vyznačená cyklotrasa. Ale chápu, že ty nemohou vést všude.

Hodně dlouhou dobu přede mnou běží ušatý zajíc, který do kopce udrží několik set metrů ostré tempo téměř 25 km/h. Zmizí až u rozcestí, kudy jsem chtěl sjíždět k Jelenímu vrchu. Vichr nedělních bouřek zde nadělal paseku a cesta je uzavřena. Dál si jet netroufnu, ale nevadí, alespoň prozkoumám horní cestu, jež míří pod vrchol Hradu. Nad mojí hlavou svah končí velkým hradištěm, jehož pozůstatky se zachovaly dodnes. Vzniklo někdy v době bronzové a osídleno zůstalo i v době halštatské a později slovanskými kmeny v střední době hradištní.

Vyplaším srnče a o kousek dál i nelétavé mládě strakapouda, které se dožaduje křikem pomocí rodičů. Ti mu odpovídají a tak se raději tiše vzdálím. Objíždím Růžový vrch, abych se pod Kamennou buchtelkou spustil po zelené turistické značce na spodní cestu. Při trošce pozornosti se dolů po kamenité cestě sjet dá. Mírné a příjemné klesání mne nese nad Vitice, do nichž míří lesní cesta. Kus dolů jedu pohodlně po louce. Za sebou nechávám kopečky a těším se na meandry Blanice. Její široké údolí zde tvoří předěl mezi Netonickou vrchovinou a sousední Chelčickou, kterou místní znají pod názvem Svobodné hory. Železná lávka pod jezem nese stopy zákazu vstupu, ale přejít ji s kolem se mi zdá bezpečné. Od Blanice se zde odděluje Blanický potok napájející soustavu rybníků v okolí Vodňan.

Netonická vrchovina - pod vrcholem Hrad.

Kaple Vitice.

Vichr neponičil jen lesní porost, ale také vitickou májku.

Můstek přes Blanicí.

Blanice.

Zákaz pro pěší je opět zbytečný. Lávka zřícením rozhodně nehrozí.

Jedu kolem Příbramovského rybníka k Lovišti, za kterým projedu obec Pražák. Vodňany jsou na dohled, ale městu se dnes vyhnu. Svobodné hory objedu přes Stožice, Chelčice a Libějovice. Začínám více vnímat slunný teplý den, krajina se srovnala, lesy vystřídaly sady, louky a pole. Budějovická kotlina již mi žádné větší převýšení nenabídne, zato fajn cesty s výhledy k Šumavě a Blanskému lesu. Proplétám se mezi vesničkami k Lékařově Lhotě a Sedleci, odbočím do Zbudova, abych se zajel podívat na rychtáře Kubatu, který dal hlavu z Blata. Jeho pomník stojí nedaleko Bezdrevského potoka, jemuž se zde díky pověsti o Kubatovi přezdívá Soudný.

Zdejší podmáčené louky se staly součástí ptačího parku Zbudovská blata, když pozemky na území vhodném pro obnovu hnízdišť mokřadních ptáků postupně vykupuje Česká společnost ornitologická. Nejvzácnějšími ptačími obyvately jsou břehouš černoocasý, slavík modráček, čejka chocholatá. Někdy před měsícem jsem na Zlivském rybníku viděl lovit i několik kolpíků bílých. Přejedu trať a kolem Malého a Velkého Knopru jedu lesem k Mydláku a končím ve Zlivi.

Mezi rybníky.

Příbramovský rybník.

...

Vidňany.

Na Zbudovských blatech...

Ptačí park.

...

Pomník Jakuba Kubaty.

Zbudovská blata.

Malý Knopr...

...

Velký Knopr, kvakoš noční na lovu.